středa 28. dubna 2010

Chtěla jsem dnes

….vyprávět o Tobě
došla mi slova
zkusila jsem to tedy
znova

chtěla jsem říct
jak moc jsi mi milý
a neřekla téměř nic
předlouhou chvíli

chtěla jsem vypovědět
čím je pro mne ten vzácný čas
kamarád jen zůstal hledět
ticho se vkradlo mezi nás

teď můj společník se na mne dívá
cítím se podivně
vidím, trošku nudou zívá
jak tak sedí proti mně

chtěla jsem mu o Tobě říct
nevím už z jaké příčiny
stejná hloupost jako popsat
pro rafičku hodiny

stejně jak pro ni jsou hodiny vším
tím jsi Ty pro mne
nic před, nic po, nic mezitím
jedna se druhé dotkne

tak jsem zůstala jen sedět
a přestala s popisem
vždyť nemusí nikdo vědět
čím Ty pro mne, já Ti jsem

a pak, když jsem oči sklopila
a skončila s tím zápasem
vína jsem se napila
a zkoprněla úžasem

v té rozpačité krotké chvíli
já vím, že vypadá to k smíchu
Ty jsi tam se mnou byl, můj milý
seděl jsi vedle mne v tom tichu

pondělí 26. dubna 2010

Tak se Ti budu líbit…

odpusť
zapomeň
dělej co chceš
beze mne

pravdu
lež
hlouposti dojemné
beze mne

zavírám
vyprodáno
starý krám
ano

za touhu
bolest
trápení
děkuji

tak dlouho
chci Ti říct
jak moc Tě
miluji

ale Ty neslyšíš
oči máš zavřené
lásku a něhu zas mám v sobě
stulené

pláčou a choulí se
k sobě
chtěly se rozvinout
chtěly jít
k Tobě

už Ti je nedám
já jsem se lekla
z prachu je zvedám
a slza už stekla...

úterý 20. dubna 2010

Pokorná

poušť má svůj písek
a hvězdy nebe
já mám víc
Tebe

les šumí korunami stromů
tráva se klaní květinám
jako bych přišla domů
když jsem Tě našla
když Tě znám

mám radost velikou
a strach, ten veliký mám taky
jak tiše týdny jdou
zas věřím na zázraky

a bojím se to vyslovit
jenom abych to nezakřikla
jak mocnou touhu dává žít
ta síla, co nám z nebe slitla

kdybych všechno, co tato láska dává
do sebe naráz nalila
pak věz, můj milý, žádná sláva
do hodiny bych nežila

padla bych pod tou tíhou
oslepená jejím jasem
i teď mé oči jihnou
dávno neví, čím já jsem

zcela jinak vidí
mé oslněné zraky
rozum se za to stydí
ale poznal to taky

jak všechno v nás mění se,
do moře lásky noří se,
jak srdce a duše jásají,
jak do sebe se vlévají
a pak bez rámusu
předchozích pokusů
ještě víc bázlivé
jiné, a přesto své
lepší než před časem
pokorné úžasem
dvě naše těla
srdce, co dřív se žalem chvěla
a duše prázdné předtím

něhou jsou náhle vřelá
a stávají se jedním

pátek 16. dubna 2010

Více méně už vím…

mince jsou méně než zážitky
a trvat méně než skutečně být
majetky méně než prchavé prožitky
vzbudit se znamená méně než snít

cíl méně než cesta
krása méně než čistota
slova jsou méně než gesta
a stálá váhání víc než zlá jistota

vítězství menší jsou překážek
boje jsou menší než snažení
věda méně nežli kladení otázek
a východiska jsou méně než znamení

růženec méně než pod křížem pláč
naděje rovná se víra
líp než „děkuji“ je říct „není zač“
víc než vášeň tichý cit, který svírá

naplnění toužebného
je méně než touha
a k poznání toho všeho
cesta příliš dlouhá....

středa 14. dubna 2010

Krása

je tichá
spí ráda
zlehýnka dýchá

léto jí sluší
nosí se pyšně
směje se hříšně

zrcadlí se ve vodách
tančí v záblescích světla
nezná strach
vždyť
z nebe slétla

skotačí radostí
zpívá ji do světa
však je-li povrchní
pak s mládím odlétá

jen jedna nekončí
jenom ta zůstává
krása lidských duší
hluboká, jásavá

tento druh krásy
velkou má cenu
ohromí kdekoho
muže či ženu
nekřičí do světa
vystačí s málem
nikdy neodlétá
je všech krás králem

nebojí se stáří
necouvne před vráskou
i do tmy září
chráněna Láskou

vydává se stále
pořád má dost
zásoby nemalé
střeží Upřímnost

padne-li někdy na kolena
hned pozvedne se nahoru
ta nemůže být poražena
za přítele má Pokoru

a když někdy této kráse
smutek srdce svírá
hned se rozveselí zase
pomáhá jí Víra

...lidé podstupují tisíce zápasů
život obětují
pro krásu

úterý 13. dubna 2010

Nebe a chrám

Ticho, co křičí
dav, v němž jsi sám
svůj, a přec ničí
nebe a chrám

voda na poušti
jas tunelu
pták, zmlklý v houští
start v závěru

touha a bolest
láska a žal
rámusu šelest
čistoty kal

spánek, co drásá
radost, jenž brečí
bez viny spása
svoboda v křeči

smír beze sporu
bez obrazu rám
statky bez dvorů…
nebe a chrám

vidění světa
často je dvojí

v nebi a chrámu
v jedno se spojí

pondělí 12. dubna 2010

Únava

Skládám své zbraně
vlajkou mávám
už odkládám své brnění
tím na hradbách znamení dávám
že vím
už se nic nezmění

usedám tiše
po té bitvě
jsem hladová a znavená
zas podrobím svou duši pitvé
a třást se budou kolena

ale jen jednou
žádnou sílu teď už
nemohu získat na příště
mé nohy poslušně se zvednou
a opouštějí bojiště

kudy a kam
to ještě nevím
a řešit to teď nemohu
to, co mi zbylo
klidně vezmu
nacpu do svého batohu

tady už není
kdo by se pral
anebo cosi vzít si chtěl
není bitva
a není král
trpící
ani mučitel

jen chvilka
tuze kratinká
ve které ještě něha žije
pak srdce stáhne žaluzie
a duše zavře okýnka

neděle 11. dubna 2010

Radostná

Jak křídly mává láska moje
tak klidně může uletět
někdy se vzdává i bez boje
dříve, později
nebo hned

je jedno, jak to dopadne
a kudy a kam poletí
lidem zůstává záhadné
jak mocně všechno posvětí

ať letí, ať se vznáší, chce-li
proto má přece perutě
vždyť já čekala život celý
zda někdy a kde
najdu Tě

a už jsem našla
vím, jsi tady
a nevadí, že nejsi můj…
na fantazii, na záhady
na každou trýzeň
pamatuj
lze napasovat tyto rady

nikdy se nesmíš cítit sám
můj svět byl Tebou požehnán
a kamkoliv teď vykročíš
já kráčím s Tebou. Ty to víš

tak drž se zpříma
nebuď bloud
vždyť všude kolem štěstí dřímá
někdy stačí jen
procitnout

Až jednou

Až jednou budu zticha
tak vzpomínám
má láska ještě dýchá
se dveřmi dokořán

a přijde den, kdy prázdno
bude se ve mně rozpínat
ještě to není dávno
ještě to není znát

ještě mám světlo
svítí
je živo nadějí
snad, až odkvete kvítí
pak zhasne
později

nic nezačalo
proto právě
nemůže nic být skončeno
a možná se to jenom zdálo
že už mám srdce zlomeno

však lepší nežli mít je v hrudi
studené jako z křemene
takové, které jenom studí
chci je horké
a zlomené…

Modlitba poutníka

Mé kroky míří časem
a nesou ssebou břehy vod
mou cestu značíš mi svým jasem
a někdy mi to není vhod

má cesta stáčí se, je těžká
břemena často upadnou
a vím to teprve až dneska
že jsou mou kotvou záchrannou

má trápení jsou majáky
které mi na mou plavbu svítí
zjišťuji, náklad lecjaký
vůbec jsem nemusela míti

má pokušení jsou Tvé rány
nechci je nikdy obnovit
Tvá přikázání kruh záchranný
jenom s ním smíš mne vylovit

má láska je jak hebké peří
je stálá
chodí po rose
stačí mi jen ta jedna z mála
a nic není, jak zdálo se

má víra bezedná je k Tobě
i když je občas v pochybách
musela bych utéct i sobě
kdybych snad
někdy
měla strach

má jistota je Tvoje svíce
nechci ji nikdy uhasit
já nemůžu být ve tmě více
teď, když už chápu, proč mám žít

má přesvědčení někdy bolí
a zřídkakdy je dodržím
občas mám tváře mokré solí
a taky někdy špatně spím

přes všechna tato klopýtání
jimiž svou cestou tápu
chci zpívat, Bože, díkůvzdání
za to, že už to chápu

že jas je nutný
břemena dar
trápení světla
můj hřích Tvůj zmar
láska je věčná
a víra že je naděje
jistota nekonečná
a život že se usměje

když jednoduše budu řídit
své kroky s jasným vědomím
s jistotou, kterou už vím roky
a s právem, kterým říkat smím

ať cokoliv, kdekoliv, jakkoliv se stane,
chci kráčet jenom tam, kam vedeš mne Ty,
Pane

čtvrtek 8. dubna 2010

Lítací

Ať cokoliv se děje
když vzpomenu si na Tebe
mé srdce hned se směje

Tu radost v sobě dlouho mám
no, od chvíle, co Tě znám
a dělá, co si zamane
myslím, že u mne zůstane

Život je příliš složitý
a cesta jím je klikatá
od chvíle, kdy jsi ve mně Ty
cítím se velmi bohatá

A to mne vůbec nemáš rád
(nebo to jen nedáváš znát?)

Pytlů pět s pískem kol pasu bych chtěla
kdybych snad někdy zjistit měla
že jsem pro Tebe
něčím
v tu chvíli praštila bych se vším
a musela se ukotvit k zemi celá
neboť samým štěstím
větším, ještě větším
v ten moment bych Ti uletěla

Stačí?

Vím, teorie znám
měl by mi stačit Pán Bůh
sám

Měla bych najít klid jen v sobě
klid i Boha mám ale
v Tobě

Vím, znám všech deset přikázání
dělám, co umím, to mi věř
však čekám jen Tvé zavolání
a doufám, že mi neumřeš

Tak vzácný jsi mi
a tak milý
a nemůžu s tím vůbec hnout
nad moji lásku není síly
můžeš se na ni spolehnout

Až někdy příjde chvíle zlá
přečti si tato slova
smutky ztichnou, když mluvím já
a najdeš radost
znova

Úvaha

Přejde čas…
uplyne voda
dobré v sobě nechám
zlé se časem poddá

Přejde léto
a podzim teskně zpívat píseň bude
stromy k zemi se nakloní
však láska, ta mi zbude

Chlad přijde taky
tenký led na kalužích
pak pevně semknu zraky
budu snít o bílých růžích

Noc přijde
bude černá
a smutno jako v hrobě
já se nelekám
jsem věrná
Tobě, Jemu i sobě

To není, že se vzdávám
nebo se chovám netečně
všemu, co přijde
mávám…

Vím, nežila jsem zbytečně.

úterý 6. dubna 2010

Zajímavé...

Půl svého srdce jsem vytrhla z těla
půl duše odešlo jinam, než měla
snad jednou vrátí se
zas budu celá
(nejsem si však jistá, zda bych to chtěla)

Zřejmě ze slušnosti, kterou máš darem
chtěl jsi neublížit
předstíral zájem
jen pro rozptýlení
teď už to vím
konečně to chápu...
už rozumím

Stále jsem ráda, že Tě smím znát
však musím pro Tebe cos znamenat
zahrnula jsem Tě, zasypala
velkou dávkou citu
dobře víš, že jsem si přála
Tvé přátelství
bez soucitu

Musel jsi poznat, jak moc pro mne znamenáš
vždyť nejsi dítě a život už znáš
a třebas už jen pro mou upřímnost
věř, měl jsi raděj říct, že mne máš dost

Lepší být horký anebo studený
lépe se to stráví, a nejen u ženy
jednou to pochopíš, možná už brzy
....u toho nebudu.
A to mne mrzí.

Přesto Ti děkuji. Plná jsem vděčnosti.
Jsem sice nešťastná, zbrklá svou prudkostí
v ničem nevynikám a nejsem nejmladší
s láskou však zas říkám: Z nás dvou jsem bohatší...

Budeš si stýskat?

Když nenapíšu já
budeš si stýskat?
nebudu-li už Tvá
chtěl bys mne získat?

stojím Ti za snahu
za čas
či za zmínku?
chceš mne mít za pravdu
nebo jen vzpomínku?

Rozříznout pilkou Tvou lebku bych chtěla
uvidět myšlenky Tvé
nahé zcela
jestli jsi můj přítel
zdali Tě ještě mám
nebo už "měla"...

pondělí 5. dubna 2010

Jde o víc

Pokud jde o Tebe
jsi moje síla
a já už nejsem táž
jaká jsem byla

Pokud jde o Tebe
jsi moje jistota
v Tvých očích je všechno
laskavost, čistota

Pokud jde o mne, tak
bojím se hodně
aby ses nelekl
máš-li co pro mě

Vše, co potřebuju a co kdy chtěla jsem
všechno máš v sobě
jednou ustrneme oba dva úžasem
stejně jak Ty ve mně, tak já jsem v Tobě

Až zaťukám na bránu

Nadechnu se, zvednu ruku
A zaťukám na bránu
Na Tvé srdce, Pane, tluku
S Tebou tu už zůstanu

Na zemi jsem nechala vše
Co jsi svěřil k rukám mým
Vím, teď budu navždycky zde
Tvůj příbytek je i mým

Vše, co konala jsem, měla,
Vše tam dole zanechám
Odešla jsem pryč od těla
Přicházím tam, kde to znám

Koukám zpět a váhám chvíli
Nevím, zda to mohu říct
Nemohl bys Pane milý…
Povolat nás k sobě víc?

Nemohl bys ….také… jeho¬?
Kolik mu tam zbývá rán?
Pozvat jej do stanu svého?
Beze mne tam bude sám……

neděle 4. dubna 2010

Co je nejvíce zapotřebí

Můj svěřenec Kuba upřímně nenávidí svoji malou sestru. Protože jsem získala jeho důvěru, řekl mi důvod. Má dojem, že rodiče ji mají rádi víc než jeho a proto by Kuba chtěl, aby sestra nebyla. Nežila. Na moji otázku, proč se rodičů nezeptá, jak to je s tou láskou, řekl, že se bojí. Odmítl i moji pomoc. Návrh napsat rodičům dopis neprošel. Strýc Vladimír, který má Kubovu důvěru též, nevyšel, i když jsem Kubu motivovala, aby se mu svěřil. Lítost mne postihne vždy, když mi Kuba líčí, jak brečí a začne se přitom úplně dusit, jak schovává hlavu do polštáře a promlouvá ke svým hopskulkám, až když se uklidní. Jedině ony mu naslouchají.
Jsem v choulostivé situaci. Kuba si nepřeje, abych promluvila s rodiči. Věří mi a já jej nezklamu. Mohu se jen snažit jej každý den motivovat k tomu, aby se zeptal, ujistil. Vím, že Kuba mne má rád. Zjistila jsem to snadno. Ptal se mne, koho mám v oblibě já a při výčtu svých přátel a blízkých, ve chvíli, kdy jsem se mu svěřila, že jeden můj známý mne až tak nemusí, vyhrknul: „Tak mu kupte míčky na gumě!“ Právě tím jsem si Kubu získala.
Dnes se mne Kuba zeptal: „Paní učitelko, proč vás kluci nemají rádi? Proč říkají, že jste stará a sto let za vopicema?“ No. Dobře vím, proč to kluci říkají. Jednak opravdu stará jsem a pak, při hodině suplování jsem jim řekla, že kluk, který bije holku, je u mne srab. SRAB!! A když seděli na mé lavici jako kohouti na hřadě a každý z nich třímal mobilní telefon a hrál nějakou podivnou hru, řekla jsem: „Vysmrádněte, volové!“, protože kdybych jim řekla: „Jděte pryč, milí chlapci“, dlouho by mi nerozuměli a vzhledem k tomu, že právě zvonilo, nebyl čas pro těžkopádný tok jejich myšlenek . Takto věděli hned, o co jde.
A samozřejmě, když se dostanu do situace, kdy před nimi mohu stát, liju do nich, aby místo vulgárních výrazů používali názvy zeleniny, například, odejdi, květáku nebo zmizni, kečupe. Největší úspěch měla kedlubna a chřest. Je to fakt staromódní.
Ale když někdo z nich zblbne písemku nebo diktát, vždy si jej vezmu stranou do poslední lavice a vysvětlím mu chyby. A přestože především Patrik mne hrozně moc rád nemá, musela jsem jej po těch jeho vlasech právě proto pohladit, i když určitě netušil, proč to dělám.
Dát dětem vzdělání, jídlo, samostatný pokoj, hračky a počítače nestačí. Potřebují jistotu lásky. Dát dospělým vzdělání, jídlo, dům, auta a dovolené nestačí. Potřebují totéž.
Hlad po lásce je nenávist. Zloba a strach jsou převlečená volání po naději na lásku.
Máte-li koho svého, dejte si záležet, aby každý den o vaší lásce věděl. Láska je těkavá, má tendenci vyprchávat nebo alespoň tento dojem budit. Stálou potřebu lásky máme všichni. Abychom ji mohli uchovávat, dávat a množit, potřebujeme víru. Potřebujeme se napojit na Zdroj, kterým je Bůh. Přijmout Jeho Lásku a protože je zřejmě povahy nepevné, je bezpodmínečně nutné nechat se jí prolévat a prolnout každý den.
Právě proto mají děti rodiče. Proto máme přátele. Proto jsme Božím zástupem. My sami jsme svořeni Láskou. Na své životní pouti vytváříme řetěz duší, prahnoucích po ní. Na samém začátku stojí Láska bez podmínek, ujišťující, dávající nepřetržitě, nadějná. Nepřerušujme řetěz, neucpávejme tok. Není nic horšího, než člověk, čekající v tmavé kobce nepřijetí, který, protože sám nedostal, nemůže předávat.
Ač stará, občas vulgární, dávám si záležet, aby mně svěřené děti, přátelé i známí o mé lásce věděli. Stále. Doporučuji. Myslím, že by se tím vyřešilo i bití holek a hloupé mobilní hry.
Málokdo má odvahu se zeptat. Především děti se bojí odmítnutí. Vytvořili jsme dojem, že nejprve něčím a někým musí být, aby si naši lásku zasloužily. To je největší chyba. Roste s dětmi do dospělosti. A s dospělostí se zdají nabírat i nároky na velikosti. Děti odmítají pomoc a dospělí už o svých potřebách ani nemluví.
Je důležité děti mít rád tak, aby věděly. Pro ně samotné, ale i pro nás. Nechtějme se dočkat chvíle, kdy se mezi sebou budou nenávidět. Svět je plný nešťastných Kubů a sester, které neví, proč se na ně jejich vlastní bratři mračí.

Óda na radost

Žiju adventním, velikonočním a jiným zpíváním. Žiju krásnými slovy svých přátel a dětí. Samozřejmě taky jím a piju, ale žádná potrava ani tekutina mi nedala nikdy křídla. Z masa je mi těžko, ze sladkostí blbnu, alkohol mi neprospívá, protože ztrácím artikulaci a znepokojuje mne, že při větším požití nemám koordinaci pohybů, na které jsem zvyklá.
A teď. Sledujte. Kolik stojí písnička? Smích a radost? Můžete to zabalit do mouky, vajec a strouhanky a usmažit?
Litovala jsem dlouhé měsíce, že jsem opustila vyhřátou židli ve státní správě, než jsem si přišla obhlídnout svoji nástupkyni a zjistila, že je vypelichaná.
Taky bych byla. Zabývala-li bych se jen suchopárnými výpočty, zbyla by ze mne podivná skořápka, dutá bublina, plná nesmyslů. A po celém dnu stráveném v kanceláři bych určitě nechtěla nic jiného, než se položit na postel a trvat tam strašně unavená (dobře si to pamatuju) jen z toho, jak jsem byla dobrým úředníkem. Vůbec by mne nanapadlo potom zpívat nebo psát. Už bych neměla hlas ani myšlenku.
Jak by byl svět smutný, kdyby nebylo zpívání, psaní, blouznivců a věčných snílků. Nejde tu o termíny, peníze, postavení, přesto tohle a jenom tohle lidem dává křídla a příčinu k přežití. Otrhejte labuti všechno peří; pak to, co z ní zbude, je přesný obrázek světa, kde se všechno jen počítá.
Bytí je o radosti. Žádná mince nezaplatí prchavé okamžiky, které ssebou přináší navenek nepodstatné a nedůležité maličkosti, svírající naše srdce, zážitky, při kterých máte husí kůži, záblesky štěstí, které nenahradí vůbec nic, co se dá koupit.
Chvíle největšího štěstí jsou zadarmo.
Kupte si důvěru, lásku a smích. Nikdo vám je neprodá.
Avšak dáte-li důvěru, lásku a smích, nikdy nebudete bohatší.
Určitě existují úředníci, kteří jsou básníky. Pokladníci, kteří zpívají. A moje hodnocení je krátkozraké. Ale ještě nikdy jsem neviděla juchat exekutora nebo recitovat státního zástupce. Možná jsem se nedívala dobře.
Najdu-li takového, omluvím se.