pátek 30. května 2014

sbírka protichůdných pocitů aneb proč se muži a ženy nedohodnou

Jeho pouští a její krajinou Prolog ..Tvá krajina ...je milá s kopci, vztahujícími bezbranné ruce k nebi hluboká údolí s bzučícími včelami a vůněmi květů hájemství klidu les, otevírající se jako nádherný chrám dům, zvonící smíchem uprostřed stůl z pevného dřeva rozlehlá zahrada, ovocný sad ...kráčet tou krajinou dýchat čerstvý vzduch mýt se vodou z průzračných jezer obdělávat úrodné pole, kosit trávu tichého sadu sedět za poctivým stolem spočinout v bezpečí košatých stromů ….chodila jsem Tvojí krajinou s láskyplnou vděčností na vyprahlých rtech ….v ní jsem se naučila modlit slokami lásky a vděčnosti Prolog Tvá poušť ...mne děsí ...je v ní písek a nedohledno nevím, kudy a kam se dát   najdu-li oázu, vím: není pro mne   ano, mohu si chvíli odpočinout, nesmím si však příliš zavdat, abych se čistou vodou příliš nepřehltil, dost neosvěžil   nehodí se příliš pít, příliš dýchat,příliš žít   utíkám před přílišností   jsem poustevník, putující pouští   ...není dovoleno pobývat dlouho v oáze, mohlo by se stát, že bych spočinul v bezpečí....každá fata morgána je nebezpečná   mohla by protrhnout mé pečlivě vystavěné hráze, provalit zdi    ….utíkám....jsem sám    a potkám-li na cestách živou vodu, pak její dravou svěžest a plnost odmítám svými   slokami strachu a prázdnoty Jabloň a kam vždy půjdeš chci jít s tebou pod tvoje kroky podložit své dlaně to nevadí, že ruce zebou jen srdce hlídej, prosím.. nezapomeň na ně a kam pohlédneš ty tam já se budu dívat rozhodně k oblakům a odvážně i za ně však srdce strachy bude se mi svírat je křehké a tak nezapomeň na ně když potom znaven zdřímneš pod jabloní tvou hlavu do klína si tiše vložím ucítím, jak vzduch čerstvým větrem voní s rozpaky srdce své pod strom položím pak s nově vzniklou, zdravou důvěrou a pevnou jistotou, že vše se správně děje na mechu v trávě lůžko ustelu dobře to vím mé srdce že se směje a potom, až se kohout rozezpívá a ráno začne noci rozumět každý z nás dvou se překvapeně divá vidouc ne jedno však dvě srdce zádumčivá na trávě, která k nebesům se vzlíná se velkou touhou tichou láskou chvět... Jabloň chci být sám a netoužím být s tebou a studené jen stále chci mít dlaně a nevadí mi vůbec to, že zebou o srdci mluvíš? proč? zapomenul jsem na ně... a kam bys se mnou ty chtěla se dívat? až k obzorům? a možná že i za ně? začínám už z té řeči nudou zívat... o srdci mluvíš? proč? zapomenul jsem na ně nevím, proč dřímat bych měl a pod jabloní když hlava má žádný klín nepostrádá já se nestarám, jestli vzduch větrem voní pod strom bys srdce složit chtěla? ráda? já nemám žádnou důvěru v sebe či v cokoliv, co kolem mne se děje na lůžku v mechu si neustelu nepostřehnul jsem, že mé srdce se směje a nechci slyšet kohouta, co ráno nahlas zpívá pochybuji, že mohl bych mu rozumět nevím, o čem tu mluvíš, ženská blábolivá že naše srdce? že jsou zádumčivá? a tráva, ta že k nebesům se vzpíná? srdce že má se touhou nebo láskou chvět? Stromy v kořenech tvého stromu je síla a ve větvích moudrost jak semínko jsem vedle tebe slítla a rostla rychle pro zkušenost tak stojím jako ty a stejné slunce vnímám tak jako ty své větve k nebi vzpínám nakláněj se ke mně, když budou větry vanout a slzy smůly nechej z kůry kanout ty víš, jak jsi mi blízký až jednou unaví se tvoje větve pak díky mým si spočítáš své zisky světlem a větrem dej se vést mé ticho přijmi pro bolest jak život v stromech tancuje a smích tam v listech svistí ve dvou se líp i raduje tím jsme si přece jistí a až ti jednou dojde dech a ztěžka klesneš vyčerpán vím, máš mne ve svých kořenech všude je tma však nejsi sám Stromy v kořenech tvých je cosi, co mne láká a možná někdy mluvíš dobře tak občas přestávám být za tuláka tancuješ ke mně jak pták ke svojí kobře a koukáš na mne žádáš o přijetí však nechci být tím, kdo tvoje větve světí a nebudu se k tobě naklánět tvoje smutky mne nedostanou možná já jsem, však ty nejsi můj svět a tvoje láska vždycky stojí stranou povedu si svůj život sám tvoje ticho mne nedojímá směju se, jen když radost mám nebudeš-li ty bude jiná a nejsem přece opuštěný a vyčerpaný zdaleka nepotřebuji žádné ženy vždyť samota mne neleká Prosté svou tíseň nevymažeš z duše je nádherná tvá píseň a přesto lidé slyší hluše to prázdno nevyplníš tíhou jen někteří z nás jihnou když podaří se potkat ve mně tebe pak stal se zázrak a modrá znovu nebe a lidský život potom není už dost dlouhý aby sám v sobě snesl záchvěvy lásky, neklidu a touhy Prosté o jaké tísni mluvíš? mé písni nerozumíš jihneš a mluvíš o setkání však pro mne jsi jen známá paní nechci se s tebou městem vodit chci tě jen občas doprovodit Dotaz kdybych se odvážila zvednout k tobě oči uviděl bys všechno co mám pod obočím radši klopím víčka zakrývám svůj strach stačí jedno tvoje slovo a naděje promění se v prach zvednu-li opět pohled k tobě v očích mám tutéž otázku chtěla bych teď už, já vím..hodně chci se tě zeptat na lásku vyčkávám mlčíš... mé oči k zemi hledí tak moc se bojím odpovědi    Dotaz tvé otázky jsou nesmyslné ptáš se po lásce není pro mne tvé otázky mne sužují a vždy od nich chci utíkat možná se lidé milují já tě jak kámoše mám rád chceš odpověď a já ji znám však že jsem dobrým člověkem teď půjdu domů chci být sám zazdím se tím svým útěkem Pod křížem pláču pod křížem z lásky a bolesti není to smutek a není to neštěstí je to něha co jemně mne svírá a tíseň těla mé srdce otevírá je to hloubka moří světlo oceánů až mé tělo shoří touto láskou znovu k žití vstanu Pod křížem je místo pouze pro mne a jasno mám už dlouhý čas mé ticho prosté je a skromné a ty nepatříš mezi nás Prostředník když je řeč o pokoji chci být pokojem když o hudbě pak chci být nástrojem když o něze chci se stát bílým peřím už dlouho tiše, ale pevně věřím že jestli Bůh ti odteď něco dá jsem prostředníkem přinesu to já Prostředník buď v pokoji a dej mi jej poslouchej mne však nevolej buď milá moc však neobtěžuj pořád s tou láskou! (pak si stěžuj...) Tichou poštou tak dlouho, jak líné dny plynou lehce, jak chodí laně tak hladit budou tě mé ruce a laskat moje dlaně po vlasech, čele, spáncích, bradě pak k modlitbě se sepnou mé ruce, nevěřící zradě a smutky se jich leknou to není láska kramářů o niž se křičí v písničkách to je má láska tolik něžná zažene ti tmu na víčkách Tichou poštou jak dlouho laskat bys mne chtěla? přirovnala ses k tiché lani prý že znáš teplo mého těla! tvoje verše jsou k pousmání tvá láska že je tichá? a tmu že z víček zahání? to, čím má duše dýchá u tebe není k dostání Chtěla jsem dnes ….vyprávět o tobě došla mi slova zkusila jsem to tedy znova chtěla jsem říct jak moc jsi mi milý hledala jsem vhodná slova trvalo to chvíli chtěla jsem vypovědět čím jsi pro mne dlouhý čas kamarád jen zůstal hledět ticho kráčí mezi nás teď můj společník se na mne dívá cítím se podivně vidím, trošku nudou zívá jak tak sedí proti mně chtěla jsem mu o tobě říct nevím už z jaké příčiny stejná hloupost jako popsat pro rafičku hodiny stejně jak pro ni jsou hodiny vším tím jsi ty pro mne nic před, nic po, nic mezitím jedna se druhé dotkne... tak jsem zůstala jen sedět a skončila s popisem vždyť nemusí nikdo vědět čím ty pro mne, já ti jsem pak když jsem oči sklopila skončila s  vnitřním zápasem vína jsem se napila a zkoprněla úžasem vypadá to trošku k smíchu... neboť náhle byl jsi tam seděl jsi uprostřed nás čerstvý výkřik v dusném tichu Chtěla jsi dnes ...vyprávět o mně? slova že nemáš? to není vhodné ani mne neznáš! mluvíš o člověku, který je milý přísluší ti k věku posečkat chvíli napij se vína a poslouchej ty nejsi vinna já nejsem zlej však nepřicházím k vašemu stolu a ani dnes tam nepřisednu když někdy náhodou jsme spolu všimla sis? v pravý čas se zvednu... Kdybys tak… kdybys jednou pochopil jaká láska dřímá ve mně do mne by ses potopil držel se dna pevně, jemně kdybys, moje duše drahá tak odolná všemu ochutnal má ústa nahá zažil moji něhu nechtěl bys jinam nežádal bys jinou pro obavu z neznámého často lásky hynou tak sama jsem zima je mi moje ruce stále zebou přesto věřím smysly všemi jednou, vím to, budu s  tebou možná budu čekat dlouho nevadí mi prostoje jednou, moje křehká touho uslyšíme nástroje očima tě vyhledám vím, že budeš blízko svoji rukou do tvé dám poletíme nízko nebude nic těžko nám nebudem se otáčet od té chvíle, co tě znám jsi mé štěstí, jsi můj svět Kdybych tak... říkáš, že kdybych pochopil pak v tebe bych se potopil? to příliš smyslu nemá pod vodou ryba němá tvá ústa chutnat nebudu už nechci další ostudu že hyne láska? čert ji vem! klidně ať zmizí za kopcem... je-li ti zima, vezmi svetr a ruce si strč do rukavic nemáme na to stejný metr my dva? společně? to je nanic! já s tebou lítat nemohu vysoko ani nízko vždyť kamení mám v batohu a k zemi stále blízko tak těžko je mi všecko svoji minulost neodkládám od dob, kdy byl jsem děcko táhnu ji sebou, i když strádám Tichá láska kolem se dívá plnou dlaň korálů nabírá pomalu a zpívá každý její tón zní čistě srdce jí buší jako zvon neměnně stále jistě mlčí nesoudí oči má vřelé únavu, bolest v celém těle žije roste pořád dýchá moje láska k tobě tichá Tichá láska co je to? tichá? chodí to? dýchá? oči má? a vřelé? smutek? únavu v těle? co je to? tichá? roste to? a ….dýchá? Celý můj svět tvou vůni v sobě stále nosím to není hřích ach věř mi, prosím a není to nic neslušného toužit tě přijmout jako svého jsi pro mne jeden mezi všemi jsi mojí kotvou v pevné zemi tak víš stále se zdráhám věřit tomu že nesmím k tobě (nesmět domů?!?) vždyť ve dveřích chci stát tím nejlepším tě krmit zahánět žízeň, všechno dát ze sna tě láskou budit vím tady můj svět a tam tvůj nic nejde hned však při mně stůj zatím nemluvme o jiném nežli o duší setkání snad jednou v sobě spočinem za okny bude svítání zatím nemluvme o jiném snad jednou sejdeme se doma a potom v sobě spočinem pro tohle stejně nejsou slova nemluvme o tom, co se nesmí snad jednou přijde i náš čas mé přátelství si navždy vezmi žiji tebou chceš-li, žij mnou Bůh dýchá v nás Celý tvůj svět o jaké vůni jde tu řeč? a jaký hřích? (mám z toho křeč) a proč bys měla vařit pro mne sdílet se mnou bytí skromné? já mám svůj svět a ty máš svůj myslel jsem, že jsi pochopila klidně mne občas opatruj a můžeš ke mně být i milá však nehýčkej se nadějí že společně budeme snídat víš, že obědvám raději až do poledne musím líhat a náš čas nikdy nevyjde řek jsem ti to hned na začátku na tvoje touhy nepřijde i když popíšeš tisíc řádků Něha tvých očí je nádherná a voní věř mi, nechci být dotěrná však prahnu jenom po ní je úžasná a dýchá a nevěřil by, kdo mne zná jak při ní bývám tichá je zádumčivá leskne se jak srnka, co se do studánky dívá a pak si chodí po lese je věrná pevná jistá něha tvých očí, lásko moje nade všechno je čistá chci plavat mořem stonat, plout a nedosáhnout břehu topit se, volat, utonout jen pro tvých očí něhu Něha mých očí moje oči jsou normální jsou takové jak chlapi mají a připadá mi vulgární tvoji něhu srovnávat s laní plavej si mořem jak jen chceš je mi jedno tvé namáhání a jestli si v něm utoneš aspoň se zbavím tvého ptaní Když mne necháš odejít když mne necháš odejít usměju se své pýše a poděkuju za chvíli kdy jsme spolu mluvili a pak odejdu tiše když mne necháš odejít já poznám, že už přišel čas nikdy tě nepřestanu ctít a kdybys volal přijdu zas když mne necháš odejít možná tvůj svět nebude jiný však pro mne, co dřív zlatem bylo zůstane náhle z hlíny když mne necháš odejít nezmění se nic na této zemi jen mé srdce, duše, tvář budou plakat póry všemi... Když tě nechám odejít? ...vždyť nikdy jsem tě nepřijmul a ty jsi ke mně nepřišla a možná bych si nevšimnul kdybys teď náhle odešla tak nevím, co ti říci mám o čem chceš plakat, také nevím pochop konečně, chci být sám jinak se z tebe fakt už zjevím Červnová tak pokorně je ve mně jsem tichu vydaná dnes horkem dýchat země bude až do rána a ráno milé bude jak letní rána jsou rosa se třpytí všude poběžím za krásou příroda působí tak jemně vrátím se potom zpět mluvila ke mně země chci ti to vyprávět jak chodila jsem ránem jak kráčela jsem zemí já zjistila jsem právem to, co ostatní neví tak tichounce je ve mně jsem sobě vydaná mluvila ke mně země a já vím od rána tu lásku, kterou mám tu nevyměním za jinou od chvíle, co tě znám jihnu tvou krajinou snad o ní nemáš zdání a nejsi jediný však já znám tvoje tání tuším tvé krajiny jsou čisté zákoutí smíchu oblasti, jež chci chránit místa, odolná hříchu pusť mne k nim chci je najít a našlapovat zlehka neničit, nedýchat tvá krajina je křehká je zázrak chci ji znát u tebe teskno není i když se zešerá víra je tvojí zemí modliteb jezera na krásném koni touhy tebou chci uhánět život je jak mžik pouhý od rána vím, už nikdy nechci zpět Červnová v létě je rosa, to je fakt a příjemně se chodí lesem dívám se na to všelijak tvoje láska mne plní děsem nechceš ji měnit chceš ji mít no tak ji měj, já souhlasím mám-li to ale pochopit tak to se raděj odhlásím mluvíš tu o mé krajině a zákoutích, která se smějí a vypadá to nevinně jak děti, co jen dovádějí tváříš se též, že pokorně a tiše kráčet toužíš ve mně stavím se k tomu záporně pod kopyty že mluví země nic z toho nechci ty to víš ni touhu, lásku, ani ptaní uvěřím-li ti, ublížíš   je nesmírné mé vyčerpání Sen zdá se mi... o tom, že na tebe se dívám že letím znovu nad zemí v té výšce že si nahlas zpívám přivřu víčka pevně a znovu vidím tě, jsi se mnou naopak se nám točí země jsme jeden, jeden člověk ve dvou a dřív odpověď vidím už než otázka je položena a vím to jasně: můj jsi muž já odvěků jsem tvoje žena nebe se chvěje smíchem šťastným jsem troufalá a bojím se opilá jsem svým snem překrásným a potom, milý ...vzbudím se Sen nevím, čeho ses napila nežli sis tohle vysnila prej když nad zemí se ve snu lítá pak chlap, co přijde, ten to schytá že moje žena? já tvůj muž? probuď se ze sna nespi už Až jednou Až jednou budu zticha tak vzpomínám má láska ještě dýchá se dveřmi dokořán a přijde den, kdy prázdno bude se ve mně rozpínat ještě to není dávno ještě to není znát ještě mám světlo svítí je živo nadějí snad, až odkvete kvítí pak zhasne později nic nezačalo proto právě nemůže nic být skončeno a možná se to jenom zdálo že už mám srdce zlomeno však lepší nežli mít je v hrudi studené jako z křemene takové, které jenom studí chci je horké a zlomené… Až jednou až jednou budeš zticha tak já budu mít klid že láska tvoje dýchá nemohu pochopit tvé dny, o kterých mluvíš a světlo, kvítí, naděje ničemu nerozumíš nad tím se každý zasměje jsem rád, že nic nezačalo a končit s tebou nemusím mé srdce že by někdy hřálo? tak to rozhodně nezkusím Úvaha přejde čas… uplyne voda dobré v sobě nechám zlé se časem poddá přejde léto a podzim teskně zpívat píseň bude stromy k zemi se nakloní však láska, ta mi zbude chlad přijde taky tenký led na kalužích pak pevně semknu zraky budu snít o bílých růžích noc přijde bude černá a smutno jako v hrobě já se nelekám jsem věrná tobě, Jemu i sobě to není, že se vzdávám nebo se chovám netečně všemu, co přijde mávám… vím, nežila jsem zbytečně. Úvaha jo utíká všecko jo nebuď jak děcko noc černá byla vždycky a mrazík přijde každou zimu potom bys stejně dramaticky řešila každou kocovinu zbytečně žít anebo ne takovým tlachům nerozumím po tmě noci je světlo dne a to rozeznat ještě umím Epitaf říkají, že moře ubývá, že láska umírá vím... já ale nevěřím náhle ti nescházím a netajíš se tím svým srdcem procházím a stejně nevěřím můj cit plyne dál a nemá břehy v mé touze není stín ve ztrátu něhy já prostě nevěřím jednou, snad, mineš mne jak míjíš se s kdekým má tvář se pozvedne… …vidíš? ... já nevěřím Epitaf je lacíné to povídání o moři, které neubývá o lásce, která hladí dlaní neumírá a tiše zpívá nescházela jsi nikdy, víš jen přiznat sis to nechtěla mojí vinou se netrápíš! vždy jsem tě držel od těla a věř si, nevěř, čemu chceš až potkáme se, milá paní těžko si svého dosáhneš proč měl bych lhát? k čemu je lhaní? Rozloučení má stála obavo bázlivé váhání vše, co jsem a co mám mé něžné strádání stále a napořád velice jemně zůstáváš (vím, že rád) vetkaný ve mně Rozloučení konečně! hurá! sláva! nazdárek, měj se báječně! láska mi v dálce mává a já odcházím netečně... Kdyby se vrátil čas kdybych mohla vrátit čas... nechala bych se dobývat musel bys za mnou spěchat včas v mé přítomnosti nezívat očima vřelýma musel by ses koukat tvůj pohled voněl by jako rozkvetlá louka prahnul bys po jediném; vzít mne za ruku byl by to jenom sen neměl bys záruku vášnivě bys opěvoval ve slokách mé klady a já? mlčela bych a točila se zády trpěl bys toužil nespal celé noci ulicemi prázdnými bloudil opuštěný bez pomoci s měsícem uzavřel bys tajemnou dohodu se smíchem tančil bys plakal bez důvodu kdyby se vrátil čas byla bych tebou a ty mnou... přemýšlím o tom znovu, zas dívám se, hledím za sebou vidím svůj stesk trápení lásky i pýchy lesk a směšné masky zřím něhou noci promáčené své srdce touhou unavené usilování vidím i to, jak se pak stydím... a...vidím tebe dívám se nejlépe, jak umím je podivné tvé nebe příliš mu nerozumím a moje nebe? jasné je vždyť slunce na něm svítí duha se klene téměř k zemi všude omamné kvítí tráva je tam víc zelená a oblaka jsou prachová nežli se slunce uschová tak obloha je nachová a vím vím jasně jako vždy teď znovu zas nebylo mi vždycky krásně přesto nechci vrátit čas... Něhyplná hřbet noci přel se s úsvitem a světla přibývalo něha v nedbalkách vyšla ven a očekává ráno rukama hladí košilku (je krátká, končí nad kolínky) posadila se na chvilku nohy si chladí o kamínky hvězdy loučícím valčíkem blednou jedna se maličko opozdila obvykle tančí hvězdy ve dvou jenže tahle tu sama zbyla je zvědavá a nevšední ve chvostu hvězd ta poslední tak slyší tichou modlitbu dlaní, co něha v klíně sepnula na rtech jí hraje pousmání.. hvězda údivem strnula přichází ráno mraky nebem jdou neslyšně hvězdy plují a něha...ruce před sebou ví, co si prsty pamatují ukládá všechny vzpomínky a poděkuje za ně okamžik jenom malinký teď vyprávějí dlaně dlaň hebkost tváří rozvažuje prsty se z vlasů radují něha si všechno zapisuje hvězdy odchází... tancují... chtěla bych jednou stát se něhou povzdychne hvězda na obloze stačilo by mi jenom jednou psát o splněné touze pomalu zvedá něha hlavu jako kdyby slyšela co ta malá hvězda v davu na chvíli si myslela ten úsměv je poznání trápení bolest a čekání pláč smutek ubohost je to i zoufání   všechno je smícháno v srdci tak velikém něha jde pomalu netančí valčíkem nohy že o kámen ochladila? jsou bolavé, rozbité....tak před hvězdami si je skryla.... láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá láska nikdy nezanikne ...život bez lásky je poušť kráčejme krajinou třebaže zbídačelí, opuštění, smutní ¨ jen v krajině máme význam jen v krajině mají naše kroky směr a cíl přeji vám dobré boty a slunce nad hlavou ...trápení lásky se sváří v tom marném boji  odvěkém  a zběsile se tváří co člověk stal se člověkem....              

Básničky na rozloučenou pro sluníčkové děti z mateřské školky

Prokůpek pohádky umí každé knížce porozumí občas maličko se stydí (když je kolem spousta lidí) s kostkami si hraje rád s polévkou se nepřátelí je to dobrý kamarád ..úsměv nádherný má….vřelý…¨ *Timurek do školky chodí když jej máma ráno vodí trošku ostýchavý bývá za mamkou se často skrývá Když houpačka vlásky zvlní Kristýnka se tetelí jak koťátko štěstím vrní a nechce spát v posteli říkadla zpaměti umí s každičkým se dorozumí křehká je jak panenka tahle krásná dívenka *Anička ...odkudsi z království zlatých střevíčků pohádka posílá do školky Aničku šeptá jí: „Aničko, ještě dnes písničku všem dětem napověz! nauč ji i paní učitelku a ne jen kousíček – pěkně vcelku! zatancuj, zatoč se se svojí sukýnkou nežli půjdeš „po o“ za svojí maminkou. *Eluška stejně jak kočička heboučké tlapičky podobně Eluška jemné má ručičky tak jako koťátko tichounce chodívá i naše Eluška třídou se nosívá má ráda smetanu tak jako kočka dá hlavu na stranu… …ví, že se dočká *Kryštůfek odvážný statečný kamarád odborník přes indiány spravedlnost, tu má rád je báječné, že je s námi přátelství mu pasuje za práva všech bojuje Natálka stříbrný zvoneček cinká? to se směje Natalinka! nebe že se kolem točí? to září Natálce oči! z polí cítím zralé klásky? to voní Natálce vlásky! ….jak když projdeš pohádečkou Když se sejdeš s Natálečkou… Verunka každé živé zvířátko rádo má to děvčátko oči má jak hvězdy jasné hnědé vlásky tuze krásné skromná jako pomněnka je vám tahle dívenka a tak jako na pomněku vždy vzpomeneš na dívenku ani nápad, Štěpánku! jako klíček do zámku všechny kostky pěkně složíš vše umíš, nic nerozboříš vím, že tvému tatínkovi vždy se všechno podaří hlavně díky štěpánkovi páč ten s ním hospodaří Eliška každé ráno po špičkách do třídy jde Eliška rozhlédne se, napotřetí Jarce do náruče vletí oči nebesky má modré teď už bude všechno dobré Ráhel ..skrývá velké tajemství tichounce i dýchá kdo blíž přijde, spatřit smí krásu toho ticha ukrývá ji pod řasami tohle milé děvčátko jako motýl roste s námi (v kukle je jen nakrátko) vzácný čas, kdy ještě dřímá než se světem rozletí to tajemství za očima vidět lze jen u dětí Povídej mi, Davídku, o čem dneska přemýšlíš? neber to jak výčitku pojď za mnou na chvíli blíž tolik věcí v Tobě dřímá mnohé stále rozmýšlíš je to vidět za očima hrej si, dokud hrát si smíš Lotynka Lota, Lotka , Lotynka stačí jenom chvilinka přitočí se k tobě blíž Lota, lotka Lotynka měžná jako sukýnka pokladů má v sobě skrýš Lota, Lotka, Lotynka štěstí svého tatínka Lota, lotka, lotynka Mia, Fin a maminka. kdybych já potkala vílu která skrývá velkou sílu splnit touhu malinkou chtěla bych být Lotynkou Šimonek kouzelná knížka s dinosaury já vzpomínám na kentaury dinosauři nežijí ani koně v Narnii ty pohádky sílu mají příběhy nám dobro tají dobro vždycky zvítězí v pohádkách i v životě nemusíš být smutný, šimi, a nikdy ne v samotě¨ všude dobří lidé jsou celý svět se směje koukni-vidíš? Sluníčko každý den nás hřeje. Tenhleten náš Daneček šikovný je chlapeček a není to novinka vše umí od tatínka taky tuze pěkně zpívá o tom, jak tak to v žití bývá tenhleten náš Daneček, Dan anebo Danek šikovný je chlapeček, pro nás všechny dárek. *Odkud jsi vzal, Bartíčku modro pro své oči? prohlídni si mamičku koukni pod obočí odkud jsi vzal, Bartíčku světlo do svých tváří? přece svému tatíčku jemu stejně září a kde jsi vzal, Bartíčku hebkost do svých vlásků? mrkni na mou sestřičku máme doma lásku!!! *Sophie je moudrost Sofinka je moudrá a pokud má radost pak to každý pozná Sofinka, ta všechno umí a jednou, až bude velká každý tomu porozumí bude paní učitelka Michael k Michaelovi se váže krásné slovo vznešenost velké oči, oblé tváře rozumu víc nežli dost až dospěješ do doby, kdy budeš už dost veliký vím, že Tě pak ozdobí frak s dvouřadými knoflíky a je mi úplně jasné (a vidím to jako dnes) že Tvé auto bude krásné Limuzína? Mercedes? co je ale, Michaeli, Tvé největší požehnání? životu se vždy dáš celý… a to není často k mání Edík přeji Ti, Edíčku hromadu radosti klíček ke štěstíčku jsi dobrák od kosti! lásku a úspěchy ať denně zažíváš i trošku neplechy jen hezky ať se máš Vašík to když jsme ve třídě tvořili srdíčka dívám se co chvíli na toho Vašíčka¨ srdíčko mamince dávno má hotové a koukám – Vašíček hrne se pro nové šikovně stříhá a sešívá ve mžiku takhle to nebývá… povídám? „Vašíku? Každý jen jedno si srdíčko vyrobí tím potom maminka jeho se ozdobí mudrlant však bez mrknutí vyrábí dál s velkou chutí usměje se maličký na tvářích má dolíčky pošeptá mi zlehýnka:“Tohle je pro tatínka!“ Johánek a Christůfek kluci jaksepatří jsou tihle dva bratři Johánek je stavebník netrvá to ani mžik všechny kostky postaví co je špatně, napraví Christůfek zas kreslí rád s Justýnkou je kamarád kluci jaksepatří jsou tihle dva bratři Justýnka, Teošek a Cyrilek správné děti neváhají nikdy se svou pomocí správné děti talent mají jmenují se Širocí Justýnka je lesní víla co k nám bosá přitančila jako bystrá vodička skotačivá holčička Teoušek má nadání na sny, hudbu, na ptaní velké oči jasně září v jemné přemýšlivé tváři Cyrilek je filozofem a dobrákem od kosti nikdy nic nebere hopem je zásobník radostí říkám si Vám tuhle v šatně (doufám, že to není hřích) že až jednou budu na dně stavím se u Širokých.

Úvahy: Vzpomínka na maminku

15. května se stala má milá maminka andělem ….toto jsou útržky z různých období mého života, ve kterých se promítá nějakým způsobem naše maminka. nepamatuji se, kdy jsem úvahy, básničky a poudačky psala… možná se dá jejich čas odvodit od vyprávění, které v nich je, ale to není důležité… …důležité je, že by Vám mohly tyto vzpomínky udělat radost, a právě proto jsem je dala dohromady…..měly by pro Vás všechny být pohlazením ….a snad Vás potěší Domov …vstoupím a branka známě skřípne a já si s ní s chutí prásknu otevřu dveře a zase žasnu Ta vůně se nemění, je pořád stejná vanilka, koření včel jsou tu hejna bzučí ve stromech tak kvetoucích něžně pořádný stůl, který stojí tu dávno a kamna, ve kterých dřevo praská ruce tak jemné mne pomalu hladí oči, jenž všechno ví, beze slov radí tady je úcta, víra i láska sedám na lavičku, hrnek je otlučený dívám se do očí jediné ženy se kterou můžu jen mlčet a být vždycky když odcházím, už vím, jak žít co ještě víc měla bych říci k tomu? tady jsem v bezpečí přišla jsem domů…. Deprese jak deka ….jeden den to přišlo bez varování. Deprese jak deka. Nebylo tomu možno uniknout. Nic nemělo smysl, nic nemělo tvar. Všichni bez výjimky mi připadali blbí. Ze všech nejvíc pak já. Nic nepomáhalo. Cvičení nepomáhalo. Jídlo nepomáhalo. Kamarádka nepomáhala. Práce nepomáhala. Kokosky dobré pěkně vypečené nepomáhaly. Teď už bylo nutné přejít k poslednímu, zaručenému kroku. Vytočila jsem telefonní číslo ke svým rodičům. Můj tatínek měl velkou radost a hlas mu jihl. Bratr žehral a maminka se tomu všemu smála. Najednou jsem se ocitla v duchu v naší kuchyni, kde to všechno voní a kamna sálají; maminka postrkuje hrnce po plotně holou rukou (přestože jí to odjakživa vyčítám, že se pálí zbytečně a ona zase na to, že dobrého nic nepálí). Chtěla jsem tam u toho stolu sedět pod velkým křížem a jíst dobrou mastnou polívku tak horkou, že by vypálila všechny čerty z těla. Dala bych si oblíbené bramboráky a možná povidla a mletý mák; ani se neptejte, jak bych mlaskala! Seděli bychom všichni u stolu a povídali si, co se komu přihodilo a jak ten nebo onen přemýšlí. Tvářila bych se otráveně na rodičovské napomínání. Musela bych se hodně krotit, abych říkala, co se sluší a patří, abych své rodiče nepohoršila. Pak bych uložila maminku do postele a šla umýt to zpropadené nádobí, četla si knížku na okně a vařila k tomu kafe. Napadá mne, co bude dělat má dcera, až bude jako já? Na co bude vzpomínat? A na co budou vzpomínat vaše děti? Snad na to, co jim přinesete z práce? Nebo na věci, které jste sehnali někde pod rukou? Na pracovní úspěchy, služební vozy a drahé hračky? Nebo snad, promiňte mi tu dotěrnost, na to, jak se unavení a vyčerpaní připlazíte domů a nechcete své děti už ani poslouchat (náročný den jste měli, že áno?), svalíte se jako snopy do postelí a tam chrníte? Kolik času vám zbývá po návratu z práce na podstatné věci? Kolik času nám všem zbývá? Poslyšte, ať si myslí kdo chce, co chce, já jedu domů. Bez názvu …na dně mých očí je děvčátko mám svetr se zlatými knoflíky a nejsem vůbec sama ten svetřík je růžový když zapíná mi svetr máma hlazením o lásce napoví na dně mé duše je odvaha stoupat až nahoru k nebesům nebát se pádů na dně mého srdce je převaha radosti, moudrosti pokory trošku je vzadu v zrcadle zralé ženy vidím dna života vím, i když se zamotá já půjdu radostně po světě velikém s odvahou, pokorou, růžovým svetříkem v ruce držím pro jistotu (zaháním tím svou samotu) krabičku s máminým knoflíkem… Jak jsem byla doma Můj muž je lajdák na auta a zrušili všechny linky ČSAD. To by nebyla ani tak strašná rána, ale srazila jsem nedávno chodce Leona Fantu a tak můj řidičský průkaz dlí na policii, kde pravděpodobně zůstane. Tohle všechno píšu proto, abyste dobře pochopili, jak je pro mne obtížné dostat se šedesát kilometrů k mým rodičům, tam, kde jsem původně, ale vlastně pořád, doma. Všechno začalo zabíjačkou. Mí rodiče v představě, že musí svým dětem pomáhat, kde mohou, vypěstovali prase a chtěli je zabít. A taky to udělali. Řezník nebyl koneckonců zapotřebí, protože kdyby si všechny děti, které na zabijačku přijely, na to nebohé zvíře lehly, udusily by je milosrdně a ihned. Přesto tam ale řezník byl,sádlo se škvařilo a maminka se smála. Důsledek toho bude, že přijede můj obětavý bratr Koloušek, kus toho masa nám přiveze, my za ně vzdáme díky Bohu a budeme je požívat. Bratr přijel, já přijala maso jaksepatří, pak jsem si s bratrem sedla do jeho auta, rozžehnala se s mým mužem a nechala ho vyšívat medvídka na děvčátkovo povlečení do školky, opustila jsem i děvčátko a jela domů. Jupí! Domů! Doma čerpám energii. Stačí přijít, sednout ke stolu, dívat se na maminku, jak se směje až jí skáče zástěra na břiše, na tatínkovy těžké ruce a potřásání hlavy („mami, ty se pořád jenom směješ!“) a mám nabité baterie na půl roku. Nebudu to popisovat složitě. Všechno, co jsem potřebovala rozebrat, jsem u stolu rozebrala, jedla jsem přitom koblihy a pila kakao; všechny diety mi byly buřt (když je člověk doma, musí poslouchat). Všechno, co dělám, chci a potřebuju, jsem si nechala od našich požehnat, aniž by to rodiče věděli. Co jsem slyšet potřebovala, že jsem právě tam doma a mohu kdykoliv a s čímkoliv přijít, jsem slyšela, aniž to bylo vysloveno. Usnula jsem přešťastná ve studeném pokoji pod dvěma peřinami a se dvěma polštáři pod hlavou; do studené koupelny jsem ani nešla. Ráno mne budil bratr, uvařil mi kafe a mazal chleby za povykování: „Auf! Vstávej! Jez ty chleby, nebo si vyber! Sněz oba, jsi jak bzdina!“ Maminka v růžové košili s očima ještě omotanýma neviditelnou pavučinkou snění si přisedla a smála se a tatínek volal: „Mami! Dej jí s sebou štěpová jabka! Dej jí vdolky!“ Nesouhlasím se zabijačkami. Nesnáším jelita, mastnoty kolem a té krve na kroupách. Ale to, že jsem se ke svým rodičům, k nám domů, dostala právě díky úmrtnímu listu jednoho pašíka, pro mne byla záchrana a potažmo pro všechny, koho kolem sebe mám A jestli všechny zabíjačky byly kdy k ničemu, pak naše práce určitě nadarmo nezemřelo!!! Dušičková úvaha Byl trapný dušičkový čas. Všude bylo studeno a mokro, zima, nevlídno, hroby mokré a duše stulené hluboko. Šla na hřbitov na otcův hrob a pomodlila jsem se. Pak jsem po otčenáši uslyšela tatínkův hlas „jdi za maminkou, ať není smutná“ a vyrazila jsem domů. Mám sice mnoho sourozenců, ale pověst blouznivce, tuláka odjakživa a praštěnce mám jen já. Moje maminka seděla smutně na posteli, oči starého člověka vyhaslé touhou podílet se na životě nás všech, kteří ji málokdy přizvou. Většinou pochodujeme kolem jako podivné figury a snažíme se ji dobře nakrmit, úspěšně přebalit, ale možná se někdy cítí nepotřebně a osaměle. Dost často mamince říkám, aby si vzala své dvě francouzské hole a bila nás všechny, jak tam tak pochodujeme a když nedosáhne, aby házela přímo před sebe; vždycky někoho trefí a uleví se jí. Jenže ona je strašně hodná. Vždycky byla. Tak jsem si k ní sedla, k té Ženě, která vychovala dobře devět dětí a nikdy nás neopustila ve svých modlitbách. Hladila jsem ji po těch milých rukou s tenkou kůží a skvrnami na hřbetech a bylo mi dobře. Chtěla jsem ji rozveselit, proto jsem se musela jakoby zdravě naštvat a vyprávět jí o svém těžkém životě, o tom, jak můj muž jel na ryby a zůstal tam čtrnáct hodin v mraze, jak vzal ssebou šlechetně našeho psa, který do té doby vždy chtěl jet s ním, avšak po návratu z tohoto rybího výletu utíká pokaždé do nejzazších koutů našich pokojů, vždy, když se k němu náš rybář blíží oblečený; v tiché hrůze, že by jej vzal zase ven. Žehrala jsem na svůj těžký život, na to bláznění rybářské, vyprávěla jsem o mužově chrápání, jak jej přitom dusím polštáři a jak bych nejraději vylila do jeho otevřených úst deci vody, až by chrochtal jak velryba a moje maminka se tak smála, že se počůrala přímo na posteli. Myslím, že svoji dušičkovou návštěvu jsem odvedla dobře. A můj tatínek se v nebi usmíval. Já jsem tvé stáří – pozvi mne dál- Je to tady! Je to stáří. Včera mi ve zpovědnici kněz naznačil něco o staré škole, když jsem se zpovídala jistým způsobem, na horním rtu mám kolmé vrásky z nedostatku hormonů, a onehdy, když jsem po špatné noci vstávala, se mne můj syn při blízkém pozorování zeptal, co že to mám s víčky, že jsou svěšené jak oči bernardýna, a když jsem mu jemně řekla, že to je stáří, řekl, že „to je teda hustý!!!“. Když navlékám jehlu, často se netrefím. Dnes jsem chtěla mluvit o psu a jmenovala jsem jiné zvíře; řekla jsem „medvěd“. Na školním srazu se mne můj bývalý spolužák se šedivými vlasy, s úsměvem, který odhalil počínající paradentozu, optal, zda můj kmotřeneček- opakuji zřetelně!! Kmotřeneček, dítě mé kamarádky (no, je pravda o devět let mladší, ta kamarádka), se kterým jsem byla na rodinné fotografii, zdali je to VNOUČEK! A to nemluvím o spolužačkách ze střední školy, s výjímkou dvou, o kterých mám podezření, že ze sebe nechaly udělat plastikové láhve, jsou všechny jakési podivné staré ženštiny. Hééj, jestliže je to tak, pak i já musím být stará, i když mé děti mne z dostatku velké lásky ke mně přesvědčují o opaku. Můj muž je z toho vynechán, už spoustu let se na mne dívá jen jako na objekt schopný uvařit a uklidit a o fasádě nemá páru, mohla bych chodit i zablešená a nevšim by si toho. A tak jsem z pudu sebezáchovy naučila říkat děti tuto prostou větu: „Maminko, jsi hubená, máš jasný zrak a hebký vlas“ a musí to stále opakovat, přičemž zatvrzele trvám na tom, že jsem mladá; to se bere u nás doma samosebou. O víkendu jsem navštívila maminku. Ta se rozpomenula na nějakou paní, která k nám domů přišla pro med a maminka se upřímně rozesmála, když ji popisovala: „To už je ti taky stará paprika“. A smála se dlouho. Tak jsem zkusila ze své trýzně na maminku totéž co na děti a poprosila ji, zda by mi nemohla, když jí na prostorný papír nad postel napíšu velkými písmeny, nacvičit tu požehnanou větu, že mám „jasný zrak, hebký vlas a jsem hubená“ a má milá maminka se upřímně polekala, vytřešila na mě oči a řekla“ Proč bych ti lhala?“. Musím se s tím vyrovnat. Včera při mši jsem hned po zpovědi našla v kancionále pod číslem 048 modlitbu „Ve stáří“. Další modlitbu pod č. 049 „Za dobrou smrt“ nastuduji příště. Maminčina politika Moje maminka je laskavá. Vždy, když si někdo stěžuje, řekne mile: „Dobré slovo železná vrata otevírá“. Když přijede domů její dcera s rodinou, vždy poví: „Jdi a obsluž muže!“. Chudák maminka. Zapomněla, že když zemřel její manžel, náš otec, už se u nás doma nevyskytuje nikdo takový, kdo by se měl obsluhovat. Ale nikdo jí to nevyvrátí. Maminka má velmi vyvinutý smysl pro diplomacii. Pamatuji si, že jednou jsem přijela ještě za studií na víkend a maminka stála velice o to, aby tatínek spravil chodník. Ten seděl u stolu na svém místě, rozvážně jedl, krájel maso a uklidňoval maminku, že chodník je ještě dobrý, že to počká. Maminka pevně stála na svém. Otec znovu mluvil o dostatečné kvalitě chodníku. Maminka neřekla nic. Za chvíli zmizela. Vrátila se asi za čtyřicet minut, utřela ruce do zástěry a mírně řekla: „Tatínku, ten chodník teď už prostě spravit MUSÍŠ. Před chvílí jsem jej rozbila krumpáčem.“ No, a tatínek šel a chodník spravil. Myslím, že maminka věděla, proč jej obsluhovat. Rozbila bych li já náš chodník nebo cokoliv, musela bych se s tím smířit a už navěky přeskakovat rozvaliny. A to je právě ten generační rozdíl. Bojím se však, že moje maminka to nepochopí. Bude si vést svou. „Dobré slovo železná vrata otevírá“. „Jdi a obsluž muže“. A pokud mne to neuklidní, přistrčí mi ořechy. Jednou, doufám a chci věřit tomu, budu stejná. Je naprosto úžasné, co jedna obyčejná žena dokáže. Na ni jsou všichni politici krátcí. Interwiew s maminkou Velcí lidé naší doby poskytují občas rozhovory. Někdy jejich názory pomohou lidem, tápajícím v otázkách života. Na konci prázdnin jsem měla „službu“ (v uvozovkách proto, že je to spíše „dar“) u své naprosto nemohoucí matky. Na zahradě, mezi stromy, u stolu, na který svítilo ranní sluníčko z úplně modrého nebe a odhalilo becherovku a višňovici, kterou jsme si připily, jsem vytáhla svůj notebook a zpracovala následující otázky mnou kladené a maminčiny odpovědi. Matka byla.na vozíčku, zachumlaná dekou, na klíně kotě, u nohou pes. Žádná dovolená u moře nemohla být úžasnější. Tady jsou moudrosti, které stojí za to. (U každé odpovědi si představte milý úsměv, zahledění do dálky, modro očí a pokoru okamžiku): *Co je v životě nejdůležitější? *Láska. *O co má člověk nejvíc usilovat? *O zdraví a spokojenost. *Co dělat, když člověk lásku nemá? *Pak je nešťastný, má se obrátit k Bohu a za lásku se nepřetržitě modlit. *Stačí jen Bůh nebo má být i jiný člověk? *Bůh je vše, ale když má člověk ještě druhého, má radost, může se o něj opřít. *Kdy jste byla nejšťastnější? *Když jsem měla děti. *Nejsmutnější? *Když někdo zemřel. *Co má člověk dělat, když stárne a neumí se s tím vyrovnat? *Musí čekat na smrt, no. *Jak je důležitá krása? *Krása je souběh lásky. Když člověk má rád, je šťastný, potom je i krásný. *Co přátelství? *Jedno je dobré, upřímné. Neupřímné je špatné. *Je důležitý majetek? *Je i není. Když je moc majetku, moc se hýří. *Nečeká na smrt každý, i když je mladý? *Mládí nečeká na smrt, chce žít. *Co byste dělala, kdyby Vás člověk zradil? *Nechtěla bych jej a šla dál. Žena to sama zvládne. Takového bych nechtěla. Žena dokáže vychovat děti sama líp než s takovým chlapem, protože ten ji dokáže jen otrávit. I když je chlap někde chvíli, je to zrada. Je lepší poslat jej pryč. *Je něco, co byste udělala v životě líp? *Ne *Jak jste se rozhodovala? *Pomáhala víra v Boha. Modlit se za všechno. *Jaký byl náš tatínek, Váš manžel? *Dobrý, Ve všem. Nejlepší byl v tom, že neslevoval ze svých nároků. Když něco řekl, muselo se to splnit. Dalo se na něj spolehnout. *Manželství na úřadě? *Když se lidé nevezmou v kostele, není vztah požehnaný. Nemají oporu v ničem. Uprostřed interwiew se maminka zasnila a řekla: JÁ SE TAK TĚŠÍM, AŽ BUDU ZASE KOPAT BRAMBORY! *Co je nejdůležitější v chování? *Slušnost, pěkné chování, láska *Bojíte se něčeho? *Nebojím se ničeho. Nikdy jsem se nebála. Když jsme potom maminku ze zahrádky přesunuli domů, smála se a volala: „Šup tam s babkou, ať máte klid“. Náš Vojta má v anketě „nejlepší člověk světa“ babičku na první příčce, i když tato brambory už nikdy kopat nebude. ….vím jistě, že maminka běžela přímo do Boží náruče. pro mne byla ve smrti tak krásná, jako jsem ji nikdy za života neviděla a její způsob života, humor, láska a skromnost, to, jak žila a zemřela, je nejkrásnějším svědectvím opatrujte se li 19.května 2014

neděle 17. března 2013

Roztržitá pohádka o lidech, psech a blechách I. Ve smetanové zemi blízko Koblihova žil ve své podezřelé realitě Tlučhuba Plochoprstý. Říkáte si asi, proč v podezřelé realitě, proč ne třeba v přízemním domku nebo oranžové cihlové vilce, viďte? Nu, poslouchejte dál a bude vám všechno jasné natošup. Tlučhuba Plochoprstý (jeho příjmení se odvozuje od plochého palce, vzniknuvšího neustálým používáním různých tlačítek) měl totiž od rána samé neobyčejné starosti. Sledujte: Hned po pozdním probuzení, kvůli kterému nestihnul ranní televizní zprávy, vytelefonoval cestou automobilem všechny důležité věci, které je toho dne vyřídit a nadiktoval úkoly sekretářce Potměšilé. Při příchodu do práce již měl na stole kávu z automatu (zhltnul ji vestoje), proběhnul pěti poradami, vyřídil několik smluv, některé podepsal, jiné ne; sešel se se všemi významnými poradci i nevýznamnými hlupáky (nebyli téměř k rozeznání). V jednom kuse posílal krátké mobilní zprávy po telefonu, proč to ano a proč ono zase ne a naopak a když zrovna neposílal, odpovídal na nepřetržité telefonní dotazy hloupé i chytřejší. Vidím vás, jak kýváte hlavou a v duchu hořekujete, že to přece není nic neobyčejného. Řešíte to taky, denně, viďte? Tlučhuba Plochoprstý žil na psí knížku s Fridolínou Zambezi. Nemělo to žádnou souvislost se zeměpisem, to se tedy pletete! Fridolína Zambezi byla Češka jako poleno. Lépe řečeno; byla to taková vyvedená kopa vrtochů, chvíli jasno, chvíli pláč, tu se rozčílila, tu zase hýkala štěstím. Možná lze pochopit fakt, že Tlučhuba Plochoprstý byl většinu času mimo domov. Hned vedle podezřelé vily v úhledném domě žila ve stejné obci Leonora Spořádaná. Žila ve své spokojené domácnosti spokojeným životem. Ovšem, pokládala by jej za spokojenější, nebýt její sousedky Fridolíny. Ach, co ta se jen Leonory nazlobila! Neustále vycházela ze své vily a vbíhala do domečku Leonory Spořádané, tu pro máslo, tu pro okenu, tuhle jí došel prášek na prádlo, další den zase jar. K tomu přidávala neustále pikantní historky ze svého života, co ten její Mlaskoprd (to byl pracovní název ve společnosti přátel pro Tlučhubu, který v této společnosti rozhodně nebývá; vy, kteří jste ženatí nebo vdané, víte, o čem mluvím, že?) zase provedl, neustále pokřikovala, výskala, tu poplakávala, probouzela Leonoru časně ráno, běhala za ní i večer, nedělní oběd se neobešel bez toho, aniž by nezaťukala nebo se nevynořila uprostřed hodování její střapatá hlava za oknem. Ačkoliv je to těžko uvěřitelné, Tlučhuba a Fridolína podědili zvláštním způsobem ke své vilce také psa Bedřicha. Byl to vlastně takový bonus za to, že záhadný strýc Arnoštek, předčasně zemřelý, jmenoval Tlučhubu jako svého jediného dědice s podmínkou, že se o Bedřicha postará do konce jeho psích dnů. Bedřich byl slušný pes plný blech, o kterých se dá říct pouze to, že některé skákaly výš a některé níž, avšak naprosto výjimečná a pozoruhodná v Bedřichově kožiše je blecha Cimprlína, o které bude též v naší pohádce řeč. Příběh začíná na prahu jarního dne, kdy jsou ještě listy na stromech svěže zelené, vykukují nesměle krokusy v zahrádkách a ranní zpěv ptáků nedokáží umlčet ani sirény požárních aut. II. Tlučhuba ospale stanul ve dveřích. „Brej den“, houknul na Fridolínu, která s pikantními natáčkami na mokrých vlasech stála v lesklém županu v kuchyni a nalévala vodu do varné konvice. „Kávičku, brouku?“ optala se a vycenila všechny své zářivě bílé zuby pořízené za nekřesťanské peníze u soukromého stomatolog Kazichrupa Nádherného. „Díky, zlato“, uvelebil se Tlučhuba v proutěném křesle, přisunul si k sobě denní tisk a popaměti zmáčknul ovladač televize. Aniž by se na Fridolínu podíval pozorněji, snědl předloženou snídani, zamyšleně se navlékl do vyžehleného obleku, zarachotil klíči od bytu i od auta a byl pryč. Všechny svoje záležitosti, mobil, gps, kreditní karty, notebook si uchystal den předem, proto postačilo pouze vzít kufřík u dveří a vyrazit. Knoflíkem na dalším ovladači otevřel vrata garáže, nasedl do svého vozu značky úžasňák vytuněný a odjel do zaměstnání. III. Žloutnou. Žloutnou i ty nové plomby, ačkoliv Kazichrup sliboval opak. A můžu se přetrhnout, dávat na sebe masky z mrtvého moře, živého podmáslí a cvičit jogové cviky na pružnou pleť, přesto mám obličej zvrásněný jako matka Zem. Fridolína zkoumala v zrcadle svůj odraz. Kam se dávají staré ženy? Napsal-li Jan Neruda „Kam s ní?“, proč se někdo nezabývá tématem „Kam s nimi?“. A hlavně. Je vůbec proč na sebe něco patlat a žuchlat si tváře a bradu? Tlučhuba se na mne dívá se stejným zájmem jako na garnyž nad oknem nebo prázdnou lednici. Dívá se skrze mne. Často si myslím, že kdybych byla hranatá, zářila a měla wifi, byl by jeho zájem mnohem, mnohem větší. Otráveně se otočila na podpatku a řekla si, že navštíví Leonoru, protože cosi na jejím klidu potřebovala ke svému vrtošivému skotačení. Beztak jí právě došla smetana. Káva bez smetany je totéž co mrtvola bez hrobu. Rozesmála se a vyšla ven do jarního probouzení. IV. Ze všeho nejdřív očichám podlahu v kuchyni, hned pod pultem, kde panička připravuje jídlo. Občas něco utrousí, je lenošivá. Arnošt takový nebyl. Netrousil. Dopřával mi jako sobě, panečku! Ten uměl život vychutnat. Panička mi pořád něco vyčítá, že cupuju ponožky a tak. Mám to rád. Ponožky pěkně voní potem. Když se panička zlobí, volá na mne: „Bedřichu, zalez pod stůl“ a já stáhnu ocas a jdu. Samosebou mi tam není nejlíp, nemám přehled, co se kde šustne a to je pro mne důležité, ale někdy, když jsem pod stolem, najdu tam zapomenuté Fridolíniny nebo Tlučhubovy papuče. Pak je udatně zahřívám, dokud nepřijdou. Lidi si myslí, hlavně tihle, že psi nemají rozum. Arnoštek takový nebyl. Já si zase myslím, že většina lidí ten rozum nemá, když vynechám Arnoštka, jak jsem řekl, nebo vlastně hafnul. Někdy vůbec nerozumím tomu, proč tady jsem. Podrbal jsem všechny blechy, co jich mám a natáhnul se na pelech. Pánové, než se všichni vrátí, zdřímnu si. Pak se uvidí. V. Blecha Cimprlína, sotva se to ráno v Bedřichově kožiše vypelešila, skočila k zrcadlu, aby se ujistila. že její bleší krása zůstává stále stejná jako při předchozím měření. A opravdu! I dnes! Oči stejně jiskřivé, tělíčko lesklé jako vždy a ohebné, nožky pikantně chlupaté. Ještě než si oblékla svoje nejlepší šaty (na každý den měla samosebou jiné), mířila přímo na bleší váhu, kde počítala kalorie, které si dnes může dovolit, takže vlastně, kolik slaďoučké krve má dovoleno vypít, aby byla pořád šik. Ostatních nájemníků, kteří u Bedřicha platili vysokou činži, si Cimprlína vůbec neměla kdy všimnout kvůli starostem se svojí figurou, šatníkem a leštěním tělíčka. Uvědomte si, že každá pořádná blecha musí jít včas spát kvůli vráskám. Hodně blešáků sice Cimprlínu okukovalo, jiní za ní hned skákali a byli by s ní třeba rovnou proskotačili celý život, jenže naše bleška si vybírala jako carevna: Tenhle byl trošku při těle, ten zase měl jednu nohu kulhavou, tamten je moc starý a ten zase mladý, prostě, nikdo jí nebyl vhod. Cimprlína se protáhla a prohrábla Bedřichovu srst. Vida, venku bude brzy jaro. VI. Leonora spořádaná se zadívala roztržitě na chlupané nadělení stočené u svých nohou. „Pes? Labrador? To je učiněná hrůza. Chlupy budou všude, i v jídle. Ne ne, dám to pryč, nemám zapotřebí si nechat devastovat domácnost. A k tomu je už čtyřletý! Kolik toho sežere? A kolik toho vytlačí potom z těch dlouhých psích střev? To mám sbírat na stará čistotná kolena psí exkrementy? Fuj!. Otřásla se v samých základech své bytostně čisté podstaty. Než si uvařím čaj, podívám se na www.psí bazar. cz. A najdu tomuto tvorovi nového majitele. Ano, rozumím tomu, zemřela mu paníčka a nemají jej kam dát. Jasně, právě já mám domek se zahradou a žiju sama. Jenže já nikdy nechtěla psa! Nechci žádné zvíře! Určitě najdu někoho, kdo bude rád, že se tahle hromada psího sádle přestěhuje k němu domů; můj případ to rozhodně není, nejsem psí útulek, ačkoliv by se nad tím mohla Marta Kubišová pohoršit. Odhodlaně vykročila směrem k počítači, když vtom se rozezněl zvonek tak bláznivě, že věděla hned, kdo stojí za dveřmi. Leonora odevzdaně vzdychla („měla bych se už konečně pochlapit a přestat Fridolíně otevírat dveře, když právě nemám náladu!“) a v přímém rozporu s touto myšlenkou šla návštěvu s nepatrným sebezapřením přivítat. VII. „Pa...pa...pane vedoucí?“ „Hm?“ Můra Potměšilová stojí na prahu kanceláře, koktá a vypadá, jako kdyby na ni spadl kečup. Přešlapuje, tváří se jaksi... „Eeeee?“ „Pane vedoucí....potřebujovala bych dnes odejít. Vlastně...ani jsem nechtěla přijít, víte....“zrozpačitěla“já... „Odejít? Nepřijít? Máte rozum, bláznivá ženská? Víte, kdo má dnes v deset přijet na poradu? Sám Brabrouk z Uzenkova! Kdo nám bude zapisovat? Sežeňte diktafon....“ vystrkoval zrůzněnou sekretářku ze dveří „...sežeňte diktafon a za pět minut deset ať jste na místě!“ bafnul na ni tak, že zarezonovala okenní tabulka nad psacím stolem a vůbec si nepovšimnul, že můře Potměšilové stálo v modrých očích plné jezero slz. Zavřel dveře, spokojen se svým výkonem. Složil několik hromádek papírů, připravil reklamní letáky, přehodil si nohu přes nohu a začal si řadit slova v úvodním projevu, o kterém si byl jist, že všechny přítomné zcela odzbrojí. VIII. „Povídám si, kafe bez smetany je jako mrtvola bez hrobu“ mrkla spiklenecky Fridolína na Leonoru a aniž čekala na pozvání, hrnula se do dveří, když předtím skopnula z nohou nazouváky. „Holka, povím ti, nevím, co bych....bez.......kafe........heee...ty...ty …..máš …...psaáááááá!!?“ Zděšení bylo tak velké a pes zůstal tak vyjevený z příchozí návštěvnice, že Leonorou nečekaně proběhla vlna vlastnické pýchy, rázem zapomenula na svoje předsevzetí ohledně psích bazarů a pronesla hrdě: „Jasně, nevidíš?“ a šla se vztyčenou hlavou natočit vodu na to kafe. „no néééé, teda, no......“ počkej....počkej“ Fridolína byla v mžiku venku a po malé chvíli se dveře opět rozletěly. V nich se zářivýma očima poskakovala Fridolína a za ní v patách poskakoval její pes Bedřich. „né!!!!!...to...tohle...néééé....néééééé!!! bránila se Leonora, ale už bylo příliš pozdě. Psi se k sobě vrhnuli, začali se očichávat ze všech stran, běhali po spořádaném obýváku, kuchyni, záchodku i koupelně Leonory Spořádané šíleným tryskem, takže majitelce dosud poklidné domácnosti nezbylo nic jiného než sáhnout do sekretáře pro láhev Tulamor whisky s jasným vědomím, že tato situace vyžaduje všechno jiné, jen ne střízlivé účastníky. IX. „o....oh....o.....óóó!!! ta ale krásně páchne..., to jsem už dlouho...“.rozkošnicky natáhnul vzduch do chřípí šťastný Bedřich. „a...a...je taková.....no...prašivá, mmmmmm...haaaaaaf“, vrtěl Bedřich oháňkou a olizoval uši labradorské fenečky. Ta pro změnu padla na záda, začala se nastrkovat a usmívat, až se z toho Bedřich mohl na svém psím rozumu dočista pomátnout. Jak se tak k sobě měli, nepozorovaně se z Bedřichova kožichu do kožichu labradorského přesunula blecha Cimprlína a čiperně se začala rozhlížet po místních bleších krasavcích. Rozeznala jej ihned, rozeznala by jej mezi všemi! Měl ohromně svalnaté tělo, oči mu svítily jako kocourovi ve tmě a vůbec byl celý velmi galantní. A jak uměl skákát! Blešák Ctirad rozhodně nebyl jako ti potřeštění bleší hejsci, kteří hopsali tu sem, tu tam. Tohle panečku byly skoky mistra! Cimprlína se zamilovala okamžitě a usmyslela si, že tohoto krasavce musí mít za každou cenu. A protože, jak už tušíte, byla umíněná, nerozumná a rozmazlená, seskočila z Bedřicha a přichytila se labradorské fenky s přesvědčením, že jakmile ji Ctirad uvidí a promluví s ní jediné slovo, bude ruka v rukávě. Ctirad líně zívnul, když se Cimprlína začala nenápadně promenádovat kolem. Měl samozřejmě spousty nápadnic! Byl to skutečně švihák. Cimprlína mu musela úplně zastoupit cestu a teprve až se před ním natřásala, házela očima a kroutila se jako bajadéra, otráveně se otočil (víte, měl stejně jako Cimprlína starosti jen sám se sebou) a řekl pouze velmi nevšímavě: „Dovolíte, abych mohl projít, dáááámo?“ a zmizel v houští vzrostlých chlupů na zadní části hřbetu své majitelky. X. „Zblázním se. Určitě se zblázním. Jestli okamžitě nesebere to zvíře, nebo nejlépe obě zvířata a nevypadne z mého domu, raní mne, padnu tady a nikdo mne nikdy nenajde!!!“, přisunula si k sobě Leonora Spořádaná rozmáchlým gestem již zpola vypitou láhev a nalila si dalšího panáka. Jakoby mlžnou clonou sledovala Fridolínu, jak drbe tu jednoho, tu druhého psa, jak jí oba odevzdaně dávají pac na střídačku, jak se její zánovní perský koberec mění se pod nánosem chlupů na černý a bílý („při troše fantazie a několika psích bobcích by se tu daly hrát bláznivé šachy“) pomyslela si Leonora ponuře a znovu si přihnula. Fridolína si nevšimla ničeho. Měla čirou radost z psí náklonnosti a když se dost vydováděla, udiveně se otočila pohledem na Leonoru, která chrápala v koženém křesle nahlas a pravý koutek měla podivně povislý. Fridolína odvolala Bedřicha, podrbala labradora, otevřela lednici, vzala si smetanu, na opuštěné místo napsala na čistý list papíru „díky!!! zítra přinesu, čauky“ a byla pryč. Z jejího pohledu se dopoledne velmi vydařilo. Vůbec jí nevadilo, že se její sousedka prospí; má přece psa, který ji pohlídá. Nikdo se o ni nemusí bát. XI. Porada byla u konce. Potměšilová sice nepsala tak svižně jako dřív, ale Tlučhuba Plochoprstý byl podle svého očekávání nadmíru úspěšný. Uzavřel tři kontrakty, dva oční kontakty a nakreslil velkorysý projekt, týkající se progresivního vzestupu společné firmy Tlučhuba z Koblihova a Brabrouk z Uzenkova včetně vlivu firmy na mezinárodní trh. V podzemní garáži se vyčerpaně sesunul na sedadlo s vědomím, že jej ještě čeká obchodní večeře, nastartoval, zařadil a vystřelil ze svého parkovacího místa. Vystřelil je slovo velmi přiléhavé, protože ve stejné chvíli, kdy se dalo auto do pohybu, Tlučhubovi Plochoprstému přestalo fungovat srdce, úplně mu vynechal mozek a levá ledvina hlásila své družce, že toho všeho už má plné kecky. V důsledku toho se Tlučhuba Plochoprstý oddělil od svého zhuntovaného těla a odhmotněný stanul před nebeskou bránou. Nebylo mu nejhůř. Náhle nemusel vláčet svých stotřicet kilo, cítil se nade vším (a taky takový byl), slyšel hudbu z ráje a byly to krásné a líbezné tóny, všude bylo milo, příjemně a nikde netikaly hodiny! Tlučhuba Plochoprstý zůstal stát s otevřenou hubou (před bránou ráje začne být pokorný kdekterý mamlas) a těšil se na to, až se brána otevře. Rád by tam zůstal napořád. Zatím však za branou číhá poťouchlý stařík s bílými vlasy (my dobře víme, že to byl svatý Petr) mává knihou založenou husím brkem a...ne a ne otevřít!!!! Tlučhuba Plochoprstý už chtěl vytahovat bankovky, to zabere vždycky, ale namoutě, neměl na sobě sako, neměl vlastně nic. Chtěl slibovat různé provize, ale najednou mu to přišlo velmi žinantní. Pod pohledem svatého Petra najednou viděl všechno jinak, tak jen blekotal: „Pustíte...eeee....pustíte mne, prosím...dáááál???“ Svatý Petr se na něj podíval trochu přísně a trochu shovívavě. „Vrať se zpátky, Tlučhubo Plochoprstý, protože v této knize stojí, že nejsi kompletní! Na své cestě životem jsi se dosud řítil jako uragán, jako tsunami, noooo, zeptej se svého srdce, hnal ses za bohatstvím, kariérou, dobrým pitím (promluv si o tom se svojí levou ledvinou) hnal ses jako splašený za pomyslným štěstím hlupáků a tvoje tělo zapomenulo kdesi daleko za sebou duši! Teď nezbývá, než aby ses vrátil a pěkně v klidu a míru počkal, až tě tvá duše dohoní. Do té doby, pěkně prosím, je mi líto, nemáš u bran ráje co pohledávat“. Svatý Petr zahrachotil klíči a Tlučhuba Plochoprstý se s hlubokým pocitem rozmrzelosti probudil v sanitním voze rychlé záchranné pomoci s dýchacím přístrojem na ústech, hadičkou omotanou kolem zápěstí a lékařem nad sebou. XII. „Ano, Zambezi u telefonu. Prosím. Ano, to jsem já.... Cože?... V nemocnici“ Fridolíně změknula kolena. „Ve které? Ovšem, ovšem! Samozřejmě, budu tam hned, už běžím!“ . Odložila telefon, vyskočila z křesla, narazila si na hlavu hučku, spěšně nazula boty a vyrazila z domu. Celou cestu se jí draly slzy do očí. Viděla v duchu Tlučhubu, jak ji tenkrát řekl, že s ní bude žít. Jak s ní šel na první pracovní poradu. Jak mile slintá u oběda a jak rozkošně chrápe v ložnici. Přišlo jí líto těch chvil, kdy spolu mohli být, ale nebyli. Vlastně, kdy spolu byli naposled? Tenkrát, když jí slíbil, že spolu budou žít nebo kdy s ní šel na první pracovní poradu? Ano, jen tehdy. Pak už nikdy. Pak jej zavalily pracovní povinnosti. A to už bude, brachu, dobrých osmnáct let. Fridolína se vysmrkala, pohodila hlavou a vstoupila do budovy. Zamrkala na recepční v nemocnici, proběhla chodbou, která čpěla dezinfekcí a rozrazila dveře pokoje číslo dvě, kde pod spoustou přístrojů, hadiček a monitorů trčely uši, lebka a nos jejího přítele. A samosebou tam byl i celý zbytek, avšak dovedně skrytý. Fridolína usedla tiše na postel a chytila Tlučhuby za ruku. Jen se mu jemně zachvěla víčka, jinak nedal znát, že by o její přítomnosti věděl. Fridolína sečkala, dokud ji sestra nezavedla k ošetřujícímu lékaři a po zevrubné zprávě o zdravotním stavu Tlučhuby Plochoprstého z nemocnice odešla do jarního voňavého večera. Šla pomalu ztichlou ulicí a poprvé za svůj život poznávala, jakou spoustu vjemů během tiché a pomalé chůze zažívá. Zkoprněle zjistila, že tohle všechno jí mnoho let prokouzávalo mezi prsty. Ani nevěděla, jak se dostala domů. Bedřich čekal na místě a radostně vrtěl ohonem. Neplánovaně zabořila hlavu do jeho srsti a začala plakat. XIII. No konečně. Už jsem si myslel, že nepřije. Jde nějak pomalu ….a ten smutek....takový tu ještě nebyl. Bedřich začal vrtět radostně ohonem, poskakovat, olizovat Fridolíně ruku, kterou k němu vztáhnula. Něco bylo jinak než obvykle. Když potom začala plakat, okamžitě vysílal nejvřelejší psí signály „ ….neboj se....jsem s tebou....bude dobře.....jsem tady.....bude dobře.....dobře.....dobře“a uklidňoval ji tak dlouho, dokud neusnula. Ani se nepohnul, přestože hlavu měla těžkou a tvrdou jako dubovou palici. Bedřich vzpomenul znovu na Arnoštka, na spoustu takových společných chvil a ze psích prsou se mu vydral hluboký vzdech, jaký ze sebe může pes dostat. Poprvé začínal tušit, že tu má opodstatnění. „Šmánkote!! kdy já jsem se tak opila naposledy?“ držela si hlavu leonora spořádaná. A když ji zvedla, raději ji znovu sklopila, protože to, co uviděla, jí na radosti nepřidalo. Zachlupacený koberec, rozžvýkané boty, rozcupované ponožky a na zemi mezi kusy toaletního papíru stočený pes, kterého, jak je už dnes jasné, nikomu nedá. Mám tohle zapotřebí? Stejně za to může ta krůta odvedle! Nene, můžu si za to sama, opravidla se hned, neměla jsem ji se m vůbec pouštět! Ale už se nenechám zenužívat! Nechám si svůj spořádaný svět stůj co stůj, skončím tyhle známosti, byt si uklidím, zpřetrhám všechny svazky s tou čerticí, ať si pije kafe hořké a nádobí drhne pískem, když jí dojde jar. Nenechám se zneužívat! Vyškubla překotně ze zdi telefon, na dveře dala cedulku NERUŠIT!!!, postavila si pro uklidnění na plotnu mléko, že je ohřeje a dá si do něj trošku medu a vydala se pro vysavač. „ani se na mne nepodíval. Řekl jen“ dovolte, abych mohl projít“-nestyda, nevzdělanec, ignorant!!!!“ cimprlína propadla okamžité beznaději a trýznivé sebelítosti. Sebralo ji to tak, že se skutálela na zem, ale to neměla dělat! Zapomenula totiž na třetí část psího desatera opatrnosti, které zní „Nikdy se v neprozkoumaném prostředí nepouštěj srsti živitele!!!“ a rázem se ocitnula v příšerném nebezpečí. Uvízla totiž na perském koberci právě ve chvíli, kdy leonora spořádaná vytáhnula do boje se špínou se svým výkonným vysavačem vysokých kvalit. Cimprlíně se při zvuku toho obřího stroje, který se hnal přímo na ni s rozšklebeným ústím hadice a hrozil jí následným vtažením do vlastních útrob, zježily všechny chlupy a zabožila se pevně patami všech svých nohou do hustých vláken. Skryla hlavu mezi ramena a scholila se podobně, jako bychom se my, lidé, schoulili, když na nás na lesní cestě vyrazí rozlícený medvěd a očekávala to nejhorší, co se může bleše střední kategorie stát. A právě v této posvátné chvíli tiché hrůzy jí mihlo hlavou, že pro vlastní nafoukanost se neskamarádila dosud s nikým tak, aby ji mohl postrádat. Kdo by se taky sháněl po bleše, která se stará jen o sebe, vidí jen sebe, mluví o sobě a je tedy celkově k ničemu? Nikdo si určitě nevšimne, že chybí. Najednou se Cimprlíně zazdálo, že pokud by ještě jednou dostala šanci.....možná......, když vtom najednou jak když utne, vysavač utichnul. „Tlučhuba plochoprstý, majitel koncernu koblih a mlaskoprd, dnes navečer prodělal vážný srdeční záchvat. Je v péči ošetřujícího lékaře a jeho stav je nadále velmi vážný“, oznámila šokované Leonoře moderátorka místního televizního vysílání regionu koblihov. Ach. Jéé. No......honem. Leonora vzala všechno, co si myslela, že by Fridolínu mohlo potěšit (kafe, jar, párek), z botníku vzala klíče a vyběhla. Na poslední chvíli se otočila a povolala k sobě labradora (třeba Fridolíně uděla radost, když jej bude moct podrbat jako posledně), který se lísal hned a bylo mu docela fuk, že blecha Cimprlína využila spásné chvíle a okamžitě se vrátila na své místo do jeho srsti a s velkým psím nadšením nyní sleduje, jak ji veze domů přímo k jejímu panu domácímu psu bedřichovi, jehož srst jí byla ještě nedávno malá. Držela jsi mne za ruku a já tě viděl. Ale nemohl jsem otevřít oči. Chtěl jsem ti říct: „neboj se, budu v pořádku“ - ale nešlo to. Tlučhuba Plochoprstý se přitiskl silněji k fridolíně. „Víš, hodně věci jsem si uvědomil. Jak jsi hřejivá. Jak málo jsem s tebou byl. Kdy jsem vlastně s tebou byl naposled? Na té pracovní poradě, viď? Jsme to ale blázni, nemyslíš? Na světě je tolik krásy a my se bavíme o poradách“. Tlučhuba Plochoprstý se uhnízdil v peřiných. „Trošku si odpočinu. A ty si taky zdřímni. Máš unavené oči a kolem nich malé vějířky vrásek. To máš z nevyspání“. Fridolína se zarazila. Tlučhuba se rozesmál“neboj se, pro mne jsi nejkrásnější. Vím, že nemůžu umřít, dokud si se svojí krásnou ženou neužiju každý den, nevadí mi vrásky, znamenají, že nejsi plastová láhev“. Pěkně se zalžičkovali (to je, když se jeden druhého dotkne jako lžička lžičky) a spokojeně usnuli. Fridolína si pomyslela, než usnula, že někdy, za některých okolností, a především pro některé, je infarkt hotové požehnání. A jak tak leželi, nikdo si nepovšimnul, že přímo z nebe, nepozorovaně, lehýnce jako peříčko, vklouznula k Tlučhubovi jeho duše, protože konečně dostala šanci, aby jej dohonila. A nebojte se, Tlučhuba neumřel. Žije dál! Jenže, lidi, ten se navyvádí!!! Skutečně si dá s životem práci. Tak, hlavně. Dobře dýchá. Uvědomil si, že vůebc o vzduchu kolem nevěděl. Vyhodil mobilní telefon, přestal chodit do práce. Často se stává, že jen tak sedne na lavičku v parku a dívá se na děti, jak si hrají; a upozroňuji podezíravé škarohlídy, že není vůbec úchylný! Jemu se to opravdu líbí! Nedávno na podzim pouštěl draka a letěl vysoko! Lidé v okolí si nejprve mysleli, že se dočista zbláznil a nechápali, proč se jeho Fridolína jen připitomněle usmívá a nic nevysvětluje, ačkoliv někteří se vysvětlení vehementně dožadovali. Leonora spořádaná je taky v pohodě, chvíli venčí jednoho, chvíli druhého psa, podle toho, jak je zapotřebí, vyhodila koberce, pořídila si plovoucí podlahu a chystá se pořídit akvárium. Nějak líp se jí spí, i když nemá každý den vytřeno a vůbec se nestará, kolik prachu napadá na nábytek, protože je jí to nějak buřt. Je ráda, že má dobré sousedy a každý den ji doma vítá živočich, kterhého nezajímá, kolik vydělá, co dokázala, jestlipak má uvaříno a má ji rád. Bedřich je jako v psím nebi. Má kolem sebe samé příjemné lidi (onehdy mu Arnoštek ve snu řekl, že svůj úkol už splnil a vedl si výborně, dokonce, bude-li chtít, může za ním do psího nebe plného buřtů a jitrnic. Arnoštek ale vzápětí sám pronesl, že je možná ještě brzy, když vezmeme v úvahu tu novou fenku, že? Byl to vždycky noblesní pán). No a ptáte se, co Cimprlína? No ta byla úplně perplex, jak se říká. Zajímá vás z čeho? To se tedy podržte! Cestou se pevně držela, i Cimprlína, aby byla co nejdříve v bezpečí. A když tam byla, uklidnila se a mohla konečně pořádně vydechnout. Ano, napadlo ji sice, že by se měla podívat do zrcadla, jestli nemá každý chlup jinam a tělo zaprášené, jenže nějak jí to bylo jedno. Pomalu se rozhlédla kolem a najednou jakoby poprvé uviděla všechny svoje bleší známé, které dosud neměla čas pořádně poznat. Všimnula si například, že bleše Hopsavici se narodilo miminko, že špunt odvedle si odřel lokýtek a tenhle blešák že za poslední dobu nějak sešel. Není snad nemocný? Napadlo Cimprlínu, budu se muset někoho přeptat. A tak se stalo, že jak se rozhlížela, začali se bleší známí usmívat, pak někdo řekl: „To je dobře, že jste se neztratila, vážená“ a další zase: „Asi máte po takové cestě hlad a žízeň, viďte, zajděte k nám, máma zrovna vaří“ a „Tati, nemohla by jít teta Cimprlína na návštěvu?“ a najednou Cimprlína poznala, že až teď je skutečně doma a cítí se moc dobře, navzdory tomu, že se ještě ani nevážila a neprohlížela svůj obraz. Bylo jí úplně jedno, jak vypadá a co má na sobě. Začalo jí záležet na tom, že ji někdo mohl třeba i postrádat. A tímto zjištěním se jí rozzářily oči (takže vypadala neuvěřitelně mladistvě), nad vlastní hloupostí, se kterou skákala denně na váhu, se musela rozchechtat (takže jí vylétly koutky úst nahoru, což vypadá velmi šarmantně, pokud k tomu přidáte, že se jí vytvořily ve tvářích ďolíčky takové, že by si jich mohl všimnout i Ctirad, a taky že si všimnul, jenže to už je jiná pohádka). Hned dalšího rána vyhodila zrcadlo, váhu, začala se starat o ostatní a byla mnohem šťastnější. Jo, jo, nikdo není na světě jen kvůli sobě. Ani blechy, ani lidé. No? Co říkáte? Není to hezká pohádka?
Milost nových začátků I Sedím na stromě a klátím nohama. Cítím vítr ve vlasech. Já sama jsem tím stromem, větrem, zemí. Mám odtud pěkný výhled a pozoruji-li vás, lidi zlatí, musím připustit, že jste často k smíchu. Držíte se za ruce, ale vaše duše jsou si na míle vzdálené. Svoji touhu vládnout druhému nazýváte mnou. Milí pošetilci! Vím o vás téměř všechno, nezapomínejte, že umím levitovat. Lítám všude tam, kam potřebuji; do škol, nákupních center, úřadů. A co vidím? Směšná srdíčka, podivné knihy, které o mně vyprávějí. Kdybych se chtěla urazit, možná bych to udělala, ale raději se rozesměju; nejsem přece suchar! Ať se hnu kamkoliv, doprovází mne pokora. Mnohokrát jsem byla na zemi, pošlapaná, unavená a měla dojem, že tento den je mým posledním. Avšak vždy mne zachrání lék, kterého má pokora kolem pasu plné tlumoky. Lije mi naději přímo do mého bolavého srdce a živých ran. Nikdy mne neodstaví, dokud saju. Když jsem naděje plná, stává se zvláštní věc. Světlo do mne vstupuje a celou mne proniká a já se stávám jím, jsem bez omezení, neznám čas, ani tmu, jen tiše zářím. V těch nádherných okamžicích nového zrození vím, že jednou jistě budu vládnout. Vyplním všechno, co je studené a temné. Neptám se na čas, vždyť čas je mnou, neptám se na věk, jsem věčná. Neprosím se o přijetí. Jediným svým dechem otevřu každé vězení, dokonce i takové, co má klíč na dně studny a zámek zrezivělý. Vždy, když mne mé široké srdce bolí, například při pohledu na děti bité za špinavé oblečení nebo roztržené sukýnky, obejmu se pevně s pokorou a hledíme si do očí. Obě víme, že jsem se nenarodila kvůli čistému oblečení. Jsem pokorná, přítulná, tichá i přemýšlivá. Často bývám zraněná a nadějí jsem přesto živá. Taková jsem. A musím být. Jsem taková, jak láska bývá. II …..........nechtělo jsem ven. Přesto jsem se z teplého bezpečí s velkou námahou vykulilo. Uvnitř, kde jsem bylo dosud, kolem mne všechno příjemně šplouchalo, škroukalo, bylo tam teplo a dobře. Tady mne nešetrně kdosi táhne ven do zimy a rámusu. Cítím divný puch a slyším zvláštní zvuky. Chci zpátky, proto křičím z plných plic, ale vypadá to, že můj nářek nikoho nezajímá! Polívají mne studenou vodou; au, au, natahují na mne cosi směšného, škrábe to, postrkují mne sem a tam. Je to k nevydržení. Až teď! Položili mne do měkké náruče a já začalo sát. Mňam, to je dobrota! Teplé je to, sladké, celé se tím zalykám. Ležím v postýlce a koukám na mámu. Páni, ta je krásná. Má hřejivé oči jako někdo, koho jsem odjakživa znalo, ale nemohu se rozvzpomenout.... Její obličej má v sobě skoro stejný jas jako tenkrát tam, kde jsem bylo tolik rádo. Táta se nade mne taky občas skloní, ale to není nic proti mamince. Ona totiž... je tak hebká...na pohled, na dotyk...na všechno. A tak se motám v peřinkách, mám občas bolení, takové divné píchání v bříšku...to si mne pak máma bere na kolena, hladí mi zádíčka a hned je líp. Naučilo jsem se pít z láhve mléko. Je to dost horší než když jsem mělo mlíčko od mámy, jaksi těžší, ale něco pít musím, ne? A taky už jím. Jídlo je velká bašta a dobrý je to všechno. Jsem na světě rádo. Musím se hodně učit, ale vím jistě, že všechno dokážu. Umím lézt. Vyrostl mi první zub a dnes jsem ukousnulo tím kouskem zubu ucho umělohmotnému dráčkovi, ke kterému se plazím po koberci. Máma se lekla, ale když se lekne, vezme mne do náruče, a já pak mám pocit jako tenkrát, když jsem ještě...už vlastně nevím...nemohu si vzpomenout.... Při tom vzpomínání je mi tak mile a teskno, chce se mi smát a plakat zároveň. No a tak to přesně pořád dělám, kromě mlíka a lezení. III Stojím pod stromem a prohýbám se smíchy. Už mi z toho chechtání bolí břicho, tak si na ně lehnu a zhluboka dýchám. Prý to pomáhá. Pod sebou cítím horkou zemi, chvění života v ní. Život je pode mnou, kolem mne, nade mnou, ve mně. Žal zalezl pod keř. Namlouvá mi, bloud, že je světloplachý, ale tomu se musím taky smát. Ze všeho dělá drama a dokonce si v tom libuje. Otravuje lidi a to se pak spolu přetahujeme. Často prohrávám, protože z nějakých podivných důvodů si lidé v žalu libují. Jen u dětí do sedmi let těžko pochodí, ti jsou moji. S nimi jsem od rána do večera, dokonce i ve spánku se jimi usmívám. Ano, přiznávám. Ze svých neúspěchů u zbytku člověčenstva bývám občas zasmušilá a kdybych neměla svoji milou společnici, zřejmě bych propadala čas od času zoufalství. Avšak ona Bohu díky má tu svatou trpělivost doprovázet nás na našich putováních jako třetí. Jak ta se umí nést! Podívejte na ni! Zdálky mává, má rovná vznešená ramena a chůzi egyptské tanečnice. Její krok je lehký, pružný a prostor kolem ní plný hudby. Když lidé z žalu pláčou, ona šmahem slzy stírá. Upravuje mi cestu, připravuje stan, vaří čaj, načechrává polštáře. Jsme-li spolu, žal musí přebývat venku,protože dovnitř se všichni tři nevejdeme. Víra si zpívá od rána do večera. Jsem s ní ráda. Aniž bychom o tom kdy spolu mluvily, nějak obě víme, že on, žal, také jejím písním tiše naslouchá. Samosebou by to nikdy nepřiznal. Ačkoliv to vypadá podivně, všichni se potřebujeme navzájem a naše putování by ztratilo veškerý punc, kdybychom nešli spolu. Tak například včera! Víra mne probudila brzy a už jsem chtěla utíkat. Žal měl celou řadu připomínek, ze kterých bych mohla zalézt samou úzkostí do nejzazšího koutu stanu a nikdy nevylézt. Jenže. Víra mu obratně vsunula do rukou mísu ořechů, aby přežvykoval a byl aspoň chvíli zticha, mne tajně vystrčila ze dveří, předtím mi na hlavu narazila slamák (“aby sis nepřipálila tu svoji kulatou rozchechtanou makovici!!”) a já vyběhla. Cestou jsem vnímala, že každý další krok mi dává sílu a chuť zpívat. Les se rozestupoval a vítal mne, nikde žádná nebezpečná zvířata, jen přívětivá příroda plná zázraků. Vrátila jsem se až večer, unavená a hladová, plná sebe. Podle temného mručení za stanem se dalo očekávat, že žal se nechce smířit s tím, že jsem jeho mrzoutství nevěnovala patřičnou pozornost; přišlo mi jej skoro líto, že tu dřepěl celý den v temném koutě jako nemehlo. Z plné mísy ořechů musel mít určitě bolení, když se ani nehnul. Po večeři jsem víře všechno vyprávěla. Čechrala mi vlasy širokým hřebenem a často jsme se smály. Tušily jsme, že žal naše švitoření poslouchá, ostatně jako vždy; a nakonec je rád, že jsem si den hezky užila a vrátila se zpátky domů. Lidi zlatí! Vždyť důvodů máte dost. Nevím, co vám pořád hatí chuť žít pro mne, pro radost. IV Začalo jsem chodit. Svět je báječný. Všechno je sice hodně vysoko, ale to mi nevadí, protože máma mne často bere do náruče. No a když mne táta nese na zádech, je to ještě lepší. Houpu se a vidím všechno z výšky. A tak se na ten svět dívám, směju se a vím, že jsem jedinečné, neopakovatelné, úžasné. Jsem si tím jisté, jako kdyby mi to někdo dal do samotného základu mé bytosti, ale kde, kdy a jak to bylo, už vůbec nevím. Někdy...jako kdyby před spaním nebo vstáváním...nedokážu se rozvzpomenout.... Už mluvím. Máma říká, že jsem šmodrcha. Mám kamarády. Občas je plácám lopatkou nebo se s nimi biju o hračky, potom máma říká: “Neplácej Tondu, to není přece bábovička, trdlo moje zpackaný” a taky říká:“O hračky se musíš podělit, kluci ti taky půjčí”. I když mi máma říká, že jsem její trdlo zpackaný, vím, že mne má ráda. Chodím do školky. Jsou tam děti jako já a hrajeme si a zpíváme. Někdy se netrefím správnou nohou do správné boty, občas mne zlobí čepice, když jdeme na procházku, ale je tam s námi hodná paní učitelka, která umí čepicím domlouvat a taky zná triky, jak zjistit, co bříšku chybí, když bolí. Zvedám ruce nad hlavu, vyskakuju, tancuju a nejraději se točím dokola na koberci. Tonda, můj nejlepší kamarád, chodí do školky taky a míváme vedle sebe postýlky. Když nemůžeme spát, šuškáme si tajně pod peřinkou. Máma pro mne chodí po spaní a já mám rád, když jí skočím do náruče a jdu domů. Těším se na všechno, na každý den, školu, a nejvíc na to, až budu velký. V …ležím a vpíjím se do země pod sebou. Odpařím se jen na malou chvíli, když na mne zasvítí slunce, abych vzápětí přišla v jiné formě, znovu. Odháníte mne, vím. Přesto jsem požehnáním pro vaše dny. Je to marné, jsem tu odjakživa a navždy zůstanu. Mé oči jsou plné slz a záda mám ohnutá. Puchýře na nohou a záděry bolestivé jako špatné svědomí. Nejvíce se rozpínám v prázdných duších a srdcích. V dobách, kdy dětské bytosti, dosud sebejisté, začnou vstřebávat úzkosti a strach rodičů, vychovatelů, omezení a tíhu dokonalosti. Pak dostávám neomezenou moc. Můj přítel poznání je se mnou. Nabízí svoji společnost právě těm, kteří mne okusí, mne zažijí. Přestože jej odháníte, berete na něj často bič, on trpí rány a je vytrvalý. Ví, že jsem jeho údělem a musí se se mnou snášet, aby mohl být prospěšný. Stále vámi odmítaný, přesto plný humoru. Velmi se mu obdivuji. My dva se nemůžeme oddělit, neboť mi dává opodstatnění, rozměr i určení. A pak, bývá s ním tolik legrace! Vypráví mi příběhy lidské marnivosti. Lidí, kteří často nepochopí celý život nic. Někdy, i když se může poznání přetrhnout, nedojdete na své pouti nikam. Poznání mne respektuje. A já nemám nikoho mně tak milého. Jediný zná moji cenu. Jediný mi vzdává čest. Má pro mne slabost. Pro bolest. VI Táta často povídá, že tohle jsem udělal špatně a to že nedokážu. Začínám tomu rozumět, jsem nešika. Táta, jak jsem vypozoroval, je stejný nešika jako já a pořád o tom mluví. Asi to bude hodně důležité. Všimnul jsem si taky, že když něco pokazím, táta mne nemá rád. A tak asi nemá rád ani sebe, no ne? Půjdu brzy do školy. Máma je teď taková...vážná. Táta je divnej. Říká pořád dokola, že musím tohle a taky tohle a že když to neudělám, bude zle a to je tedy pro mne velká novina. Včera se moc zlobil, že jsem neuklidil hračky. Máma mi pomáhala a schytala to taky, že prý mne neumí vychovávat. Večer máma trošku plakala. Bývá teď hodně sama. Kde je táta, nevím, raději se neptám. Chodím do školy. Onehdy jsem šťouchnul do Tondy a on slítnul ze schodů. Táta říkal, že jsem neřád. A že to vždycky věděl a hlavně, že to už dávno povídal. Máma brečí pořád víc. Táta mele o tom, že se musím víc učit a máma že mne musí víc vychovávat, jinak že ze mne nikdy nic nebude. Slyším to často i ve škole, určitě nedokážu to, co budu muset umět. Proto se mi zdá být všechno nějaký podezřelý a divný. Jsem sice větší, ale je hodně složitý to zvládnout. Jsem fakt nedostatečný, nedokonalý a k ničemu, jak říká táta. A ten to snad musí vědět. Máma je hodně tichá, když jsme spolu sami, dívá se z okna. Rád bych, aby se občas podívala taky na mně, nebo aby se lekla. Zkoušel jsem najít toho dráčka, a když jsem jej našel, tvářil jsem se, jakože mu žmoulám ucho, ale maminka se dívala skrze mne a leknout se ji vůbec nenapadlo. Chtěl jsem, aby mne vzala do náruče a hladila po zádíčkách jako dřív, ale asi jsem na to už velký. Vlezl jsem si pod stůl i s dráčkem a zlobil se s ním, že je nešika a neřád. Neodpovídal a usmíval se pořád stejně. Vůbec mu nevadilo, že se na něj hněvám a nic si nedělal ani z toho, když jsem mu pár ubalil. Když to tak šlo už nějakou chvíli, přestalo mne to moje rozčilování bavit a uvědomil jsem si, že pod tím stolem a s dráčkem, který se nemění, ať dělám, co dělám, je mi nějak líp. Asi jsem tam usnul, protože máma mne budila. Jenže ani potom mne nepřitulila, řekla jen „běž si lehnout“ a její hlas byl smutný a prázdný. Postýlka byla studená a doma zvláštní ticho. VII Poťouchle vnukávám potřeby. “Je dobré se napít!” “Nic se nestane, když si dáš práska!” “Kup si to, je to v pohodě! Mají to skoro všichni! Tak proč ne ty?” “Jsi mladý, jednou, právě teď!” “Neváhej! Vyzkoušej! Užívej!” Prázdné pohledy vystrašených a opuštěných dětí i dospělých umím zaplnit chtivostí po tom, co jim nechybí. Umím to velmi dobře. Začínám totiž nenápadně a vždy u dobrých věcí. Kdo by se nechtěl občas dobře najíst a napít? Žijeme jen jednou. Máme všeho dostatek, proč si nedopřát, neokusit, co je k mání? A že toho je, viďte? Vcházím ke všem, bez ohledu na nedostatek, nadbytek, tituly, vzdělání, náboženství. Nedělám rozdíl. Jsem běs touhy, vlastnictví, ovládání, chtíčů. Jsem rozpínavý, sebestředný, neklidný. Jsem rychlý, jsem vaše expresní půjčka s minimálním úrokem a s třicetinásobkem vrácení. Rozeberu vaše přesvědčení, rozmělním vaše zásady, zničím vaše rodiny. Jsem běs, lítající všude tam, kde je kapka vzduchu. Jsem droga s okamžitým účinkem, ze kterého se nikdy nevykřešeš, jsem závislost na příjemném okamžiku, na laciném štěstí. Mám úspěch. Jsem dobře ohodnocen. Vidím, jak se zmítáte v bezesných nocích, jak ležíte ve splašcích, slyším vaše vzdechy v překotných nocích vášně a tleskám. Jsem váš běs. Jsem velmi poctěn vaším přijetím. Neopustím vás, buďte bez obav. Budu na vás parazitovat tak dlouho, dokud budete žít. A pak? He. Počkám si. Času dost a živná půda stále kvasí. VIII Jasný, jasný, vole. Musí se tohle a tohle a vlastně furt něco musíš. A když musíš, tak musíš. Teď je důležitý se správně rozhodnout, kam a na jakou školu. Hlavně vypadnout. Vypadnout z tohohle domu, města, z celý týhle podělaný republiky. S fotrem není k vydržení, matka od něj chce odejít a občas to na nějakej den udělá. Kouřím za čekárnou s Tondou a je to jediný, co mne baví. Jinak sám vopruz. Chtěl bych někam do tepla, do bezpečí, představuju si, že bych se tam schoval nafurt a nikdo by mne vodtud nevytáhnul. Žil bych tam a měl klid. Vod školy, vod fotra, vod matky, vod těch pitomejch keců. Vod toho všeho, co musím a mám dělat. Půjdu pryč hned, jak skončím devítku. Hlavně abych nebyl nikdy jako oni. Otec mne včera zbil. Často, když jsem doma sám, vlezu pod stůl. Nevím, proč tyhle věci dělám. Jako bych měl pocit, že když je něco nade mnou, jsem v bezpečí. Zdá se mi, že to odněkud znám, že jsem takhle už někde byl...ale asi to jsou všechno kraviny, jak říká Tonda. Jsme dva burani k ničemu a nebude z nás nic. Máma utekla s nějakým chlápkem a mě je to fuk. Nechci ji znát. Každej ať si dělá, co chce. Je lepší, když jsou s otcem od sebe, maj klid. A já taky. Balil jsem si věci a házel je do báglu, jak mi přišly pod ruku. V zadní polici skříně byl takovej ten olezlej gumovej drak, vybledlej a s přiblblým úsměvem. Nechápu, proč matka tyhle krámy dávno neodklidila. Štítivě jsem vzal tu studenou oranžovou potvoru do dvou prstů a vztekle s ním mrštil do odpadkového koše v rohu pokoje. Bylo mi najednou, jako kdybych zároveň s tím odhodil všechno, o čem jsem kdy věřil, že je anebo někdy bude správný. Nechápu, kde se ta myšlenka vzala, protože správnýho na tomto zatraceným světě není nic, vůbec nic. Na intru je to děsný. Abych obstál, dělám frajera. Je to náročný tvářit se, že všechno víš. Nejhorší je, že teď už dělám věci, který se mi skoro hnusej. Ale jak jednou začneš, nemůžeš přestat, to nejde. Prvního kluka jsem zmlátil asi před rokem, takovýho andělíčka naducanýho, ten sral každýho, jen se na něj podíval těma svejma nebeskejma vočima. Takový ty voči, znáš to, co musej každýho štvát. A pak už to jde ráz na ráz. Jseš kápo a tak nějak se očekává, že každýho mlíčňáka zbiješ nebo mu aspoň dáš pořádnou lekci, třeba strkat hlavy do záchodovejch mís, umejvat zvratky a různě sloužit. Štvou mne i starý babky, co mají takový voči, jedna se na mne podívala jaksi zvláštně a mně bylo tenkrát na tý ulici skoro prázdný najednou divně a teskno, až bych skoro bulel. Měla totiž hodně podobný voči jako moje máma. Dal jsem si hned práska a musel na panáka. Tonda povídal, že jemu se ještě nic podobnýho nestalo. Ze všeho nejraděj bych zalez někam, kde bych byl sám, v teple a bezpečí a nikdo by se o mně nestaral, přitom bych ale tak jaksi věděl, že právě tam jsem chtěnej a chráněnej. Mám holku. Takovou normální. Má normální vlasy, normální voči. Mám ji tak nějak normálně rád. Vzali jsme se a narodil se nám Tadeáš. Je pěknej, jenže Sára je v poslední době nějaká divná. Furt bučí. Chce, abych s ní byl víc doma. A když tam jsem, tak kolem kluka lítá a řeší, jestli má nebo nemá mlíko, pak prej abych koukal, že mu roste zub a takovýhle pitominy. Tloustne a blbne, šišlá na mne, někdy je tak nesnesitelná, že musím z domu. Holky v hospodě jsou v pohodě a nic neřešej, jsou veselý. Sára je ufňukaná. Nenormální. Tadeáš je protivnej a řve, protože pořád něco. Tudle mu rostou zuby, tudle má větry. Je fakt lepší, když odtud co nejvíc vypadnu. Úplně nejraději bych někam do bezpečí. Sára se mnou přestala spát. Táhlo se to pár měsíců potom, co donesla domů děcko, no a tak jsme se dohodli. Nemá cenu držet vztah, když tam není fyzický chtění. Když jsem poznal jiný ženský, byl jsem tak nadrženej, že na mne stačilo sáhnout a explodoval jsem jako sud s dynamitem. Sára řeší hodnoty. Jako kdyby spadla z višně. Často se červená tak, že jsem ještě nikoho tak červenýho neviděl. V koupelně se styděla pokaždý, i když jsme spolu už dlouho žili, pořád se přede mnou balila do ručníku jako mumie. Žádnej zdravej chlap nechce žít s jeptiškou, to se prostě nedá vydržet. Nejsem svatej a nemůže to po mně nikdo chtít. Čas vod času mě prostě přepadne dybuk a to musím do hospody, za holkama, pobejt až do rána. A zírat pak na Sářin utrápenej obličej? Lepší zalézt do peřin a chrápat do večera. Nemuset nic vysvětlovat. Rozvedli nás hned. Tadeáše přiřkli Sáře, to je rozumný. Já se flákám, co se dá. Tonda je na tom podobně. Taky se rozved, ale nemá děti. Má to lepší? Nebo horší? Nevím. Vyrážíme s Tondou občas na trať. Teď už to ale nesouvisí nijak s dybukem, který mne v dřívějších dobách ponoukal ke zlotřilostem. Tudle mne napadlo, jestli nemusím ven jen proto, aby mne prázdnej bejvák nepřived k šílenství nebo k rozumu. Nebo utíkám před obojím? Tonda si o tom myslí, že jsem praštěnej a byl jsem takovej odjakživa, buran, kterýmu není pomoci. Vůbec nevěděl, o čem mluvím a já na to stejně raději hned zapomenul. Filozofovat o blbostech nemá smysl. Tadeáš mi připadá takovej jakoby bledej. Je k ničemu, to má po mně. Někdy jej najdu pod stolem, když občas zajdu na návštěvu. Ale chodím pořád míň, protože Sára na mě kouká, jako kdybych ji měl zachránit. Nejsem žádnej rambo. Mám dost svýho, ne? Nebudu nikoho zachraňovat. Chci klid. Už jen vopravdu klid. IX Zavřelo jsem oči a posadilo se tak, abych cítilo sebejemnější vánek. Vyrovnává mne podobně jako já vyrovnávám lidi, pokud mne přijmou a hýčkají. Někdo by mohl říct, že nejsem důležité anebo že na mne není nic pozoruhodného. Omyl! Jsem-li pouze tolerováno bez správného pochopení podstaty, mohu vám lehce přivodit šílenství. Nedokážete mne postihnout, ačkoliv létáte na Měsíc. Nepřejete ani mé kamarádce samotě, doprovázené ovládáním. Neobjevili jste dosud, jak mocný nástroj v nás máte. Moderní svět živí rád a nepřetržitě šílenství. Kruté šílenství vpochoduje v železném brnění všude tam, kde jsou prázdná místa a všudypřítomný strach, který ovládá a paralyzuje všechno. Tolik lidí se bojí samoty! Přitom; kdyby lidé dokázali ocenit, kolik síly, útěchy a možnosti skýtá samota, pak by ve svých životech dokázali učiněné zázraky. Jen se spolehnout a opřít se svojí samotou o pevné rámě ovládání. Avšak reklamy, hloupé romány a nezřízené touhy vám předstírají, že samota je hrozivá, ovládání k smíchu a já, ticho, že jsem staromódní. Pak nastoupí šílenství se zpupným výrazem, pochoduje po dlažbách úzkosti, tluče na bubny předsudků, píská na píšťaly obav nepříjemné tóny, zanechávající v duších neklid. Využívá chtivost, hrabivost, neukojitelnou touhu, představy. Ihned zaujme všechen prostor. A já? Zavržené odcházím prašnou cestou odříkání. Za mnou klopýtá ovládání a jako poslední kráčí samota. Je smutné, jak často šílenství vítězí. My tři pak čerpáme sílu pro dobrý boj v horách. Tam zhluboka dýcháme, odpočíváme u čistých jezer, hledíme na nebe. Užasle si vyprávíme o směšném lidském hemžení, pošetilých cílech a hloupých záměrech. Často dospíváme smutně k tomu, že skutečně důležité věci mnoho lidí neuvidí. Ne snad, že by byli slepí nebo nevzdělaní. Jen většina lidí tráví svůj život jako jízdu na horské dráze přeplněné harampádím, o které se třesou, i když nemá žádný smysl. Hulákají během jízdy, aby přehlušili prázdno v sobě, míjí podstatné události v divokém trysku, někdo naskočí, občas vyskočí, chvíli se veze, pak shodí spolujezdce někdo lepší se silnějšími svaly nebo větší kuráží; nahoru, dolů, bez výdechu, odpočinku, pokoje a krásy. Není nic smutnějšího než se na konci života ohlédnout na hromadu odpadků, o kterých člověk už neví naprosto nic. Strašné. Opřelo jsem se o kmen stromu a pokochalo se pohledem na květinu, která se přede mnou rozvinula. A skutečně, nenadělala přitom žádný hluk. X Bylo mi pětačtyřicet. Holky, co jsem s nima pobejval, byly fajn, ale každá mi vzala kus čehosi ve mně. Chlap není rohlík. Ženská si pokaždý myslí, že jen ona jediná je tady na světě a že si chlapa pořídí jako pečivo za korunu devadesát a on se o ni za to už napořád bude starat. Často myslím na Sáru. Jenže ta se odstěhovala jinam a neodepisuje ani na pozdrav k vánocům. Říkám si někdy, jestli je šťastná, ale pak se musím rychle napít, abych zapomenul na doby, kdy jsem se mohl štěstí kolem ní nadechnout. Musel bych bejt pořád v lihu, abych zvládnul tyhle myšlenky v klidu. Proto je raději zatlačím co nejvíc, nemá cenu, jak se říká, plakat na cizím hrobě. Z Tadeáše je velkej chlap a nechce mne znát. Nedivím se mu. Někdy zalezu na ubytovně do spacáku a je mi tak divně, až bych bulil. Nechci, aby mě přitom chlapi viděli. Potřebuju bejt někde v teple a sám. Včera mi bylo osmdesát. Je mi zle. Mám spoustu nemocí a dobře vím, že brzo zdechnu. Sáře je to jedno, ale Tadeáš za mnou teď občas přijde. V posledních letech ke mně jaksi přilnul, dokonce objevil, kam jsem se poděl. Sem tam mi přinese cigarety nebo pivo. Raději bych skoro, aby nechodil, cejtím se divně. Je to, jako kdybych viděl sám sebe jeho vočima, když tu sedí na dřevěný židli a tiše mi rovná umolousanou levnou přikrývku. Řeknu to rovnou, hrozně se stydím před tím klukem, před svojí vlastní krví. Pod tím jeho pohledem teprve vím, že jsem celej svůj život pokazil. Radši na to nechci myslet. Nemůžu se napít, ani si dát práska, celej tenhle špitál je na hovno. Když na mne přijde dybuk a chci utýct, přikurtujou mně k posteli a nechají mně tady zmítat se, dokud nejsem úplně zdechlej tak, aby se mnou mohli znova manipulovat. Lejt do mě ty hnusný čaje, rvát mi do podpaždí teploměry a v jednom kuse se ptát, kdy jsem byl na stolici. Chtěl bych někdy bejt na místě, aspoň občas, kde bych věděl, že mne berou takovýho, jakej jsem, i když jsem dědek protivnej pocintanej zvratkama a s pomočenýma kalhotama. Bejvá mi teskno a dost často se mi v poslední době zdává o očích mojí mámy a furt přemejšlím, koho nebo co mi to připomínaly. A pamatuju se, to je divný, protože jinak jsem už všechno ostatní zapomenul, jak jsem jednou ukousnul toho dráčka, jak mne potom máma přitulila, jak byla voňavá a říkávala “trdlo moje zpackaný.” Cejtím její objetí, to teplo, jak mne drží v náručí. Vidím před sebou její šťastný oči a to mi bejvá úplně nejhůř. Umírám. Jsem hrozně sám. Je mi zle a smutno. Všichni na mně zvysoka kašlou. Sára chce akorát vědět, jestli něco mám a co jim tady nechám. Nemám nic. Nedám nikomu nic. Kdo mi co dal, he? Kašlu na ně. Na všechny. Sestry, který kolem mně ve špitále choděj, mi nepřisunou ani jídlo. Ví, že je to zbytečný. Zhebnu když jíst budu nebo nebudu a maj recht. Radší to shrnou z tácu do igelitek a vezmou domů psovi nebo praseti. Nejhorší jsou noci. Dívám se do okna a kolem mě bejvá všechno rozmazaný. Klečím zase na kolenou a dívám se do světa. Jsem malej? Vidím všechno kolem sebe jako velký......... svět je báječné místo a já jsem jedinečný. Jsem milovaný a šťastný. Nade mnou je vysoké nebe, jasná tvář a zářivé oči...já.....já je přece znám!!!! Je mi tak teskno a přitom milo, až se mi chce plakat. Vím, že jsem přišel Domů. Bojím se ale svoje oči zvednout a podívat se nahoru, protože už přehledně vím, co všechno jsem promarnil. Teď mne ale čísi hrozně dobré ruce, které všechno odpouští a nic nevyčítají, berou nahoru k sobě a já jsem v teple. V bezpečí. Nebojím se ani nestydím. Vždyť....já jsem tam, kde jsem celý život toužil být a vůbec nechápu, jak jsem na to všechno mohl tak hloupě zapomenout. A nejvíc mne štve, že jsem to neřekl Sáře, Tadeášovi a hlavně Tondovi... ...kdybych tak mohl ještě jednou...!!! …..zatlačte.......pořádně....ještě jednou....výborně....tááák ... je to kluk, maminko!!

úterý 24. května 2011

Meditace zkřehlých dlaní

Jsem darem. Rodím se prvním nádechem. Jihnu dotykem, vstřebávám se teplem náruče. Dívám se zamženýma očima za obzor, skotačím časným ránem, kdy všechno je čerstvé jak upečený chléb. Jsem proměnlivá, protékající mezi prsty, nevyčerpatelná, stvořená věčným zdrojem bez začátku a konce.
Jak se člověk potuluje žitím, často mne zaplaší. Zapomíná na chvíle před usnutím, kdy objetí je víc než dobré jídlo a pití. Trmácí se v kolejích nutných povinností schválených okolím a rafinovaných živin, tak velmi trvanlivých. Pije vodu z nádob s pevným dnem; a stále žízní.
Není tu žádné varování. Nestane se nic, když se neprojevím. Vlastně, vypadá to, že nejsem důležitá. Jen někdy, občas, mne někteří filozofové popisují,
pošetilí básníci opěvují. Asketa mne nechce znát a snílka mohu zahubit spolehlivěji než zákeřná nemoc. Skutečně se může stát, že nejsem zřetelná, pak čekám na dně nejhlubšího bytí, velmi tichá. Přesto jsem delší než lidský život. Dobrý pozorovatel mne rozezná ve vyprahlých pohledech starců, sedících unaveně na zápraží.
I když člověk umírá, já zůstávám. S lidskou duší opuštím svět jen proto, abychom se znovu společně vrátili domů.
Jsem chvění teplého vzduchu nad hladinou. Motýlí křídla, pyšnící se svojí něžností. Klidná rána před svítáním. Slza, která téměř skanula a na poslední chvíli se rozesmála. Horský chladný pramen, u kterého hasíš žízeň v letním dni, a neubývá.
Nepostižitelná, přesto zjevná. Neuchopitelná, přece tolik hmotná. Tichá a přesto zvučící víc než všechny zvony světa.
Lidé šednou a hrbí záda, když mne potlačí. Žijí v rozmezích nutností. Strach, jimi zvolený a předsudky vydatně živený, mne drží pod pevným poklopem.
Pouze správně namíchaný koktejl odvahy a ztřeštěnosti má moc zvednout těžké závaží.
A já? Nepotřebuji víc než škvírku, stačí málo. Jsem tak přizpůsobivá, že se protlačím všude. Stává se to v nejkřehčích okamžicích, kdy se dějí zázraky života.
Pak rozevřu svá barevná, oslnivá křídla a stoupám. Radostí se zalyká každý, kdo nechá strach odejít. Lidé se napřimují. Mluví nesmysly a smějí se. Jejich ruce se rozehřejí. Velmi jemně svírám lidská srdce a oči zalévám slzami, které mají vždy čas na rozmyšlenou. Rozpouštím obruče, lámu zámky, nutím k tanci, který končí s kuropěním.
Jsem tvojí pravou podstatou. Je nesmysl se mi vyhýbat, a laciné je přede mnou utíkat.
Jen u pramene stát a pít. I když urazíš cestu dlouhou.
Pak nemůžeš se nabažit. A žiješ mnou.
Po lásce touhou.

čtvrtek 17. března 2011

Meditace uprostřed hor

Předznamenávám spásu i zkázu. Přicházím v nejdůležitějších okamžicích. Jsem-li pouze tolerováno, mohu přivodit šílenství. Jsem-li přijmuto a hýčkáno, jsem vyrovnanost.
Nikdo mne neocení. Za peníze nejsem k mání. Jsem vzácné. Přesto mne dnes vytěsňují odevšad. Lidé umí předstihnout zvuk, avšak mne postihnout nedokážou.
Má kamarádka samota mne miluje. Beze mne ztrácí smysl. Také přítel ovládání říká, že sám může sbalit svých pět švestek a vandrovat odtud. Lidé umí tolik věcí, ale málokdo se jim naučil. Ještěže dostávají každý den novou šanci. Jenže, aby ji využili, potřebují i mne; a to se stává zřídka. Chvil, kdy působíme všichni, je jak šafránu. Bez sebe ale nedokážeme nic. Vždyť teprve až se rozhostím já, můžou přijít oni, teprve, až přijdou oni, mohu být oceněno já. Máme málo nástrojů, mnoho práce; navíc: doba je proti nám. Moderní svět živí rád a nepřetržitě našeho největšího soupeře; šílenství.
Šílenství je kruté. Vpochoduje v železném brnění tam, kde jsou prázdná místa a všudypřítomný strach ze samoty. Ach, ten strach. Tak velmi se lidé bojí. Neumějí ocenit, kolik síly, útěchy a možností samota skýtá těm, kteří se přestanou bát. A jak velmi se zúročí, když pozvou do svého světa ovládání. Samota, opírající se ve svém tanci o pevné rámě ovládání, může za mého přispění dokázat učiněné zázraky.
Jenže. Zvrácený svět, reklamy, podivné knihy a hlavně nezřízená touha vládnout lidem stále předstírají, že samota je hrozivá, ovládání k smíchu a já že jsem staromódní. Tehdy šílenství nastoupí se zpupným a tvrdým výrazem. Pochoduje a jeho kroky duní po dlažbách úzkosti, tluče na bubny, píská na píšťalu nepříjemné tóny, které drásají uši a zanechávají neklid. Využivá prostředky, které jsou mu blízké: Chtivost. Hrabivost. Neukojitelnou touhu. Představy. Ihned zaujme všechen prostor. A já, zavržené, odcházím prašnou cestou odříkání, jako mí přátelé. Ovládání odchází první, za ním pláče samota. Pak jako poslední dobíhám já; ucpávám si uši před vítězným křikem šílenství. Je smutné, že často vítězí na předlouhý čas.
Potřebujeme-li čerpat sílu pro boj, šplháme do hor Zhluboka dýcháme, ležíme u čistých jezer, hledíme na nebe. Vyprávíme si o lidském hemžení, směšném pitvoření, pošetilých cílech a hloupých záměrech.
Dospějeme často k tomu, že skutečně důležité věci mnoho lidí nespatří. Ne že by byli slepí. Nebo nevzdělaní. Jen neumí naslouchat. Někdy o nás ani nevědí. Život většiny je jako jízda na horské dráze, vozíky rachotí, často se jízdou v nepřehledných zatáčkách rozsypou na hromadu šrotu, který si lidé vláčí životem z pocitu, že by o hodně přišli, kdyby nechali staré věci na starých místech. Dokud to jede, kola se jakž takž točí, drží si hlavy, žaludky, třesou se o tu kupu harampádí, o holý život, často postrádající smysl. Křičí, aby překřičeli prázdno v sobě a kolem. Míjí v divokém trysku barevná světla, blikátka, reklamy, rámus, kdekdo chce naskočit, občas vyskočí, chvíli s nimi jede, na chvíli si na spolujezdce zvyknou, jenže pak jej shodí buď ten, co má silnější svaly nebo naskočí jiný s větší kuráží. Nahoru, dolů, bez výdechu, odpočinku, bez pokoje a krásy. A čím víc se snaží lidé držet pohromadě, tím víc rámusu a harampádí na sebe nabalují. Směšné je, že často usilují i o to, co vlečou jiní. A pak často jen pohled na hromadu odpadků za sebou na konci života může člověka zabít; vždyť neměl čas na nic jiného než to všechno vláčet, smýkat, hlídat a proč, vlastně už neví. Strašné.
Přitom. Květina, která se rozvíjí, nenadělá žádný hluk. Hory nepotřebují křičet, aby je někdo uviděl. Stačí, že jsou.
Marnost naší práce nás často vyčerpává. Ptáme se: Má to vůbec smysl? Pak, abychom se lidem přiblížili a získali motivaci pro další boj, sestupujeme z hor do kostelů. Navštěvujeme koncertní síně, výstavy, divadla, hřbitovy. Místa, kde je život prostý jako zorané pole. Chvíle, kdy lidem tečou slzy a potkávají nahou pravdu. Nakukujeme do ložnic, když tvrdí chlapi otáčejí mokré tváře ke zdi. Objevujeme pokorné chvíle, kdy matky dýchají za své děti. Tehdy lidé dobře ví, že žít je víc, než cpát si břicho. Ovládat se že je dobré. Že není prohrou být sám. A že klíčem k pokoji jsem já. Jsem nutné pro život jak pro den noc. Jsem jejich ticho.