čtvrtek 22. července 2010

Čtyřicátá

dny jdou
a noci k ránu jasní se
jsem stále Tvou
ale už nezblázním se

ztichlá jsem láskou svou
a nechávám tě na pokoji
žiju jen velkou pokorou
už nejsem ta, která se bojí

cesty mé se s Tvými minou
a léto v zatáčkách se točí
když přemýšlet mám nad roklinou
raděj sešplhám po úbočí

jsem celá
mám pokoj v sobě
jsem smělá
díky Tobě

má duše tolik blízká
jestlipak se Ti stýská?

jestlipak ještě vzpomeneš
co chybí Ti, máš?
máš, co chceš?

zdalipak jsi víc spokojený
našel jsi mně podobné ženy?

má něho na dně stulená
má touho do osidel jatá
mám otlačená kolena
a báseň už je čtyřicátá

pátek 16. července 2010

Mé stálé obavě

má stálá obavo
bázlivé váhání
vše, co jsem a co mám
mé něžné strádání

lásku, co mám Ti dát
tak jak už tolikrát
pod křížem nechám
v pokoře klekám

mé krásné bláznění
se světem smíření
příčino smíchu
myšlenko v tichu

každý den dávám vše do Jeho náruče
co budu žít
i pak
až srdce dotluče

co jsem já na tomto světě
napsat se dá jenom v jediné větě
ta věta začíná a končí díkem
já jsem Tvá
užaslá
jsem prostředníkem

bez zásluh a školení
bez dlouhého modlení
tak strašně nejistá sama v sobě
poslaná od Krista
navždycky
k Tobě

pro Tebe od Něj láska mi chodívá
a nečeká na přijetí
Bůh se na mne usmívá
a tím poselstvím mne světí

tak dlouho sama se má duše chvěla
ten pocit už je pryč
s Tebou jsem celá
mám všechno
ne
mám víc
víc než jsem chtěla

stále a napořád velice jemně
zůstáváš (vím, že rád)
vetkaný ve mně

úterý 13. července 2010

Tklivý příběh o Johnovi a Anně aneb „Jaký šel, takovou potkal“ (nebo ne?)

Anna je obyčejná žena ; taková, jakých jsou tucty. Má navíc snad jen na bradě chlup, dupy dup. John je usoužený snílek, věčně s hlavou v oblacích. Bůh ví, jak se to vůbec mohlo stát, že se tihle dva potkali v poloprázdném lokále, kde chodila jen podivná číšnice s prachbídnou nabídkou na jídelním lístku. Anně se zazdálo, že se hnula zem, ovšem, nemohla hned bláznit, jaképak cavyky, je to prostě sympaťák, tenhle John pobledlý, a chtěla to pustit z hlavy. Jenže, ouvej. Všechno ostatní jí z hlavy šlo pustit, ne však John. Usadil se jí tam tak pevně, že když Annu srazil cyklista a na pohotovosti jí prováděli vyšetření mozku, zdali není otřesen, třásli se jen službu konající lékaři, když v každém thalamu Annina mozku našli Johna.
Byl prostě všude. Propustili ji s výslednou zprávou: Res.dg.: Cerebrální postižení neznámým mužem v celém rozsahu přilehlých komor.
A pak sestoupil John z hlavy Anně do srdce, duše, žaludku, jater a sleziny. Nedalo se s tím dělat vůbec nic. Anna se snažila, seč mohla. Dala na modlení. Dala se na pokání. Opila se. Vystřízlivěla. Přejedla se. Nejedla. Pobledla. Na zadek usedla.
Rozebrala to se svými dětmi, svým tlustým kamarádem a přiznala se ke všemu. Všichni byli celí užaslí, především skutečností, že přiznávat se nebylo vůbec k čemu. Sám John byl patřičně vyděšený, když mu Anna suše emailovou poštou oznámila, že se k němu přiznala všem a k jeho cti musíme říct, že neutekl se strašlivým křikem, jako by to udělal každý průměrný muž, což jen potvrzuje v titulku uvedené, tedy že, jaký šel, takovou potkal (anglicky „as he went, such he met“). Tím pro něj ovšem nastalo řádně bláznivé období. Chtěl sice trvat v klidu ve svém srozumitelném světě a občas memorovat moudrosti, protože sám o sobě byl moudrý z celé své podstaty, ovšem ta bláznivá ženská mu nedávala pokoj. Neustále jej obtěžovala svým psaním, básněmi, fejetony, a byla tak praštěná, že po nějakém čase ji John prostě musel mít rád. Nebo si na to zvyknul, to už se nikdy nedozvíme. Anna, i když on o to vůbec nestál, mu stále popisovala své duševní pohnutky, zármutky, i skutky. Nedala mu oddechu ani minutky. Nejprve mu vyznala náklonnost, pak vzápětí jejich vztah končila. John byl šokován tím, jak zdařile se dají několikrát za sebou ukončovat vztahy, které ještě nezačaly. Musel však kromě toho, že četl Anino blouznění, občas pracovat a proto snad zůstal rozumným i nadále.
Inu, od Johna odbočím a vrátím se k Anně a jejímu ohromujícímu zjištění, že z devadesáti procent je tvořena Johnem.
Musela se s tím smířit. Je tu pro Johna, je to jisté. Anna, ta dříve spolehlivá a rozumná žena, začala procházet zvláštním obdobím. Nemohla spát. Stála-li, nemohla stát. Usedla-li, nemohla sedět. Nejlépe jí bylo, když chodila v lese a spřádala v hlavě truchlivé básně, ve kterých většinou hlavní hrdinka umírá zasažena bleskem. Někdy chodila tak dlouho, že v lese mezitím padla noc. Nic ji netěšilo. Děti jí připadaly, že pořád něco chtějí a skutečně to bylo tak; darebáci. Přátelé ji přestali zajímat. Myslela na Johna, žila pro Johna, mučila se pro Johna. To by bylo vcelku jako životní program neškodné, ovšem, Anna se začala zabývat zničehonic svým zevnějškem. Dříve to nedělávala, teď se však zaměřila na svůj pohlouplý nos. Zdálo se jí, že je podivná obecně a chtěla to všechno vylepšit. Celé to popletla a vzala si z dceřiny kosmetické poličky přípravek Elsev, který si houževnatě roztírala na obličej. Až za několik měsíců zjistila, že je to balzám, podporující růst vlasů, takže příští měsíce si musela stříhat bradu a horní ret. Výsledkem bylo, že poněkolikaměsíční známosti s Johnem vypadala jako Krakonoš.
Dříve bývala zodpovědná matka. Všichni vedoucí z táborů jejich dětí si nemohli vynachválit její pečlivost, tento rok ovšem zapomněla zabalit synovi zavazadla a ještě se velice divila tomu, když po ní chtěli přihlášky na tábor a bezinfekčnost. Vymazala všechny emaily s instrukcemi, co si mají děti vzít a byla na svého syna dokonce hrubá, když mu spílala, že nadělá spoustu cavyků pro nic, neboť on se seznamu dožadoval. Takto Annina osobnost podlehla totální destrukci. Při vaření dostávala záchvaty ukládání do krabiček, aby posléze s těmito běhala po čtvrti a kula pikle, kam proviant skryje pro Johnův příchod. Obsluha v nonstop provozovnách po nějaké době přivykla blouznivé ženě s plápolajícím zrakem a jejím podivným historkám o příteli, který se s ní měl sejít, ale bohužel z toho sešlo a proto mu musí tady nechat něco (he!); takovou podivnou zásilku, vzhledu příruční bomby. Někdy Anna chodila ulicemi a úslužní číšníci měnili směr cesty, i když prokazatelně v rukou žádnou krabičku nenesla.
Obtěžovala Johna neustálými vyznáními lásky.
Naštěstí rozumná žena, která žila hned v sousedství, taková nevýrazná moralistka, která nosí podivné fyží a všechno má přehledně jasné, takže z míry ji nikdy nic nevyvede, Annu svázala do kozelce, zfackovala a přiměla výmazem mozku elektrickým šokem, aby na Johna zapomněla. Jistým způsobem je to škoda. Rozumných žen je spousta a takových bláznů, jako bývala Anna, nenajdete na širém světě víc než jednoho za sto let. Osobně si myslím, že ona moralistka Anně tajně záviděla, ale nikdy to nepřizná, ani kdyby ji mučili.
Ještě že John ve své moudrosti všechno chápe, zůstává stále slušný, laskavý a vlídný člověk a ani jej nenapadne, že by mohl něco postrádat. Inu, přece jen, takový nešel, jakou potkal. Byl prostě lepší (nebo ne?).

pondělí 5. července 2010

Jitřní

…je brzy
všichni ještě spí
už noc se s jitrem mrzí
brzy se rozední

a já s úsvitem spěchám
mé nohy tančí ránem
těžké sny doma nechám
teď chci být se svým Pánem

všude tak klidně
ospalé ulice
domy se tváří vlídně
jsem jedna z tisíce

jsem v Jeho rukou malá
jak dítě
oči otvírám
jak pavouk svoje sítě
desátky prostírám

a v nich mé prosby
lásky, strachy a naděje
On pro mne nemá hrozby
vždycky se usměje

mé srdce ve mně zpívá
tichounce modlím se
děkuji, že jsem živá
jak skřivan na římse

sobota 3. července 2010

Makromagická

ve ztichlé čajovně úplně v rohu
podobná královně děkuju Bohu
že jsi mne přived zas do Jeho náruče
že nastal krásný čas a praskly obruče
zmodralo nebe
hnula se země
že jsi mne naučil velice jemně

definovat hřích
vyčarovat smích
bez všech trapných rekvizit
pochopit, jak správně žít

že jsi mne navždycky naplnil pokojem
úplně logicky
jsi Jeho nástrojem
jedno Tvoje pousmání
je nad všechno čarování

šťastná jsem a vše mi sluší
krásná jsem svou mladou duší
jenom, co se srdce týká
stále volá kouzelníka