pátek 3. prosince 2010

Ačkoliv

Ačkoliv stále v duchu s Tebou
Zůstávám sama. Ruce zebou
Oči mám jasné, velmi klidné
A nebe nade mnou je vlídné

Ačkoliv za mnou nepospícháš
Hluboko ve mně pousmání
Nad skutečností, že jsi, dýcháš
Ve smutku navždycky mi brání

Ačkoliv stále, pořád, znova
Platí má láskyplná slova
Zavřela jsem své srdce, duši
A mlčím v sobě, jak se sluší

Ačkoliv mé pevné kroky
Všude, kam jdu, znějí dutě
Všechny zbývající roky
Já vím jistě: Miluju Tě

Tak blahodárný vnitřní klid
Takový pokoj trvá ve mně
Směla jsem s Tebou chvíli být
Malou chvíli. Však naplno a věrně.

Není to žádné vydírání
Je to mé s Tebou rozžehnání
Pro Tebe všechno, kdykoliv
Přes všechna zřejmá „ačkoliv“

Zmrtvýchvstání zombie

Hu! Jsem v pokročilém věku a vůbec jsem s tím nepočítala. Začala jsem pracovat v mateřské školce, kde působí též jedna taková opravdu stará učitelka, a tuhle na školní zahradě chvíli poté, co mi malý Lukášek s pronikavým a veselým kukučem sdělil, aniž hnul brvou, že mi rozbije brýle, když předtím mne mlátil klacíkem přímo do obličeje a házel na mne jehličí, ačkoliv jsem mu chtěla zrovna bujaře zpívat po waldorfském způsobu „A já se dííííváááám, dííííváááám, jáááák mi Lukášek pooooomááááháááá“, tedy tato milá vrásčitá žena mi podala ruku a řekla, že bychom si mohly tykat, ačkoliv ona je sice mladší, ale to nevadí. Zkoprněla jsem. Ona že je mladší? Klepne mne na místě. Ihned se mi vybavil můj kamarád a to, jak jej obtěžuji svojí přízní a zahrnuji láskou, toho člověka s vizáží hošíka, opoustějícího za měsíc devátou třídu a šokovaně jsem si uvědomila, jak se musel trýznit mojí společností. Žádná křesťanská ctnost není dost opravňující k tomu, aby tímto způsobem žil a trpěl svoje umíněné evangelium; navzdory tomu, jak mu neustále s důvěrou předestírám svá náhlá a překotná duševní rozpoložení a žádám jejich řešení. Odcházela jsem ze školky ulicí a všechny stařeny, které šly proti mně, se mi náhle zdály býti mými spolubojovnicemi v záloze. Chtěla jsem klopýtat a napadat na nohu. Rozhodla jsem se zpitomnět, zlenivět, ztloustnout a to ihned, aby mne přešly všechny skotačivosti. Snědla jsem zbrkle po příchodu domů v trudném rozpoložení pět bílých rohlíků, zbytek salámu vysočina (budu agresivní), nacpala se čokoládou (jen houšť), vyjedla dva kelímky jogurtu, po způsobu idiota jsem se dívala na seriál a poté jak medvěd, který zaléza do brlohu, zalezla jsem tak, jak jsem byla, do postele. Zdál se mi hrůzný klaustrofobický sen, ve kterém jsem se plížila spletitými chodbami, podlézala podivné konstrukce, mnoho dveří jsem musela otevřít a ty dveře byly hodně blízko sebe, skoro na metr, ani některé otevřít nešly a pak, když jsem otevřela poslední, byla před nimi zeď, nahoře malý otvůrek, jako bývá ve dveřích z kůlny otvor pro kočku, ale tento byl umístěn tak, že bylo nemožné dostat se odtud jinak, než že budu škrábat zeď i hlínu a kdoví, jak by to dopadlo, kdybych se neprobudila. Bylo totiž jasné, že když už jsem tolik dveří pootevírala tak těsně za sebou, zpět se nedostanu. Možná více než věkem byl tento sen ovlivněn tím, že se na mne namačkaly obě mé děti a usnuly v těsném objetí, z každé strany jedno.
Brzy ráno jsem se posadila na lůžku zchvácená a počítala jazykem, zda mám ještě všechny zuby. Musela jsem něco provést dříve, nežli se zblázním. Tady procházka se psem společně s modlitbou růžence nepomůže, ačkoliv běžně zabírá vždycky. Opustila jsem spěšně děti i domov, nasedla do auta a odjela. Navštívila jsem své přátele a nechala si vařit kávu. Jedla jsem zelí, protože krocan pečený na plechu mi připomínal pštrosa. Prohrála jsem s několika dětmi v pexesu, což je naprosto normální, vyhrála jsem za svůj život jen dvakrát, když byl můj pětiletý soupeř hodně nemocný. Řešila jsem hlouposti. Pak jsem navštívila jiného svého kamaráda, který chodil zahradou a obejmul mne. Další kamarádka vypadala nádherně, avšak řekla, že její přítel ji poslal mezi dvě půlky (rozuměj: poslal ji do pr…e), a ona se rozhodla, že tam tedy ještě pár dnů zůstane. Nabádala jsem ji, at vyjde ven, že je tam jistě tma, ale pak mi došlo, že tam může být teplo a vzhledem k tomu, že měla šátek na krku kvůli nachlazení, nechala jsem ji při tom. Mí přátelé se nezměnili. Vždy mi to udělá radost. Jejich děti mne zbožňují též, ačkoliv vyhlížím jak několikrát použitý krepový papír. Málokoho v pexesu vyřídí tak lehce jako mne. Řídila jsem dobře a parkovala tak, aniž jsem porazila vtipného nádeníka, který stál blízko mnou vybraného místa. Nejsem na tom ještě zle (a v podstatě nikdy být nemusím).
Uvařila jsem. Nakrmila jsem své již vyhladovělé děti. Šla jsem do chrámu. Nikomu nevadilo, že má ruka je stará, když jsem ji napřáhla před sebe a každý mi ji stisknul. To, že Pán Bůh mne má stále rád, jsem cítila stoprocentně i po odchodu z kostela.
Konečné rozuzlení mého zmrtvýchvstání, taková malá Bílá sobota, nastala, když jsem otevřela email s poselstvím Matky Terezy. Héééééj. Zemřela v 87 letech. Pokud bych ji mohla následovat, což bych tedy měla, když je mým vzorem, mohu ještě plných 41 roků pracovat ve slumech, a je nutné začít přímo u nás doma, je to tu horší než v Kalkatě na ulici. Není čas na to mlátit si do hlavy bílé pečivo a ničit si střeva čokoládou. Není kdy řešit blbosti. Mám tolik práce. Nejsou sice ještě velikonoce, avšak své zmrtvýchvstání jsem již zvládla. Ha héééj.


.

neděle 7. listopadu 2010

Kam s ní?

Pořád jsem si myslela, že není ještě tak zle. Vezmu-li v úvahu, že mám přízemní byt a nosím brýle, dá se snad omluvit to, že jsem si byla jistá svojí mladostí a půvabem. Avšak navštívila jsem svého neurologa. V místnosti byla velká dvě zrcadla a přímé denní světlo. Užasla jsem. Ta bába, co tam chodí, to jsem já? Krk jako ještěr, povislé tváře a nad tím vším načmárané unavené oči bernardýna, kterému nedali po dlouhé procházce nažrat.
Co s tím budu dělat? (Nedá se dělat nic). Když už je to tak, pak je nutné zamyslet se nad svojí vlastní pošetilosti. Například, okamžitě přestat obtěžovat mladé muže. Teta Kateřina tu již byla a nemá smysl v této myšlence pokračovat. Další záležitostí je hloupé čmárání si na obličej již tak dost zpustošený obličej zcela jiný a barevný. Dochází pak k překrytí vrstev a někdy si mohou navzájem konkurovat. V případě zpocení, pláče při tragických okolnostech nebo pláče od smíchu dochází k zajímavým úkazům přímo na kůži, ve které si slzy jdou svojí cestou mezi líčidly a neptají se, kudy mohou, aniž by způsobily bláto v okolí. Je nutné též povznést duchovno, nikoliv však proto, že již nezbývá nic jiného, ale pouze proto, že někdy snad, konečně, by člověk k moudrosti přijít měl. A především, usoudila jsem, je nutné se dobře najíst.
Nejprve jsem tedy odstranila nánosy, pak jsem nanesla na stůl roztodivné pokrmy, uvařila si dvě dobré kávy a pustila se do přemítání, jak se vyrovnat se svým stářím. Co se může přihodit?
Když člověk vyloučí Alzhaimera, který nás milosrdně od přemýšlení osvobodí navždy, pak musíme počítat s tím, že nás často napadne škrábat hladká hrdla mladým děvčatům a zírat s otevřenými ústy na přitažlivé mladé muže. Pokud ale není člověk rovnou přímý neurotický konzument bulvárních plátků a věrný divák televize Nova, může mít ještě svůj názor zcela objektivní. Proč škrábat hladká hrdla, když naše nehty již nejsou pevné jako dříve a křemík jako doplněk podobně jako spoustu ostatních potravinových doplnků před nedávnem zdražili?
Každé hrdlo má svůj čas. Nevím proč, vzpomněla jsem si na oškubanou drůbež. Ať mladá, nebo stará, každá slípka, když je oškubaná, má podivnou takovou pupínkovatou kůži. A zírat na přitažlivé muže snad nevadí? S tím, jak se zhoršuje zrak, může být přitažlivý kdekdo, no ne? A když stárnoucí dáma párkrát polkne hmyz při zírání bezduchém na mladíky, ono jí to nakonec dojde.
Co ale když žena vypadá opravdu jako zombie? Též má snad právo na život? Kam tedy s ní? Zřejmě není řešení sterilní rouška, která se nasadí ráno a večer odloží na toaletní stolek, přičemž pokoj, kde zombie spí, se zamkne na dva zámky? Musí být nějaké řešení, aby se i zombie mohly potloukat světem a smát se, dokud jim zuby nezničí paradentoza?
To všechno je zapotřebí rozvážit, zajíst, zapít dobrým kafem a pak jít odmodlit.
A pak, spokojená, oduševnělá, v přítmí se ploužící zombie je pořád příjemnější než exekutor nebo revizor.
Moje skvělá kamarádka navrhla ještě lepší řešení:“Ať to řeší, kdo chce, já na to nemám kdy“.
Bingo! To je asi jediná možnost, jak se se stářím vyrovnat.

neděle 31. října 2010

Večerní holčičiny

Normálně by mne to nenapadlo. Nepřemýšlím v kritických scénářích. Ale včera večer jsem si čistila zuby se svojí dcerou v koupelně. Holka má po zápalu plic a protože jsme se hodně smály, začala díky své právě skončené nemoci kašlat a dávit. Přišla v té souvislosti řeč na to, jak hrozná musí být smrt udávením a když už jsme u toho, tak udávit se vlastně mohu líp já, protože se jmenuji Ludmila. Vzhledem k svaté Ludmile to mám vlastně historicky dáno.
Debata se vedla dál v duchu toho, zda by mne má dcera zachránila a chtěla vědět, jak na to. Začala jsem tedy s gustem popisovat, že je zapotřebí vytáhnout jazyk, tento silný sval.. Z toho byla Týna ihned zděšená. Nechce nic tahat z mých úst a řekla, ať se tedy nezlobím, ale nechá mne udávit, zvlášť když jsem jí popsala, jak sliny kolem fialového jazyka plynou a jak těžké je vytáhnout jazyk z hlubokého hrdla. Napadlo ji tahat jazyk peanem, ale to by jej musela nakrojit, jinak by klouzal a byla překvapená, že by krvácel tak velmi, že než by jej zachytila, udusila bych se vlastní krví. Zavrhla tedy i tuto variantu, která jí připadala jednodušší, dokud nevěděla nic o prokrvenosti svalu. Nechtěla ale přijít o matku bez boje (přece jen občas uvařím), začala mne tedy žádat, abych, až se budu dávit, tak činila blízko nemocnice, ale, vlastně, ona že tam stejně se mnou nepůjde, protože nesnáší nemocniční puch. Zamíchala do toho pak svého tatínka, který se na krátký čas promítl v kuchyni a ptala se jej, zdali by mi vytáhnul jazyk v případě dávení, a byla ráda, když ihned přitakal. S tím jsem však nesouhlasila zase já, bojím se, že kdyby mi právě on vytahoval jazyk, dělal by to s takovou vehemencí, že by mi vytáhnul z těla i slezinu. Současně však vím, že takový zásah je zapotřebí ihned, takže mnohem víc je pravděpodobné, že než tento pochopí, co se děje a co se po něm žádá, budu již posmrtně ztuhlá a v takovém stádiu rozkladu, že mne opustí už i sebelítost, která, jak víme, nebožtíka opouší až jako úplně poslední. Zůstanu raději zadušená. Ono v hrobě bude aspoň klid a zdřímnu si pořádně, než mne vzbudí k nebeské hostině, no ne? Dcera ale nechtěla nechat jen tak moji teoretickou náhlou smrt bez pomoci, protože je se mnou psina, tak šla probudit bratra. Abych odvedla pozornost a dopřála klukovi spánek, řekla jsem jí, že jsou ještě horší věci, například dcera mé kamarádky, té vyhřeznula uzdička mezi horními předními zuby a zanítila se, takže to teď vypadá, jako kdyby jí na zubu zbyl kus hovězího masa. Dcera se vylekala a ptala se mne, jestli jí taky může něco vyhřeznout. Upokojila jsem jí, že jí vyhřeznou leda zuby z huby, když se bude tak řehtat a začala se smát znovu tak, až se pobryndala sirupem.
Protože už bylo dost pozdě, chtěla jsem od těch morbidností přejít k duchovnějším věcem. Co se tohoto týče, Kristýna se trápí. Připadá jí, že je velmi kritická ke své spolužačce Esteře, která páchne, a má pravdu. Obává se, že ji za to stihne Boží trest a potřebuje ujistit, že ne, protože někteří lidé (i Estera), jsou kritičtí mnohem víc (a nestane se jim teda, mami, nic).
Poukazovala jsem na to, že každý je nastavený na jiné duchovní úrovni. Možná chtít po Esteře, aby nebyla kritická, je v jejím stupni duchovního vývoje pošetilé podobné jako nutit čolka skákat přes švihadlo. Na rozdíl od Kristýny, která již ví, jak se přes švihadlo skáče a tuší správně, že kritizovat se prostě nemá. S tím se ale nechtěla dcera smířit. Ptala se, jak je tedy možné, že (přestože Estera patří ke společenství čistého srdce a tváří se jako velmi duchovní) se vůbec nemyje? Její mastná hlava slouží jako zdroj másla pro všechny, kterým nestačí suchý rohlík na svačinu. Upokojila jsem ji, že spousta lidí na tomto světě řeší svoji hygienu tak, že si jednou měsíčně oškrábou kůži kartáčem na sucho. A můj tatínek, dej mu Pán Bůh věčnou slávu, si v neděli před odchodem do kostela patlal vlasy stolním olejem. Možná to nesouvisí s duchovní úrovní jako spíše s obsesí neustále se potit, lesknout a být z toho rád. A v souvislosti s hygienou jsem poukázala na dceřinu přílišnou kritičnost jejího bývalého učitele, kterého já bezuzdně miluji, kdežto ona na něj zanevřela jen proto, že mu kape občas z nosu pot a vaří polévky v sáčku na školních výletech tak, že vloží sáček propíchnutý příborovým nožem, do hrnce s vařící vodou, a točí s ním tak dlouho, dokud všechno, včetně papíru, neuvaří. Tento způsob přípravy polévky se mi zdá býti okouzlující stejně jako učitel, ovšem dcera kritizuje i mne, že bych nejraději skotačila v lese pokrytá lopuchy bez vší civilizace a má pravdu. Připadám jí nenormální stejně jako kantor.
Převedla jsem tedy řeč na naši oblíbenou a vybranou matku Terezu. Připadá mi často, že býti dobrou matkou je mnohem těžší než pracovat v Kalkatě. Dcera poukazovala na to, že má podobnost s matkou Terezou není čistě náhodná a syn že dal její fotku na plochu počítače jen proto, aby se mu po mě nestýskalo, když třeba náhodou nejsem doma. Šla jsem se podívat. Fakt. Týna taky ve své kritičnosti (protože už na čolka zapoměla) řešila dál, že se stále zabývám a fandím podivným lidem, většinou nenormálním a vzpoměla si, jak mne při našem posledním společném výletě očaroval jistý bezdomovec.
Jak tak povídala, oči se jí smály a jiskřily, řekla jsem si v duchu, jak požehnaný je tento čas. Jak je nám dobře, když se tak můžeme u stolu smát a na malou chvíli jsem se zachmuřila, že by mi mohla, cácora, odejít. Avšak potom se mi vybavilo, že vlastně Týna chce brzy vlastní byt, ve kterém nebude mít žádné nádobí (aby je nemusela mejt), bude mít tři psy (a budou s ní spávat v posteli) a jídlo si bude kupovat jen takové, co se dá ohřát v mikrovlnce (protože to zabere nejméně času). Úplně jsem se uklidnila. Ta mi zůstane. Bude chodit domů hladová, přerovnávat s láskou mé oprýskané nádobí (ještě bude ráda, když si sáhne na hrnec!) a tahat sebou smrduté psy, abych jí je vyvenčila, protože já jsem na rozdíl od ní skotačivá. Nemusím se bát. Pokud se opravdu neudávím, ještě se spolu hodně nasmějeme.

pátek 29. října 2010

Tichá láska

kolem se dívá
plnou dlaň korálů
nabírá pomalu
a zpívá

každý její tón
zní čistě
srdce jí buší jako zvon
neměnně
stále
jistě

mlčí
nesoudí
oči má vřelé
únavu, bolest v celém těle
žije
roste
pořád dýchá

moje láska
k Tobě
tichá

Když vysílím se…

…nadoraz
pokorou budu tichá
a než se, milý, sejdem zas
každá minuta lichá

když vyčerpá se energie
tak možná budu láteřit
i když mé srdce Tobě bije
vrátím se k sobě hledat klid

usednu v koutku nitra svého
pomalu budu přemítat
ptát se: „je můj?“ a „jsem já jeho?“
a potom taky „má mne rád?“

rozhodím vodou plátky růží
sleduju jejich klidný tok
pořád se láskou můj dech úží
každým dnem roste, celý rok

já o něm mluvím
o svém citu
a nepřestanu s tím, však víš
láska mne budí za úsvitu
Ty už se tomu nedivíš

zvyknul sis, no a to je zlé
máš lásky denní příděl
dám vše co mám, všechno je Tvé
dám vše, co jsi kdy viděl

a jak tak sedím v sobě v koutku
kolem mne prázdno žasne
nezbylo ani na pochoutku
a tak mi není jasné

proč vyždímáná dřepím v rohu
tak sama jako v plotě kůl
no, vždyť si za to sama mohu
už rok se chovám jako vůl

tak zavřu duši malou chvíli
uteču zadními vrátky
pak vzpomenu, čím dřív jsme byli
a vrátím se zas zpátky

nevadí mi už prázdno kolem
ani mé milé přemítání
chci zůstat navždycky tím volem
je marné všechno namáhání

svým rozhodnutím rozsvítím se
jak silvestrovské ohňostroje
a stromy kvetou
louky voní
a nad nimi krouží včel roje

pak temno nocí náhle zmizí
budou znovu jak poledna
už nikdy nebudem si cizí
vždyť láska má
je bezedná

Něha Tvých očí

je nádherná
a voní
věř mi, nechci být dotěrná
však prahnu jenom
po ní

je úžasná
a dýchá
a nevěřil by, kdo mne zná
jak při ní bývám
tichá

je zádumčivá
leskne se
jak srnka, co se do studánky dívá
a pak si chodí
po lese

je věrná
pevná
jistá
něha Tvých očí, lásko moje
nade všechno je
čistá

chci plavat mořem
stonat, plout
a nikdy nedosáhnout břehu
topit se, volat,
utonout
jen pro Tvých očí něhu

Sen

zdá se mi
o tom, že na Tebe se dívám
že letím znovu nad zemí
v té výšce že si nahlas zpívám

přivřu víčka pevně
a znovu vidím Tebe, jsi tu se mnou
naopak se nám točí země
jsme jeden, jeden člověk ve dvou

a dřív odpověď vidím už
než otázka je položena
a vím to jasně:
můj jsi muž
já odvěků jsem Tvoje žena

nebe se chvěje smíchem šťastným
jsem troufalá, a bojím se
opilá jsem svým snem překrásným
a potom, milý
vzbudím se

Prosba

dovol mi
Tě milovat
a být navěky jenom Tvojí
přijmi mne
víc Tě chci znát
věř, nejsi sám
kdo se tu bojí

umírám po Tobě touhou
a netuším, proč stalo se
svůj život dám za chvíli pouhou
už nic není, jak zdálo se

má nemoc lásky jméno nosí
a potřebuju vitamíny
trním bys šel, a šel bys bosý
vždyť dávám to, co nikdo jiný

mám tolik něhy
tolik lásky
co radosti je ve mně
kolik je času
který zbývá
než pohltí nás
země

Kdybys tak…

kdybys věděl
kolik je ve mně radosti
u mne celý den bys seděl
a neříkal hlouposti

kdybys tušil
kolik jen je ve mně touhy
všecho ostatní bys zdusil
žil jen pro okamžik pouhý

kdybys jednou pochopil
jaká láska dřímá ve mně
do mne by ses potopil
držel se dna pevně, jemně

kdybys, moje duše drahá
tak odolná všemu
ochutnal má ústa nahá
zažil moji něhu

nechtěl bys jinam
nežádal bys jinou
pro obavu z neznámého
často lásky hynou

nespěchal bys nikam
a byl bys jen se mnou
vším. co mohu, stále říkám
pojďme zemřít ve dvou

pojd se se mnou ponořit
pojď se mnou a měj mě rád
budu Tebou, Ty buď mnou
položme se do zahrad

nahlas to však nevyslovím
nikdy. ani náhodou
stejně jako Ty dobře vím
musíme být nad vodou

náš čas je už vymezený
však nikdo z nás nespěchá
neznáš jistě lepší ženy
není nad Tě člověka

přesto svázaní jsme lanem
pevným. Uzlem jistým
vedení jsme stejným Pánem
oba s čelem čistým

ruce zvedám ve své touze
a modlím se tiše
nikdy nespím příliš dlouze
něha ve mně dýše

věřím. Zima je mi,
moje ruce pořád zebou
věřím
věřím smysly všemi
jednou, vím to,
budu s Tebou

láskou velkou vedeni jsme neomylně k sobě
Jeho paží chráněni
Ty ke mně
a já k Tobě

možná budu čekat dlouho
nevadí mi prostoje
jednou, moje křehká touho
uslyšíme nástroje

jednou
vím to jistě, milý
z nebe hudba zahraje
nebude to jenom chvíli
naplno zní šalmaje

očima Tě vyhledám
vím, že budeš blízko
svoji rukou do Tvé dám
poletíme nízko

nebude nic těžko nám
nebudem se otáčet
od té chvíle, co Tě znám¨
jsi mé štěstí, jsi můj svět.

Jen tak…

…bez věřících tichý chrám
vyplašené oči laní
uzamčený prázdný krám
hloupý lovec beze zbraní
zdá se, že je mužstvo pryč
slyšet: kdepak, to se mýlíš
chce teď v trávě prasklý míč
který hrál moc
hrál až příliš
ale v chrámu malé světlo
dává lidem naději
laní mládě k nebi vzhlédlo
krám otevřou později
lovec usne spánkem vlídným
lehký vítr nad ním vane
a nad hřištěm dosud klidným
divná věc se stane
mladý trener lepí balon a vzduch do něj hustí
vláha z oblohy jak láska na mužstvo se spustí….

Budoucí podzim

vítr se zvedá
mračna jsou rychlejší
léto ještě vesla nedá
však rána už jsou chladnější

smutek se ve mně zvedá
lámu chléb vezdejší
po ránu bývám hodně bledá
a máloco mne zkonejší

tíhnu k žalosti
k zoufalství tíhnu
ubývá radosti
bolestí jihnu

jak strom, co k zemi kloní se
tak ohýbám svůj hřbet
za svoji slabost stydím se
a přiznávám vše hned

že hloupá jsem
a neduživá
a nedělám to, co se sluší
má nálada je proměnlivá
mí nejbližší jsou často hluší

a práci nemám
zdraví chabé
samotou často trpím
z prachu se zvedám
nohy slabé
trýzeň ve víně topím

když zdá se, že je všechno vplen
a marné všechno bytí
jediné východisko jen
kde svatostánek svítí

koleno ráda ohnu k zemi
a pokora mne poučí
vždycky když nejhůř tady je mi
On drží mne v svém náručí

středa 8. září 2010

Malá slova…

děkuji
slovo tak malé
číhá v mých zatáčkách
šaty má květované
tancuje v otáčkách

toužím
slovo tak malé
chytá mne za vlasy
přibitá ke své skále
stoupám a zápasím

miluji
slovo tak malé
vede mne nahoru
když je třeba, své boty zuju
obouvám pokoru

modlím se
slovo tak malé
vonící po svících

…v šatech
přibitá ke své skále
v pokorných střevících
dýchám
žiju
každý den začínám vždy znova
den za dnem se znovu biju
pro ta čtyři malá slova

Jen tak…

…bez věřících tichý chrám
vyplašené oči laní
uzamčený prázdný krám
hloupý lovec beze zbraní
zdá se, že je mužstvo pryč
slyšet: kdepak, to se mýlíš
chce teď v trávě prasklý míč
který hrál moc
hrál až příliš
ale v chrámu malé světlo
dává lidem naději
laní mládě k nebi vzhlédlo
krám otevřou později
lovec usne spánkem vlídným
lehký vítr nad ním vane
a nad hřištěm dosud klidným
divná věc se stane
mladý trener lepí balon a vzduch do něj hustí
vláha z oblohy jak láska na mužstvo se spustí….

sobota 28. srpna 2010

Celý můj svět

Tvou vůni v sobě stále nosím
to není hřích
ach věř mi, prosím
a není to nic neslušného
toužit Tě přijmout jako svého
jsi pro mne jeden mezi všemi
jsi mojí kotvou v pevné zemi
tak
víš
stále se zdráhám věřit tomu
že nesmím k Tobě
(nesmět domů?!?)
vždyť
ve dveřích chci stát
tím nejlepším Tě krmit
zahánět žízeň, všechno dát
ze sna Tě láskou budit
vím
tady můj svět a tam Tvůj
nic nejde hned
však při mně stůj
zatím nemluvme o jiném
nežli o duší setkání
snad jednou v sobě spočinem
za okny bude svítání
zatím nemluvme o jiném
snad jednou sejdeme se doma
a potom v sobě spočinem
pro tohle stejně nejsou slova
nemluvme o tom, co se nesmí
snad jednou přijde i náš čas
mé přátelství si navždy vezmi
žiji Tebou
chceš-li, žij mnou
Bůh dýchá v nás

Interwiew s maminkou

Velcí lidé naší doby poskytují občas rozhovory. Někdy jejich názory pomohou lidem, tápajícím v otázkách života. Na konci prázdnin jsem měla „službu“ (v uvozovkách proto, že je to spíše „dar“) u své naprosto nemohoucí matky. Na zahradě, mezi stromy, u stolu, na který svítilo ranní sluníčko z úplně modrého nebe a odhalilo becherovku a višňovici, kterou jsme si připily, jsem vytáhla svůj notebook a zpracovala následující otázky mnou kladené a maminčiny odpovědi. Matka byla na vozíčku, zachumlaná dekou, na klíně kotě, u nohou pes. Žádná dovolená u moře nemohla být úžasnější. Tady jsou moudrosti, které stojí za to. (U každé odpovědi si představte milý úsměv, zahledění do dálky, modro očí a pokoru okamžiku):
*Co je v životě nejdůležitější? *Láska.
*O co má člověk nejvíc usilovat? *O zdraví a spokojenost.
*Co dělat, když člověk lásku nemá? *Pak je nešťastný, má se obrátit k Bohu a za lásku se nepřetržitě modlit.
*Stačí jen Bůh nebo má být i jiný člověk? *Bůh je vše, ale když má člověk ještě druhého, má radost, může se o něj opřít.
*Kdy jste byla nejšťastnější? *Když jsem měla děti.
*Nejsmutnější? *Když někdo zemřel.
*Co má člověk dělat, když stárne a neumí se s tím vyrovnat? *Musí čekat na smrt, no.
*Jak je důležitá krása? *Krása je souběh lásky. Když člověk má rád, je šťastný, potom je i krásný.
*Co přátelství? *Jedno je dobré, upřímné. Neupřímné je špatné.
*Je důležitý majetek? *Je i není. Když je moc majetku, moc se hýří.
*Nečeká na smrt každý, i když je mladý? *Mládí nečeká na smrt, chce žít.
*Co byste dělala, kdyby Vás člověk zradil? *Nechtěla bych jej a šla dál. Žena to sama zvládne. Takového bych nechtěla. Žena dokáže vychovat děti sama líp než s takovým chlapem, protože ten ji dokáže jen otrávit. I když je chlap někde chvíli, je to zrada. Je lepší poslat jej pryč.
*Je něco, co byste udělala v životě líp? *Ne
*Jak jste se rozhodovala? *Pomáhala víra v Boha. Modlit se za všechno.
*Jaký byl náš tatínek, Váš manžel? *Dobrý, Ve všem. Nejlepší byl v tom, že neslevoval ze svých nároků. Když něco řekl, muselo se to splnit. Dalo se na něj spolehnout.
*Manželství na úřadě? *Když se lidé nevezmou v kostele, není vztah požehnaný. Nemají oporu v ničem.
Uprostřed interwiew se maminka zasnila a řekla: JÁ SE TAK TĚŠÍM, AŽ BUDU ZASE KOPAT BRAMBORY!
*Co je nejdůležitější v chování? *Slušnost, pěkné chování, láska
*Bojíte se něčeho? *Nebojím se ničeho. Nikdy jsem se nebála.
Něco o mé mamince.
Porodila devět dětí. Vychovala nás osm. Všichni máme dostatečné vzdělání a zajištění. Celý život pracovala se zpěvem, přestala na čas, kdy jí tragicky zahynul v pouhých pěti letech syn. Má nejmilejší vzpomínka je, jak se jí třese břicho pod zástěrou, když se směje. Ještě teď se umí smát tak, že jí tečou slzy a moje děti její smích zbožňují, daly by za něj všechno. Je naprosto neschopná. Nepostaví se na nohy, nezvedne se, neposadí. Je odkázaná na druhého člověka dvacetčtyři hodin denně. Nikdy si nepostěžovala. Když ji vláčíme na postel, říká „Šup tam s babkou, ať máte klid“. V případě, že potřebuje umýt a jedná se o intimní záležitosti, stydí se tak, že má oči jak malé ustrašené dítě. Celá naše rodina je naprosto vyřízená starostí o ni. Mnohokrát se dělaly průzkumy v různých domovech a sociálních zařízeních. Přesto všichni dobře víme, že nikdo z nás by ji nikam neodložil, dokud budeme jen trošku moct. Nevydrželi bychom se svým svědomím.
Náš Vojta má v anketě „nejlepší člověk světa“ babičku na první příčce, i když tato brambory už nikdy kopat nebude.
Jak mnoho dokáže jedna obyčejná žena. Jestli mám mít nějaké přání, chtěla bych se jí podobat.

úterý 3. srpna 2010

Smířlivá

kolik ještě snesu
nevím
měšcem štěstí třesu
měním

měním peníze za lásku
měním strach za víru
nevím za jak velkou částku
prodám kousek papíru

s myšlenkou jak laň
vznešenou a krásnou
tiše chodící
nad hladinou jasnou
pusť rybu, dám udici

vyměním smích za starosti
a usmlouvám dobrou cenu
za nic nedám staré kosti
a svou starou ženu

nedám ani trápení
a nepůjčím strádání
nechte si své šňoření
víc mne baví toulání

dokonce své vrásky nedám
velmi jsem k nim přilnula
hlavu hrdě k nebi zvedám
blbost že mne minula

i když má postavá divná
někdy trošku strádá
humor, to je velká hřivna
napřimuje záda

unesly už tolik hoře, starostí a smutků
držely se v dobách dobrých ale i zlých skutků
nechám si i svoje břicho
tolikrát je zjizvené
nevyměním svoje ticho
za reklamy šílené

nesouhlasím vždy s tou bábou
v koupelně co na mně civí
mé myšlenky líně plavou
a trošku se diví

nevyměním ani tuhle
nechám si ji napořád
až budu hnít v černé truhle
život řekne: Mám ji rád.

pondělí 2. srpna 2010

Optimistická

vždy z okna se dívám
a vidím Tebe
netuším, jakou cestou jdeš
když plují mraky skrze nebe
odkud, kam a jestli je čteš

kudy a s kým teď chodíš polem
komu trháš kopretiny
ve kterých očích lásku čteš
spletla jsem se?
fakt?
jsi jiný?

kam půjdeš Ty
tam půjdu já
jen takto, však víš, jsem to chtěla
má láska je teď tesklivá
a zpívá hluše
mám ji? měla?

když se z okna kouknu
vidím znovu
Tebe
už tou láskou hloupnu
roste skrze nebe

nad nebem je jasno
všichni svatí smějí se
malé světlo zhaslo…
v ohňostroji vrátí se

Tesklivá

milý, můj milý
jestlipak ještě víš
milý, můj milý
kdy se mi navrátíš?

strádám a teskním
spím hlavou ke stěně
chatrným sněním
chodí sny zděšené

žes nebyl
že nepřijdeš
a nevrátíš se nikdy zpátky
že na mne nevzpomeneš
můj cit je na Tvůj rozum krátký

přijď zas
a usměj se znovu
jsi daleko už dlouhý čas
spěchej za mnou

pojď domů

čtvrtek 22. července 2010

Čtyřicátá

dny jdou
a noci k ránu jasní se
jsem stále Tvou
ale už nezblázním se

ztichlá jsem láskou svou
a nechávám tě na pokoji
žiju jen velkou pokorou
už nejsem ta, která se bojí

cesty mé se s Tvými minou
a léto v zatáčkách se točí
když přemýšlet mám nad roklinou
raděj sešplhám po úbočí

jsem celá
mám pokoj v sobě
jsem smělá
díky Tobě

má duše tolik blízká
jestlipak se Ti stýská?

jestlipak ještě vzpomeneš
co chybí Ti, máš?
máš, co chceš?

zdalipak jsi víc spokojený
našel jsi mně podobné ženy?

má něho na dně stulená
má touho do osidel jatá
mám otlačená kolena
a báseň už je čtyřicátá

pátek 16. července 2010

Mé stálé obavě

má stálá obavo
bázlivé váhání
vše, co jsem a co mám
mé něžné strádání

lásku, co mám Ti dát
tak jak už tolikrát
pod křížem nechám
v pokoře klekám

mé krásné bláznění
se světem smíření
příčino smíchu
myšlenko v tichu

každý den dávám vše do Jeho náruče
co budu žít
i pak
až srdce dotluče

co jsem já na tomto světě
napsat se dá jenom v jediné větě
ta věta začíná a končí díkem
já jsem Tvá
užaslá
jsem prostředníkem

bez zásluh a školení
bez dlouhého modlení
tak strašně nejistá sama v sobě
poslaná od Krista
navždycky
k Tobě

pro Tebe od Něj láska mi chodívá
a nečeká na přijetí
Bůh se na mne usmívá
a tím poselstvím mne světí

tak dlouho sama se má duše chvěla
ten pocit už je pryč
s Tebou jsem celá
mám všechno
ne
mám víc
víc než jsem chtěla

stále a napořád velice jemně
zůstáváš (vím, že rád)
vetkaný ve mně

úterý 13. července 2010

Tklivý příběh o Johnovi a Anně aneb „Jaký šel, takovou potkal“ (nebo ne?)

Anna je obyčejná žena ; taková, jakých jsou tucty. Má navíc snad jen na bradě chlup, dupy dup. John je usoužený snílek, věčně s hlavou v oblacích. Bůh ví, jak se to vůbec mohlo stát, že se tihle dva potkali v poloprázdném lokále, kde chodila jen podivná číšnice s prachbídnou nabídkou na jídelním lístku. Anně se zazdálo, že se hnula zem, ovšem, nemohla hned bláznit, jaképak cavyky, je to prostě sympaťák, tenhle John pobledlý, a chtěla to pustit z hlavy. Jenže, ouvej. Všechno ostatní jí z hlavy šlo pustit, ne však John. Usadil se jí tam tak pevně, že když Annu srazil cyklista a na pohotovosti jí prováděli vyšetření mozku, zdali není otřesen, třásli se jen službu konající lékaři, když v každém thalamu Annina mozku našli Johna.
Byl prostě všude. Propustili ji s výslednou zprávou: Res.dg.: Cerebrální postižení neznámým mužem v celém rozsahu přilehlých komor.
A pak sestoupil John z hlavy Anně do srdce, duše, žaludku, jater a sleziny. Nedalo se s tím dělat vůbec nic. Anna se snažila, seč mohla. Dala na modlení. Dala se na pokání. Opila se. Vystřízlivěla. Přejedla se. Nejedla. Pobledla. Na zadek usedla.
Rozebrala to se svými dětmi, svým tlustým kamarádem a přiznala se ke všemu. Všichni byli celí užaslí, především skutečností, že přiznávat se nebylo vůbec k čemu. Sám John byl patřičně vyděšený, když mu Anna suše emailovou poštou oznámila, že se k němu přiznala všem a k jeho cti musíme říct, že neutekl se strašlivým křikem, jako by to udělal každý průměrný muž, což jen potvrzuje v titulku uvedené, tedy že, jaký šel, takovou potkal (anglicky „as he went, such he met“). Tím pro něj ovšem nastalo řádně bláznivé období. Chtěl sice trvat v klidu ve svém srozumitelném světě a občas memorovat moudrosti, protože sám o sobě byl moudrý z celé své podstaty, ovšem ta bláznivá ženská mu nedávala pokoj. Neustále jej obtěžovala svým psaním, básněmi, fejetony, a byla tak praštěná, že po nějakém čase ji John prostě musel mít rád. Nebo si na to zvyknul, to už se nikdy nedozvíme. Anna, i když on o to vůbec nestál, mu stále popisovala své duševní pohnutky, zármutky, i skutky. Nedala mu oddechu ani minutky. Nejprve mu vyznala náklonnost, pak vzápětí jejich vztah končila. John byl šokován tím, jak zdařile se dají několikrát za sebou ukončovat vztahy, které ještě nezačaly. Musel však kromě toho, že četl Anino blouznění, občas pracovat a proto snad zůstal rozumným i nadále.
Inu, od Johna odbočím a vrátím se k Anně a jejímu ohromujícímu zjištění, že z devadesáti procent je tvořena Johnem.
Musela se s tím smířit. Je tu pro Johna, je to jisté. Anna, ta dříve spolehlivá a rozumná žena, začala procházet zvláštním obdobím. Nemohla spát. Stála-li, nemohla stát. Usedla-li, nemohla sedět. Nejlépe jí bylo, když chodila v lese a spřádala v hlavě truchlivé básně, ve kterých většinou hlavní hrdinka umírá zasažena bleskem. Někdy chodila tak dlouho, že v lese mezitím padla noc. Nic ji netěšilo. Děti jí připadaly, že pořád něco chtějí a skutečně to bylo tak; darebáci. Přátelé ji přestali zajímat. Myslela na Johna, žila pro Johna, mučila se pro Johna. To by bylo vcelku jako životní program neškodné, ovšem, Anna se začala zabývat zničehonic svým zevnějškem. Dříve to nedělávala, teď se však zaměřila na svůj pohlouplý nos. Zdálo se jí, že je podivná obecně a chtěla to všechno vylepšit. Celé to popletla a vzala si z dceřiny kosmetické poličky přípravek Elsev, který si houževnatě roztírala na obličej. Až za několik měsíců zjistila, že je to balzám, podporující růst vlasů, takže příští měsíce si musela stříhat bradu a horní ret. Výsledkem bylo, že poněkolikaměsíční známosti s Johnem vypadala jako Krakonoš.
Dříve bývala zodpovědná matka. Všichni vedoucí z táborů jejich dětí si nemohli vynachválit její pečlivost, tento rok ovšem zapomněla zabalit synovi zavazadla a ještě se velice divila tomu, když po ní chtěli přihlášky na tábor a bezinfekčnost. Vymazala všechny emaily s instrukcemi, co si mají děti vzít a byla na svého syna dokonce hrubá, když mu spílala, že nadělá spoustu cavyků pro nic, neboť on se seznamu dožadoval. Takto Annina osobnost podlehla totální destrukci. Při vaření dostávala záchvaty ukládání do krabiček, aby posléze s těmito běhala po čtvrti a kula pikle, kam proviant skryje pro Johnův příchod. Obsluha v nonstop provozovnách po nějaké době přivykla blouznivé ženě s plápolajícím zrakem a jejím podivným historkám o příteli, který se s ní měl sejít, ale bohužel z toho sešlo a proto mu musí tady nechat něco (he!); takovou podivnou zásilku, vzhledu příruční bomby. Někdy Anna chodila ulicemi a úslužní číšníci měnili směr cesty, i když prokazatelně v rukou žádnou krabičku nenesla.
Obtěžovala Johna neustálými vyznáními lásky.
Naštěstí rozumná žena, která žila hned v sousedství, taková nevýrazná moralistka, která nosí podivné fyží a všechno má přehledně jasné, takže z míry ji nikdy nic nevyvede, Annu svázala do kozelce, zfackovala a přiměla výmazem mozku elektrickým šokem, aby na Johna zapomněla. Jistým způsobem je to škoda. Rozumných žen je spousta a takových bláznů, jako bývala Anna, nenajdete na širém světě víc než jednoho za sto let. Osobně si myslím, že ona moralistka Anně tajně záviděla, ale nikdy to nepřizná, ani kdyby ji mučili.
Ještě že John ve své moudrosti všechno chápe, zůstává stále slušný, laskavý a vlídný člověk a ani jej nenapadne, že by mohl něco postrádat. Inu, přece jen, takový nešel, jakou potkal. Byl prostě lepší (nebo ne?).

pondělí 5. července 2010

Jitřní

…je brzy
všichni ještě spí
už noc se s jitrem mrzí
brzy se rozední

a já s úsvitem spěchám
mé nohy tančí ránem
těžké sny doma nechám
teď chci být se svým Pánem

všude tak klidně
ospalé ulice
domy se tváří vlídně
jsem jedna z tisíce

jsem v Jeho rukou malá
jak dítě
oči otvírám
jak pavouk svoje sítě
desátky prostírám

a v nich mé prosby
lásky, strachy a naděje
On pro mne nemá hrozby
vždycky se usměje

mé srdce ve mně zpívá
tichounce modlím se
děkuji, že jsem živá
jak skřivan na římse

sobota 3. července 2010

Makromagická

ve ztichlé čajovně úplně v rohu
podobná královně děkuju Bohu
že jsi mne přived zas do Jeho náruče
že nastal krásný čas a praskly obruče
zmodralo nebe
hnula se země
že jsi mne naučil velice jemně

definovat hřích
vyčarovat smích
bez všech trapných rekvizit
pochopit, jak správně žít

že jsi mne navždycky naplnil pokojem
úplně logicky
jsi Jeho nástrojem
jedno Tvoje pousmání
je nad všechno čarování

šťastná jsem a vše mi sluší
krásná jsem svou mladou duší
jenom, co se srdce týká
stále volá kouzelníka

pondělí 28. června 2010

Největší láska

Pro děti dýchám. Mnohokrát jim říkám, minimálně jednou denně před spaním, že je mám ráda. Ujišťuju je o své náklonnosti, která si neklade podmínky. Jsou dosud milé. Nezlobí. Nikdo z nich nekouří například marihuanu, neuráží mne hrubými slovy, netahají se po nocích. Je snadné jim říkat pěkná slova. Když se občas hádají, zavřu pevně dveře a jdu si po svých, pokud právě netouží po tom, abych jejich spory rozhodla. Je mi to jedno. Pokud se nezabijí, tak se srovnají. Vím, že to je nutná příprava na život a příští setkání se spoustou blbců, kteří jsou za každým rohem.
Pro přátele dýchám. Dávám jim najevo, jak jsou pro mne důležití. Snažím se na ně nezapomínat a udržovat vztahy. Není to těžké. Většina mých přátel má vzdělání, jsou zajištěni, dobře oblečení, příjemného vystupování. Neválí se ve stocích u nádraží ani po mně nežádají bůra, aby to vzápětí střelili za prcka rumu.
Pro svoji rodinu dýchám. To bývá někdy těžší. Má širší rodina si často vyžaduje velkou toleranci, ale poučena životem vím, že dokonalý není nikdo a já sama jsem čas od času pro své blízké k nevydržení. Protože rodina je poměrně velká, vždy tam najdu minimálně jednu spřízněnou duši, která mne podrží v mých rozhodnutích, i kdyby všichni ostatní byli jiného názoru.
Největší lásku však projevím, až mé děti budou zlé, nenávistné, až mne přátelé zavrhnou a rodina odkopne. Největší lásku má ten, kdo odpustí a obětuje sebe pro jiné. Pro příklad nemusíme dál než na Golgotu. Jak lehké je milovat Krista za to, že On miloval nás. Jak příjemné je chodit pěkně oblečená do chrámu na nedělní mši ve slunných dnech, kdy se všechno daří a okolí se usmívá a přeje Vám pokoj. Avšak milovat Krista, který žádá, aby se člověk plazil příkopem, v cárech, žíznil, stál jak poslední chudák na nádraží bez vyhlídky na milosrdenství lidí kolem a oči měl vyschlé od prolitých slz, je těžké velice.
Nemám na zádech jeho kříž. Neprobijou mi ruce a nohy hřeby, neprožiju úzkost v Getsemanech a nebudu pít ocet před posledním vydechnutím.
I tak ale každá oběť, kterou po Jeho vzoru přinesu, rozšíří nebeský úsměv v geometrické řadě.
Vím, každé trápení, které kvůli němu podstoupím, je nesrovnatelné s Jeho trápením.
Všechny slzy, které proliju, jsou nanicovatým pramínkem proti moři Jeho hoře.
A nikdy nemohu mluvit o velikosti své lásky, protože ve světle Jeho Lásky je všechno ostatní směšné.
Stěžovat si na cokoliv v mém malém světě by byl velký hřích.
Ale o největší lásku i v nejmenších poměrech je zapotřebí vždy usilovat

Epitaf

říkají, že moře ubývá,
že láska umírá
vím
já ale
nevěřím

nepíšeš, nemluvíš
no, je to asi tím
že na mne nemáš kdy
tomu však
nevěřím

zřejmě Ti nescházím
a netajíš se tím
svým srdcem procházím
a stejně nevěřím

když je to tedy tak,
smířím se nějak s vším
jen
stále nevěřím

je pro mne útěchou
když smutek mne svírá
mít Boha pod střechou
v Něm je má víra

netrap se proto mnou
klidná jsem poznáním
zpevněná bolestí
posledním vyznáním

mám Tě ráda
vždy Tě budu ctít
tak, jak velká láska žádá
musela jsem Tě chtít

můj cit plyne dál
a nemá břehy
v mé touze není stín
ve ztrátu něhy
já prostě
nevěřím

jednou, snad, mineš mne
jak míjíš se s kdekým
duše se pozvedne…
…vidíš?

já nevěřím

Odvážná

…věř mi, já vím
neboj, rozumím.

nic neříkej
nechej mne s Tebou být.
neutíkej
toužím Tě navštívit.

přijmi mne
vpusť mne
vem mne do svého ticha
složím své tělo zemdlené
jak ten, kdo jen pro Tebe dýchá

tak přijmi mne
tak pozvi mne
není nic, co Ti brání
mé srdce je už dávno Tvé
já jsem Tvé požehnání

srdce to ví
je pevné
na stráži bdí
je věrné
a přes den mluví
v noci zase dýchá si v lásky peřinách
tak poklidné je ve své kráse
dech hluboký je
pravidelný
vím, je to tím, že nemá strach

jsem tady
blízko
podívej
hned po létě se podzim tlačí
za oknem kvete orchidej
já jsem Tvůj přítel
a to stačí

kam to mám jinak všechno dát?
z nebe mi denně láska chodí
nauč se ji ode mne brát
tichá něha nás osvobodí

já jsem Tvůj vzácný tichý host
kdy už přivykneš tomu?
vždyť žiju Tobě pro radost
vejdi ke mně
pojď domů

čtvrtek 17. června 2010

Školní

že jsi mi vším
už řekla jsem
i o tichu jsem mluvila
jak pokorná jsem úžasem
Tebou jsem celá ožila

že, i když nechceš věřit tomu
jenom s Tebou tak dobře je mi
jak když konečně přijdu domů
po dlouhé cestě širou zemí

mluvila jsem i o dojetí
jež působí Tvůj tichý svět
o úctě, která můj vztah světí
hodně věcí jsem řekla hned

to nejhlubší
to jediné
co vyslovit se bráním
je u mě školou povinné
(a to před Tebou chráním)

že učím se jak v první třídě
ovládat
svěřit to tabuli a křídě
a nikdy nemazat

otevřít první učebnici
co ještě voní novotou
být ráda za lavici
nekřičí prázdnotou

mám pomůcky i pouzdro
taky co dohánět
v mé škole platí kouzlo
že zvonek zvoní hned

však neměří mi čas
zvoní jen pro radost
ty hodiny jsou v nás
a prostoru je dost

a látky, kterou mám pro Tebou učení
je hodně
radost mám
a velké nadšení

a šťastná Tebou chodím
obracím Tvoje strany
vím, pro tohle se hodím
vždyť jsi můj milovaný

v tom studiu ani na chvíli nespočinu
nemyslím vůbec
(jsem snad blázen?)
na svačinu

nechci Ti to však přiznat
vše tajím a jsem nesmělá
snažím se tvářít, taky říkat
že už jsem dávno dospělá

jsem nejistá svou zralostí
a nevím, jestli bys to chtěl
vím však celou svou bytostí
že nejlepší jsi učitel

v těsné lavici velká sedím
šťastná jak hloupé děcko
s úsměvem občas z okna hledím
chci naučit se všecko

sobota 12. června 2010

Když zešílí matka

Být matkou je odpovědné. Nesmíte zešílet. Leč někdy se stane, že navzdory dobrým úmyslům, přečteným nesmyslům i ostatním syslům ztratí rozum i silný jedinec. Můj dobrý kamarád například vlastní tak skvělou přehlídku kvalitních vín, že každá, i ta nejlepší matka odchází z jeho dvora obklopená a podpíraná svými ratolestmi jako poslední zpustlík a diví se, že silnice se rovná přímo k obličeji. Znám poměr silnice k obličeji tak dobře proto, že jsem měla tu čest jej několikrát zažít.
Včera díky své únavě, nepřetržitému horku, odporu k technickým vymoženostem a nepřekonatelné nenávisti k počítačům v okamžiku, kdy na mé přání dcera ihned nevypnula notebook, pohrozila jsem, že se ihned zblázním a zbláznila jsem se. Kousala jsem do ponožky, která se válela vedle postele. Házela jsem na zem pastelky a vrčela přitom. Skákala jsem jak šimpanz, bila se do hrudníku a slintala. Trvalo to dost dlouho a šokovaná dcera utekla do koupelny, zatímco syn se skvěle bavil (vždy, když zuřím nebo se zblázním, ohromně si užívá a nemůže se dočkat, až se to znovu přihodí).
Dokonce jsem s uraženou dcerou a rozmrzelým synem (podle něj skončilo mé bláznění předčasně) neprovedla předvečerní usmíření, nepověděla jsem jim, že je mám ráda, tak, jak to dělám každý den a odešla jsem spát. Ve svých snech jsem kurážná nebyla a chtěla jsem hned od rána být lepší, budu-li mít ještě u dětí šanci.
Ráno jsem rozpačitě přivítala kluka, který blaženě kulhal do kuchyně a evidentně mi všechno odpustil, protože se tulil ihned. Obavy jsem měla z naší princezny, která kolem poledního otevřela oči a otálela s příchodem. Bála jsem se.
Ale Týna přišla a oči měla čisté. Rozpřáhla náruč a omluvila se v jedné chvíli se mnou. Jako pokání za její prominutí mé bláznivosti slíbila jsem, že s ní ještě dnes shlédnu Cimrmanovu Hospodu na mýtince a protože jsem byla pokorná hodně, přidala jsem i Lotranda a Zubejdu, čemuž ona nemohla v první chvíli ani uvěřit.
Snahy rodičů být kvalitní za všech okolností nejsou v pořádku. Děti vás budou mít rády, i když uděláte chybu, pokud ji přiznáte. Je směšné držet si výsadu nejchytřejších a nejlepších.
Můj otec byl dominantní. Autorita za každou cenu. Jak ráda bych viděla kousat jej do ponožky nebo předvádět opici. Nikdy jsme se spolu nezasmáli tak, aby nám tekly slzy, což se mi běžně s mými dětmi přiházívá. Myslím, že je to škoda.
Je jedno, jak velkou váhu má u dětí vzdělání, úroveň a pracovní zařazení rodičů. Děti potřebují podle mne jediné: Vědět, že je mám ráda. Za všech okolností. Ať vyvedou cokoliv. Pak můžu klidně čas od času i bláznit.
A co není nepodstatné: Mé děti budou vědět, že v průběhu života se i ony samy mohou stát zpustlíky i idioty, ale vždy je čas a dobře vrátit se domů.

pátek 11. června 2010

Červnová

tak pokorně je ve mně
jsem tichu vydaná
dnes horkem dýchat země
bude až do rána

a ráno milé bude
jak letní rána jsou
rosa se třpytí všude
poběžím za krásou

příroda působí tak jemně
vrátím se potom zpět
mluvila ke mně země
chci Ti to vyprávět

jak chodila jsem ránem
jak kráčela jsem zemí
já zjistila jsem právem
to, co ostatní neví

tak tichounce je ve mně
jsem sobě vydaná
mluvila ke mně země
a já vím
od rána

tu lásku, kterou mám
tu nevyměním za jinou
od chvíle, co Tě znám
jihnu Tvou krajinou

snad o ní nemáš zdání
a nejsi jediný
však já znám Tvoje tání
tuším Tvé krajiny

jsou čisté
zákoutí smíchu
oblasti, jenž chci chránit
místa, odolná hříchu
pusť mne k nim
chci je najít

a našlapovat zlehka
neničit, nedýchat
Tvá krajina je křehká
je zázrak
chci ji znát

u Tebe teskno není
i když se zešerá
víra je Tvojí zemí
modliteb jezera

na krásném koni touhy
Tebou chci uhánět
život je jak mžik pouhý
od rána vím, už nikdy nechci zpět

pondělí 31. května 2010

Morbidní poudačka

Vždycky, když přijedu do svého rodiště, mířím na hřbitov. Je to pěkné místo. Na konci vesnice, habry se sklání a poskytují skrýš zármutku, je tam větrno a blízko k mrakům. Tento víkend jsem prošla obvyklou trasou, pomodlila se na několika místech a pak při návratu zpět potkala svoji dlouholetou kamarádku, kterou znám od páté třídy. Taková zvláštní věc-šla taky na místa posledního odpočinku, nedávno jí náhle zemřel otec a tak jsem ji ještě doprovodila. Jak tak procházíme mezi náhrobky, přišla řeč na to, kde se necháme pochovat. Obě jsme vystudovaly jinde než v rodišti a našly pracovní uplatnění, bydliště a partnery v Brně. Obě chceme do hrobu právě na tomto hřbitově. Občerstvilo nás, že hroby našich rodin jsou v sousedících řadách, dokonce tak, že budeme ležet hlavami k sobě. Ihned jsem spekulovala, že budu na Karamelu hulákat z hrobu „ Ha héj!!! Jak se Ti hnije? Je Ti tam těsno, viď, - to máš z toho, že jsi moc tučná!!! Neměla ses tak ládovat za života, sem Ti to přece povídala!“ a začala jsem v té souvislosti hořekovat, že ona určitě přijde do hrobu pozdě tak jako vždycky, když jsem s ní šla kamkoliv. Vždycky jsem se načekala, páč vysávala v jednom kuse koberec. Říkám : „Karamelo, určitě mne klepne dříve, ale ne že se zdržíš dlouho, že tu budu ležet nadarmo a ty ještě budeš vysávat!“ – No nasmály jsme se, až se to na hřbitově otřásalo.

Myslím, že od včerejška se nám oběma bude střední věk líp snášet. Víme, kam nás položí a máme posmrtnou náplň. Dobrá společnost zajištěna. Zbývá mi ještě pojistit, aby ve stejném roce, jak zemřu já, nezemřelo pět mých dalších sourozenců (celkem je nás osm), aby mne pak z hygienických důvodů nemuseli pohřbít jinde a Karamela nevysílala signály nadarmo. To bych ji zklamala. Bude proto nutno vypracovat rodinný úmrtní harmonogram a dodržet jej, pokud to jen půjde. A taky bych měla zaktualizovat svoji další kamarádku, která je připravena podvázat mi bradu, protože mrtvola s pokleslou bradou vypadá nechutně. Monika mi slíbila již před lety, že se o tuto pikantní záležitost postará.

Ne že bych se smrti bála. Možná se bojím, abych nebyla na obtíž ostatním. Bolesti asi taky, trošku, jsem však odvážná školačka. Ale smrti ne. A na to, co bude následovat, se od včerejška upřímně těším.

pátek 28. května 2010

Blažená lehkost bytí

Má dcera prochází praxí v mateřské školce. Je to nutnost před zakončením prvního ročníku na pedagogické střední škole. Je zhroucená. Každý den má dojem, že není dost připravená. Připravená na co? No přece, musí s dětmi něco dělat. Denně pro ně musí mít program a trávit čas od osmi do dvanácti dopoledne s předtuchou, že každou chvíli se v chodbě může objevit poťouchlá postava trapné zástupkyně z jejich školy a bude dceřiny schopnosti hodnotit. Malý Hyneček s modrýma očima, kterého si dcerka oblíbila a kterého jsem jí připomenula pro její osvěžení, to nezachránil. Dnes kupříkladu strávila hned po procitnutí víc času než obvykle na záchodě, protože si byla jistá, že ředitelce se nebude líbit nic z toho, co udělá. Poradila jsem na ředitelku plivnout dříve, než začne s čímkoliv, aby si odlehčila ve své hrůze. Nechtěla moji radu přijmout. Pověděla, že ředitelka si bude myslet. Rozšafně jsem pravila, abych ji rozptýlila (třásla se hrůzou a zimou), ať jí rovnou zbije za to, že vůbec myslí. Pak Týna upozorňovala na skutečnost, že ředitelka se bude dívat. Na pokyn, aby té podivné osobě vypíchla oči při vstupu do školky, nepřistoupila. Lkala, proč se lépe neučila a není na biskupském gymnáziu. Tam praxi nemají! Podotkla jsem, že povede-li to takto dále, bude za chvíli plakat na středním odborném učilišti, že by ještě ráda čichala ke své smrduté spolužačce Esteře od rána do večera, jen aby byla zpět na pedagogické škole. Celá tato hrůza se točí kolem pohádky o třech kůzlátkách. Tu právě má Týna s dětmi rozebírat a předvádět jako divadlo. Co vlastně koza řekla? Ale přesně? Na internetu to nééni. Moje převyprávění nebere. Co mají ty děti jako dělat? Které z nich bude kůzle? Všichni? Nebo někdo? Pohádku o sviňce, která si četla noviny a celý dvůr ji považoval tím pádem za vzdělankyni, zavrhla, že je příliš složitá; přitom celkem dobře mohla sviňku hrát ředitelka, kdyby jí to dcera vtipně podala.
Nakonec se holka málem urazila. Řekla, že v tomto domově se nedá řešit nic, protože já se stále směju. Ale odcházela mnohem klidnější, dokonce zamávala do okna matce nebohé, (smála se neustále, rozumu nemaje).
Stále na to spolu narážíme. Když dcera peče, potřebuje přesné dávkování. Je úplně nešťastná z mých pokynů: „Hoď to tam, švihni tam vejce, vraz to všechno do mísy, pak tam šupni olej a nech to na chvíli a pak uvidíš, co by ještě třeba tak a moc o tom nepřemýšlej“. Je sice pravda, že někdy moje buchty vypadají jako zbraně hromadného ničení, ale váhu v kuchyni kvůli tomu používat nebudu. Dcera ji vyžaduje. Onehdy šokovala moji sestru, která je pintlich na všechno a díky tomu umí třeba upéct i kremrole, sdělením, že vůbec neví, jak se na kuchyňské váze váží. Moji teorii dávat všeho sedm štěpet taky nemá ráda a mně to přitom celý život prochází! Do sekané? Sedm štěpet soli. Do omáčky? Sedm štěpet cukru. Do špenátu? Sedm štěpet česneku. Dcera mi to vyčítá. Moje velkorysé pojetí světa jí nesvědčí.
Než začne procházet opravdovými životními zkouškami, musím ji nějakým způsobem motivovat, aby se mi nezhroutila, když na ni přijdou skutečné starosti. Proto jsem usilovně přemýšlela, co nejvíce brání lidem v lehkosti bytí. Na prvním místě, mám dojem, je to posvátná hrůza z úředníků a institucí, a tam počítám i školy. Tím trpí mnoho lidí. Vidí někde úřad, uvnitř zeleného blba a hned je jímá pocit, je ničemu nerozumí a jen tento vševědoucí všeuměl je zachrání, protože má nadpřirozené sklony a schopnosti. Není to pravda. I zelení blbové chodí na záchod a tlačí naprosto stejně. Žíly na spáncích jim nabíhají podobně jako nám, obyčejným smrtelníkům. Hodně věcí neví a neumí. Není třeba se bát.
Ve všech životních okamžicích lehkosti bytí zrůdně brání představa, že člověk je tu na všechno se svojí odpovědností sám. Musí se lopotit a snažit, seč dovede. A ti ostatní budou myslet, dívat se, smát. Ať myslí! Ať se dívají, když mají oči! A, propána, ať se smějou, dokud ještě mají zuby! S námi to přece nesouvisí! Z takových podivných obav vzchází plné čekárny u psychiatrů. Na židlích tu sedí ti, co věděli naprosto jistě, že musí hodně věcí zvládnout a udělat tak, aby se líbili a zavděčili ostatním.
Peníze. Můj svěřenec se smál hrozně nahlas a dlouho, když jsem mu onehdy řekla, že sousedka je tak strašně zlá jen proto, že jí jde o peníze po zemřelém příbuzném. Skákal dva metry do výšky, spínal ruce k sobě v divoké radosti v pravidelných intervalech tak jak to jen autisté dovedou a hýkal: „Pééééenízéééé? Tááákováááá blbost?!!!?“. A všichni víme, jak nás nedostatek kruší, když nastane. Héj, právě nedostatek z nás vykřeše to nejlepší! Sestry salesiánky mi vyprávěly, jak směšné připadá lidem třetího světa, že u nás nejprve utratíme strašně moc peněz za jídlo, a potom strašně moc peněz na to, abychom zhubli. Je to tak. Má kamarádka mnoho let chodí do různých podivných místností, kde jí přeměřují tuky, dávají jí obrovské bobule, aby jí kynuly v žaludku a ona nemusela jíst tolik, utratí za to majlant, přitom se mi zdá, že jí občas jen trošku pohubne levá strana obličeje. Někdy. Přitom je jasné, že ženám nejvíce sluší hlad.
Kariéra. Tu nechci. Usilovně se tvářit, že právě blaho firmy mi leží na srdci nejvíce a poskakovat na lodičkách od porady k poradě nemám zapotřebí. Hrozně mi vadí puch z obleků. Z pozitivního výrazu obličeje mívám křeč lícních svalů. Muži to asi mají jiné, ale v obou případech myslím, že pokud člověk nedělá něco, co má význam, marní čas.
Bydlení. No. V povídce Karla Čapka je věta, že „tidlencti filozofové by měli bydlet na stromech jak žlůvy“, protože v ostatních polohách člověk myslí přízemně. To má něco do sebe. Protože na stromech se bydlet trvale nedá a každý taky není filozof, je dobře mezi stromy aspoň co nejvíce chodit (a občas na nějaký vylézt). Kam potom člověk složí hlavu navečer, je fuk, důležité je, co v ní má.
A co ještě by mělo člověka připravit o radost z bytí?
Vím o jediném. Pouze odtržení se od Boha. Pak se na nás navalí všechno, co nejsme a především NEMŮŽEME sami zvládnout. Avšak, odevzdáme-li celý náš svět, všechno, co máme, víme a jsme do Jeho náruče a dáme Jemu k dispozici, smíme životem protančit. To je důvod, proč tuhle úvahu smolím. Abych vám to pověděla. Neřešme své těžkosti jinde. On je vyřeší. Dejme mu vše, co máme. On to rozmnoží. Smutek nepěstujme. On má smysl pro humor; podívejte se kolem sebe na ostatní lidi, to je přece psina! Mějme se rádi. Všichni jsme milováni bez podmínek.
Nenechme se o radost z bytí připravit. Život je jak krátká chvíle mezi mrknutím oka. To, co uvídíme, záleží jen na našem úhlu pohledu. A o svůj úhel jsem se ráda podělila.
Nejtěžší bude nacpat to do dcery. Doma není nikdo prorokem a sama vím, že v určitém věku jsou rodiče dinosauři, kteří nerozumí ničemu. Budu se však snažit. Minimálně sedmkrát denně. A myslím, že se dost nasměju. Ha-héééj!

čtvrtek 27. května 2010

Laskavé pohádky

Prolog

Náš svět je nemocný bolestí, nezájmem a zlobou. Hodně lidí ztratilo svůj vnitřní zdroj štěstí, spousta dětí je bez radosti a jejich smutné oči nemají nic, co by v nich rozsvítilo ohýnky. Pro ně píšu své pohodové pohádky a budu ráda, když se jim i rodičům zalíbí.


Jak přišla blecha Cimprlína k rozumu

Blecha Cimprlína každé ráno, sotva se vypelešila ze staré hadry v psí boudě, kam chodila každý den spávat, skákala hned, sotva oči proloupla, ke starému střepu, aby se ujistila, že její bleší krása zůstává stále stejná jako předchozího dne.
A opravdu! Oči stejně jiskřivé, tělíčko lesklé jako vždy a ohebné, nožky pikantně chlupaté. Ještě než si oblékla svoje nejlepší šaty (na každý den jiné), mířila do koutu v boudě přímo na bleší váhu, kde počítala kalorie, které si dnes může dovolit, takže vlastně, kolik slaďoučké krve má dovoleno vypít, aby byla pořád šik.
Domovem a pojízdným autokarem naší Cimprlíny byl dobrácký pes Ben, který se celý boží cen procházel po zahradě, drbal se za uchem, laškoval s kočkami a běhal za slepicemi. Samozřejmě že u Bena nebydlela jen Cimprlína, ale ona si ostatních nájemníků vůbec neměla kdy všimnout, protože měla tolik starostí sama se sebou, se svojí figurou, šatníkem a leštěním tělíčka, že opravdu neměla na nic jiného čas – zvlášť když si uvědomíte, že každá pořádná blecha musí jít včas spát kvůli vráskám. Nejraději měla, když se Ben vydával na procházku, to byl pro Cimprlínu výlet a nejvíc vzrušující bylo, když se Ben kamarádil a očichával s ostatními psy, na kterých byla další hejna bleších kumpánů; někteří naši Cimprlínu okukovali, jiní za ní hned skákali a byli by s ní třeba proskotačili celý život, jenže naše bleška si vybírala jako carevna – tenhle byl trošku při těle, ten zase měl jednu nohu kulhavou, tamten je moc starý a ten zase mladý, prostě, nikdo jí nebyl vhod.
Jednou, při cestě do zahraničí (Ben se tenkrát vydal přes pole do vedlejší vesnice se svým pánem na předlouhou návštěvu), Cimprlína poznala cizího blešáka Ctirada. Měl ohromně svalnaté tělo, oči mu svítily jako kocourovi ve tmě a vůbec byl velmi galantní. A jak ten uměl skákat! Žádné takové to potřeštěné hopsání, jako to dělali místní bleší hejsci, to byly, panečku, skoky mistra! Cimprlína se okamžitě zamilovala a usmyslela si, že Ctirada musí mít. A protože byla umíněná, nerozumná a rozmazlená, seskočila z Bena a zůstala v cizině s tím, že jakmile ji Ctirad uvidí a promluví s ní jediné slovo a proskotačí se s ní třebas jen chvilinku, bude ruka v rukávě.
Ctirad bydlel u fenky Pajdy a pochopitelně měl pro své přednosti spousty nápadnic, takže se nemůžeme divit, že si Cimprlíny ani nepovšimnul, teprve až když mu zastoupila cestu a natřásala se před ním, házela očima a kroutila se jako indická tanečnice. Ale protože Ctiradovi nijak neučarovala (měl totiž podobně jako Cimprlína na mysli jen své vlastní přednosti), řekl jí jen: „Dovolte, abych mohl projít, dámo“ a zmizel v houští Pajdiny srsti. Cimprlína podlehla okamžitému smutku a zároveň trýznivé sebelítosti a to ji tak sebralo, že se skutálela až na zem, ale to neměla dělat! Zapomněla na třetí část blešího desatera opatrnosti, totiž: “Nikdy se v neznámém prostředí nepouštěj srsti svého živitele!!!“ a ocitla se v příšerném nebezpečí. Pajda se totiž v průběhu Cimprlíniných tenat na Ctirada stražených dostala do domu, kde bydlela a protože procházela obývacím pokojem ve chvíli, kdy Cimprlína spadla, naše bleška se octnula na perském koberci zrovna když hospodyně vyjela do boje se špínou se svým zbrusu novým vysavačem vysokých kvalit.
Cimprlíně se při zvuku toho obřího stroje, který se na ni hnal s rozšklebeným ústím hadice a hrozil jí strašlivým vtažením do vlastních útrob, zježily všechny chlupy a zabořila se pevně patami všech svých nohou do hustých vláken koberce, přichytila se, co jen mohla, schovala hlavu mezi ramena a schoulila se asi tak, jako byste se vy, děti, schoulily, kdyby na vás na lesní cestě vyrazil z houští rozlícený medvěd a očekávala to nejhorší, co se vůbec může bleše stát. Ještě jí v tiché hrůze mihlo hlavou, že jí není pomoci, protože se vydala tak hrozně daleko od domova a dost ji zamrzelo, že pro vlastní nafoukanost se dosud neskamarádila s nikým tak, aby ji tam, doma, kdokoliv postrádal. Kdo by se, prosím vás, taky sháněl po bleše, která se stará jen a jen o sebe, vidí jen sebe, mluví jen o sobě a je tedy celkově k ničemu? Takovou blechu nikdo nepostrádá, protože si většinou ani nikdo nevšimne, že někde chybí. Ještě se Cimprlíně zazdálo, že by, pokud by dostala ještě jednu šanci, už odteď dělala všechno jinak, jenže, jak to tak vypadá, nebude mít příležitost.
Najednou, zčistajasna, jako blesk, proťal vzduch prosycený řvaním strašného prachožrouta, výkřik hospodyně: „Jedeš, jedeš ty- běž, odkud jsi přišel a nechej naši Pajdu na pokoji, my pro ni máme jinšího ženicha než takového ometáka!“ a už se hospodyně hnala za pejskem, který jakoby náhodou vběhnul do pokoje otevřenými dveřmi. Cimprlína na nic nečekala, jedním strašným odrazem a skokem se dostala na okenní parapet, další skok na dvoreček a tam-šup rovnou do kožichu Bena, který stál trpělivě jako taxík rovnou pod oknem, jako by věděl, kde je ho teď nejvíc zapotřebí. A pak uháněli. Celou cestu se všichni v Benově kožiše natřásali, ale spěchat bylo nutné, aby se dostali co nejrychleji do bezpečí domova. Cimprlíně nezbylo než se pevně držet a teprve až byli doma, v boudě na staré hadře, uklidnila se a pořádně si oddechla. Napadlo ji sice podívat se do zrcadla, jestli si nepomačkala kostým, nebo jestli nemá každý chlup jiný směr a tělo zaprášené, jenž najednou jí to jaksi začalo být fuk. Pomalu se rozhlédla kolem a najednou uviděla všechny svoje bleší známé jakýmsi novým pohledem. Všimla si třeba, že bleše Hopsavici se narodilo další mimino, že špunt odvedle si odřel lokýtek a tenhle blešák že za poslední dobu nějak sešel – není snad nemocný? – napadlo Cimprlínu – budu se muset někoho přeptat. A tak se stalo, že jak se rozhlížela, začali se bleší známí usmívat, pak někdo řekl: „To je dobře, že jste se neztratila, vážená“ a další zase: „Asi máte po takové cestě hlad a žízeň, viďte, zajděte k nám, máma zrovna vaří“ a „Tati, nemohla by jít teta Cimprlína na návštěvu?“ a najednou Cimprlína poznala, že až teď je skutečně doma a cítí se moc dobře, navzdory tomu, že se ještě ani nevážila a neprohlížela svůj obraz. Bylo jí úplně jedno, jak vypadá a co má na sobě. Začalo jí záležet na tom, že ji někdo mohl třeba i postrádat. A tímto zjištěním se jí rozzářily oči (takže vypadala neuvěřitelně mladistvě), nad vlastní hloupostí, se kterou skákala denně na váhu, se musela rozchechtat (takže jí vylétly koutky úst nahoru, což vypadá velmi šarmantně, pokud k tomu přidáte, že se jí vytvořily ve tvářích ďolíčky takové, že by si jich mohl všimnout i Ctirad). Ale koho by Ctirad zajímal?
Hned dalšího rána vyhodila zrcadlo, váhu, začala se starat o ostatní a byla mnohem šťastnější. Její život se obrátil k lepšímu jen proto, že dobrák Ben si zapomněl u hospodyně v cizině hned pod oknem kost, kterou mu tam předešlý den nechali a on ji měl schovanou na horší časy. Tak vidíte, děti, k čemu jsou ohlodané kosti od oběda dobré. Blecha Cimprlína dostala příležitost být lepší právě tak, jak si v nejhorší chvíli svého blešího života přála.
Výhodou je vědět hned od začátku, že nikdo není ve světě jen kvůli sobě.
Ani blechy, ani lidé.

Jak čokoládová pepermintka ke štěstí přišla

Těžká zaoblená a hodně čokoládová pepermintka ležela v regále obchodního domu v sáčku s nápisem „Pepermintové bonbony“. Jak tam tak byla přesazená přímo z čokoládovny, truchlivě vzpomínala na lepší časy, kdy jezdila po pásech a máčela se v čokoládě a teď musí uzavřená neprodyšně ležet v regálu jako ta nejhloupější ze všech hloupých cukrovinek.
Najednou ucítila, jak ji berou něčí ruce a je vhazována do nákupního košíku, pak s pytlíkem někdo chřastil a nakonec se dostala na světlo, když pytlik roztrhly dětské ručky. Pepermintka byla štěstím celá bez sebe, když ucítila vlahý jarní vzduch a uslyšela, jak děti volají „Já chci taky“ a najednou KŘUP – a bylo po pepermintce, a to je konec téhle svěží pohádky.

O čertici Fridolíně

Leonora Spořádaná žila ve své spokojené domácnosti spokojeným životem. Ovšem, pokládala by jej za spokojenější, nebýt její sousedky čertice Fridolíny. Ach děti, co ta se jen Leonory nazlobila! Byla to taková kopa vrtochů, chvíli jasno, chvíli pláč, tu se rozčílila, tu zase hýkala štěstím – na tom ovšem není nic špatného, vždyť každý z nás má své období, ale Fridolína, panečku, ta si nenechala nic pro sebe! Neustále vycházela ze svého domečku uprostřed rušné ulice a co chvíli vbíhala do domečku Leonory Spořádané, tu pro máslo, tu pro okenu, tuhle jí došel prášek na prádlo, další den zase jar. K tomu přidávala neustále pikantní historky ze svého života, co ten její čert Anciáš zase provedl, co její čertovské holky kde vymamlasily a neustále pokřikovala, výskala, poplakávala, probouzela Leonoru časně ráno, běhala za ní i večer, nedělní oběd se neobešel bez toho, aniž by nezaťukala nebo se nevynořila uprostřed hodování její střapatá hlava za oknem. Leonora celkem snášela všechny Fridolíniny rozmary, ovšem do té doby, než se Fridolína stala marnivou a začala všechny kolem kritizovat – tenhle jí nebyl dobrý, ten zase topí malá koťátka, tahle je matka k ničemu, tahle hodně tancuje, tamta naopak netancuje vůbec, ten zase rád sladké vínečko, tamten pokuřuje přes míru. Zdálo se, že na světě není nic v pořádku a Leonora Spořádaná, která chtěla svůj spořádaný svět stůj co stůj, se rozhodla, že s touhle čerticí všechny svazky zpřetrhá, přeruší, KONEC!!! Telefon vyškubla ze zdi, na dveře napsala !NERUŠIT!, Fridolíně se vyhýbala, jak jen mohla a pila pro uklidnění večer co večer čaj z meduňky lékařské.
Samozřejmě Fridolína si našla po čase jinou známou, kterou začala zahrnovat svým zájmem, když u Leonory nepochodila, ale co se nestalo. Po nějaké době začala být Leonora jakási nejistá. Přistihla se, jak u okna potajmu vyhlíží („šla už Fridolína nakupovat? – Beztak se někde zakecá a vyprodají jí zase rohlíky, jako už tolikrát“). Najednou se jí doma zdálo být trošku moc ticho a nic se nedělo, v televizi taky nic, když nepočítáte hloupé reklamy na sýr Pribina. Ušlechtilé knihy už Leonora přečetla třikrát. Náhle zjistila – namoutě – že jí Fridolína fakt schází. No a tak zapojila telefon, strhla cedulku na dveřích a dveře doširoka otevřela. To víte, milé děti, že Fridolína už za nimi stála. Leonora se na ni mile usmála, poptala se na zdraví a když Fridolína začala překotně vykřikovat o angíně pectoris, bolavé ledvině, hluchém pravém uchu, pokecala se při tom vyprávění kečupem (jedla zrovna hltavě párek v rohlíku), vše bylo zase, jak má být. Fridolína se hnala dovnitř, Leonora ji samozřejmě nabídla kafíčko a pak jako za starých časů jen občas kývla na ten kafemlejnek (Fridolíně stačil k diskusi houpací kůň).
A tak Leonora poznala na vlastní kůži, že přátele nemáme proto, aby byli takoví, jako je chceme mít, ale právě proto, abychom s nimi tvořili mozaiku světa. Fridolína hopsavá Leonoře usedlé dávala trošku vzruchu, který Leonora potřebovala a Leonora usedlá poskytovala Fridollíně vnitřní klid. Tak jako stromy doplňují svoji zelení modř nebe, tak se doplňují lidé rozdílnými vlastnostmi, každý je jiný proto, aby ladil s tím druhým a předával své vlastnosti na místa, kde nejsou a chybí. A náš svět je potom krásně barevný.
Takže – o Leonoru se nebojte. Věřte mi, měla by velmi smutný život, kdyby proti ní seděla nějaká ušlechtilá žirafa a celý den jen moudře pokyvovala hlavou – to by byla velká nuda a Leonoru by nic neobčerstvilo. Stejně tak by nepochodila Fridolína, mít za kamrádku nějakou famfárnici, se kterou by si brzy vjely do vlasů.
Proto nepřetvářejte kamarády! Snažte se je spíš pochopit. Pokud nemají zrovna zlé srdce (a to má málokdo), můžete jim hodně dobrého dát a také oni obohatí vás. A bude přitom dost legrace.

O Tlučhubovi

Tlučhuba Plochoprstý měl od rána samé starosti. Hend ráno jej digitální budík probudil pozdě, takže nestihnul ranní televizní zprávy. Cestou automobilem vytelefonoval svým mobilním telefonem všechny důležité věci, které je nutno dnes vyřídit a nadiktoval úkoly sekretářce Potměšilé. Při příchodu do práce již měl na stole kávu z automatu (zhltnul ji vestoje), proběhnul pěti poradami, vyřídil několik smluv, některé podepsal, jiné ne; sešel se se všemi významnými poradci i nevýznamnými hlupáky (jedni od druhých nebyli téměř k rozeznání). V jednom kuse posílal krátké mobilní zprávy po telefonu, proč to ano a proč ono zase ne a naopak a když zrovna neposílal, odpovídal na nepřetržité telefonní dotazy hloupé i chytřejší.
Odpoledne byl již vyčerpaný, ale musel ještě vyřešit provozní záležitosti a než skončila pracovní doba, jeho palec byl, tak jako každý jiný den, již zcela zdevastovaný neustálým vytlačováním zpráv, posíláním telefonních čísel a jeho hlava připomínala Staroměstské náměstí v parném letním dni uprostřed sezóny pod orlojem. Cestou domů velice spěchal, protože musel být včas na obchodní večeři (ani nevnímal, co jí, důležitější bylo, že vše proběhlo přesně podle plánu a sekretářka Potměšilová zapisovala vše dle diktátu obratem), a pak už jen Tlučhuba vznešený upadl do postele s hlavou jako střep a usnul.
Zdál se mu podivný sen. Ve snu zemřel a stál před nebeskou bránou. Svatý Petr se na něj laskavě podíval a řekl: „Vrať se zprátky, Tlučhubo Plochoprstý, neboť nejsi v pořádku, něco Ti chybí. Vrať se sem, až budeš kompletní“.
Tlučhuba stál, ústa dokořán a věřte, děti, vůbec se mu zpět nechtělo. Z ráje se linuly krásné tóny líbezné hudby, všude bylo milo a příjemně a nikde netikaly hodiny. Zdálo se mu, že právě teď je na místě, které vždy hledal a po kterém velice toužil a tak se zdvořile otázal (před branou ráje začnete být najednou pokorní, i když jste byli na světě třeba pěkní mamlasové) – „Co mám tedy udělat, abych mohl dál? Poraď mi, prosím!!“
Svatý Petr potřásl hlavou a řekl: „Milý Tlučhubo plochoprstý, na své cestě životem, kteoru jsi se prořítil jako uragán, jsi zcela ztratil svoji duši. Tak jsi se hnal za bohatstvím, kariérou, pomyslným štěstím hlupáků, že tvé tělo zapomnělo duši kdesi daleko a teď ti nezbývá nic jiného, než se vrátit a počkat, až tě tvá duše dohoní. Do té doby nemáš u bran ráje co pohledávat!“
S těmi slovy zarachotil svatý Petr klíči a Tlučhuba Plochoprstý se probudil.
Sen byl tak živý a neodbytný, že zponenáhlu (nebylo to samozřejmě hned) se Tlučhuba počal měnit. Nejprve začal dobře dýchat. Uvědomil si, že celou dobu, co se honil za přeludy, vůbec netušil, že má kolem sebe vzduch. Vyhodil mobilní telefon. Přestal chodit do práce. Cestou do města se mu často stávalo, že si jen tak sedl na lavičku v parku a díval se na děti, jak si hrají. Jednou dokonce pouštěl na stráni barevného čínského draka. Lidé v okolí si mysleli, že se načisto zbláznil. Chvíli se mu posmívali, pak jej napomínali, ale když si dál počítal jako pomatený (prodal byt ve městě, odstěhoval se na vesnici, pěstoval zeleninu, koupil si párek mladých králíků a pojmenoval je), přestali si jej všímat.
Dnes má náš hrdina zcela jiný palec – má jej pokrytý mozoly od kácení suchých a nemocných stromů v lese. Nemůže o něm ani říct, že je tlučhubou, protože většinou naslouchá a mluví velice málo. Má neuvěřitelně čisté oči, má je stále dokořán (mp. ldya považte – nemá žádné sny – protože zdravě spí. A vůbec už netouží po ráji.no, když spí, tak ne, to by byl králík).
Sice mu to trošku déle trvalo, ale počkal si na svoji duši v zatáčce, až jej dohoní a opět ji přijmul. Vklouzla do něj zlehýnka jako peříčko. Ráj má náš hrdina kolem sebe každý den. Vůbec se mu nechce zemřít, má přece spoustu práce!
Proč tedy lidem závidět bohatství a úspěch? Vždyť nikdo neví, kde se toulá jejich duše a jestli jí vůbec kdy dají šanci, aby je dohonila.

O kymácivé židli Albrechtici

V malé čekárně stála kymácivá židle Albrechtice. Stála tam už roky. Stejně jako Rumcajs a Manka nad umyvadlem a prázdné krabičky od sunarů a nutrilonů zavěšené od stropu jako ozdobné atrapy byla inventářem ordinace dětské lékařky. Lékařka byla laskavá, sestra ochotná a děti, které přicházely s nemocí, dostávaly ze spodního šuplátka obrázky pro hezký den.
Všechno začalo onoho dne, kdy mrholil mrznoucí deštíček a obloha byla olověná těžkými podzimními mraky. Albrechtice byla hodně mrzutá, protože se jí předevčírem uvolnil šroubek v pravém rohu jejího opěradla a tato nenávratná vada ještě ke kymácivosti, která již byla Albrechtinou dlouholetou vlastností, pro ni byla opravdu velká potíž. Vy to, děti, asi nevíte, ale málokterá židle jde z čekárny na opravu. Taková židle se odstaví nejprve hned vedle, tam, kde je jich jen pár, protože je tam chladněji než v útulné čekárničce. No a pak už je jen otázkou času, kdy se nepohodlná židle vyhodí úplně. Albrechtice nechtěla pryč, bylo jí smutno, teskno a vyhlídky měla pramalé.
Avšak onoho dne, o kterém mluvím, přišla do čekárny maminka Marta a její syn Martínek. Seděli již delší čas – Martínek byl na židli Holšajně hned vedle Albrechtice a Holšajna byla tak nafoukaná, že se na ni nedalo dívat. Byla totiž ještě mladá, pěkně se leskla a její šroubky držely pohromadě. Martínek se na Holšajně vrtěl a nemohl vydržet v klidu. Asi za půl hodiny vešel do přeplněné ordinace tatínek s malým Matějíčkem, který se už dožadoval krmení. Protože nebylo nikde jinde místo, tatínek si sednul hned vedle Holšajny na Albrechtici a jelikož jel rovnou z práce a potřeboval si natáhnout záda, pořádně se opřel. Albrechtice si myslela, že teď právě nastává její poslední hodina. Tatínek byl pořádně rostlý
a opřel se ze všech sil. Albrechtice zanaříkala tak nahlas, že si toho všimli všichni pacienti. Tatínek vyskočil ze židle a protože šel do ordinace rovnou z práce, měl na sobě ještě pracovní oblečení a v kapse nářadí, nelenil tedy, vytáhnul šroubováček a Albrechtici pěkně opravil. Všechny ostatní židle a všechny ostaní maminky zíraly na šikovného tatínka, jak obratně otáčí Albrechtici v rukou a kontroluje všechny ostatní šroubky, když ten jeden, nejvíc uvolněný, utáhnul tak, že bylo jasné, že bude držet roky, a to ještě mnohem těžší váhu, než je tatínkova.
Potom maminka Marta vyšla z ordinace, oblékla Matěje i Martina, tatínek vzal klíče od auta, malého do náručí (nářadí už měl v kapse) a cestou domů si pohvizdoval. V jeho životě bylo utažení šroubečku u opěradla židle bezvýznamnou záležitostí, avšak židle Albrechtice na jeho zásah nikdy nezapomene. Ani ostatní židle na to nezapomenou a možná některá maminka si někdy povzdychne a teskně se zadívá do dálky, když bude chtít připevnit poličku na zeď na nebude nikoho, kdy by jí pomohl.
Jo, jo, děti, tatínci jsou móc důležití.

O skřítkovi Čistotníčkovi

Není to tak dávno, co v rodině malého Kryštůfka (znáte ho dobře, je to ten umolousaný kluk odvedle) bydlel, aniž by to sám chtěl, skřítek Čistotníček. Tenhle skřítek se má nejlíp ve skříních mezi štůčky voňavého čisťoučkého prádla, ale v Kryštůfkově případě musel prostě ven. To bylo tak.
Kryštůfek byl kluk jako každý jiný. Občas se pral a někdy upadl, takže si rozbil koleno nebo loket, taky pusu si nemyl tak často, jak by měl a o zoubcích raději nemluvím, vždyť to znáte – těch čokolád a lízátek je spousta a čistit si zuby je taková otrava. Výjimkou snad bylo jen to, že tenhle chlapeček byl ještě k tomu všemu lenoch, až Bůh brání. A tak se stalo, že když mu maminka řekla“ „Jdi, Kryštůfku, do koupelny, pěkně se umyj a vyčisti si zoubky!!!“ tak zpočátku někdy, a pak stále častěji, se Kryštůfek postavil k vaně nebo umyvadlu a tam si pouštěl vodu jen tak na ruce nebo prostě do nějakého hrnečku a díval se, jak voda přetéká ven anebo jen tak zbůhdarma okouněl a když už uplynul dostatečně dlouhý čas, vyšel z koupelny, převlékl se do pyžama a šel dát mamince dobrou noc. Jeho maminka si toho někdy všimla, že Kryštůfek zrovna nevoní zubní pastou a pokaždé se znovu zeptala, jestli se opravdu myl;v téhlé chvíli, děti, dokázal ten lajdák i lhát! To se ví, že mu z toho dobře nebylo, ale když je někdo líný, musí počítat s tím, že k jednomu hříšku se přidá hned další a obvykle ještě jeden a hned, i když nevíte, jak se to vlastně stalo, jste v tom až po uši.
A pak, když už takový kluk přivykne nekázni a zjistí, jak je jednoduché občas lajdačit, jde to samo.
Představte si, že jednoho večera (Kryštůfek zrovna hrál s Matýskem fotbal a kluci ho mnohokrát povalili na zem a pak si taky jel do obchodu za dvoukorunu koupit lízátko a jel na kole, trošku přehnal rychlost, maličko upad a vyválel se na zemi), když přišel Kryštůfek domů, proběhl obvyklý rituál. Maminka měla zrovna moc práce a tak dnes kontrole mytí nevěnovala pozornost. Náš špindíra šupky hupky do postele, ani ten umazaný nos si pořádně neutřel a hned usnul.
A tu se najednou otevřely dveře od skříně, kam maminka dávala čisté povlečení a po tenkém vlásku se spouští zvláštní postavička – celá v bílém, vysoký špičatý klobouk na hlavě, tváře vymydleně růžové, oči jako modré nebe za letního dne a na bradě dlouhý bílý plnovous – byl to skřítek Čistotníček, který se už na tohle všechno nemohl dívat. V ruce měl rozžatou jasně žlutou lucernu a šel přímo po čichu. Natáhl do nosu, zašklebil se příšerně, a vydal se přímo k postýlce našeho kamaráda. Jasně že musel podniknout pro něj dost dlouhou cestu (uvědomte si, že skřítci – i ti nejvyšší, mají nohy dlouhé jako váš malíček – a to už jsou ve světě skřítků pokládáni za obry) – a zatímco špacíroval, zpíval si tuhle poťouchlou písničku:

„Ach ten smrad, ach ten smrad
Čistotníček nemá rád
pro kluka i pro holčičku
udělej to, Čistotníčku
ať si můžou zítra hrát!“

Trvalo mu dost dlouhbo, než se dostal až ke Kryštůfkově postýlce, a když už tam byl, ještě chvíli lamentoval a špekuloval, jak se vyšplhat až nahoru. Představte si, že musel provést krkolomný výstup po pelesti postele, po peřince (bylo to jako jít velehorami) a když se dostal až ke Kryštůfkovi, vytáhl čistý bílý kapesník, trošku na něj plivnul – znělo to, jako když zapálíte u vánočního stromu prskavku – a začal Kryštůfka pucovat, leštit a pulírovat, jako když maminka provádí vánoční úklid a čistí okna nebo police. Někde musel přitlačit (to bylo tam, jak zaschlo lízátko), jinde jen oprašoval, ale vcelku měl tolik práce, že když skončil a Kryštůfek byl čistý jako andělíček, musel si Čistotníček sednout a dát si svačinku. Každý skřítek sebou nosí pro jistotu za pasem malý bílý plátěný pytlíček, v něm má obvykle trošku oříšků, semínek, malý kousek chleba a jablíčka na žízeň. Po takové práci moc chutná a tak se nedivte, že si Čistotníček pořádně říhnul, - nebo možná udělal jiný neobvyklý zvuk a vtom se to stalo!!! Krystůfek možná díky tomu zvuku nebo možná taky proto, že už bylo skoro ráno, otevřel ty svoje vypulírovaná kukadla a teď překvapením zamrkal, co to vidí. Přímo na jeho hrudníčku sedí jakási podivná postavička celá v bílém, mává pytlíčkem, sype po něm semínka, uklání se a volá:

„Byl tu smrad, byl tu smrad,
to já, hochu, nemám rád!
Jak na tobě bude flíček
přijde zase Čistotníček
zas tě přijdu vydrbat!“

A než Kryštůfek mrknul podruhé a potřetí, fjúúúúú – Čistotníček šup z postýlky dolů
a mazal, jen se plamínek lampičky třepotal. Než zmizel ve skříni, otočil se, pohrozil Kryštůfkovi prstem, zamával a zmizel mezi povlečením.
Od té doby Kryštůfek vždy, než se převlékl do čistého pyžama, voněl mýdlem, zubní pastou a mamince už nelhal.
A Čistotníček? Ten se ve skříni u Kryštůfka už neukázal. Ale až se vám, děti, nebude chtít umývat a čistit zoubky, podívejte se, jestli se u vás ve skříni náhodou něco nehýbe nebo nechrastí; a pak se raději jděte umýt pořádně. Vězte, že každý skřítek, nejen Čistotníček, se musí šetřit, protože ušmudlaných dětí je na světě kopa a skřítků ubývá.

Jak si šel mravenec svou cestou

Mravenec lesní zvaný Puchlík vystrčil hlavu ze svého mravenčího pelíšku a rozhlédl se po lese. Sluníčko pableskovalo mezi stromy, vál svěží letní větřík a ptáci zpívali veselou písničku. Kolem proběhl starší mravenec Lomízek a tlačil před sebou cosi bilého, kulatého, voňavého a velmi pospíchal. Puchlík se protáhnul, zívl a narovnal si tykadýlka. Už celý měsíc takhle vykukuje každý den a čeká na svoji příležitost – a teprve dnes ten čas nastane! Hned po snídani se vydá poprvé sám do světa po pěšince, která je mu zatím neznámá a vede z jejich útulného mraveniště. Všechny cesty tam a zpátky, nahoru, dolů a napříč mraveništěm Puchlík už znal jako své boty, ale teprve dnes je měl na celý den opustit a vydat se támhle tou prostornou lesní cestou, která mravencům připadala asi tak jako nám dálnice, na průzkum, jak to ve světě chodí.
Maminka už stála na zápraží, tatínek se usmíval a všichni ostatní mravenčí kluci čekali na Puchlíkův první krok. Menší mravenčí kluci záviděli, větší už věděli, o co jde, a tak trošku záviděli taky, protože když je něco úplně, ale úplně poprvé, je to doopravdy nejlepší. Zpocený Lomízek ponechal teď drobeček, který před sebou kutálel, v dolince vedle mravenčí cestičky a zvedl, stejně jako všichni ostatní, ruku na pozdrav.
Maminka udělala Puchlíkovi křížek, tatínek mu stisknul ruku a všichni zvolali „Hurá!“ a „Sláva“ a taky „Nazdar!“ a pak už nezbylo nic jiného, než vykročit novým směrem. Zpočátku vypadalo všechno jako obvykle – tedy než Puchlík mraveniště nadobro opustil – ale pak, když už byl na nechráněném prostoru vedle, začal se zvedat silnější vítr a taky se najednou na cestě objevily nevídané překážky, které musel Puchlík zdolávat a řeknu vám, že tři čtyři šišky na cestě – a jste dost unavení, pokud jste mravenec menšího vzrůstu a ještě málo svalnatý.
Než se rozhodlo, že Puchlík je dost velký na samostatný výlet, dostal doma několik rad, kterými se musel celou cestu řídit. Musel jít například na levé krajní straně cesty (to kvůli tomu, aby jej něco nepřejelo), musel mít tykadla pěkně u hlavy přilehlá (to kdyby fouknul silnější vítr, aby jej neotočil jiným směrem, než chtěl Puchlík původně jít), musel taky dbát na sluníčko, aby mu stále hřálo do zad (to kvůli úžehu, na to už doplatilo hodně neukázněných mravenečků), no a samozřejmě musel dávat velký pozor na ptáky, hlavně dravce, obecně na všechna zvířata a – jak říkal tatínek, nejvíc na lidi, protože někteří z nich prý chodí tak, že se vůbec, ale vůbec (jen si to představte!!!) nedívají, kam nebo na co nebo - dokonce - na koho šlápnou. Puchlík se zpočátku snažil všechny rady dodržovat, ale jak si tak vykračoval, byl pořád víc a víc bezstarostný – kdo by se taky strachoval, když je hezky, voní jehličí a můžete si zpívat z plných plic. A tak se stalo, že si Puchlík nevšimnul, že odbočil poněkud z levé krajnice a pak najednou už bylo pozdě. Ocitnul se, než bys řekl švec, mezi dvěma obrovskými šněrovacími botami, ty boty byly nazuté na velikánských chlupatých nohách, nohy vězely v zelených kalhotách, no a ty kalhoty, stejně jako košile, kšandy a klobouk, byly oblečené na čemsi podivném, velkém, hýbalo se to, mělo to obrovské ruce, vousatou bradu, zježené vlasy a přes rameno tlumok. Vedle tohoto stvoření stálo ještě jedno, trošku menší, míň chlupaté a pak ještě další a hulákala ta stvoření jedno přes druhé“ Jééééé, tatíííí, ukaž, to je krááásnej mravenec“ a „kampak asi šel?“ a „půjč mi ho“, „ne, ne, mně ho puč, ne, já jsem starší, já si půjčím první, já jej viděl první“ a tak různě rachotily a chřastily hlásky a pak se rozezněl jakýsi hrom a hromově řekl: „Nehádejte se, děti, položíme mravenečka na zem a pak uvidíme, kam se sám vydá“. Nato se strhnul povyk, až Puchlíkovi málem popraskaly ušní bubínky a už se nemohl dočkat, až se dostane zpět na bezpečnou cestu z té velké bílé ulepené nebezpečně teplé dlaně. Teď sice už na zemi byl a bylo jasné, že mu děti ani tatínek (to jste přece poznaly, děti, že to byli oni), nechtějí ublížit, ale náš hrdina byl teď tak vylekaný, že vůbec, ale vůbec nevěděl, kam se vlastně vydal, proč tam šel a jak se vrátí domů. Byl z toho tak pifpaf, že si přidřepnul na levou krajnici (to si pamatoval ze začátku), a zůstal tak jako přikovaný a ani se nehnul.
Tatínek to celé pochopil, protože znal les a jeho zákony (musíme říct, že měl Puchlík velké štěstí, že potkal právě takového tatínka), vzal opatrně Puchlíka, položil ho do štěrbiny mezi šupinky borovicové šišky a řekl: „Musíme najít mraveniště, kam tenhle malý drobek patří“ a vydal se s dětmi zpátky prosluněnou cestou. Netrvalo mu to tak dlouho jako Puchlíkovi (dětem ostatně taky ne, protože sami víte, co ty se v lese naskotačí a vůbec je nohy nebolí) a už měli všichni mraveniště na dohled.
Postavili Puchlíka ke vchodu a tatínek vytáhnul z tlumoku velkou bílou kostku cukru a děti ji směly na mraveniště rozdrobit. A tak se do mraveniště dostal nejen Puchlík, ale i sladkosti a všichni mravenčí kluci, holky i dospělí ten den mlsali a mlsali a pak šli šťastně spát a ještě dlouho se ze spaní sladce usmívali.
Děti pak došly s tatínkem ještě na kraj lesa, tam k tomu posedu, trošku tam všichni sledovali stopy, trošku se děti hašteřily, pak si zazpívaly a večer si vzpomněly kromě jiného taky na mravence a na to, jak jej vrátily zpět domů. Tahle událost pro ně byla celkem bezvýznamná a všední. Ale představte si, že Puchlík nikdy nezapomněl na to lesní setkání při první samostatné cestě (už když byl dědečkem a choval svoje vnoučata mravenečky, vždycky k jeho nejlepšímu ve vyprávění patřilo, jak jej velká bílá ruka zvedla ze země a jak se děti překřikovaly a jak byl potom zachráněný. Vždycky u toho trošku posmrkával a vypadalo to taky, jako by mu něco napadalo do očí). Samozřejmě že se ještě víc jak tisíckrát Puchlík vydal do světa, to už byl starý mravenčí mazák, dá se říct, že za několik měsíců od téhle příhody přesně věděl, jak se co má a jak to ve světě chodí. Ale opravdu nejdůležitější, co jej v jeho mravenčím životě potkalo, bylo podle jeho názoru setkání při jeho první samostatné cestě. To setkání jej totiž poučilo navždy. A víte, děti, čím?
Tatínek to možná tušil, děti to asi nevěděly, ale vám to říct musím – ta podaná ruka našemu malinkatému tvorečkovi navždycky změnila život. Puchlík od té doby nikdy neodřekl nikomu pomoc, protože když je vám pomoženo, snažíte se chovat stejně a dobrý čin se znásobí a rozroste a nekonec, děti, když se vydáte poprvé svojí vlastní cestou, je velmi, velmi důležité, koho na té cestě potkáte a jakými jste. A protože dobří lidé se přitahují podobně jako magnetky u vás ve škole na magnetické tabuli, dá se předpokládat, že pokud budete sami dobrými lidmi, potkáte lidi se stejně dobrýma a laskavýma rukama. A potom, stejně jako Puchlík, na ně nezapomenete.
A pak, jednou, až budete sami chovat na klíně své děti, poznáte, že to, co jste se cestou naučily, je důležitější než cesta sama.¨
Tak dávejte pozor na lesních i jiných cestách a buďte na sebe hodné.

Pohádka o autíčku

Jednou se autíčko porouchalo. Kola se netočila tak, jak píšou v pravidlech silničních provozů, blinkry neblikaly, světla nesvítila. Autíčko bylo vážně nemocné. Občas dokonce kýchalo výfukem a zadrhávala mu převodovka.
Autíčkem jezdil medvídek Patras a samozřejmě mu bylo líto, když se nemohl dostat tam, kam potřeboval. Hned poté, co zjistil, že je to s autíčkem vážné, zavezl je do servisu k paní Lamě – firma „Autoservis u lamy Larisové“. Protože si medvídek už bez svého autíčka, ve kterém denně jezdil za povinnostmi i zábavou, neuměl vůbec představit svůj den, naprosto jej to zlomilo. Když odcházel ze servisu po vlastních nohou, málem neviděl pro slzy na cestu. Skoro ho přejel nákladní automobil zprava a pštros Kódl na něj troubil, pootevřel okénko a zavolal: „Co se tu motáš na vozovce, ty přitroublá horo medvědího sádla?“ a se zanadáváním odjel.
Na medvídkův smutek nebylo léku. Protože dostal od lamy Larisy instrukce, že autíčko si musí pobýt v servisu minimálně týden, zalezl medvídek Patras do svého brlohu. Rozhodl se, že celé dny prospí a propláče, přestože ještě byl na medvědí zimní spánek čas. Jak si tam tak pochrupával a občas ze spaní vzlyknul, probudily ho dětské výkřiky a výskání. Současně s výkřikem se ozval i nářek, který ne a ne ustat. Medvídek se rozrušil. Takový smutek má, a nějací nezbedníci ho nenechají truchlit, to už je ovšem nehoráznost! Chvilku ten randál ignoroval, ale nešlo to, byl příliš hlasitý. Nezbývalo než se vydrchat z teplého pelíšku. Přitisknul kulatý čumáček na studenou okenní tabulku a vyhlédl ven. Hrstka kluků ze sousedství si hrála s autíčkem, krásně červeným, posílali si jej mezi sebou a postrkovali ho, ale kolem jejich semknutého kruhu běhal chlapec s opuchlýma očima a snažil se prostrčit ruku dovnitř a zmocnit se hračky. Volal: „Vraťte mi to autíčko! Toi je moje autíčko! Prosím! Neubližujte mému autíčku!!!“ – ale nikdo jej neposlouchal. Dokonce jej někteří starší neřádi i odstrčili – vidíte – teď zrovna, no to snad ne, chlapec padá!!! Medvídek Patras už na nic nečekal a hnal se ze dveří.
Vlítnul mezi ty kluky, rozkročil se a medvědími tlapami dával rány nalevo napravo, až nezůstal na ulici nikdo jiný než medvídek, kluk s nudlí u nosu a poškrábané červené autíčko, které si teď ten malý skryl do dlaně a přitisknul k hrudníčku.
Trošku se medvěda bál, to je pravda, vždyť měl takové tlapy! Ale srdíčkem cítil, že je tenhle medvědí hrdina na jeho straně, malý ještě trošku popotáhnul a když se ho Patras dobrácky zeptal: “Tak, ukážeš mi to autíčko? Podíváme se, co mu chybí“ – kluk se na něj kouknul náhle zjasněnýma očima a s důvěrou natáhnul dlaň.
Medvídek Patras vzal opatrně autíčko do ruky, obracel ho ze všech stran, podíval se na střechu, na kapotu, kola i na podvozek a zjistil, že kromě několika škrábanců a uvolněného předního kola mu, celkem vzato, nic neschází.
Patras pozval chlapce k sobě domů, uvařil mu teplé kakao, nabídnul sušenky a pustil se do oprav. Nejprve upevnil kolo tak, že je utáhnul přes závit a ještě zajistil. Pak si vzal hedvábný hadřík, autíčko omyl, osušil a natřel ho trošku olejem, aby se pěkně lesklo. Světla ovšem neolejoval, to se nesmí. Než malý chlapec snědl pět sušenek, už bylo všechno tak, jak být má.
Potom se z těch dvou stali nerozluční přátelé. Za pár dnů, když medvěd Patras vyzvedl své auto ze servisu a zaplatil paní Lamě peníze za celkovou údržbu, cestou zpátky přibral na rohu ulice do auta kluka s červeným autíčkem – a od té doby už jezdili spolu často. Byli kamarádi.
Malý chlapec nikdy nezapomněl na medvídka, a medvídek zase nezapomněl na největší dar-přátelství malého chlapce. Občas dokonce svoje autíčko, které už pěkně jezdilo a nezlobilo, tajně, když se nikdo nedíval, pohladil a poděkoval mu za to, že se tenkrát porouchalo. Moc dobře totiž věděl, že kdyby nebylo v servisu, nebyl by on vůbec v té potřebné chvíli na správném místě a nemohl by chlapci pomoci.
A protože to byl medvěd, který už prochodil a projezdil kus světa a vyjedl spousty medu ze včelích úlů, byl taky moudrý a dobře věděl, že je sice prima jezdit v krásném autě a vidět spoustu zajímavostí, ale mnohem, mnohem krásnější je někoho tím autíčkem vézt a o všechno, co na cestě potkáte, se podělit.

Jak Kuba přišel k rozumu (pohádka pro autistu)

Hopskulky Sluníčko, Žabka, Modrásek, Pomeranč, Záříček, Kouzelnice, Poďobanec, Opička, Penguin, Dinouš, Tenisáček a Lampička seděly uhnízděné na dece. Dnes měly sněm. Na pořadu byla vážná věc. Lampička počkala, až se hopskulky zklidní, nejvíce musela čekat na neposedná trojčátka - Pomeranče, Modráska a Žabku, protože tihle se dostali do domu v jednom balení a od té doby, co spolu prožili cestu ke Kubovi společně, dělali společně úplně všechno. Společně taky zlobili a dnes teda hodně, takže Lampička měla co dělat, aby je dala do pořádku. Nakonec se jí to podařilo, protože pohrozila, že je rozsadí, a to zapůsobilo. Jako první promluvila samozřejmě Lampička. Všechny přivítala a poprosila Záříčka, aby uvedl jediný dnešní bod programu.
Záříček, dnes jaksi jinak zářivý, promluvil vážně: Dnes bych chtěl, abychom se smluvili, co s Kubou a Barborkou.
Modrásek se uchechtnul - A co by s nimi mělo být? Barborku už jsem dávno neviděl, všichni přece víme, že Kuba ji od sebe pořád zahání.
No, a to je právě to, řekla Kouzelnice a smutně si povzdechla. Zahání. A to je to, co nás všechny trápí, ty trumbero. No, jen si představ, že by tě Pomeranč zahnal, když si s ním chceš hrát, nebo že by ti Žabka vážně, ale opravdu vážně chtěla ublížit!
- To by nikdy neudělali, jsou to přece moji kamarádi, bránil se Modrásek, dokonce, troufám si říct, mnohem více, než kamarádi. Všichni jsme spolu leželi v jednom balení a byli na sebe tak namačkaní, než nás Kuba rozbalil, že jsme si na sebe tak zvykli a už nám to zůstalo.
No vidíš, vmísila se do hovoru Lampička - a to je právě to. Tak, jak jste Vy byli spolu a kamarádíte se jen proto, že jste byli na sebe namačkaní, tak náš Kuba a Barborka jsou z jedné maminky! Oba byli v jednom bříšku! Mají stejného tatínka! Žijí ve stejném domě - a přesto Kuba nemůže Barborku vystát! To je moc špatná věc, a už se na to nikdo z nás nemůže dívat. Musíme se domluvit - proto vlastně dnes ta schůze je - jak Kubovi vysvětlit, že Barborku musí chránit, bránit a mít ji rád.
Hmmm, to bude těžká věc, vmísila se Opička. Včera jsem například viděla, jak se Kuba na Barborku poškleboval, ale tak, aby tatínek neviděl - ten by mu dal!
No, ano, ano, já to taky viděla, já taky! - přidávaly se další hopskulky.
Je ale zajímavé, že na nás je Kuba hodný, řekl Poďobanec, a na mne taky, pověděl Penguin, hraje si s námi, stará se o nás, dbá, aby nám bylo teplo, čte nám pohádky - a ty jsou!!
Moc krásné jsou pohádky, řekl Tenisáček, jenže - Barborce je nepřečet nikdy.
Hopskulky ztichly. Každá z nich přemýšlela.
Teď už věděly, že mají úkol opravdu těžký. Jak to Kubovi vysvětlit, tak, aby je nepřestal mít rád? Protože - to ví každé malé děcko, a hopskulky samozřejmě taky, že když někdo něco vyčítá nebo vysvětluje, tak se nemusí vždy záměr, i když je dobře myšlený, povést. Někdy se ten človíček, kterému se radí, urazí a už nechce vůbec poslouchat a nechce se kamarádit. A hopskulky by byly načisto bezradné, kdyby je Kuba opustil. A kdo by omýval Lampičku? Ne, ne, to se musí udělat nějak mazaně, ale zároveň tak, aby se Kuba dal přesvědčit a věděl, že to s ním jeho kulatí kamarádi dobře myslí.
Hmmmm, těžká, těžká věc.
Kuba přišel do pokoje a chystal se ke spaní. Najednou od hopskulek slyší strašný rachot a rámus. Kouká jako zjara, a co nevidí: Pomeranč mydlí po hlavě Žabku a Modrásek dělá, že nic nevidí! Kuba rázem skočil mezi hopskulky a roztáhnul soupeře od sebe. "Co to děláte? Nevíte, že si ublížíte? Jak to můžeš, Pomeranči, Žabce dělat? Copak nevidíš, že ji to bolí?!
Pomeranč nedbal ničeho a dál mydlil do Žabky: "Ale já chci, aby ji to bolelo, já jí chci ubližovat, nemám ji rád! Ona mne otravuje! Pořád za mnou dolízá!"
"No a proč by nedolízala? Je to přece Žabka, byli jste spolu v jedné krabici, copak si nepamatuješ, troubo!!! " vykřikl Kuba a málem se rozplakal.
Vtom Lampička moudře rozsvítila a řekla: "No vidíš, Kubo, hopskulky od sebe odtrháváš, ale my všichni jsme bezmocní, když vidíme, jak ubližuješ Barborce a chtěli jsme ti to dávno říct. Ale protože tě máme moc rádi, nevěděli jsme, jak na to, Chtěli jsme ti to ukázat, jak je ošklivé, když někdo někomu ubližuje - a to si představ, že Žabka nemá vůbec srdíčko! Nebolí jí to, když ji Pomeranč šťouchá! Ale Barborka, ta onehdy proplakala skoro půl hodiny, když jsi ji zahnal od sebe!"
"Ale já chci, aby ji to bolelo, já jí chci ubližovat, nemám ji rád! Ona mne otravuje! Pořád za mnou dolízá!" spustil Kuba svoji oblíbenou písničku, když vtom si uvědomil, že opakuje přesně to, co říkal Pomeranč o Žabce. A když se podíval kolem sebe, viděl, že všechny hopskulky jsou smutné a Lampička že úplně pohasla. Najednou mu přišlo líto, že na takovou věc nepřišel sám, vždyť už půjde příští rok do šesté třídy! To už bude velký kluk a může se o Barborku starat jako dobrý bráška, když jí bolelo to srdíčko.
Kuba se zakabonil a šel spát.
Ve snu se mu zdálo, jak jde rozkvetlou loukou a zdálky k němu běží šťastná Barborka. Volá: "Kubo, ty jsi ten nejlepší brácha na celém světě! Jsem tak ráda, že tě mám! Vůbec nevím, co bych si bez tebe počala! " Barborka se směje, sluníčko svítí a hopskulky se radují.
Kuba se probudil a vzpomněl si, že se musí rozhodnout, jaký dnes bude mít den.
Rozhodl se, že bude mít den pěkný, že bude šťastný, vyrazil ze dveří, pozdravil mamku, tátu taky a pohladil Barborku po hlavě.
A hopskulky, Lampička a celý pokoj - vlastně celý dům se usmívali.

pondělí 10. května 2010

Chossému

kam jít
když smutek srdce svírá
když nejraděj bys utek
a nikde žádná škvíra

dusí tě žal a tíha smrti
odešel tvůj nejvěrnější
a každý den bez něj
vzpomínky tvé srdce drtí

co říct
když odešla Ti slova
a slzy vyplakal jsi všechny svoje
když toužíš stále znova
duši i srdce mít zas dvoje

tak jako tolik let jsi měl
a být sám jsi už zapomněl
za krásné roky společné
kdy mluvit bylo zbytečné

kdy stačilo jen trvat spolu
a mlčet
zda nahoru anebo dolů
v jeho očích vždy ses dočet

dobře vím, že útěchy není
až do tmy od rozednění
budeš jej hledat bez přestání
však jednou a už bez klepání
přijde čas, kdy zjistíš sám

a velmi rychle pochopíš
že ke šťastným se řadit smíš
vždyť milovals, svět dokořán
je znovu
byl jsi požehnán

málo z nás dojde naplnění
dosáhnuls mety, nad níž není
ty přestřihnuls cílovou pásku
dal jsi a dostával to nejlepší

lásku...