pondělí 28. června 2010

Největší láska

Pro děti dýchám. Mnohokrát jim říkám, minimálně jednou denně před spaním, že je mám ráda. Ujišťuju je o své náklonnosti, která si neklade podmínky. Jsou dosud milé. Nezlobí. Nikdo z nich nekouří například marihuanu, neuráží mne hrubými slovy, netahají se po nocích. Je snadné jim říkat pěkná slova. Když se občas hádají, zavřu pevně dveře a jdu si po svých, pokud právě netouží po tom, abych jejich spory rozhodla. Je mi to jedno. Pokud se nezabijí, tak se srovnají. Vím, že to je nutná příprava na život a příští setkání se spoustou blbců, kteří jsou za každým rohem.
Pro přátele dýchám. Dávám jim najevo, jak jsou pro mne důležití. Snažím se na ně nezapomínat a udržovat vztahy. Není to těžké. Většina mých přátel má vzdělání, jsou zajištěni, dobře oblečení, příjemného vystupování. Neválí se ve stocích u nádraží ani po mně nežádají bůra, aby to vzápětí střelili za prcka rumu.
Pro svoji rodinu dýchám. To bývá někdy těžší. Má širší rodina si často vyžaduje velkou toleranci, ale poučena životem vím, že dokonalý není nikdo a já sama jsem čas od času pro své blízké k nevydržení. Protože rodina je poměrně velká, vždy tam najdu minimálně jednu spřízněnou duši, která mne podrží v mých rozhodnutích, i kdyby všichni ostatní byli jiného názoru.
Největší lásku však projevím, až mé děti budou zlé, nenávistné, až mne přátelé zavrhnou a rodina odkopne. Největší lásku má ten, kdo odpustí a obětuje sebe pro jiné. Pro příklad nemusíme dál než na Golgotu. Jak lehké je milovat Krista za to, že On miloval nás. Jak příjemné je chodit pěkně oblečená do chrámu na nedělní mši ve slunných dnech, kdy se všechno daří a okolí se usmívá a přeje Vám pokoj. Avšak milovat Krista, který žádá, aby se člověk plazil příkopem, v cárech, žíznil, stál jak poslední chudák na nádraží bez vyhlídky na milosrdenství lidí kolem a oči měl vyschlé od prolitých slz, je těžké velice.
Nemám na zádech jeho kříž. Neprobijou mi ruce a nohy hřeby, neprožiju úzkost v Getsemanech a nebudu pít ocet před posledním vydechnutím.
I tak ale každá oběť, kterou po Jeho vzoru přinesu, rozšíří nebeský úsměv v geometrické řadě.
Vím, každé trápení, které kvůli němu podstoupím, je nesrovnatelné s Jeho trápením.
Všechny slzy, které proliju, jsou nanicovatým pramínkem proti moři Jeho hoře.
A nikdy nemohu mluvit o velikosti své lásky, protože ve světle Jeho Lásky je všechno ostatní směšné.
Stěžovat si na cokoliv v mém malém světě by byl velký hřích.
Ale o největší lásku i v nejmenších poměrech je zapotřebí vždy usilovat

Epitaf

říkají, že moře ubývá,
že láska umírá
vím
já ale
nevěřím

nepíšeš, nemluvíš
no, je to asi tím
že na mne nemáš kdy
tomu však
nevěřím

zřejmě Ti nescházím
a netajíš se tím
svým srdcem procházím
a stejně nevěřím

když je to tedy tak,
smířím se nějak s vším
jen
stále nevěřím

je pro mne útěchou
když smutek mne svírá
mít Boha pod střechou
v Něm je má víra

netrap se proto mnou
klidná jsem poznáním
zpevněná bolestí
posledním vyznáním

mám Tě ráda
vždy Tě budu ctít
tak, jak velká láska žádá
musela jsem Tě chtít

můj cit plyne dál
a nemá břehy
v mé touze není stín
ve ztrátu něhy
já prostě
nevěřím

jednou, snad, mineš mne
jak míjíš se s kdekým
duše se pozvedne…
…vidíš?

já nevěřím

Odvážná

…věř mi, já vím
neboj, rozumím.

nic neříkej
nechej mne s Tebou být.
neutíkej
toužím Tě navštívit.

přijmi mne
vpusť mne
vem mne do svého ticha
složím své tělo zemdlené
jak ten, kdo jen pro Tebe dýchá

tak přijmi mne
tak pozvi mne
není nic, co Ti brání
mé srdce je už dávno Tvé
já jsem Tvé požehnání

srdce to ví
je pevné
na stráži bdí
je věrné
a přes den mluví
v noci zase dýchá si v lásky peřinách
tak poklidné je ve své kráse
dech hluboký je
pravidelný
vím, je to tím, že nemá strach

jsem tady
blízko
podívej
hned po létě se podzim tlačí
za oknem kvete orchidej
já jsem Tvůj přítel
a to stačí

kam to mám jinak všechno dát?
z nebe mi denně láska chodí
nauč se ji ode mne brát
tichá něha nás osvobodí

já jsem Tvůj vzácný tichý host
kdy už přivykneš tomu?
vždyť žiju Tobě pro radost
vejdi ke mně
pojď domů

čtvrtek 17. června 2010

Školní

že jsi mi vším
už řekla jsem
i o tichu jsem mluvila
jak pokorná jsem úžasem
Tebou jsem celá ožila

že, i když nechceš věřit tomu
jenom s Tebou tak dobře je mi
jak když konečně přijdu domů
po dlouhé cestě širou zemí

mluvila jsem i o dojetí
jež působí Tvůj tichý svět
o úctě, která můj vztah světí
hodně věcí jsem řekla hned

to nejhlubší
to jediné
co vyslovit se bráním
je u mě školou povinné
(a to před Tebou chráním)

že učím se jak v první třídě
ovládat
svěřit to tabuli a křídě
a nikdy nemazat

otevřít první učebnici
co ještě voní novotou
být ráda za lavici
nekřičí prázdnotou

mám pomůcky i pouzdro
taky co dohánět
v mé škole platí kouzlo
že zvonek zvoní hned

však neměří mi čas
zvoní jen pro radost
ty hodiny jsou v nás
a prostoru je dost

a látky, kterou mám pro Tebou učení
je hodně
radost mám
a velké nadšení

a šťastná Tebou chodím
obracím Tvoje strany
vím, pro tohle se hodím
vždyť jsi můj milovaný

v tom studiu ani na chvíli nespočinu
nemyslím vůbec
(jsem snad blázen?)
na svačinu

nechci Ti to však přiznat
vše tajím a jsem nesmělá
snažím se tvářít, taky říkat
že už jsem dávno dospělá

jsem nejistá svou zralostí
a nevím, jestli bys to chtěl
vím však celou svou bytostí
že nejlepší jsi učitel

v těsné lavici velká sedím
šťastná jak hloupé děcko
s úsměvem občas z okna hledím
chci naučit se všecko

sobota 12. června 2010

Když zešílí matka

Být matkou je odpovědné. Nesmíte zešílet. Leč někdy se stane, že navzdory dobrým úmyslům, přečteným nesmyslům i ostatním syslům ztratí rozum i silný jedinec. Můj dobrý kamarád například vlastní tak skvělou přehlídku kvalitních vín, že každá, i ta nejlepší matka odchází z jeho dvora obklopená a podpíraná svými ratolestmi jako poslední zpustlík a diví se, že silnice se rovná přímo k obličeji. Znám poměr silnice k obličeji tak dobře proto, že jsem měla tu čest jej několikrát zažít.
Včera díky své únavě, nepřetržitému horku, odporu k technickým vymoženostem a nepřekonatelné nenávisti k počítačům v okamžiku, kdy na mé přání dcera ihned nevypnula notebook, pohrozila jsem, že se ihned zblázním a zbláznila jsem se. Kousala jsem do ponožky, která se válela vedle postele. Házela jsem na zem pastelky a vrčela přitom. Skákala jsem jak šimpanz, bila se do hrudníku a slintala. Trvalo to dost dlouho a šokovaná dcera utekla do koupelny, zatímco syn se skvěle bavil (vždy, když zuřím nebo se zblázním, ohromně si užívá a nemůže se dočkat, až se to znovu přihodí).
Dokonce jsem s uraženou dcerou a rozmrzelým synem (podle něj skončilo mé bláznění předčasně) neprovedla předvečerní usmíření, nepověděla jsem jim, že je mám ráda, tak, jak to dělám každý den a odešla jsem spát. Ve svých snech jsem kurážná nebyla a chtěla jsem hned od rána být lepší, budu-li mít ještě u dětí šanci.
Ráno jsem rozpačitě přivítala kluka, který blaženě kulhal do kuchyně a evidentně mi všechno odpustil, protože se tulil ihned. Obavy jsem měla z naší princezny, která kolem poledního otevřela oči a otálela s příchodem. Bála jsem se.
Ale Týna přišla a oči měla čisté. Rozpřáhla náruč a omluvila se v jedné chvíli se mnou. Jako pokání za její prominutí mé bláznivosti slíbila jsem, že s ní ještě dnes shlédnu Cimrmanovu Hospodu na mýtince a protože jsem byla pokorná hodně, přidala jsem i Lotranda a Zubejdu, čemuž ona nemohla v první chvíli ani uvěřit.
Snahy rodičů být kvalitní za všech okolností nejsou v pořádku. Děti vás budou mít rády, i když uděláte chybu, pokud ji přiznáte. Je směšné držet si výsadu nejchytřejších a nejlepších.
Můj otec byl dominantní. Autorita za každou cenu. Jak ráda bych viděla kousat jej do ponožky nebo předvádět opici. Nikdy jsme se spolu nezasmáli tak, aby nám tekly slzy, což se mi běžně s mými dětmi přiházívá. Myslím, že je to škoda.
Je jedno, jak velkou váhu má u dětí vzdělání, úroveň a pracovní zařazení rodičů. Děti potřebují podle mne jediné: Vědět, že je mám ráda. Za všech okolností. Ať vyvedou cokoliv. Pak můžu klidně čas od času i bláznit.
A co není nepodstatné: Mé děti budou vědět, že v průběhu života se i ony samy mohou stát zpustlíky i idioty, ale vždy je čas a dobře vrátit se domů.

pátek 11. června 2010

Červnová

tak pokorně je ve mně
jsem tichu vydaná
dnes horkem dýchat země
bude až do rána

a ráno milé bude
jak letní rána jsou
rosa se třpytí všude
poběžím za krásou

příroda působí tak jemně
vrátím se potom zpět
mluvila ke mně země
chci Ti to vyprávět

jak chodila jsem ránem
jak kráčela jsem zemí
já zjistila jsem právem
to, co ostatní neví

tak tichounce je ve mně
jsem sobě vydaná
mluvila ke mně země
a já vím
od rána

tu lásku, kterou mám
tu nevyměním za jinou
od chvíle, co Tě znám
jihnu Tvou krajinou

snad o ní nemáš zdání
a nejsi jediný
však já znám Tvoje tání
tuším Tvé krajiny

jsou čisté
zákoutí smíchu
oblasti, jenž chci chránit
místa, odolná hříchu
pusť mne k nim
chci je najít

a našlapovat zlehka
neničit, nedýchat
Tvá krajina je křehká
je zázrak
chci ji znát

u Tebe teskno není
i když se zešerá
víra je Tvojí zemí
modliteb jezera

na krásném koni touhy
Tebou chci uhánět
život je jak mžik pouhý
od rána vím, už nikdy nechci zpět