středa 31. března 2010

Velká encyklopedie lidskosti

*
Afrodiziakum

„Hen tento píšú, že prý po používaní tejto viagry se zakrpatí penis!“ vyjekla paní z Bučovic, která se mnou sdílela pokoj na rehabilitačním oddělení. „No fakt, Mařko, píšú to tady, šak sa podívaj!“ zamávala deníkem AHA před svojí mladší kamarádkou s věčně vykulenýma očima. Ony dámy se mnou sdílely pokoj číslo tři a každé ráno mně doháněly k šílenství tím, jak s vážnými výrazy začaly v určitou hodinu šmodrchat svých pět vlasů různými druhy hřebenů, nasmradily celý prostor kolem umývadla a přilehlého záchodu takovým tím strašlivým lakem, který dokáže změnit vlasy na helmu, již ani dobře mířená kulka neprorazí. A pak si vzájemně nanesly směšné vrstvy barev na oči a tváře, poté se odebraly na lůžka, kde jim byla podána oxyterapie, igelitové pytle nafouknuté kysličníkem uhličitým na nohy a ruce, takže jejich vzhled byl vylepšen o výraz kosmonauta Remka. Paní Magdu jsem si po čase oblíbila. Jednak byla Slovenka a taky mluvila tak jasně, že mohla kandidovat do senátu anebo přímo na hrad. Získala si mne především tím, když jednoho nejmenovaného politika, který byl právě na titulní stránce novin se svojí několikátou milou, označila jako „kozla, co by trtkal i kozu na žebřiňáku“ a „všecky bych je na jednu hromadu spráskala“. Lepší charakteristiku tehdejší politické scény by nevymyslela ani Halina Pawlovská.
Před tím, než jsem byla donucena pobytem v nudném nemocničním zařízení k poslechu denních zpráv z bulváru od paní Magdy, která si ve své dobrotě nechtěla nechat nic pro sebe, jsem se tím nezabývala, ale pak už jsem prostě musela o tom trošku přemýšlet. A tak, zdá se mi, že co se afrodiziak a věcí kolem týká, v poslední době naše společnost přikládá sexu, těm směšným pohybům, přílišnou důležitost. Ani nevím, jestli je někdo opravdu tak šťasten, když se může díky práškům oddávat fyzickým rozkoším a jestli je dobře, že se pokácelo tolik stromů jen proto, aby nás novináři otravovali denně přitroublými zprávami, co kdo a s kým kde tropí. Mám dojem, že jsme někde jinde a něco je špatně, pokud je všude tolik sexshopů a neřestných časopisů, spíše to unavuje, nežli povzbuzuje. Myslím, že cudně zahalené tělo je smyslnější než odhalené ohanbí a jistě není více rozkoše z polykání pilulek, než když se s někým od srdce zasměju. Napadá mě, zda jsme nezapoměli na vnitřní zdroje a o to více teď nenatřásáme a nečepýříme na jejich úkor vnější obaly? Nechybí nám něco v hlavě, zatímco si tupírujeme vlasy? A není taky divné, že si barvíme tváře, protože se už neumíme červenat? Možná je čas začít se zabývat bytím místo hloupostí. (Někde jsem četla, že kdyby hloupost bolela, svět by byl plný nářku). Aby se nám potom nezakrpatilo všecko.
A nejen proto, aby paní Magda měla co číst a Mařka aby se pak hodně divila!

*
Berušky

Jsem alergická, když jakákoliv osoba použije pro moji osobu oslovení „beruško“. Je to úplně stejné, jako kdyby mne strčili do uzavřeného pavilonu, na hlavu dali čepeček a třikrát denně protazin. Když jsem před sedmi lety nastoupila do trudné soudní kanceláře, seděly tam právě takové dvě „berušky“. Nechci tedy urážet ty milé broučky, ti za to nemohou, ale ony dámy si tak říkaly a mne chtěly oslovovat stejně, než jsem jim to hrubě zakázala. Hmyz ví, kterým směrem jde a proč tak koná, což neplatilo pro moje nové kolegyně, ustrnulé na úrovni patnácti let, které rozhodně nikam jinam nechtěly. Já jsem zase chtěla mít víc než patnáct, protože pubertu jsem vážně netoužila pro velký úspěch znovu opakovat.
Často zůstáváme „zmrazení“ na úrovních, kde jsme se zabydleli a kde se nám zalíbilo. Například jedna moje spolupacientka v požehnaném věku říkala své padesátileté dceři „holčičko“ příšerným šišlavým akcentem a když se holčička blížila k nemocnici
a vystupovala z auta, babka málem roztřískala okno erárním ručníkem. Samozřejmě je prima, že se s dcerou mají rády, ale ta již dávno není holčička a rozuměla by matčině radosti, i kdyby tato na ni nešišlala. A nakonec, když je vám přes osmdesát, je předpoklad, že máte logopedii za sebou.
Ze všeho nejhorší však je, když zůstáváme trvat po mnoho let ve svých křivdách,
křečovitých postojích a nenávistech, i když při bližším přezkoumání bychom jistě zjistili, že jsou nám dávno malé anebo nás škrtí.
Je známkou dospělosti připustit, že vaši rodiče za vaše životní prohry nemohou, a to, že vám matka nevařila denně kakao a otec opustil rodinu v době vašeho dospívání, není důvodem, proč byste měli chodit k psychoanalytikovi každý měsíc nebo být zlí na své vlastní děti.
Moje tchýně s oblibou říkala, že vychovávám děti špatně, protože je vedu tak, jako by byl život krásný. A není snad? Měla bych každý den své nebohé děti hned po zprávách zavřít do komory a vychrstnout jim na hlavinky kýbl pomejí, aby si zvykaly? Stejně tak tvrdili společně s mým mužem, že jeho první žena se chová jako harpyje jen proto, že vyrůstala v dětském domově. Ale já pozitivně vím o spoustě lidí, kteří právě proto, že takto vyrůstali, byli dobrými rodiči.
Anebo neustálé zvěsti o tom, že mladí lidé jsou zlí a lidé vůbec. Když se upřímně rozhlídnu kolem sebe po svých známých a přátelích, nevidím nikoho, ale fakt nikoho zlého. Tak kde jsou? Není to spíš tak, že ti zlí víc křičí a zlé zprávy se množí v geometických řadách? Navzdory zlým lidem oproti jednomu postavím pět dobrých a proti jedné zlé zprávě tři lepší.
Proč to tak obšírně a s těmi beruškami rozpřádám. Je dobře někdy si uvědomit, kde se nacházíme. Třeba že už nejsme nejmladší a tak nebudeme směšně poskakovat a malovat se jako v cirkuse. Ale hlavně mi jde o to, abychom, když už je čas a zkušenosti, opustili staré vzorce, odpustili rodičům, kakau, okolnostem a především sami sobě, rozhodli se vzít za sebe odpovědnost. To je velká věc a asi proto máme průměrný život kolem sedmdesáti let.Prostě, být odpovědní a slušní. To zní jako jednoduchá věta, ale práce to těžká Ovšem, když se podaří, bude nám i lidem kolem dobře.
A berušky, ti brouci barevní, můžou klidně chodit lesem bez toho, aniž by někdo bral jejich jméno nadarmo.


*
Cíl

Tato myšlenka není z mé hlavy, ale omráčila mne. Je z knihy Stephena Coveye
o výchově. Říká v ní, že rodiče si musí již před tím, než se rozhodnou být spolu jako manželé a založit rodinu, stanovit cíle, kterých chtějí dosáhnout. Jednak jako pár, pak jako rodiče. Prostě, říct si už na začátku, co od sebe očekávají, co chtějí a pak podřídit těmto cílům své snažení.
Já vím. Potkala jsem svého muže a vůbec o ničem jsem nepřemýšlela. Vlítli jsme do toho po hlavě a hned jsem byla těhotná, stačilo mi, že mi připadal spolehlivý, pravdivý a byla jsem ochotna hned se k němu stěhovat, což jej, pamatuji si, velice polekalo. Teprve pak jsem s ním rozebírala jeho pocity, strachy, moje problémy a tak jsme vlastně zpětně se učili spolu být a cíle, ty jsem stanovovala vlastně jen já, aniž bych ptala, zdali se mu vlastně líbí. Připadá mi, že snad ani žádné cíle neměl. A to je špatně. Myslím, že jsme spolu jen díky tomu, že máme oba velkorysý smysl pro humor, díky kterému jsme všechny štrapáce zatím vydrželi a přestáli, i když vyhráno stále nemáme. Asi bych si usnadnila hodně život, kdybych dopředu stanovovala cíle a podle nich hledala partnera, ale úplně vás slyším, jak tak čtete tyhle řádky, že si brumláte, to nikdo nedělá, přijde vášeň a je to. No dobře, vím, o čem mluvíte.
Ale i když už tedy v tom už vztahu jste, a především, když jsou v něm děti, je určitě dobře Stehpena Covey vzít na milost a cíle si stanovit. A pak se jim podřizovat. Sama to neumím a budu na sobě pracovat, a hlavně vám chci cosi zásadního říct. Když nestanovíme svým dětem cíle, bude se jejich život podobat letadlu, které vystartovalo, ale neví, kam letí, posádka je dozorientovaná, pilot namol a nikdo neví, kam se dostaneme a jestli nechytíme bouřku, protože na předpověď počasí jsme neměli kdy. Jsou rodiče, kteří udělají podle svých sil všechno a děti stejně zůstanou darebáky. Pak si můžeme s úlevou říct, že za to můžou geny a pomoci si profesorem Matějíčkem, odborníkem na pediatrii, který řekl, že jen třicet, možná čtyřicet procent dokáže výchova, zbytek jsou geny. Ale stojí za to,dříve než to na geny svedeme, udělat něco pro cíle a řád. Ráda říkám, že tam, kde není řád, je neřád, a má to něco do sebe. Ne že bych byla úspěšná, moje dcera má denně svůj pokoj jako butik, kam právě přivezli zboží, vyklopili je z krabic a rychle odjeli, ale zkouším to (dnes jsem jí věci vyházela na chodbu).
Přeji vám i sobě hodně štěstí.


*
Trpělivost

Mne, neposedného člověka vždycky trošku o krůček dříve myšlením i fyzicky, učí neskonalé trpělivosti můj muž a dcera. Ve chvíli, kdy první z nich řekne, že už jde, vím s neotřesitelnou jistotou, že pokud v tomto okamžiku dám vařit vodu na kávu (a klidně i plnou konvici, na době varu nezáleží), tak si to kafíčko stihnu uvařit, zamíchat a v klidu vypít a on ještě ze dveří nepůjde. A moje roztomilá dcera, když řekne, že letí, tak vím, že ještě půl hodiny bude chodit bytem a bloumat od jednoho rohu k druhému (co tam proboha hledá?!?), z jedné místnosti do druhé (co v nich dělá?!) a i když jde se psem, kterého jsem jí mimo jiné pořídila pro její vlastní zrychlení, tak i ten nebohý pes, už samozřejmě s košíkem, vodítkem a obojkem dobrých dvacet minut chodí za ní takto ustrojen jako býček v aréně, než opravdu vyrazí ze dveří. Ale i pes se naučil trpělivosti a to je dobře. Už kvůli němu. Neumím si představit žít se psem neurotikem.
Úplně mě vytáčí, když přijdu domů a děti sedí, jeden u televize a druhý u počítače. To začnu bzučet jako vrtulník a lítám kolem nich a nejprve po dobrém dávám různé příkazy, někdy úspěšně, někdy to jde jako voda skrze síto a to pak křičím „Chceš tam snad vysedět mladé krůůůůůty?“ a jsem velice, ale velice netrpělivá. Na druhé straně, když můj muž, teoretik, něco udělá, většinou to vydrží. Není toho tedy mnoho, musím říct. To já jsem improvizátor. Většinou používám spínací špendlíky a izolepu na všechno, co se u nás doma rozbije. Můj muž přesně ví, co by na to použil, ale taky ví, že to teď nemá, takže si odůvodní, proč to neudělá a pak na to zapomene, takže doma máme všude špendlíky a izolepy. A často, protože moje myšlenky jsou rychlé, mám hned úsudek hotový a obratně vyčiním všem a vyčtu kdeco. V tom jsem opravdový mistr. To můj muž a děti jsou pomalí v úsudcích a velice opatrní v kritizování. Když tak o tom přemýšlím, vlastně jsem je ještě neslyšela, že by někoho odsoudili, pokud vynecháme úplně blbé učitele a uhozené spolužáky (to je asi normální). V době mé školní docházky taky nebyli učitelé nejchytřejší a spolužáci žádní lumeni.
Chtěla jsem koupit dceři knihu „Dvojí tvář lenosti“ od mé oblíbené autorky Kateřiny Lachmanové, ale nechala jsem ji na pultu, protože mám spoustu nepřečtených knih a dala jsem si závazek, že napřed dočtu již koupené knihy a teprve pak pořídím nové.
Mám ale dojem, že jsem zahlídla v knize nějaký řádek, který patřil jiné tváři lenosti, tedy té, při které s rychlostí ničíme víc, než jsme zřídili a odsuzujeme dřív, než jsme pochopili.
Někdy si myslím, že jsem tu knihu nechala ležet na pultu jen proto, aby si ji dcera nepřečetla dřív než já a neměla protizbraň na moji rádoby rychlost.

*
Únava

Čas od času jsem unavená ženská, která má oči přivyklé lecčemus. Za svůj život jsem už napsala takových blabolů a nesmyslů, že teď, ve věku, kdy už nechci lhát sama sobě ani ostatním, nenapíšu ani řádku něčeho jiného, než co dává smysl.
Nás svět je nemocný nezájmem, malostí a hloupostí. Obecně se zdá, že je třeba být skeptický, ale vím o spoustě lidí, pro které atributy výše popsané neplatí. Je jich opravdu hodně. Proto je zapotřebí zmobilizovat se navzájem a říct nahlas, lidi, neblbněte! Nevěřte tomu, že věci vás udělají šťastnými a že skromnost a pokora se už nenosí. Nemyslete si, že je něco víc než podání ruky potřebným a nepodmíněná láska všem. Nenechte se vyděsit zprávami z přitroublých televizí, které vyhledávají jen katastrofy a šiřte kolem sebe humor.
Moje osobní zkušenost je sice trošku morbidní, ale osvobozující. Hodně z vás ji určitě taky zažila. Ve chvíli, kdy stojíte u lůžka umírajícího nebo stojíte za rakví, vidíte život ze správné perspektivy. Není důležité, co jste měli, ale co jste zanechali.
Nedávno jsem byla na pohřbu salesiánského kněze, otce Barana, zvaného „dědeček“. V době totality byl vězněný a tenkrát se rozhodl, že jestli přežije, postaví kostel, což se mu podařilo a dokonce i středisko pro mládež. Mnoho let s mladými pracoval a byl naprosto skvělý. Je mi líto, že jsem jej poznala až na sklonku jeho bohatého života, pár měsíců před smrtí a přesto, že jsem jej neznala příliš osobně, stačilo pro mne jen zúčastnit se posledního rozloučení. Chrám na prasknutí, celé středisko zaplněné lidmi, starými, mladými, dětmi. V průběhu zádušní mše jsem musela jít na vzduch a když jsem se chtěla vrátit, zůstala jsem na nádvoří. Na vlastní oči jsem viděla ani ne třicetiletého muže s tříletým chlapečkem v náručí a holčičkou v kočárku, kterému se po tvářích kutálely slzy.
Jaká síla a láska musela být v člověku, který dokázal naplnit takovou prostoru a rozplakat tolik lidí? Jaká moudrost a pokora se musela snoubit v té skvělé osobnosti, když ještě půl roku poté dokázala jen při vzpomínce na něj mladá žena plakat? Měl vůbec čas být někdy unavený?
Mnoho politiků a osobností naší kultury by mohlo zemřít už v této chvíli a nezůstalo by po nich naprosto nic. A nikdo by neplakal. Nikdo by je nepostrádal.
Nazvala jsem to „pohled od konce“. Když budeme brát život z perspektivy „pohledu od konce“, je mnoho věcí malicherných. A některé důležité. Odpuštění, soucit, pomoc, humor. Proto, lidi, nenechte se zblbnout. Tu pravou moudrost a vizi má v sobě každý. Jen se nenechat obalamutit. A už vůbec se nenechejme unavit. Na to opravdu není kdy.

*
Samota

Chvíle, kdy si dovolíte být sami se sebou, jsou vzácný dar. Všimněte si, jak málo je kolem nás ticho. Zvykli jsme si na to, že pořád něco hraje. Nedokážeme už zůstat v naprostém klidu, protože nás vlastní myšlenky děsí. Někteří mladí lidé budou ve čtyřiceti zpitomělí tím, jak si do hlavy nechají řvát přes sluchátka hudbu tak šílenou, že kovadlinka ve vnitřním uchu musí mít docela fušku tohle zvládnout.
O daru samoty chci mluvit kvůli zkušenosti s velkým tichem. Za svobodna jsem jezdívala do vysokých hor a když jste nad mraky v tichu, pochopíte, že je v něm všechno. Najdete svůj vnitřní vesmír a pak už jej můžete probudit vždycky, když najdete vzácnou chvíli. Nemusíte být v tibetském klášteře ani meditovat na vrcholku hory, velké ticho můžete zažít klidně i u plotny uprostřed rámusících dětí. Zkuste někdy nedělat vůbec nic a jen tak být. Je to úžasné.
Aby bylo ticho osvobozující, je zapotřebí mít v pořádku svědomí. Já vím, že se to dnes už nenosí. Ale o svědomí víme všichni. Když není svědomí v pohodě, dokáže s vámi ticho pěkně zacvičit. Některé ticho, ve kterém svědomí křičí, vás dostane na kolena, někdy do blázince. Proto je svědomí důležité a samota potřebná.
Můj syn ticho nesnese. Je ve věku, kdy obdivuje rap a chce tancovat hip hop a pouští takovou tu hudbu, při které černoši ukazují pořád k nebi a podlamují se jim kolena. Má v sobě nepokoj sobě vlastní a já jej v jeho letech taky měla. Ale vím, že když jde spát, potřebuje, (teď už sice ne tak často, jako dříve, ale přece), abych si k němu sedla a jen tak tiše spolu trváme a nemluvíme. Někdy něco řekne do toho ticha a většinou jsou to důležité věci, které by při hrozícím černochovi z pusy nevypustil a o kterých vím, že potřebují ticho před vyslovením i po něm. Ostatně i jiné věci, které jsou skutečně důležité, potřebují ztišení.
Někdo má ze samoty strach, ale je dobře naučit se být sám se sebou. Jen tak. Pak můžeme být překvapeni, kolik toho máme, umíme a můžeme dát.
Ale když nesneseme sami sebe, nedozvíme se nic. A to je velká škoda. Každý máme určitý dar a je hloupé jej kvůli rámusu zvenčí neobjevit.

*
Emigrace

Teprve teď, dvacet let po sametové revoluci, mi připadá, že je právě důvod pro emigraci. Politická scéna je plná šašků, zprávy nemůžu vidět, jistoty žádné. Opravdu někdy bych utekla. Ale mám dost dobré důvody, proč tu setrvávám, v té naší malé zemičce. První důvod je, že tu máme remízky. A takové ty bochánky na mezích. To v Rakousku nemají. Pak tu mám rodinu, ze které jsem vzešla, myslím maminku a sourozence. Mám přátele, které bych jinde nenašla a když je delší čas neobjemu, je mi nanic.
A pak taky, jsem tu, protože tu žije Zdeněk Svěrák, Jarek Nohavica, Radůza a Jiří Strach, Hana a Petr Ulrychovi a třeba také Libuše Šafránková a Josef Abrhám.
Možná, kdybych byla v zahraničí, měla bych víc peněz, dům, auto, snad bych byla zajištěnější, ale rozhodně by mi chybělo takové to tetelení vzduchu na Vysočině, tatínkův hrob, šulánky s mákem, kostkované šátky na hlavách starých babiček a smích, kdy se musíte popadat za břicho a tečou vám slzy, protože jste mezi svými, kteří vědí, proč je ten příběh, který vyprávíte, pikantní; znají totiž okolnosti a vaši historii, vaše staré příběhy a žijí s vámi váš čas.
No, a to se nenahradí. Tyhle důležité věci penězi nezaplatíte, tak budu dál brblat u televizw a hartusit při reklamách.
Prý „kdo se kde zrodí, tam se i hodí“. Tak proto jsem tady. A jsem ráda, že jste tu taky.

*
Zdravotnictví

Jsem invalidní důchodce. Ale zvídavý. Mám operovaná střeva, která mi posrůstala, operovaná záda, která se zjizvila. Měla jsem v úmyslu nechat si operovat oči, avšak upustila jsem od tohoto úmyslu, protože je reálné nebezpečí, že by se mi zajizvily i oči a jak by to pak dopadlo, Pán Bůh chraň, co bych uviděla! Rozhodla jsem se, že našemu zdravotnictví nedám už ani centimetr svého tenkého střeva, poněvadž šedesát centimetrů mi již vzali a když jsem před operačním sálem volala „ Vraťte mi mé střevo!“, nikdo neodpovídal.
Díky svému zdravotnímu stavu a střevům, které jsou prý „časovanou bombou“, vím dobře, že můj život je vymezen. Ale váš taky. Já to mám jen víc odůvodněné.
Teoretizuji tak proto, že naše zdravotnictví mne díky několikerému zanedbání a mé chatrné kostře donutilo podívat se pravdě do očí: Zítra už tu nemusím být. Ale vy taky ne! Někdo může být zdravý jako řípa, mít střeva dlouhá jako pohádka a vidět jako rys a zítra na něj spadne strop! Anebo ještě horší věc, to vám musím vyprávět.
Známí od mé kamarádky si pořídili krajtu, hada, to je teď moderní. A tak jako praví přiblblí chovatelé si dávali hada do postele, mazlili se s plazem, ale po nějakém čase had přestal žrát a jaksi divně se v posteli natahoval a tak měli strach, že jim pojde a šli za veterinářem a ten se zamyslel a řekl: „Nežere a natahuje se? No to je moc dobře, že jste přišli!“ A vyšlo najevo, že potvora tráví a přeměřuje si je, protože je chce sežrat! A to měli, přátelé, všechny střeva a páteř v pohodě!
Cha.
No a tak si myslím, že bychom si měli vážit všech dnů, které máme, dávat do života to nejlepší z nás a nekupovat plazy.
A ještě zpět k zdravotnictví. Mám tři sestry, které jsou zdravotní. Velice si jich vážím, fakt. Ale když jsem měla problémy, doporučily mi dvě sníst nigtroglycerinový čípek na zácpu a třetí mě rozesmála příběhem o babce, která si vzala prošlé kapky a strávila měsíc na dýchači na ARU.
Ne že by mne neměly sestry rády. Mají jen zdravý způsob po těch letech strávených v nemocnicích a blázincích na nazírání světa. Nesmíme se brát příliš vážně. Můj muž mi sice již měsíc vyčítá, že mu upadne prst, protože jsem mu z toho ukazováčku nevytáhla šponu (bylo mi to jedno a žádnou jsem tam neviděla), že dostane boreliozu, protože má v noze hlavičku od klíštěte (taky ji lovit nepůjdu) a už dávno jsem mu nenamasírovala záda. Hodila jsem si žvýkačku v puse z jedné strany na druhou a opáčila jsem, že to nevadí a četla si dál.
A on neumřel. Představte si.
Možná, kdyby šel do nemocnice, nemusel se vrátit se všemi orgány. Je to relativní.
A kdoví, co by mu dali spolknout. A mé sestry, zdravotnice, by si s chutí na ambulanci zatancovaly.


*
Ryby

Partneři nás někdy překvapí. Můj muž sice od začátku naší známosti vždy, když mluvil o rybách, říkal ONY a lovil JE do čepice v říčce v Habří, ale zlom nastal ve chvíli, kdy jsme se z chaloupky, kde, ač nerad, ale přece jen někdy, musel pracovat, přestěhovali do bytu. Nemusel už řešit střechu, plíseň a podkroví a mohl tedy a vzápětí si i opravdu pořídil rybářský lístek. Tímto úkonem začala naší rodině samostatná kapitola, nazvaná RYBY. Muž se seznámil s obchodníkem v prodejně zvané „U špuntu“ a zdálo se, že nemá nic lepšího na práci než část své výplaty, přinejmenším desátek, odevzdat vždy tam. Nábožně nosil různé háčky, pruty, multiplikátory, polovinu naší lodžie zabraly různé speleovaky, sítě, naběráky, podběráky, jiné šráky, věci, které přesahují ženský rozum. Nejprve mi bylo podezřelé, že tráví na NICH docela hodně času, třeba čtrnáct hodin, což je šichta, ale pochopila jsem, proč to tak je ihned, když jsem s ním jednou vyrazila do Mariánského údolí. Šmodrchal vlasec tak dlouho a tak usilovně, že připomínal brouka Pytlíka nejen krůpějemi potu na čele, ale i délkou vlasce. Motal jej i kolem mne! A hodně dlouho! Došlo mi, že než se dostane k lovu, bude pro mě nemožné sedět a koukat a šla jsem do lesa. Když jsem se vrátila občerstvená z dlouhé procházky, ještě šmodrchal.
Po čase začal projevovat vášeň ke kompostům. Začalo to u švagra, kde vytáhnul cosi podivného hodně hnusného, jakousi larvu a nazval ji „chorchojem“. Pak si oblíbil domovního důvěrníka, protože má zahradu hned u našeho paneláku a tam je též kompost s chorchoji. Nastudoval přesný postup, jak se loví v noci rousnice, jak se na ně svítí zespodu, jaká musí být rychlost a pohotovost. Začalo to být nebezpečné, když nahrabal v kompostu u mého bratra, který nazval hotovým rájem chorchojů, plný kýbl čehosi, co mi nepozorovaně strčil do ledničky a já, krátkozraká, jsem si myslela „Kdopak to nechal v ledničce gumičku?“ ale nebyla to gumička, byly to dvě spřátelené žížaly v kruhu, které se dostaly do vyšších pater.
A i další se snažily dostat se ven, i když takový karierismus není žížalám vlastní. Vydezinfikovala jsem lednici a pohrozila, že JE nikdy nebudu jíst, jestli to ještě jednou provede, že mi dá do ledničky žížaly! Vždycky, když řekl, že už si dlouho neolíznul rybu, věděli jsme, že se ztratí a přijde za dlouhý čas. Protože nosil skoro nic anebo jen mřenky, moje vtipná kamarádka, jednou, když si znovu postesknul, že už dlouho „neolíznul rybu“ řekla: „Tak ji vytáhni z vody, olízni a vrať, ať ušetříš Lidce nádobí!!“.
ONY začaly podivným způobem ovlivňovat i naše přesuny autem kamkoliv. Ať jsme jeli, kam jeli, museli jsem být u vody. Kufr byl vždy plný JICH a nebylo místo pro nic dalšího. Aby to bylo složitější, náš labrador dorostl velikosti telete a chtěl pochopitelně být všude s námi. Někdy jsme odjeli a hodně věcí zapoměli na střeše, ale nikdy, nikdy to nebyly ONY! Podezírám muže, že spíše zapomene na mě nebo na děti, než na NĚ a raději nebudu s NIMI soutěžit, protože prohra by mohla být strašná. Někdy jsme s dětmi spřádali soutěž o to, kdo JE líp předvede a spekulovali, jak na sebe připevnit šupiny, když otevírat ústa do tvaru písmene O se nám již slušně dařilo a zdali se nám podaří takto přesvědčit tatínka, aby si s námi zahrál sedmu třeba u stolu nebo tak něco.
Naposledy jsme jeli k rodičům a tam jsem začala mít podezření, že posedlost JIMI již přesáhla hranici normálu. Děti z pudu sebezáchovy odjely na kino dříve a já taky, můj muž měl v úmyslu jít na NĚ na přehradu a tak měl vlastně jen pro sebe auto. Auto plné věcí na ryby, včetně kapří smrti, rybího jedu a už se tam vešel jen pes, i když určitě cestou k našim ve stejném autě prokazatelně seděly i naše dvě děti. Navzdory tomu, že mu uvolnily prostor, stále měl auto jak Romové v Kanadě před velvyslanectvím a nosil nové a nové věci včetně zmrazené ropuchy, prý na sumce, a měla bych být ráda, že nezmrazil kachnu, protože i na ně se dá sumec ulovit.
Já vím, je to pěkný koníček a je lepší, než sedět v hospodě.
Ale taky vím o rybářích, kteří jdou konsolidovaně k řece, za hodinu nebo dvě chytí rybu a jdou domů.
No, ale my máme JE a tatínka. Každý má svůj kříž. Tolik k rybám.


*
Pes

Nesnáším psy. Nenávidím ten jejich puch a schlíplé ocasy a taky to, jak přidřepávají, když kálí – fuuuuj. Vytáčí mě paničky, co je oblíkají do směšných oblečků a šišlají na ně, jde většinou o tytéž dámy, které si líčí rtěnkou i přední zuby.
Dnes ale já pošetilec vlastním labradora, psa, který je jak tele, chodí a pouští chlupy v našem dvoupokojovém bytě, když sežere, co nemá, příšerně páchne a každé ráno s ním musí někdo z naší rodiny chodit. Otravuje totiž tak dlouho, dokud někdo nevstane a nejde s ním podívat se, jak občůrává stromy. Nikdy bych nepořídila psa, nebýt mé milované dcery. Má láska k ní byla silnější nežli odpor ke psům. Všechno začalo úplně nenápadně. Pořidila jsem jí ve čtyřech letech, když začala chodit do školky, malého milého králíčka. Drobný hlodavec,nic nedělá, sedí jak blbec, čučí, nenašpiní, když zapáchne, dám jej na verandu. Jenže můj velkorysý muž se rozhodl, že hned první den, co jsem jej přinesla, skamarádí králíka s naším kocourkem Drápkem. Ale Drápek se nechtěl kamarádit, popadl králíka do huby a potahal jej tak, že králík ráno pošel. Abych uchránila dceru traumat, pořídila jsem ještě ten den jezevčíka v hnědé kožené kabele od paní, která mi jej předala na zastávce u ústředního hřbitova. Tak začal být Dan náš. Měli jsme dům, dvorek, tak tam zvíře pouštělo chlupy,klíštata, štěkalo a když uteklo, chodilo po střeše, na kterou se dostalo z terasy.
Jenže život nabral jiný směr, museli jsme domek prodat, psa nechat rodině přátel
a přestěhovat se do malého bytu ve městě. DO BYTU!!!! VE MĚSTĚ!!! Jen blázen by si pořídil labradora. Jenže moje láska k dceři byla větší nežli můj rozum a věděla jsem, že její smutné oči potřebují zvíře, tedy, řekla mi to a doteď vím přesně, na kterém místě na chodníku se nám otočil svět o 180 stupňů, když jsem jí řekla, že jej mám objednaného, právě labradorského retrívra, kterého si přála a že to u tatínka určitě zařídím. V tom okamžiku se s mojí posmutnělou slečnou stala zázračná proměna. Skákala a výskala, muž se ptal, co se stalo? Nic jsem mu neřekla. Až byla vhodná chvíle CH, přístupná hodina H a milý okamžik O, přišla jsem k němu a líbezným hlasem jej začala přesvědčovat o tom, že toto zvíře MUSÍME pořídit. Muž odmítl a řekl všechny argumenty proti, které byly samozřejmě pravdivé, přesto jsme jak dva osli jeli a že se na ty štěnátka podíváme. Nikdy neberte děti dívat se na štěnátka, pokud ještě nevíte jistě, že je chcete. Pokud se pojedete podívat na štěnata labradorského retrívra, buďte si jistí, že si vezmete když ne všechny včetně chovatelky, tak určitě to jedno ano.
Pořád o tom přemýšlím. Odůvodňuji si to, proč vystavuji rodinu finanční krizi v případě nemoci zvířete, proč cpu peníze do očkování, odčervování, stále se ztrácejících vodítek, proč se vyčerpávám různými „co jestli“. Mám podezření, že od doby, co máme psa, jsem ztloustla jen z nadměrných obav, nikoliv z čokolády.
Doteď nevím, proč jsem to udělala. Jestli jsem udělala dobře.
Za uplynulý rok a půl mám ale následující zkušenosti. Poté, co štěně přišlo k nám, změnil se náš domov z útulku pro seniory, kde bezradně pobíhají dvě děti kolem hýkajících rodičů, v blázinec, kde všechno nabralo rychlý pohyb a směr, o kterém nikdo neví, kam vede. Náš tatínek si začal sedat ke stolu a řešit s námi různé otázky; například jestli ten starý svetr dát psovi nebo ne, jestli toho plyšáka pes sežral celého nebo oči vyplivnul, jestli, když překousal šňůru od internetu, mám zavolat opraváře nebo se to dá ještě nějak spravit (nedalo se to spravit). Prožila jsem zvláštní mateřskou dovolenou s kníkajícím klubíčkem chlupů v náručí a potkala v tramvaji revizora, který mě vůbec nekontroloval, protože se málem rozplakal, že se štěnátku stýská. Zjistila jsem, že malý pes může tlapkami uvíznout v kanále a když utíká v noci a plácají mu kolem hlavy uši, tak se bojí svého stínu. A taky, že když je mým dětem hodně zle, lehnou si vedle pejska a je jim líp. Jsem stále překvapená, co všechno může to zvíře vyzvracet a vykálet. Zažila jsem zvláštní pocit teplého hovínka v sáčku, který hrozí protrhnutím. A pošetilé babky, které mi vypráví celý svůj životní příběh včetně umístění uren jejich zdechlých psů na klavíru jen proto, že jdu s tím naším, který jejich vzpomínky vybudil. Jednou mne vylekal v parku drsňák, potetovaný od hlavy až k patě, celý zjizvený, no a výraz měl taky hooodně odpudivý, ale sotva uviděl psa, změnil se v impotentního idiota a začal šišlat: „Miminko!!“. Náš pes byl ve škole a tančil kolem něj celý učitelský sbor, hlídala jej kuchařka a prošel přes bránu soudu. Naprosto odrovnal našeho předsedu senátu a moje kolegyně zachlupatil celé. Šokovaně přihlížím téměř denně, kolik má moje dcera v sobě něžnosti a lásky, když k tomu tvoru promlouvá a hladí mu ouška. A těch jmen. No, ani nevím, jestli na to stačí celá stránka.
Každý chce mít někoho, kdo na něj čeká. Kdo mu poskytuje lásku bez podmínek, bez ohledu na počasí, výsledky práce nebo učení a kdo je ochoten hned jít ven a udělat pro něj všechno. Každý potřebuje občas někoho pohladit a přitulit.
Možná, napadlo mě, je tolik psů ve městě právě proto, že je tu tolik samoty. A právě proto, že je jich tolik, to není s lidstvem tak špatné. Nikdy bych si nepovídala s lidmi v parku, kdybych šla sama, ale se psem mluvím s každým pátým. Pes neřeší žádné předsudky, jde a kamarádí se. Je mu jedno, jestli má náladu, vzhled nebo chlup na svém místě. Z tohoto pohledu to vypadá, že budu příštích několik let hodně odůvodňovat, zametat psí chlupy, žehrat na děti, že se mu nevěnují dost a pokud nás milosrdně nezastihne alergie, budu mít doma stále blázinec. Tak nevím, je to dobře?

*
Morálka

Ploché tváře našich politiků s užaslýma očima a tvářemi, ve kterých se nezračí žádná myšlenka nás denně provází televizí i novinami. Někdy to vypadá, že morálka odešla s T.G.Masarykem. Že jsme ji zazdili do kamenných soch a pomníků. Že je jako obnošené šatstvo dávno v kontejneru na textil.
Co je vlastně morálka? Desatero přikázání? Morální kodex budovatelů socialismu? Alternativní nahlížení jogických světů?
Před dvaceti lety k nám pronikla svěžím závanem svoboda. A s ní různé druhy učení, směrů, náboženských dogmat. Spousta informací, která přivedla v extrémním případě labilním jedincům i těžkou schizofrenii .
Morální je pro někoho to, co je pro něj dobré.
Má se zaměnit morálka s dobrým mravem, nebo je to totéž? Jsme mravní nebo morální? Je to vůbec možné zjistit?
Není toho tolik, co stojí za pozornost, když profiltrujeme vše, co se překládá k věření jako to nejlepší, přes jednoduché síto.

Nemysli si, že jsi středem vesmíru, nad tebou je síla, která tě má přečteného už dávno, než jsi se nadechnul.
Nebuď náfuka a nikoho nekritizuj.
Buď k ostatním ohleduplný a čekej totéž od nich.
Nelži, nekraď a nepodváděj.
Nekraď cokoliv – ani bližní!!!
A občas odpočívej. Neber se vážně.

Možná, že je rychlejší, když všechno prolijeme tímto sítem stejně jako prolíváme uvařené špagety, zbude nám to nejdůležitější, totiž, že, ač názvů může být spousta, většinou nám pro šťastný život, dobrou politiku a příjemnou atmosféru ve světě stačí
obyčejná lidská slušnost.
A taky nám bude víc chutnat, když slijeme vodu. Stejně byla navíc.


*
Láska

„Mé srdce je již tak okoralé, že je nic nevyděsí“ řekl předseda senátu, když přečetl přípis s výhružkami psychopatické účastnice jednání, hrozícími až do nebes. Hezký obrat, okoralé srdce, zvláště, použije-li jej dosti ošuntělý muž. Ale z čeho vlastně srdce žije, živí se, obnovuje anebo naopak okorává? Z patologického hlediska je srdce sval, pravidelně se smrštující a přečerpávající neuvěřitelné množství krve v našem těle. Takový jeden z mnoha velkých zázraků, díky kterým žijeme. Ale když odhlédneme pouze od svalu a připustíme, že srdce může mít vlastnosti i jiné, například být tvrdé, pokorné, velké, zarmoucené, zlomené, musíme přiznat, že má i jiné než fyzické rozměry.
Všechny rozměry, které s fyzikou nesouvisí, tedy přívlastky uvedené níže, souvisí
s láskou. Veličinou, která udává směr našeho života. Dáváme malý význam lásce, i když jen ta může naše srdce zlomit, dopustit, aby okoralo, tetelilo se, bylo velké anebo pokorné.
Srdce rozhání krev do celého těla a dává mu možnost fungovat.
Láska určuje kvalitu našeho života a dává nám křídla.
Lidé s velkým a přitom pokorným srdcem žijí stále, vzpomínkami svých přátel každý den.
Lidé okoralého a tvrdého srdce nikomu nechybí. A prd každému záleží na tom, jestli kdy byli vyděšeni.


*
Odpuštění

Strašně jsem si přála, abych dokázala odpustit své tchýni. Zazlívala jsem jí spoustu věcí, vyčítala jsem jí neupřímnost a faleš.
Snažila jsem se provádět modlitby s úmyslem odpustit; avšak i přesto, že jsem již měla tuto „akci“ mnohokrát za sebou, stačil sebenepatrný podnět a nenávist znova vyšplíchla a já věděla, že nikam neutekla, že je ve mně pěkně hluboko a dobře živená. Stále jsem se oháněla svojí lepší rodinou a (sice jsem to nikdy neřekla, ale určitě jsem si to myslela) svojí neméně lepší osobou. Dokonce jsem této nebohé nic netušící ženě přisoudila takovou váhu ve své zlobě, že jsem o tom přesvědčovala i své děti. Úplně se za to stydím.
V určité chvíli však u mne došlo ke kvantitativnímu skoku a ten posunul hledisko úhlu mého pohledu, potažmo mého hodnocení a z tchýně se rázem stala milá neškodná ženská s nějakou tou chybou (ale, prosím vás, kdo nemá chyby?)
Ani já ani tchýně nejsme zajímavé téma. Píšu to, abych vám řekla, co se stalo potom, když jsem své měřítko pohledu posunula a co se tedy může přihodit i vám, pokud v sobě živíte nějakou dobře vypasenou zášť a dokážete ji posoudit jinak.
Tak tedy, když jsem opravdu dokázala hodnocení změnit, nejprve se mi kolem srdce, toho podivného svalu, rozlilo zvláštní teplo. Začala jsem se sama pro sebe vnitřně usmívat. Mám dojem, že se mi hned volněji dýchalo.
Možná, i když to není vidět na první pohled, mi nějaká vráska sveřeposti z obličeje zmizela.
Zajímá vás, co mě pohnulo k posunu měřítka?
Ráda se o to s vámi podělím, už jen proto, že boj byl strašný, urputný a úleva po něm obrovská.
Takže, jsem na tom podstatně lépe, protože jsem dokázala vidět ostatní Jeho očima, mít s nimi soucit a především myslet na Ježíše, jak by se choval na mém místě.
Pak se rozhodně v nenávisti nikdy neutopíte.
Je nutné, abych usilovala o Jeho pohled a prosila denně o to, aby moje měřítka posunoval podle své vůle.
Jde to. Je to těžké, ale nezapomeňte, že nám nikdo neslíbil, že si tu budeme jen hrát a bavit se.
Je také dobře zůstat někdy sami, abychom o svých myšlenkách mohli něco vědět. Je totiž dost lidí, kteří neví vůbec nic o tom, co jim chodí hlavou a představa jakékoliv myšlenky, nedej bože kvantitativních skoků, by je téměř vylekala. Takže jde o to dát šanci, aby myšlenky vyšly na povrch a mohly vůbec skotačit. No, a to musíme zůstat v klidu. I to je těžké. Ale, jak jsem řekla, nikdo nám neslíbil…
A pak, je dobře vědět mnoho o Ježíši, což je pro někoho taky fuška, ale, jak jsem řekla…
Tchýně o mém velkém vnitřním boji neví vůbec nic. Doufám, že ani moje okolí (dětem jsem již vše vysvětlila).
Ale lekce, kterou jsem díky ní dostala a užitek, který jsem získala, jsou velké.
Héj, tak co vlastně máte proti svým bližním?


*
Chléb náš vezdejší……

Strašně ráda jím. Samozřejmě, když mi bylo sedmnáct nebo jiných náct, měla jsem pocit, že jsem tlustá a pravděpodobně jsem byla, protože jsem do sebe házela bez ladu a skladu cokoliv. Vzpomínám si dokonce, jak jsem jednoho slunného líného nedělního odpoledne zírala s jakousi zvrácenou pomstychtivostí na svoje vypouklejší a vypouklejší břicho, zatímco jsem do něj vrhala další a další kusy jídla.
Později, také to mnozí znáte, jsem jídlem řešila starosti (práce je nanic, tak se aspoň najím. Chlap nestojí ani za starou belu, koupím si pikao. Nikam se mi zrovna nechce, namažuji si ještě jeden rohlík. Cítím se opuštěná, sem se sušenkami Koka!)
Chápu proto, že spousta lidí si může z diet, přejídání, vaření a zvracení vytvořit celkem dobře celoživotní program. Moje rachitická kolegyně například řekla, že jedla v neděli v Blansku, když jsem jí nabídla koláč ve čtvrtek a další kolegyně v naší kanceláři, rozměru oteklé nitě, každé ráno zbledne jako zasažena náhlou příhodou dříve, než do sebe vpraví polovinu nektarinky. Zbytek dne si povídají o prášcích na hubnutí a jablečném octě. Ta první se mne dokonce zcela vážně zeptala, zdali si myslím, že po požití většího množství jablečného octa může začít více menstruovat. Nemyslela jsem si to.
Někdo se také může dostat do tak podivného postoje k jídlu jako moje sestra, která zásadně nikdy nic ve společnosti nejí, jako kdyby velice stála o pověst luzné víly, stvořené z mlhovin a květinové vůně a někdy, když už to fakt nemůže vydržet, sedne si do nejzazšího koutku pokoje, vytáhne z batůžku jeden dalamánek a pojídá jej ne jinak než úkradkem a ve tváři má výraz, jako kdyby jídlo bylo něco naprosto odpudivého a nehodného úsměvu.
I opravdu velmi vyhublé dívky, které vypadají, jako kdyby se při vystupování z trolejbusu měly spíše poskládat do harmoniky, nežli dát se do pohybu, mají při líčení svých postav planoucí zrak.
A tak jsem ráda, že jsem vylepšila váhový průměr naší kanceláře i menstruační průtok.
Možná by se mělo vědět, že je dobře věnovat jídlu jen tu pozornost, kterou si zaslouží. Jíst, být za jídlo vděční, nezvracet je, i když to vypadá, že bulimie je moderní. To, kolik potřebujeme, poznáme podle toho, že přestaneme mít hlad! Ale je zapotřebí počkat mezi jídly, nežli dojde signál do mozku, někdy třeba i půl hodiny! Dopřejme si klidný život a nechejme ty vychrtlé manekýnky, ať se klidně vlní!
Protože, i když vaše klouby nebudou trčet a lícní kosti vystupovat jako vojáci z řady, pořád s vámi může být dobře.
A pak, když k jídlu zaujmeme zdravý postoj, můžeme za svůj krajíc, vezdejší náš chléb, teprve upřímně a bez vedlejších účinků správně děkovat.


*
Děti

Sešla jsem se s kamarádkami po dlouhé době. Řešily jsme výchovu. Jak to bývá, na příkladu další, která se jmenovala Květa a kterou jsem neznala, ukázala naše další, ale přítomná dáma, jak vychovávat děti. Rozohnila se, protože „Květa JIM nic neřekne !!!“ (dětem). Sice jí byla dána lekce výchovy zdravé a správné, ale Květa kde nic, tu nic! Kdyby aspoň poslechla ty dobře míněné rady! Přece, když se řekne NEEXISTUJE!!! – tak dítě ví, dobře ví, že NESMÍ! A když neví, dostane! A pořádně! A musí se důsledně! Ale Květa? Pah, darmo mluvit! Všechny přítomné přitakávaly, evidentně nikdo z nich takové strašné děti neměl, protože základy měly zvládnuté.
Tak jsem se přiznala. Já jsem fakt hrozně špatná matka podle těchto měřítek. Mírná, nedůsledná, někdy opravdu jsem i unavená pořád opakovat, že se má uklidit, tak pak jdu a jakoby nic to uklidím. Taky jsem příliš kamarádská. A můžou mi všechno říct. Naše malá, například, posledně, když si hrála s Kateřinkou na zlé královny, tak je za chvíli hra nebavila a raději se rejpaly v nose. A já ji neokřikla!
Sklidila jsem takovou smršť kritiky, a závěr, jak se mi to vymstí, že jsem asi měla ihned po příchodu domů potomky zfackovat preventivně u dveří.
Ale pak jsem si vzpomněla na jednoho milého pana faráře, kterého jsem potkala v lázních. V té době jsem měla pochybnosti s výchovou, ano, už vím, a on mi řekl tenkrát prostou větu: „Nebojte se, prostě je vychovávejte v lásce a je to.“
Myslím, že láskou se nedá nic pokazit, ale všechno se dá určitě láskou napravit. S láskou se dá říct i „neexistuje“. Asi bych ale netrvala na tom, že neexistuje za žádných okolností. A taky, ověřila jsem si, když dítě zlobí, je nutné sklonit se na jeho úroveň, k tomu špuntovi, až dolů. Protože, teprve až jste stejně velcí jako děti, uvidíte, jaká mají jejich trápení výšku! A to je možné jen za přítomnosti naší lásky.
Možná je dobré sklánět se v duchu i na úroveň svých přátel, nepřátel i známých. Otevírat svá srdce bez ohledu na to, kolik je ve dřezu nádobí a co musíte stihnout. V tomto případě asi není rozhodující nebo výhodou být hlavní výherce, rozhodčí nebo soudce. Hlavní a důležité je být při tom. Plně přítomný a pozorný k tomu, kdo jakkoliv naznačuje, že nás potřebuje. A nejsou to jen děti.
Doba, kterou s plnou pozorností věnujete komukoliv vedle sebe, je jediné, co zůstane nezapomenuto.
A co se týká našich dětí, jsou nejdůležitější. Pečlivě dbejme na to, aby za všech okolností věděly, že je máme bezvýhradně a bezpodmínečně rádi.
Nebojte se. Jako Květa nedopadneme.

*
Každodennost

To, co děláme každý den, se nám stává všedním. Obvykle tyto věci odbýváme jakoby mimochodem a podvědomě se připravujeme, že teprve až se staně něco opravdu ohromného, dáme se do toho s vervou, elegancí, sebezapřením a potřebnými silami. Tak se stává, že se z nás věkem stávají šediví bezvýrazní lidé, kteří teprve až nadejde jejich Velká Chvíle, pak uvidíte. Našňoří se, vypnou hruď, ženy se nalíčí a pak teprve budou žít na sto procent. Ale zatím se soukáme otráveně do všedního oblečení. Čekají nás jen dny jeden jako druhý, nuda, nic významného.
Můj oblíbený citát, který mne kdysi před lety ohromil, je z knihy „Tajemství okamžiku“ od Barbary de Angelis:

„ Nejprve jsem umírala touhou dostat se na střední školu
Potom jsem umírala touhou ukončit vysokou školu
Pak jsem umírala touhou vdát se a mít děti
Potom jsem umírala touhou, aby se děti osamostatnily
Poté jsem umírala touhou užít si zaslouženého odpočinku
A teď umírám a najednou zjišťuji, že jsem zapoměla žít.“

Když jsme stavěli dům, a měli ještě suchý záchod, byla to taková obyčejná z dřevěných prken sbitá šopa, kde jsme si provizorně chodili ulehčit. Vůbec jsem té místnosti nepřikládala žádnou důležitost do chvíle, kdy jsem dojela vozem k bohunické křižovatce.
Vedle mne zaparkoval vozka s koňmi; takový ten klasický děda, károvanou deku na kolenou, moudrost v každé vrásce. Čekali jsme oba, on i já, až nám blikne zelená a on s koni, já s autem, pojedeme každý svým směrem. Krátila jsem si chvíli prohlížením těch krásných zvířat, když vtom jsem uviděla, jak jeden kůň zvedá ocas a z jeho řiti se formuje nádherně velký kus stolice, který hrozil upadnout a vypadá to, že toho bude hodně. Když situace gradovala a já se děsila, co se stane, děda, aniž hnul brvou, sáhnul pravou rukou za sebe, obratně vytuhnul velký podběrák, podstrčil jej pod koňský zadek, aby tento konkrement zachytil. Pak odběrák odložil, mlasknul a vyjel spokojeně vpřed, zatímco já, ačkoliv už dávno svítila zelená, zírala na ten zázrak každodennosti.
Po příjezdu domů, aniž bych cokoliv vysvětlovala, převlékla jsem se do pracovního, vybílila šopu, dala do ní zrcadlo, plastikového psa Filipa krásně žlutého, co jsem dostala k sedmnáctinám, květiny ve váze, záclonky a koberec. Můj muž si myslel, že jsem se zbláznila.
Nevěděl totiž, že kůň na křižovatce mě poučil, že i srát se dá s elegancí.


*
Hory

Ráda jsem jezdila na hory. Ve společnosti lidí, kteří byli horolezci. Já nebyla horolezec. Šla jsem, kam mi řekli, protože se mi v horách líbilo. Jsou ale některé zvláštní věci, takové horolezecké atributy neboli nutnosti, které musíte mít podle jakýchsi pošetilých měřítek a tak, abyste nepropadali zoufalství, že se nikdy horolezcem nestanete, řeknu vám, co je k tomu potřeba. Okoukala jsem to.
Tak především. Barevné karabiny, hodně. Na půdě starého domu vyhrabte batoh řádně ošuntělý, aby působil solidně. Hrču česneku, kopu slaniny, meruňkovici nebo raději slivovici. Důležité je jet z hlavního nádraží a podklesávat u toho v kolenou. Karabiny umístěte na batoh tak, aby o sebe narážely a chřastily. Z vlaku pozorujte krajinu a občas ať vám zvlhnou oči. Otravujte spolucestující historkami, kde jste už byli. Pokud se někteří lidé budou tvářit jako že „když jste tam už byli, proč jste se proboha vraceli?“ – tak tam už další historky nevyprávějte. Marnili byste čas.
Nechci to zlehčovat. Samozřejmě do hor se chodí především kvůli tichu. Ale mám zkušenost, že dost často je nemůžete postřehnout, jak velice jsou výlety do hor moderní.
Proto jsem ráda, že jsem došla do hodně vysokých hor, kde už bylo velké ticho. Tam hory mlčí svojí odvěkou tichou řečí.
Kdo na nich anebo o nich ale křičí na každém rohu, ten je nepochopil a jeho cesta byla marná.
V horách a velkém tichu můžeme pochopit, že je zapotřebí hodně často opustit své těžce zbudované klece a jít do chrámu přírody. Vypnout ty přiblblé reklamy a vypelichané moderátory, sednout na louku.
Neutíkat sami před sebou.
Přemýšlet o tom, proč spoustu času věnujeme starostem o majetek, auta a vkladní knížky, zatímco náruč, ze které jsme vyšli a kam směřujeme, je často zpustošená.
Měli bychom bránit hory, protože tím bráníme sami sebe.
Proč jsem tedy mluvila o těch krámech, které ssebou lidi tahají do hor?
Je nedůležité, co tam vysoko nahoře máte. Je to úplně jedno. Vystačíte si.
Dobře, že jsou místa, která nám to ještě připomenou. Zkuste to. A vůbec nemusíte být horolezci.
Hory stojí. A stále k nám mluví. Naslouchejme jim.

*
Vášně

Mám kamarádku Zipa, která mne až do minulého úterka zneklidňovala. Stále prožívá život skotačivě ve vztazích. Moc se u toho sice nebaví, někdy si téměř zláme vaz,ale protože mne ke svým stále novým přátelům přizvává jako přísedící a soudkyni v jedné osobě, v mnoha ohledech jejím vášním nerozumím,a to je právě to, co mne donedávna nedávalo spát. Chápala jsem sice rozumově, že jsou ženy, které mají sexapeal a podle hodnocení mého muže tento produkt stříkal Zipovi i z uší, a některé jsou na tom hůř, třeba jako já, která odjakživa uměla velice dobře vysvětlit případnému nápadníkovi, proč je jeho snaha zbytečná, abychom si oba ušetřili čas, a každý to okamžitě pochopil, což je zajímavé a nejsem si jistá, jestli je to pro mne plus nebo mínus. Věděla jsem taky, že pokleslá literatura, například smutný příběh o osamělé vášni slečny Hearnové od Guy de Mopassanta přivodil mé kamarádce Karamele dlouholetou deprivaci, v důsledku které nemohla navázat normální vztah, protože věta „………a políbil ji na povadlé rty, které nikdo nikdy nelíbal……“jí navždy znemožnila chovat se k mužům normálně. Jistě, taky jsem prožila vášnivé období, kdy je člověk tak vysílený, že nemůže dojít do sprchy, ale Zip byla polomrtvá stále a podezřívala jsem ji, že její rošťácky vystrčená bradička je vadou charakteru, když takto sváděla ženaté muže a pak po mně chtěla, abych jí dala rozřešení k nastalé bigamii s odůvodněním, že „chlapi nejsou“. Hučela jsem do ní morální kodex, ale Zip nebyla těmto pravidlům dostupná, vždy se jí zamžily oči a moje snaha vyzněla naprázdno.
No, na druhé straně musím připustit, že jsem vnímala jisté podivné okolnosti i u mých partnerů, například, že místo šampaňského a květin jsem dostávala ruční valchy a indulonu na ruce a taky, přiznávám, mi můj kolega řekl, že by chtěl mít takovou maminku, jako jsem já, což, když je vám dvacet, není dvakrát poklona. A taky, upřímně. na horách jsem byla pořád mezi kluky, takže když jsme se po několika měsících vraceli z vysokých hor, smáli se, že už mne nepobuřují jejich přisprostlé výrazy jako na začátku cesty a doufali, že zanedlouho u mne propukne i poluce.
Ale Zip, dokud mne zásobovala přehlídkou dalších nápadníků, kteří se pozvolna vytráceli v nenávratnu, mne nedávno šokovala tím, že se zamilovala tak závratně, že prodala svoji zavedenou soukromou ordinaci, opustila místo primářky a odstěhovala se z města, spálila mosty, odjela do Jižních Čech, stala se sekundární lékařkou na poliklinice, usadila se v bytečku a tam, v skrytu, čeká, až se její bigamní partner odsune od rodinného stolu a přiběhne za ní, aby se posléze znovu k rodinnému krbu vrátil. A hlavně, ani mi jej nepřivedla, což je nejhorší ze všeho, ona totiž si byla jistá, že je to ten pravý. Tvrdila mi, že je šlechetný a moje temné mručení o vychytralosti darebáka, který je tu a pak onde, záměrně přeslechla. A když líčila, jak se musí hned po první písničce vytratit z plesu a zmizet v hotelu, vzpoměla jsem si na svůj přátelský vztah s tím tlustým kamarádem, který je mým manželem sedmnáct let a vrchol naší důvěrnosti je, když dusím polštářem jeho noční chrápání, a zalekla jsem se.
V úterý ale přišlo rozřešení v podobě Pepy, přítele našeho známého. Pepa si se mnou ve dveřích povídal o všedních záležitostech, když tu se zničehonic lišácky usmál a řekl, (aniž bych ten skok od tak pošmourných věcí jako je domovní správa směrem ke vztahům nějak zaznamenala) „vy to přece sama dobře víte, ono to období, kdy zůstávají za dveřmi skopnuté boty a vedle nich hned leží kalhoty, je to krásné, ale takové to přátelství, to kamarádství, ta důvěra, kdy si můžete popovídat, to je přece jen nejhezčí“ a tak mne to vnitřně rozehřálo, řekla jsem to manželovi a věděli jsme oba hned, o čem je řeč a bylo nám milo. Hned, jak jsem měla příležitost, poslala jsem Pepovi čtyři koblihy. A tak, co se týče Zipa, jsem rázem klidnější. Fakt už mně nerozhodí. Vášeň je dobrá věc, ale kobliha s jahodovou marmeládou a to, že si můžeš před partnerem uprdnout, aniž by podával hned žádost o rozvod, to je tedy něco. Pepa a já o tom víme svoje.


*
Štěstí

Průměrně spokojený člověk trpívá občasnými smutky a sem tam malomyslností. Přisuzuje tyto okolnosti počasí, hormonům, tlaku a krizi středního věku. Tak nějak žije, má drobné radosti a starosti poplatné podmínkám. Avšak uvnitř každého z nás jsou stulena na dně srdcí klubíčka něhy, která se mohou za jistých okolností rozvinout jako křídla fantasticky barevného motýla, rozlévat se jako jezera bez břehů a donutit zpívat v dešti v lese. Vzácné okamžiky, které dají těm malým šmodrchancům významný tvar, nastávají, když se nám podaří najít člověka, kterého indiáni nazývají velkým bratrem. Je to téměř napodobenina vás, vaše druhé já, člověk, který ještě nepromluvil a vy už nějakým způsobem víte, co chce říct. Jeho trápení tušíte dopředu nežli se svěřil a srdce vám z té bolesti jihne. Jasně nastavuje vyleštěné zrcadlo vašemu životu a nutí vás přehodnotit naprosto všechno v jediném okamžiku. Žasnete. Nevíte. Tušíte, že jste museli být asi dost hodní, když se vám dostalo této zvláštní milosti. Pozor, není to nic lechtivého ani nemravného, ten nečekaný příval emocí, který musíte zvládnout. Je to tichá radost a nesmírná pokora. Vaše druhá polovina duše (teď už je naprosto jasné, že jste na ni celou dlouhou dobu čekali) se toulá mimo tělo a zřejmě si budete muset zvyknout. Samozřejmě máte hodně dobrých přátel a spousty známých jako každý, ale mimořádně se právě vám stalo něco nesmírně cenného, zač musíte denně děkovat, protože hloubka vaší radosti nemá dno. Tušíte, že je to odměna za vaše trápení a pláč (kdybyste to tušili, plakali byste a trápili se usilovněji).
Tento druh štěstí neovlivňuje nic. Je jedno, jak je venku, jaká je hladina testosteronů, tlak nebo kolik je vám let. Tančí bez vašeho přičinění, trvá stále, uklidňuje a hladí. Je spojeno hvězdami s Nejvyšší Silou, Mocnou Láskou a Jedinou Radostí. Nic nevyžaduje. Ono samo stačí.
A vy už nejste dunící kov a zvučící zvon. Jste. Věříte. Máte naději.
Je to to nejlepší, co se vám mohlo stát a vy pochopíte rychlostí blesku, že bez ohledu na všechna zranění a vyčerpanost už nejste osamoceni ve svých myšlenkách. Rezonují a vrací se zpět. Je to něco podobného, jako když vás jemně před usnutím hladili rodiče po zavřených víčkách.
A Pán, dárce našeho pokoje, se usmívá.
Hledejme své velké bratry, duchovní spříznění. A až je najdeme, řekněme jim, jak moc pro nás znamenají. Pamatujme, že kdo má opravdu dobrého přítele, má víc, než on. Opravdové štěstí.


*
Ideální svět

Na samotném dně našich duší leží představy o ideálním světě. Má je určitě každý. Já sama zažívám již několik let ideální svět jednou za rok vždy po dobu tří dnů na charismatických konferencích, kterých se zúčastňuji se svými dětmi. Vždycky, když tato akce končí, děti chtějí, aby byla za měsíc znovu a nejlépe každý den. Chtějí ten svět, který zažíváme na brněnském výstavišti. Svět, kde si pomáháme, usmíváme se na sebe, nemáme obavy o to, co kde necháme ležet, protože všechno najdeme a lidé, které potkáme, jsou vesměs naši kamarádi, i když je vidíme třeba poprvé v životě.
Stejný pocit ideálního světa jsem s dětmi zažila na tuřanském letišti při návštěvě papeže Benedikta. Bylo to totéž. Svět, který stojí za to. Upřímnost, radost a tolerance.
Obě akce jako červená nit spojuje jedna velká myšlenka, křesťanství. Zásady desatera, které, pokud je zrovna nedodržujeme, tak alespoň známe. Na obou akcích ale nebyli jen věřící. Byla tam spousta lidí, kteří o víře nevědí nic. A přesto je atmosféra pohltila a začali být podobnými.
Napadá mne proto, že je možná škoda, že na úkor slušnosti nejsme víc vidět. Možná, kdybychom si postavili svět jako jednu velkou charismatickou konferenci anebo setkání s papežem, bylo by líp. A hned vzápětí mne napadá–nejsme snad v očekávání příchodu někoho mnohem významnějšího nežli je hlava Vatikánu?
Kdybychom takto přemýšleli, musím připustit, že by nás to mohlo úplně jinak nasměrovat.
Tyto dvě zkušenosti svědčí o tom, že to jde. Tak proč se o to nepokusit? Možná je to způsob, jak ovlivnit svět. Nechat se vidět a slyšet. Co na to říkáte?


*
Faleš

Jak stárnu, všímám si jedné důležité věci. Lidé nemusí mluvit, přesto mají jejich postavy a obličeje takovou výpovědní hodnotu, že některé vlastnosti úplně křičí, aniž by jejich majitel otevřel ústa. V diskusi dvou lidí se často stává, že když mluví jeden, druhý neposlouchá, protože se soustředí jen na to, co on sám řekne hned vzápětí.
Třída, ve které pracuji jako asistentka u autistického chlapce Jakuba, se podobá zdařilému blázinci. Znáte děti. Křičí jeden přes druhého. Někdy se stává, že za mnou
o přestávce chodí moji oblíbenci (jsou to vždycky ti nejvíce zlobiví, ty mám nejraději) a chtějí mi něco vyprávět. Samozřejmě to i dělají, jenže v té chvíli se já proměňuji v houpacího koně, který v této diskusi stačí. Vůbec je totiž neslyším, takže se jen mile usmívám a přikyvuji v tiché naději, že se mne neptají třeba na to, zda smí kouřit marihuanu již dnes večer.
Jejich třídní učitelka na ně používá výhrůžky, křik a píšťalku. Musím říct, že ani jedna z těchto věcí na děti nezabírá. Boli mne hlava a myslím, že bolí i děti. Přemýšlela jsem o tom.
Ve vztazích, škole, na pracovišti i jinde se vyplatí sjednotit čtyři zásadní věci: To, co si v hlavě myslím, dále to, co chovám v srdci, co jazykem řeknu a rukama udělám.
Pokud je tato čtverylka sjednocená, dokážete přesvědčit i prezidenta Klause o nutnosti Lisabonské smlouvy. Potíž je ale v tom, že jen málo lidí to dokáže. Je to totiž pořádná fuška. Zkuste to.
Zjistila jsem, že přeborníkem na falešné výpovědi jsou převážně ženy. Jsou samozřejmě i výjimky, ale–počkat–vlastně–snad jen o jedné, možná dvou vím totiž, že mají tyto čtyři vzorce vzácně v jednom šiku. (To víte, že vám o nich nic neřeknu, ještě byste mne a moji maminku otravovali a chtěli vědět na všechno názor.)
Většinou si ženy něco úplně jiného myslí, než co v srdci tají, něco zcela jiného řeknou a zásadně odlišné věci vzápětí udělají. Z toho by se člověk zbláznil.
Muži v tom mají lepší pořádek. Chci říct, že jim mnohem víc rozumím a rozhodně, kdybych měla volit partnera do diskuse, volím muže. Už jen proto, že jsou oproštěni od schizoidních představ, jak vypadají a působí během řeči. Je dobře známo, že má-li jít někam muž, ptá se „Co řeknu?“ kdežto žena se ptá „Co si vezmu na sebe?“. Muži mají alespoň ve dvou vzorcích shodu, ženy málokdy.
Velice citlivá tykadla na čtyři shodné vzorce mají děti. Okamžitě rozpoznají faleš v prvním, druhém, třetím nebo čtvrtém schodu a vaši cestu vám neuvěří, pokud se vaše schody neshodují s přímou stezkou.
Proč o tom mluvím. Žehráme často na nehodné děti, špatnou mládež a zkažený svět. Avšak když se pokusíme být pravdiví v hlavě, srdci, na jazyku i v práci našich rukou, všechno se zlepší. A děti, ty citlivé seismografy, uvěří našim řečem, aniž bychom použili výhrůžky, píšťalky a křik. Myslím totiž, že při zachování pravdivosti by nás určitě poslouchaly, protože bychom je začali zajímat.
Možná, že bychom zajímali nejen děti.
Faleš a neupřímnost jsou staré jako lidstvo samo. Nejsem naivní, abych si myslela, že zmizí ze světa.
Ale o shodu našich myšlenek, postojů, řeči a rukou bychom určitě měli usilovat.
Rozhodně bychom si ušetřili hodně trápení a nedorozumění.

*
Gaučing

Je to oblíbený národní sport. I u nás doma leží vždy hromada našeho tatínka a vypadá, že v posledním tažení. I děti, zmlácené sezením u počítače, se odkulí k televizi. Aby jim to pak zůstalo a posunovaly se dopředu přískokem od stromu ke stromu jako Kopčem na ranní obhlídce tábořiště! Jak dlouho chudákovi trvalo, než se postavil zpříma a nyní se rádi dostáváme na úroveň lovců mamutů, ačkoliv bychom si to nikdy nepřiznali. Jsme totiž hrooozně unavení. U nás doma jsem nejvíce v pohybu já, invalida. Zdravá část rodiny trvá jak přímky v průvanu na svých pohovkách. A gravitace působí, že nám svaly měknou, táhnou dolů ty naše zadky a břicha se vykulují směrem ven.
Ach.
Moje maminka je již několik let odkázaná na invalidní vozík. Přesto se nevzdává
a aspoň dvakrát denně donutí své nohy chodit. S oblibou o nich říká, že „se táhnou jako žaby k soudu“. Protože je statečná, zpívá si u toho „kupředu, levá, zpátky ni krok“.
Kolik lidí by se od ní mělo učit a nejen proto, aby se někdy vůbec dostali k soudnímu přelíčení. (I když, na druhé straně, na soudu jsem pracovala a vím pozitivně, že účastníci na můj vkus docela často umírali dříve, nežli bylo o jejich věci rozhodnuto–ale to jsem odbočila).
Gaučing jako kratochvíli je třeba úplně zrušit. Vypustit. Zahubit. Běhejte a skákejte. Pořiďte si zvíře, tenisky a kolečkové brusle.
Můj tatínek postavil několik domů. Celý život usilovně pracoval. Když měl jet po operaci páteře do lázní, postavil se na louku a začal žnout trávu. Podíval se na mne a řekl: „Do lázní jezdí jen pajdulíni. Moje lázně jsou les a louka“.
Škoda, že máme ty hloupé sekačky a kosit už umí málokdo. Tak se stalo, že je svět plný napuchlých pajdulínů.
Ale louky ještě jsou. A kosy se dají pořídit taky snadno.
A pak. Mám ověřenou informaci, že v lázních je přecpáno.


*
Násilí

Tohle je moc důležité. Jde o vážnou věc, která mne trápí. Odsuzujeme války, Nera
a Hitlera. Přehlížíme ale, že televize, to mocné médium, z našich dětí vyrábí povrchní hňupy bez citu, kteří nerozlišují dobro a zlo. O počítačích a internetu nemluvě.
Řekli jsme dětem, že ta počítačová hra, během které střílí do lidí, je špatná? Denně se jich ptáme, co bylo ve škole a jestli se učily, ale zeptali jsme se jich, zda byly dnes dobrým člověkem? A hlavně, pověděli jsme jim, co to znamená? Víme to vůbec?
A ptáme se sami sebe, třeba večer, na totéž?
Autistické dítě má kvůli prokázanému posunutému sociálnímu cítění individuální výchovný a výukový plán. Proto má asistenta. Napadá mne, že některým by zástup asistentů nestačil; a myslím tím režiséry těch strašných filmů plných násilí, krutostí a zla, kde se lidem střílí hlavy a těla se jim čtvrtí jak chleba. Zabýval se někdo jejich pokřiveným charakterem a stanovoval jim osobní plán?
Tolik populární a často citovaná finanční krize odhalující morální bídu naší společnosti by nás měla popostrčit k tomu, abychom věnovali svoji sílu a prostředky jiným věcem než laciné komerci a blbé módě.
Dokud nenastane morální zvednutí celé naší skvělé civilizace, která násilí odsoudí jako špatnost a dokáže věnovat přebytky potřebným, všichni si sáhneme na dno a do našich rezerv, a nejen finančních.
To ale není nejdůležitější.
Jde o to, abychom se nepolekali za pár let prázdných očí našich dětí, ve kterých nebudeme číst ani náznak účasti při promítání násilností. Abychom se nedivili, kde se vzala ta necitlivost a nemuseli si přiznat, že je pozdě na nápravu. Že vzácný čas, kdy jsme mohli děti nasměrovat k soucitu a porozumění, je nenávratně pryč a nedá se dělat nic.
Možná to vypadá, že přeháním. Ale schválně. Zkuste se někdy podívat na plochu vašeho počítače, jaké hry si nainstalovaly vaše děti a budete se divit. Pak klikněte na zprávy třeba na seznam a představte si, jak rychle jsme zbavili děti bezstarostného období. Už v pěti letech se obávají rozpadu rodiny, který je– mimochodem–ohrožuje víc nežli viry chřipek a meningokoků a zdaleka se mu nevěnuje taková pozornost.
Je špatný svět, ve kterém se bojíme vyjít ven po setmění. Je špatné to nevidět. Ještě je čas.

*
Žebračka

Takový hezký příběh:
„Mladý pár denně potkával na ulici žebračku, která stála opřená o dveře obchodního domu. Před ní ležela placatá čepice s hrstkou drobných mincí. Dívka vždy nějakou minci přihodila a pak, držíce se za ruku se svým přítelem, odcházeli městem. Jednoho jarního dne chlapec v náhlém vnuknutí koupil kytici nádherných rudých růží a podal je žebračce. Ta zčervenala a s velkými rozpaky kytici přijala. Následující dva týdny bylo její místo prázdné. Dívka zamyšleně konstatovala po několik následujících dnů: !Kde asi dnes je naše žebračka–už druhý týden jsem jí nehodila ani halíř, z čeho asi žije?" Chlapec se tajemně usmál: "Žije z těch růží.“
Rozumíte tomu příběhu? Kdyby dal mladík žebračce kytici kreditních karet, byla by tam příští den zase. Z růží ale mohla žít. Denně se s nimi zabývat, obdivovat je, čichat k nim a hýčkat je.
Dnes nemáme nouzi o nic. Když přijdete do obchodu a máte peníze, koupíte si všechno včetně prodavače. Vyděšeně sleduju ty nákupní koše třeba v Globusu, jak přetékají jídlem a představa, co všechno se sní a kam to pak jde, je pro mne strašná. Když se postavím před supermarket, nevidím nikoho, kdo by šel šťastně. Nekřičí z těch přecpaných košů prázdna našich duší?
Když to otočím a vzpomenu si na předvánoční šílenství, napadá mne, že zboží, které se prodá, není úměrné naší spotřebě ani našemu štěstí. V tomto směru zůstáváme žebráci, protože nedokážeme žít z kytice růží. Zvykli jsme si na přebytek, i když je prokázáno, že člověk je přizpůsobený spíše nedostatku nežli nadbytku. V bibli se píše něco o srdci obrostlém tukem, víte o tom?
Moje dcera je strašný nepořádník. Věčně něco shání. Všechno zapomíná. Myslím, že až se bude vdávat, musím se postarat, aby nepřišla k oltáři bez ženicha a taky musím dohlídnout na prstýnky, jinak je v koncích.
Když jí bylo pět roků, měla období méněcennosti. Plakávala a nevěřila si. Její smutky byly pro mne těžké a tak jsem jednou sedla, vzala list papíru a napsala na něj, jak je pro mne důležitá a proč. Co všechno umí. Třeba vyčistit si sama zoubky. Že má dobré srdce. Umí jíst příborem. Krásně hraje na flétnu. Má zvonivý smích. Asi dvacet bodů.
Dceři je dnes sedmnáct let. Ať jsme se stěhovali, kam chtěli, ať její pokoj vypadal jako rozvalina, tento papír má vždy u sebe. Když jí je nejhůř, má jej pod polštářem. Nebo v tajné kufříku. Ví přesně, kam sáhnout, když jej potřebuje.
Je to její kytice růží.
Podívejme se na naši skvělou civilizaci. Je skutečně na vysoké úrovni?
Z čeho bychom žili, kdyby se ztratily peníze, majetky a jídlo? Máme někde své růže nebo bychom žebrali na rohu? A, pokud bychom žebrali, máme představu, co vlastně chceme?
Hmmm.

*
Jazyk

Nejsilnější sval v těle. Umí hodně. Jeho prvenství ale není v tom, co dokáže ohledně potravy, ale spíš, jaké slova umí rozdávat.
Já sama vím, že když někoho pochválím a bude to opravdu upřímné hodnocení, mohu tím rozzářit jeho den.
Vím to podle sebe a proto pochvalami nešetřím.
Na druhé straně je nebezpečné být zbrklí. Neměli bychom kritizovat nikoho. Lidé nejsou andělé a dělají chyby. Jenže dnes není člověk stejný jako bude zítra a třeba by následující den už stejnou chybu neopakoval.
Trapné je, že často se stává podmínkou pro přijetí kohokoliv jeho pověst. Vzhledem k tomu, že lidé se mění, bývá naprostá většina lidí lepších než to, co se o nich říká.
Takže, pokud bychom měli někoho hodnotit jinak než pochvalně, rozmysleme si dobře každé slovo.
Pokud si nejsme jisti, jaký úsudek je správný, použijme jazyk raději k plazení středem.
A takové ty žvanily, kteří mají o všech přehled, tolerujme jako kruhy na vodě. S hladinou stejně nepohnou.
Stejně víc než slova volají naše skutky.
A pamatuji si, že když byly děti malé, dost často nevěděly, co jsem říkala, ale dodnes ví skvěle všechno, co jsem tenkrát dělala.
Kolik prázdných slov musíme někdy přeslechnout, než se něco opravdu dozvíme.
Někdy taky po hodině řečnění nevíme vůbec nic.
Zajímavé.
Žena, která mluví, jako když voda šumí, bere muži jeho klid. A ta, která mlčí, mu bere srdce.
(To vím od Ribanny, dcery náčelníka Tah-ša-tungy).



*
Čistota

Čistících prostředků je celá řada. Rozmanité sítě prodejen i soukromých distributorů nám předkládají barevné katalogy, které zaručují kromě čistoty, která je dlouhotrvající, navíc i vůně a svěžest rozličného druhu. Každý má šanci být denně jako mimino vypulírovaný od hlavy k patě a vodou šetřit zatím ještě také nemusíme. Takže, v podstatě, by neměl být problém ohledně žádné části těla, co se čistoty týká.
Jediné oko v tomto smyslu nemá šanci. Svoje oči nevyčistíte mýdlem–to byste splakali nad výdělkem. Nemůžete je ani naleštit, i když někdo se vám to možná pokusil namluvit. Nesmysl. Oči jako jediné odráží stav naší duše a usvědčují nás z klamných nadějí, že s námi je všechno v pořádku, pokud jsme jak domy po čerstvé fasádě.
To je dokonalá fínta našeho Stvořitele. Očima nikoho nemůžete obelstít. V očích se dá číst jako v knize.
Jak si zachováme čisté oči, to je věda. Sama přesně nevím. Rozhodně to souvisí s vnitřní jistotou, vírou a láskou. Myslím si to, protože nejčistší oči mají malé děti. Je krása se do nich dívat. Odráží ještě záblesk prvního světla, jistotu lásky a víru s nadějí. Přesně to, co během života postupně ztrácíme, je v očích malého dítěte v největší možné míře. Jak pak človíček roste, zatahují se oči obavami, strachem, úzkostí. Někdy děti raději nechtějí ani moc vidět, a to bývá smutné.
Stejně jako si musíme chránit oči, náš nejcennější smysl, kterým nejvíce vnímáme okolní svět, chraňme si i jejich podstatu: lásku, víru a naději. Snažme se možná trošku víc o čistotu našich duší a očí nežli o to, abychom vyplácali hodně šamponů a sprchových mýdel na tělo. Protože co by nám bylo platné, kdybychom byli čistí všude, ale duše, stejně jako naše oči, by ztmavly nenávistí?
Stejně jako naše oči musíme chránit oči našich dětí. Často se do nich dívat. Odráží nás věrně.
Jsou zrcadly, ve kterých poznáme, kdy je něco špatně. Vodítkem, které napoví.
Jsou darem a kormidlem na našich cestách.
To je prima.

*
Řád

Všechno na světě má svůj řád, jen lidé se mu chtějí vymknout. Rádi by si tropili, co se jim zlíbí a posléze na to doplácejí. Nechtějí respektovat řád a tak se různými způsoby snaží obalamutit sami sebe, přestože je naprosto jasné, že řad je nutný.
Když je na světě jak v blázinci, je dobře zajít podívat se do lesa na mravence, jak lezou tam a zpět, aby se nám to zase v hlavě srovnalo. A jakýkoliv živý tvor, třeba tučňák, ten funguje naprosto solidně ve všech ohledech. Podívejte se, kam chcete a zjistíte, že i tráva má svoje dané parametry.
Jsme členy velkého orchestru a náš dirigent je naprosto skvělý. Nám všem při zrození dal přehledné noty a každý má svůj part zvýrazněný tak, aby viděl dobře, kdy a jak se má přidat, aby celek vyzněl. No že někdo noty ztratil cestou na podium a někteří darebáci si je nevyzvedli, nebo dokonce tvrdí, že neexistují, to je jiná věc, která tak velký orchestr, jako je ten náš, nerozhodí.
Platí stále, že musíme cvičit. Kdo nehraje denně svůj part, při koncertu pohoří. Noty nesmíme ztratit. Nekoukat do cizích, protože každý nástroj je jedinečný. Hlídat si čas svých nástupů. Držet rytmus. A hlavně, stále mít oči upřeny na dirigenta, abychom postřehli chvíli, kdy mávne zrovna na nás. A pak se vší slávou hrát na sto procent a jak nejlépe umíme, abychom se dočkali aplausu.
Nikdo z nás nemusí hrát druhé housle.
Každý z nás je výjimečný.
Omlouvám se. Jdu ladit...

Dětská encyklopedie laskavosti

Andělé.

Andělé jsou všude. Lítají kolem nás a kdo chce, uvidí je. Anděl je tou starou babičkou, která se na tebe usměje, když ji pustíš sednout v tramvaji.
Já jsem se setkala s posledním andělem nedávno. Sedím si takhle v ponuré soudní kanceláři, vtom se otevřely dveře a vešel anděl. Měl veselé modré oči, hulákal na plné pecky písničky a přinesl do zaprděné místnosti čerstvý vzduch – spoustu vzduchu. A dalšího anděla mám stálého – je to můj soused, který má úžasně modré oči, já mu vždycky dám vzorek toho, co jsem upekla a on mi na oplátku zavařuje okurky. V rodině mám tolik andělů, že by se nevešli na tři stránky.
Je hrozně prima, že mám anděly takhle po ruce.
Zjistila jsem však, že mnohem lepší než je vyhledávat je okoukat andělovu pracovní náplň a sám se andělem stát, protože jde o větší zážitek.
Takže, jestli někoho zajímá zevrubný popis anděla střední kategorrie, tady je:

Anděl se brzy ráno usměje, ať prší nebo ne.
Nemyslí na to, co si vezme na sebe, ale co vezme ssebou, aby někomu cestou udělal radost.
Na každého, koho potká, se usměje nebo se aspoň pěkně koukne.
Anděl nikdy nezačíná větu zájmenem „já“. Zdá se, že toto slovo ve svém slovníku vůbec nemá zařazeno.
Nikoho nekritizuje.
Má rád děti.
Zbožňuje hudební nástroje, často a rád zpívá, jedno, jak.
Rád pracuje a nesnáší stojaté vody.
Často a rád jí, ale nejvíc mu chutná, když někoho ke stolu přizve.
Nikdy nepřizná, že je andělem. Dělá, jako že nic a když mu budete tvrdit, že jste jej poznali, všechno popře.

Zkuste se stát aspoň někdy andělem. Když bude andělů dost, nebude prostor pro nudu a smutek.

Andělem se nikdo nenarodí. Může se jím stát. Čím více bude andělů, tím méně bude polámaných květin.


Babičky

Pravé prázdniny jsou, když se ráno probudíš a voní kakao a bzučí oknem celý strom, protože právě květe a hostí na svých květech celý včelí úl. To nejlepší ráno je s talířem, který je lemovaný modrými kytičkami a na něm jsou koláče, které mají uprostřed povidla a vevnitř tvaroh a jsou namaštěné na okrajích. Nejhezčí na dětství je, když se otevřou dveře a do nich vchází babička a ptá se s úsměvem, jak jsi se dnes vyspal.
Moje babička měla na sobě kostkované šaty a tmavomodrý svetr se zlatými koflíky. Na hlavě měla vždycky šátek a v očích tisíc čertů. Jedla pomalu a trošku usrkávala kafe. Z úplně bílých řídkých vladů si pletla takový malý tenký copánek. Jestli někdy zestárnu, chtěla bych tak taky vypadat. A snad budu moci upéct hodně koláčů. Jestli budu mít vnoučata, můžou se spolehnout na to, že kakao bude vždycky po ruce.


Babičky jsou pro děti velký dar.
Ačkoliv chodí špatně, radí dobře. Ale to poznáš, až budeš dospělý.


Cesta

Jsou cesty lesem, když slunce pableskuje mezi smrkovými větvemi a vzduch voní jehličím a otravují tě komáři v horkém letním dni.
V tom čase pocítíš, jak je na světě krásně a jak slunce umí hřát.
Jsou cesty, kdy běžíš zablácenou ulicí, opírá se do tebe studený mrazivý vítr a v duchu přemítáš, jak dlouho ještě potrvá, než se dostaneš pod střechu a k teplému čaji.
V takových chvílích pocítíš naplno, jak je příjemné mít domov s oknem, kde svítí světlo a kde na tebe někdo čeká.
Je cesta, kterou jdeš poprvé do školky.
V té zvláštní chvíli cítíš strach a smutek. Zdá se ti, že nevydržíš být ani okamžik bez teplé ruky tvé mámy, která tě pevné svírá (to proto, že má taky strach). Teď potřebuješ nejvíc odvahy za celý svůj krátký život.
Je cesta, kteou utíkáš poprvé do školy. Doháníš kamaráda, který jde stejným směrem. Aktovka a učebnice voní novotou.
Potom přichází cesta, kterou musíš odejít z domova – třeba do jiné školy, do jiného města. Teď poznáš, jak je doma všechno milé a tvoje.
Je cesta do kostela, kterou kráčíš jako nevěsta nebo ženich. Máš plné dlaně štěstí a není nic, co byste spolu vy dva nedokázali.
Je cesta do porodnice a zpět, když si odvážíte své miminko a oba víte, že teprve TEĎ je to to pravé a nikdy, nikdy ten vrnící uzlíček nenecháte osamocený.
Jsou cesty, kdy máš nohy ztěžklé smutkem a zdá se, že tě nic neutěší – to jsou cesty, na nichž se loučíš s někým, kdo odešel. V té chvíli můžeš potřebovat oporu, kterou poskytuje Bůh.
Je cesta prosluněná, široká, nasáklá smíchem, slzami radosti, vzpomínkami na první krůčky, na první slovo, vůni lívanců v kuchyni. Už víš, co je na světe moc důležíté a za co stojí bojovat. Jsi na cestě domů.
Jsou cesty posety trápením, klopýtáním, zklamáním pády, zvednutími, láskou i soužením. Proplétají se, stýkají, ztrácejí v dálce, jsou kratší i dlouhé a mají spoustu podob. Tvoří tvůj život a tvé poznání.
Nesmíš být nedočkavý, když budou cesty dlouhé. Netrap se, když budou těžké. Přijmi je, ať jsou jakkoliv nesnadné. Žádnou z nich si nezkracuj. Dýchej z plných plic, když se budeš smát, směj se jak nejvíc umíš a všechno si pořádně užij. Tak jak tak poznáš na konic, že byl tvůj výlet příliš krátký a ze jsi spoustu věcí nestihnul.

Na úplném konci všech cest je vždycky nejdůležitější zjištění, že je na světě plno llidí, kteří Tě mají rádi a kterým budeš chybět. Není důležité, co jsi cestou nasbíral, protože kdo tahá spoustu harampádí, nemůže lítat – a křídla jsou v životě tuze potřebná.


Čas

Když chodíš do školy, musíš vždycky přijít včas. Máma tě tahá z postele a nejčastěji po ránu slyšíš „spěchej, vstávej, dělej, není čas, máme málo času – jo, jo, už tak brzy spěcháme. Taky se dá říct, že ve škole se čas příšerně vleče – zato přestávky ubíhají strašně rychle . O prázdninách čas uteče jako voda – je to k vzteku.
Lidé vymysleli čas jako hodiny, minuty a vteřiny, ale stejně se čas měří nejčastěji ode východu do západu slunce.
Děti často slyší říkat dospělé: Počkej, až budeš chodit do školky, ona tě paní učitelka naučí jíst zeleninouvou polívku! Později - až budeš chodit do školy, naučíš se počítat, až budeš velký, můžeš chodit sám ven, až ti bude osmnáct, můžeš si dělat, co chceš.
Čekání na dobu, která přijde, nám kazí radost z dnešního dne. Právě dnešní den je nejlpší tím, že nastal. Dospělí se poznají velmi lehce podle toho, jak pořád spěchají někam, kde už dávno měli být a jak neustále nemají čas povídat si s dětmi, jít s nimi ven, pro samou práci zapomněli mít čas na radost.
Přitom jediné, k čemu dospěchají, bude poznání, že jejich život končí a neměli čas jej prožít.

Člověk vzlétá, aby postihl zvuk.
Nedovede se už ale zastavit, aby postihnul ticho.


Domov

Někdy ke mně přijde bez varování smutek, kterému není možné uniknout. Mám pro tenhle případ recept, jak z toho ven.
Musím se ocitnout v naší kuchyni, kde to všechno voní a kamna sálají a maminka postrkuje hrnce po plotně holou rukou, sedět u stolu, jíst tu dobrou mastnou polívku tak horkou, že by vypálila všechny čerty z těla, dát si oblíbené bramboráky a možná povidla a mletý mák, povídat si, co se komu přihodilo, tvářit se otráveně na rodičovské napomínání, krotit se, abych říkala jen to, co se sluší a patří.
Jsem už tak velká, že tohle všechno si nemohu dopřát tak, jak bych chtěla. Už bychom u stolu všichni neseděli. Přesto jen pouhá představa a vzpomínka na tuto chvíli na mne působí tak, že smutek dříve nebo jen o malou chvíli později bezpečně zmizí.

Když dáváme hodně peněz za drahé léky a přitom je možné uzdravit se už jen představou nebo vzpomínkou na šťastný domov, není chytré věnovat se co nejvíc rodině?


Energie

Když se narodí malý človíček, má za potravu jen mléko. Přesto se každý měsíc něčemu naučí. Představte si to. Lijete do toho uzlíku jen mléko, ale brzy se sám otáčí, pak si sedne, začne lézt, chodit, mluvit, používat hrnec, sám jíst – každý den je plný nových zázraků.
Jak je ale možné, že když už je člověk větší, sní mnohem víc, ale už se toho tolik nenaučí? Nebo – možná naučí, ale určitě to neodpovídá těm spoustám jídla, které snědl. A někteří jen jí, aniž by se naučili cokoliv!
Napadá mne – kdybychom každý den – v souvislosti s tím, co sníme, přišli na novou dovednost, to by tedy bylo něco!
Třeba – ve čtvrtek se naučíme být trpěliví. V pátek se začneme zajímat o kamaráda, který potřebuje pomoct. V sobotu se naučíme pomáhat v domácnosti a v neděli užít si sváteční den. Na každý den trošku zdravých a nových věcí, které dosud neumíme.
To by byla ohromná věc!
Poslyšte, kdybychom začali třeba ve věku desíti let, umíte si představit, o jak mnoho by byl lepší svět třeba už jen za pět roků?
Divím se, že na to nikdo ještě nepřišel. Učíme se, že každé jídlo se přetváří na energii, takže musíme někam tu spoustu energie napřít, nebo se pletu?
Několikrát denně si upravujeme vlasy.
Což takhle jednou za den opravit svá srdce?

Faldíky

Tohle je zvlášť pro holky – i když někteří kluci už mají podobné starosti taky.
Dnešní doba je naprosto praštěná. Téměř v každé reklamě se vlní vyzáblé trosky a denně se nám nutí představa, že pokud nemáme vysedlé lícní kosti a ramena jako věšák na šaty, nemáme šanci na úspěch.
Navrhuji vám – vyzkoušejte to. Potkáte-li jakoukoliv hubenou nebo tlustou dívku, vždy, když s ní zapředete hovor na téma diety, tlusté jsou všechny, dokonce i ta, co vypadá, že jedla naposled minulý měsíc první úterý a v příští chvíli zemře na podvýživu.
Jídlo je dobré. Jíst se musí a je nesmysl se týrad dietami. Je zdravé sportovat, dobře jíst a zachovat si pevné nervy.

Je mnohem lepší povídat si s příjemným člověkem, třebaže nemá v pase ideální míry, nežli se třást na lavičce v parku s kostlivcem a pojídat s ním neuroticky kus mrkve.


Galantnost

Kdyby vymizela galantnost, byl by svět hodně ochuzený. Dívky a ženy by nepoznaly, že mají svou cenu a chlapci a muži by nepochopili, k čemu mají silnější ramena a pevné svaly.
Když dívka potká galantního chlapce, ovlivní ji to na celý den, poví to všem kamarádkám a nikdy na to nezapomene.
Vzpomínky starých dam se netočí kolem pracovních úspěchů jejich mužů, ale kolem prchavých chvil vzácného štěstí, kdy poznaly díky jejich náklonnosti, že jsou důležité a chráněné.

Nastává doba rytířů!!
Dívky, zahalte tvář, aby chlapci mohli tasit zbraně na Vaši záchranu.


Houževnatost.

Jestliže chcete něčeho dosáhnout, musíte pro tu věc neustále vyvíjet snahu k jejímu dosažení. Platí to ve sportu i v domácnosti. Určitě se vám nepodaří chodit každý den čistí, když si nedáte práci a nevyperete si šaty, stjně jako se vám nepodaří naučit se vlastivědu, pokud nebudete chodit do školy a věnovat se učení.
Být jen tak je sice pohodlné, nechat život plynout sám od sebe jak chce, je možná chvíli zábavné, ale lepší je do života vejít a ovlivnit jej. A to nejde bez houževnatosti.
Když budete hodně-ale opravdu hodně chtít, dosáhnete skutečně všeho, protože všechny síly světa vám pomohou.
I květák není nic jiného než zelí řádně cepované.
Příležitosti se vynořují a mizí. Štěstí přeje připraveným.
Ten, kdo je houževnatý, je i připravený a svoji šanci nepromarní.


Chlubivost

Chřástal chlubivý se rád čepýřil a natřásal, jak mohl. Jednou na něj někdo vychrstnul kbelík plný studené vody a chřástalovi chlubivému sklapl hřebínek.
Kdyby se mu tohle nestalo, asi by se chřástal nezastavil a dál by se zabýval jen sám sebou. Nikdy by se asi nedozvěděl nic nového a niíčemu by ne nepřiučil.
Je lepší mít trošku spadený hřebínek než celý čas vést řeči o sobě, které nejsou nikomu k užitku.
Často se stává, že neslyšíme, co říkají ostatní, protože chceme, aby nás – a jenom nás – poslouchali všichni.
Chřástalů moc a studené vody málo?
Když si budeme více všímat toho, co nám lidé říkají a míň se vychloubat, víc se dozvíme – hlavně o sobě. A děti, co teprve úspora vody!


Iniciativa

Ferda Mravenec, práce všeho druhu, by nic neznamenal, kdyby neslídil stále kolem mraveniště a nezjistil, co se kde děje a jak moc je ho všude zapotřebí.
Ale vedle Ferdy Mravence bydlel ještě Brouk Pytlík, který byl jiný. Jestli si dobře vzpomínám, na všechno, co Ferda kdy udělal, měl nějaké připomínky a komentáře a stále otravoval s tím, kde všude byl.
Rozdíl mezi Ferdou Mravencem a Broukem Pytlíkem je v iniciativě.
Ferda pracoval a Brouk žvanil.
Ferda dokázal udělat všechno, co si umínil, kdežto Pytlík prožvanil čas, ve kterém něco udělat mohl.
I malé dítě pochopilo na třetí stránce knížky, že Ferda byl chytřejší, neztrácel čas. Nikdo z nás jistě netoužil být Broukem Pytlíkem. Škoda, že časem, jak jsme vyrostli, jsme na naše dva kamarády trošku pozapomněli.

Být iniciativní je říct ano příležitostem, které nám každý den nabízí. Být iniciativní znamená být v přítomný čas přítomen. Být naživu. To není špatná volba.


Jednoduchost.

Kolem nás je spousta věcí, kteé se nahromadily a přitom nemají žádný význam. Obklopili jsme se mobily, televizemi, videy, bazény, spoustou potravin a technických vymožeností. Vyjadřujeme se složitě pomocí e-mailů, esmsek, namluvíme toho víc než dost a co do sebe naládujeme a naplácáme na sebe a co prázdné slámy namlátíme!
Vysoko v horách se zrcadlí tiché jezero. Nad hladinou krouží dravec a občas se pohne lehký větřík. Hory stojí ve své tiché nekonečnosti a jednoduše jsou. Mají svůj význam. I les, vodopád, vítr, zvířata, vše je k něčemu. Odněkud někam směřuje. Věci na tomto světě i tvorové, všechno to stvoření boží, dobře ví, odkud kam a jak má jít.
Jediný člověk, obdařený rozumem, se zapletl do řady hloupostí, které si navlékl na sebe, pořídil pro sebe, nahromadil kolem sebe a zapomněl na jednoduchost. Možná, že malý výlet do hor by občas prospěl každému. Asi bychom se naučili, že ani automatická pračka, ani mobil nám u jezera vysoko v horách nepomohou. Že postačí jednoduchost, ve které je krása. Že jsme příliš zatíženi harampádím a naděláme spoustu rámusu, ve kterém se sami sobě ztrácíme.
Tam nahoře vysoko v horách bychom poznali, že květina, když se rozvíjí, nenadělá žádný hluk.


Krása

Dnešní požadavky na vnější krásu jsou přehnané a věnuje se jí víc pozornosti, než si zaslouží. Je pěkné, když si pěstujeme svoji krásu. Je příjemné se podívat na pěkného člověka. Někdy to stojí dost námahy a různé firmy vydělávají spoustu peněz na lidské marnivosti. Je směšné, jak si některé slavné osobnosti nechávají plastikovat obličeje tak, že pak vypadají jako struhadlo na zeleninu. Je velká úleva nechat to být a dovolit si zestárnout.
Avšak je ještě jeden druh krásy, která je přetrvávající a nic ji neovlivní. Dokonce nesouvisí ani s vrákami a seschlou kůží. Stojí za to ji pěstovat. Jde o vnitřní krásu – pokud ji někdo má, může líčidla hodit do koše. Skutečně žádná firma na světě vám nerozzáří oči tak, jako krásná duše.
Vnitřní krása se pěstuje tak, že se staráme více o ostatní než o sebe, pomáháje jiným a rozsvěcujeme ohníčky v očích těm, kteří je potřebují. Nestojí příliš peněz,vyžaduje hodně námahy, avšak světlo, které z nás bude vycházet, zářit nepřestane.


Lenost

Znáte přece líného Honzu, co pořád ležel na peci, máma ho musela otáčet a cpát
a nekonec jej donutili slézt z pece a on bojoval a vybojoval princeznu.
Málokterá pohádka mne tak rozčiluje jako právě tahle.
Jednak je mi hrozně líto té maminky, co musela pořád pecivála otáčet, chuděra se natahala toho tlustého těla, ale hlavně je mi celé divné, že ten lenoch nakonech dokázal, že jej princezna chtěla.
Stejně jako voda, která stojí, brzy zahnívá, člověk, který leží, brzy není k světu. Zato horská řeka, která skáče přes kameny celý čas, je čistá, rychlá a každý se z ní rád napije.
Pohyb je důležitý, lenost je k ničemu. Je mnohem lepší chytře skotačit životem než jen líně sledovat z pece, jak se svět točí. Pak si kllidně můžete zatít i s princeznou – dokonce bez pomoci maminek.


Maminka

Je veselá, i když jí duše pláče.
Je hezká.
Umí dobře vařit a vždycky vyštrachá v komoře nějaký mls.
Když je doma, je to, jako kdyb y svítilo sluníčko i ve sklepě.
Když se k ní přitulíš, moc hezky voní.
Má vždycky čas.
Kromě tohoto všeho má i spoustu chyb, ale umí je přiznat.
Umí se omluvit.
Je s ní dobře.

Maminky prý neumírají, ale usínají, aby se každé ráno probouzely ve vzpomínkách svých dětí.
Zapamatujte si maminku dobře. Až budete velcí, přijde mnohokrát chvíle, kdy ji budete muset probudit.


Nádobí

Je to protivná záležitost. Musí se umývat – to, které je hodně špinavé, v jaru a je kolem toho vždycky spoustu rámusu a hodně mokra, utěrky jsou hned spotřebované, musíš zasunout hrnky až nahoru na pollici a nepustí tě ven, dokud všechno nebude na místě.
Kolik by ubylo starostí, kdyby nebylo nádobí!
Kdybychom ale pili čaj z kalužin anebo vydlabaných důlků, mohli bychom při tom chlemtání spolknout třeba brouka. Sýr by se obalil jehlličím, kdybychom jej jedli v lese bez talíře.
Vůbec bychom nemohli vařit, a já mám hrozně ráda žampiónovou omáčku.
Tak jsem na to vyzrála.
Hrnky, talíře a ostatní nádobí jsem pojmenovala. Je to legrační, když řeknu: Tak pojď, Franto, neotluč se, Lojzo a ty se zasuň dozadu trošku víc, Zuzano!
Úplně tomu rozumím, že nádobí je pro všechny děti celkem nesnesitelné, ale když si každý hrnek pojmenujeme, bude místo povinnosti umývání nádobí zábavnou hrou. Tak jak tak se ho asi ani vy, ani já, nezbavíme.
A legrace není nikdy dost.


Odpuštění.

Každý z nás někdy něco provedl, dobře si pamatujeme ten strach, který nás držel sevřené jako v kleštích, a co teprve, až se na to přišlo! Znáte tu dobu, kdy čekáte na odpuštění a zapomenutí, spousta dětí se bojí přiznat. Vždycky je to obrovská úleva, když je to za námi a vše zlé je pryč.
Málokdo ale ví, že mnohem horší než pocit viny je naše neschopnost odpustit to, co provedl někdo právě nám.
Když se někdo trvale zlobí, je spravedlivě rozhořčený a zapšklý, zežloutne a zešpičatí mu brada! Jeho vnitřní orgány se otráví samou žlučí.
Ten, kdo upřímně odpustí a velkoryse zapomene, se brzy začne znovu smát a celý roztaje. A nebe a celý vesmír se usmívá s ním.
Hm, to stojí za to.


Probuzení

Nejlepší probuzení je, když se můžeš přitulit ještě z posledního snu k mámě nebo tátovi a otevřít oči , ale pak se ještě zavrtat do teplé peřiny a máš čas na mazlení a pak můžeš až do oběda chodit v pyžamu.
Probudit se o prázdninách, když do oken svítí slunce, je prima.
Probudit se můžete do sluníčka anebo do mračen, ale nemusí to záviset do toho, jaké je venku počasí. Když si dobře zapamatujete dny zalité sluncem a dobře si vzpomínku v sobě uzamčete na tři zámky, stačí kdykoliv otočit třikrát klíč a dovolit vnitřnímu světlu, aby se ukázalo.

Chce to jen cvik. Čím více vnitřního sluníčka, tím lepší náladu budete mít bez ohledu na počasí.



Radost

Už když se ráno probudíte, máte důvod celý den se radovat. Jste vzhůru, celí a máte hlad.
Je radost mít čisté pyžamo a svoji postel, oblíct se do školního oblečení a jít, mít kamarády.
Celý život je protkaný tolika radostmi, že jsme je zapomněli poznávat a bereme je jako samozřejmost.
Možná bychom měli víc zpívat a tancovat.
Na radost nezapomínejme. Kdybychom místo zlobení tancovali, vycvičíme si svaly.
Kdybychom místo nadávání zpívali, měli bychom perfektní hlasivky.
Ale co je ze zlobení a nadávání – kromě výprasku a potíží?

Člověk je jediný tvor, který se zapomíná radovat ze života, i když má k radosti nejvíc důvodů.


Sebeúcta

Nikdo na světě není stejný. Když si to domyslíte do důsledků, je to úžasná věc. Každý vlas, který máte, je jen váš. Nikdo takový nemá. I vaše oči, zuby, řasy, všechno je jedinečné. Kdyby si to každý z nás uvědomil pořádně, myslím, že bychom chodili od rána do večera jako ve snách ze samého úžasu. Můžeme si vykračovat, funguje nám trávení, můžeme dýchat.
Protože je ale člověk nepoučitelný, někdy se chová jako osel, chce se podobat třeba Markovi nebo Karolíně jen proto, že mají nové džíny nebo mobil, modré oči a hnědé vlasy.
Je to stejná pošetilost, jako kdyby si moře řeklo, že se chce být jako mlíko.
Děti, když se narodí, jsou plné lásky k sobě samým. Žádné miminko určitě nepůjde vyměňovat svoji plenku Huggies za plenku Pampers jen proto, že ji má kamarád. Nenapadlo by je prohlížet se v zrcadle, jestli odpovídá všeobecně přijatým názorům. Malé dítě ví, že je tak jedinčné, že jsou na ně všechny normy krátké.
Zapamatujte si svoji jedinečnost. Vzpomeňte si vždycky na moře a mlíko, když budete chtít vypadat jako někdo jiný. Mějte se rádi, protože nikdo takový, jako jste vy, po tomto světě nechodí.


Štěstí

Když si hrajete na písku, můžete se občas pohádat. Znáte to. Nikdy vám to ale nevydrží dlouho, viďte? Tušíte totiž, že čím míň se budete hádat, tím víc času vám zbude na radost.
Z doby, kdy jsme si ještě hráli na písku, bychom si měli vzít ponaučení pro celý život. Stále přicházejí situace, kdy se musíme rozhodovat. Nemarněte čas lpěním na kyblících a bábovkách, které nemají význam bez kamaráda, který si s vámi bude hrát.
Celý život je volba.
Je zapotřebí volit radost místo smutku, štěstí místo lpění na věcech.
Štěstí je vždycky otázkou volby.
A je velké štěsí to vědět.
Když budete volit špatně, můžete si rýt svoje jamky v písku sami.


Trápení

Na rychlodráze je nejlepší, jak se vlní. Jednou jsi nahoře a jednou dole. Je báječné dostat se nahoru a vědět, že nahoře si za cenu pobytu dole.
Stejně tak je to s trápením. Trápení vždycky bude na světě, stejně jako každá mince má dvě strany.
Nikdo se trápení nevyhne a nikam se před ním nezavře.
Protože všechno v životě má svůj účel, i trápení, třebaže velké, má svůj význam. Naučí nás chápat jiné. Ukáže nám kamarády, kteří nám opravdu zůstanou blízko i v nejtěžších chvílích života – a většinou jsou to lidé, o kterých bychom to nikdy neřekli.
Za cenu trápení se rodí nové zkušenosti, nové dny a nový život.
Nemůžeme proplouvat životem jen jako racech chechtavý, je nutné ochutnat i druhou stranu života. Jen když poznáme jeho rub, můžeme ocenit i líc. Když jsme chvíli dole, teprve potom dostatečně ocením rozhled z výšky. Možná, že právě proto trápení existuje – třeba právě kvůli rozhledu, abychom si mohli dostatečně užít pohled z výšky a pochopili svoji titěrnost.


Uctivost

Uctivost je vlastnost, která se vytrácí.
V desateru Božích přikázání je čtvrté o tom, že máme ctít otce a matku svou, abychom dlouho žili a dobře nám bylo na zemi.
Když máme někoho v úctě, znamená to, že jsme k němu hodní. Chovat se uctivě znamená chovat se tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám.
Být uctivý je velká věc.
Když budeme uctiví k ostatním, budou oni uctiví k dalším a pak se ten řetěz zase stočí k nám.
Každý dobrý čin se k nám vrátí – to je zákon.
Někdo musí s uctivostí začít.
Dejme se do toho, aby nám bylo na světě opravdu dobře.


Vrásky

Jak život běží, hledá si každá vráska na obličeji své místo. Tahle vpravo nahoře od rtů je od neustálého smíchu, když Tě lechtám. Tahleta kolmá, co ji máš právě teď, je od toho, jak usilovně nad něčím přemýšlíš. Staří lidé mají drobné vrásky dobroty i trápení. Každý z nás je jako kniha, naše obličeje jsou popsány vráskami událostí, smíchu, vzpomínek, radosti i trápení.
Nikdo nemá rád knihy, které jsou po otevření prázdné. Navíc, z takových knih se nic nedozvíš. Nemají žádný smysl. Každá kniha má význam jen tehdy, když je v ní něco napsáno.
Proč se tedy bojíme vrásek?
Možná je malicherná každá snaha vypadat mladší. Možná je to stejná hloupost, jako kdyby po nějaké době chtěly dobré knihy být prázdné, aby se víc líbily. Možná by byly hezčí, ale k čemu by pak byly dobré?


Zázraky

Když se ráno vyklube sluníčko z prachových peřin a rozhlédne se po světě, všude je tiše a mírně, vítr pohrává se stromy a den je čistý jako sklíčko. Největší zázraky se dějí za časného jitra. Všechno je hned tak, jak má být. Jediní lidé, kteří na zázraky nevěří, se rozespale pokouší jít za povinnostmi, někteří nadávají, jiní se mračí a spousta jich je mrzutých od začátku. Jen miminka a úplně malé děti ještě nezapomněly na zázrak stvoření, první jiskry
a čistého dechu, a považují za zázrak každý den a každé nadechnutí.
Může se stát, že, jak dítě roste, vytváří v sobě díky okolí strach, nenáladu, znepokojení, ale já dobře vím už nějaký pátek, že ten závoj, který vědomí každodenních zázraků překrývá, můžete odhrnout a dokonce i strhnout. Jde jen o to, abyste na něj přišli.
Stejně jako když roztahujete závěsy na oknech, podobně zrušte temné rolety vašich obav, strachů a předsudků.
Jestli mi nevěříte, postavte se za jasného rána bosí na trávu, otočte dlaně ke slunci a nechte je promluvit. Poznáte, že zázraky jsou tu pro vás.
A vaše radost bude přímo úměrná úsilí, které vynaložíte na to, aby vás o tohle poznání nikdo a nic nepřipravil.


Žonglování

Koupila jsem si diabolo.
Je to fajn věc. Naučila jsem se s ním žonglovat – tedy, jen trošku.
Takže teď diabolo lítá nahoru a dolů a nejlepší je, když ho vyhodím a pak znovu chytím. Užívám si s ním radost a učím se obratnosti.
Kdybych s ním jen točila, tak asi nikoho neohromím. Umění je vyhodit diabolo do vzduchu a pak je chytit.
V životě je to stejné. Netočme se jen do kruhu jako káče, měli bychom z toho jen motolici. Občas si vyskočme. Pak budeme umělci a náš život umění.


Závěr

Něco pro maminky a jejich děti – a možná nejen pro ně…
Na začátku věků stvořil stvořitel stromy, rostliny, ptáky, zvířata a lidi. Na těch si dal zvlášť záležet, přidělil jim kromě rozumu, řeči, vlastností a úsudku také možnost vybrat si. Prostřednictvím čar a kouzel jim dal také víru, naději a lásku, avšak možnost volby lidstvo naprosto zničila. Protože každý si raději vybere čokoládu než kedlubnu, protože je příjemnější ležet v posteli a číst než jít do zimy a pracovat, protože je ošidnou lidskou vlastností rozmařilost, s lidstvem v průběhu věků začalo jít všechno z kopce. Hodně lidí vůbec nenapadlo být na svět pro něco jiného než nacpát si břicho, vydělat peníze a navěšet na sebe spoustu tretek. Protože roky takového života nepřinesou štěstí, v určitém období života přibývalo lidí, kteří se zbláznili samým zoufalstvím a prázdnotou. V kinech se promítaly filmy, ve kterých se lidé zabíjeli, vraždili, stříleli, čtvrtili a v sálech nebyla cítit ani špetka lítosti, děti hrály hry na počítačích, kde se zabíjelo stejně samozřejmě, jako se krájí chleba. Celé lidstvo bylo nemocné marností všeho. Malé děti neměly jistoty a jejich oči byly smutné. Starší děti kradly a ubližovaly, aby o nich bylo slyšet a doma pak plakaly pod stolem v prázdných bytech. Rodiče si ubližovali, protože každý myslel jen na sebe a pokora vyhynula stejně jako brontosauři. Staří lidé se báli vyjít na ulici, protože neměli jistotu, že se vrátí zpět v pořádku-denně někoho okradli nebo zabili pro pár korun.
Svět nebyl veselým místem.
Stvořitele bolelo, když viděl, jak se lidé ničí a věděl, že musí přijít války, mor, bída a hlad, pokud něco neudělá. Samozřejmě-mohl udělat cokoliv-byl přece Bůh, ale nemohl zasahovat do vývoje lidí, kterým dal svobodnou vůli.
Avšak jednoho rána jej napadla spásná myšlenka. Probudil ze sna marku všech matek, která spala ukonejšena v prachových peřinách a řekl jí: Lidstvo je na pokraji zkázy a nemohu nic dělat. Protože je mi ale úzko z představy, že budu shlížet na katastrofy zcela nevyhnutelné s rukama složenýma v klíně, pověřuji tě tímto úkolem. Jestliže sestoupíš na zemi a najdeš tam jedinou bytost, která bude odpovídat mým nárokům, dám jí neomezenou moc působit na ostatní matky, skrze ně na děti a tím na celý svět.
Vypověděl matce všech matek své nároky a tato se vydala na cestu. Musela jít strašně dlouho a hořce plakat, rozedřít si nohy, jít sněhem a blátem, až byla u cíle. Našla bytost, která začala pracovat se svými od stvořitele neomezenými možnostmi a získávala postupně matky jednu po druhé. Je to úmorná práce a bez chvilky oddechu. Ale kdo by nechtěl zachránit lidstvo?
Trvalo desítky let, než se svět dal o milimetr do pořádku. Narodily se další bytosti odlišné svým světlem v očích. Nesly poselství předané matkou matek. Jejich život byl utkán z pláče, utrpení, ponížení a odmítání. Avšak každá z nich byla královnou a nikdy se jí nemohl rovnat.
Víte, milé děti, jaké nároky na tuto bytost stvořitel měl?
Musí zapomenou na sebe a žít jen pro druhé. Jejím hlavním rysem bude pokora. Skromnost a trpělivost jí budou přiléhat jako oděv po celé dny. Bude poskytovat harmonii a svým nejbližším zázemí a přístav pro dny bouří. Svým chováním zaujme ostatní a bude dobrý přítel, protože jen tak přátele získá.
Prožije mnoho bolesti a její cesta bude nekonečná, ale velmi krásná. Poví svým dětem, že žijí z lásky, pro lásku a v lásce a jen o lásku stojí za to usilovat. Připomene dětem místo ve světě, když nebudou vědět, kudy kam, aniž by cokoliv řekla. Bude poskytovat všem kolem lásku bez podmínek a nároků.
Na světě nebude nikdo větší a silnější a nikdo nedokáže víc.
Je ještě mnoho práce v tomto světě a zapotřebí velké pomoci.
Je nutné zažehnout světla v očích dětí.
Vidíte, děti, jak můžete být důležité? To poselství platí i pro vás a vaše pomoc je nutná.

P.S. Včera mi nebeskou poštou přišel doporučený spěšný vzkaz, že mnoho času nezbývá.