neděle 31. října 2010

Večerní holčičiny

Normálně by mne to nenapadlo. Nepřemýšlím v kritických scénářích. Ale včera večer jsem si čistila zuby se svojí dcerou v koupelně. Holka má po zápalu plic a protože jsme se hodně smály, začala díky své právě skončené nemoci kašlat a dávit. Přišla v té souvislosti řeč na to, jak hrozná musí být smrt udávením a když už jsme u toho, tak udávit se vlastně mohu líp já, protože se jmenuji Ludmila. Vzhledem k svaté Ludmile to mám vlastně historicky dáno.
Debata se vedla dál v duchu toho, zda by mne má dcera zachránila a chtěla vědět, jak na to. Začala jsem tedy s gustem popisovat, že je zapotřebí vytáhnout jazyk, tento silný sval.. Z toho byla Týna ihned zděšená. Nechce nic tahat z mých úst a řekla, ať se tedy nezlobím, ale nechá mne udávit, zvlášť když jsem jí popsala, jak sliny kolem fialového jazyka plynou a jak těžké je vytáhnout jazyk z hlubokého hrdla. Napadlo ji tahat jazyk peanem, ale to by jej musela nakrojit, jinak by klouzal a byla překvapená, že by krvácel tak velmi, že než by jej zachytila, udusila bych se vlastní krví. Zavrhla tedy i tuto variantu, která jí připadala jednodušší, dokud nevěděla nic o prokrvenosti svalu. Nechtěla ale přijít o matku bez boje (přece jen občas uvařím), začala mne tedy žádat, abych, až se budu dávit, tak činila blízko nemocnice, ale, vlastně, ona že tam stejně se mnou nepůjde, protože nesnáší nemocniční puch. Zamíchala do toho pak svého tatínka, který se na krátký čas promítl v kuchyni a ptala se jej, zdali by mi vytáhnul jazyk v případě dávení, a byla ráda, když ihned přitakal. S tím jsem však nesouhlasila zase já, bojím se, že kdyby mi právě on vytahoval jazyk, dělal by to s takovou vehemencí, že by mi vytáhnul z těla i slezinu. Současně však vím, že takový zásah je zapotřebí ihned, takže mnohem víc je pravděpodobné, že než tento pochopí, co se děje a co se po něm žádá, budu již posmrtně ztuhlá a v takovém stádiu rozkladu, že mne opustí už i sebelítost, která, jak víme, nebožtíka opouší až jako úplně poslední. Zůstanu raději zadušená. Ono v hrobě bude aspoň klid a zdřímnu si pořádně, než mne vzbudí k nebeské hostině, no ne? Dcera ale nechtěla nechat jen tak moji teoretickou náhlou smrt bez pomoci, protože je se mnou psina, tak šla probudit bratra. Abych odvedla pozornost a dopřála klukovi spánek, řekla jsem jí, že jsou ještě horší věci, například dcera mé kamarádky, té vyhřeznula uzdička mezi horními předními zuby a zanítila se, takže to teď vypadá, jako kdyby jí na zubu zbyl kus hovězího masa. Dcera se vylekala a ptala se mne, jestli jí taky může něco vyhřeznout. Upokojila jsem jí, že jí vyhřeznou leda zuby z huby, když se bude tak řehtat a začala se smát znovu tak, až se pobryndala sirupem.
Protože už bylo dost pozdě, chtěla jsem od těch morbidností přejít k duchovnějším věcem. Co se tohoto týče, Kristýna se trápí. Připadá jí, že je velmi kritická ke své spolužačce Esteře, která páchne, a má pravdu. Obává se, že ji za to stihne Boží trest a potřebuje ujistit, že ne, protože někteří lidé (i Estera), jsou kritičtí mnohem víc (a nestane se jim teda, mami, nic).
Poukazovala jsem na to, že každý je nastavený na jiné duchovní úrovni. Možná chtít po Esteře, aby nebyla kritická, je v jejím stupni duchovního vývoje pošetilé podobné jako nutit čolka skákat přes švihadlo. Na rozdíl od Kristýny, která již ví, jak se přes švihadlo skáče a tuší správně, že kritizovat se prostě nemá. S tím se ale nechtěla dcera smířit. Ptala se, jak je tedy možné, že (přestože Estera patří ke společenství čistého srdce a tváří se jako velmi duchovní) se vůbec nemyje? Její mastná hlava slouží jako zdroj másla pro všechny, kterým nestačí suchý rohlík na svačinu. Upokojila jsem ji, že spousta lidí na tomto světě řeší svoji hygienu tak, že si jednou měsíčně oškrábou kůži kartáčem na sucho. A můj tatínek, dej mu Pán Bůh věčnou slávu, si v neděli před odchodem do kostela patlal vlasy stolním olejem. Možná to nesouvisí s duchovní úrovní jako spíše s obsesí neustále se potit, lesknout a být z toho rád. A v souvislosti s hygienou jsem poukázala na dceřinu přílišnou kritičnost jejího bývalého učitele, kterého já bezuzdně miluji, kdežto ona na něj zanevřela jen proto, že mu kape občas z nosu pot a vaří polévky v sáčku na školních výletech tak, že vloží sáček propíchnutý příborovým nožem, do hrnce s vařící vodou, a točí s ním tak dlouho, dokud všechno, včetně papíru, neuvaří. Tento způsob přípravy polévky se mi zdá býti okouzlující stejně jako učitel, ovšem dcera kritizuje i mne, že bych nejraději skotačila v lese pokrytá lopuchy bez vší civilizace a má pravdu. Připadám jí nenormální stejně jako kantor.
Převedla jsem tedy řeč na naši oblíbenou a vybranou matku Terezu. Připadá mi často, že býti dobrou matkou je mnohem těžší než pracovat v Kalkatě. Dcera poukazovala na to, že má podobnost s matkou Terezou není čistě náhodná a syn že dal její fotku na plochu počítače jen proto, aby se mu po mě nestýskalo, když třeba náhodou nejsem doma. Šla jsem se podívat. Fakt. Týna taky ve své kritičnosti (protože už na čolka zapoměla) řešila dál, že se stále zabývám a fandím podivným lidem, většinou nenormálním a vzpoměla si, jak mne při našem posledním společném výletě očaroval jistý bezdomovec.
Jak tak povídala, oči se jí smály a jiskřily, řekla jsem si v duchu, jak požehnaný je tento čas. Jak je nám dobře, když se tak můžeme u stolu smát a na malou chvíli jsem se zachmuřila, že by mi mohla, cácora, odejít. Avšak potom se mi vybavilo, že vlastně Týna chce brzy vlastní byt, ve kterém nebude mít žádné nádobí (aby je nemusela mejt), bude mít tři psy (a budou s ní spávat v posteli) a jídlo si bude kupovat jen takové, co se dá ohřát v mikrovlnce (protože to zabere nejméně času). Úplně jsem se uklidnila. Ta mi zůstane. Bude chodit domů hladová, přerovnávat s láskou mé oprýskané nádobí (ještě bude ráda, když si sáhne na hrnec!) a tahat sebou smrduté psy, abych jí je vyvenčila, protože já jsem na rozdíl od ní skotačivá. Nemusím se bát. Pokud se opravdu neudávím, ještě se spolu hodně nasmějeme.

pátek 29. října 2010

Tichá láska

kolem se dívá
plnou dlaň korálů
nabírá pomalu
a zpívá

každý její tón
zní čistě
srdce jí buší jako zvon
neměnně
stále
jistě

mlčí
nesoudí
oči má vřelé
únavu, bolest v celém těle
žije
roste
pořád dýchá

moje láska
k Tobě
tichá

Když vysílím se…

…nadoraz
pokorou budu tichá
a než se, milý, sejdem zas
každá minuta lichá

když vyčerpá se energie
tak možná budu láteřit
i když mé srdce Tobě bije
vrátím se k sobě hledat klid

usednu v koutku nitra svého
pomalu budu přemítat
ptát se: „je můj?“ a „jsem já jeho?“
a potom taky „má mne rád?“

rozhodím vodou plátky růží
sleduju jejich klidný tok
pořád se láskou můj dech úží
každým dnem roste, celý rok

já o něm mluvím
o svém citu
a nepřestanu s tím, však víš
láska mne budí za úsvitu
Ty už se tomu nedivíš

zvyknul sis, no a to je zlé
máš lásky denní příděl
dám vše co mám, všechno je Tvé
dám vše, co jsi kdy viděl

a jak tak sedím v sobě v koutku
kolem mne prázdno žasne
nezbylo ani na pochoutku
a tak mi není jasné

proč vyždímáná dřepím v rohu
tak sama jako v plotě kůl
no, vždyť si za to sama mohu
už rok se chovám jako vůl

tak zavřu duši malou chvíli
uteču zadními vrátky
pak vzpomenu, čím dřív jsme byli
a vrátím se zas zpátky

nevadí mi už prázdno kolem
ani mé milé přemítání
chci zůstat navždycky tím volem
je marné všechno namáhání

svým rozhodnutím rozsvítím se
jak silvestrovské ohňostroje
a stromy kvetou
louky voní
a nad nimi krouží včel roje

pak temno nocí náhle zmizí
budou znovu jak poledna
už nikdy nebudem si cizí
vždyť láska má
je bezedná

Něha Tvých očí

je nádherná
a voní
věř mi, nechci být dotěrná
však prahnu jenom
po ní

je úžasná
a dýchá
a nevěřil by, kdo mne zná
jak při ní bývám
tichá

je zádumčivá
leskne se
jak srnka, co se do studánky dívá
a pak si chodí
po lese

je věrná
pevná
jistá
něha Tvých očí, lásko moje
nade všechno je
čistá

chci plavat mořem
stonat, plout
a nikdy nedosáhnout břehu
topit se, volat,
utonout
jen pro Tvých očí něhu

Sen

zdá se mi
o tom, že na Tebe se dívám
že letím znovu nad zemí
v té výšce že si nahlas zpívám

přivřu víčka pevně
a znovu vidím Tebe, jsi tu se mnou
naopak se nám točí země
jsme jeden, jeden člověk ve dvou

a dřív odpověď vidím už
než otázka je položena
a vím to jasně:
můj jsi muž
já odvěků jsem Tvoje žena

nebe se chvěje smíchem šťastným
jsem troufalá, a bojím se
opilá jsem svým snem překrásným
a potom, milý
vzbudím se

Prosba

dovol mi
Tě milovat
a být navěky jenom Tvojí
přijmi mne
víc Tě chci znát
věř, nejsi sám
kdo se tu bojí

umírám po Tobě touhou
a netuším, proč stalo se
svůj život dám za chvíli pouhou
už nic není, jak zdálo se

má nemoc lásky jméno nosí
a potřebuju vitamíny
trním bys šel, a šel bys bosý
vždyť dávám to, co nikdo jiný

mám tolik něhy
tolik lásky
co radosti je ve mně
kolik je času
který zbývá
než pohltí nás
země

Kdybys tak…

kdybys věděl
kolik je ve mně radosti
u mne celý den bys seděl
a neříkal hlouposti

kdybys tušil
kolik jen je ve mně touhy
všecho ostatní bys zdusil
žil jen pro okamžik pouhý

kdybys jednou pochopil
jaká láska dřímá ve mně
do mne by ses potopil
držel se dna pevně, jemně

kdybys, moje duše drahá
tak odolná všemu
ochutnal má ústa nahá
zažil moji něhu

nechtěl bys jinam
nežádal bys jinou
pro obavu z neznámého
často lásky hynou

nespěchal bys nikam
a byl bys jen se mnou
vším. co mohu, stále říkám
pojďme zemřít ve dvou

pojd se se mnou ponořit
pojď se mnou a měj mě rád
budu Tebou, Ty buď mnou
položme se do zahrad

nahlas to však nevyslovím
nikdy. ani náhodou
stejně jako Ty dobře vím
musíme být nad vodou

náš čas je už vymezený
však nikdo z nás nespěchá
neznáš jistě lepší ženy
není nad Tě člověka

přesto svázaní jsme lanem
pevným. Uzlem jistým
vedení jsme stejným Pánem
oba s čelem čistým

ruce zvedám ve své touze
a modlím se tiše
nikdy nespím příliš dlouze
něha ve mně dýše

věřím. Zima je mi,
moje ruce pořád zebou
věřím
věřím smysly všemi
jednou, vím to,
budu s Tebou

láskou velkou vedeni jsme neomylně k sobě
Jeho paží chráněni
Ty ke mně
a já k Tobě

možná budu čekat dlouho
nevadí mi prostoje
jednou, moje křehká touho
uslyšíme nástroje

jednou
vím to jistě, milý
z nebe hudba zahraje
nebude to jenom chvíli
naplno zní šalmaje

očima Tě vyhledám
vím, že budeš blízko
svoji rukou do Tvé dám
poletíme nízko

nebude nic těžko nám
nebudem se otáčet
od té chvíle, co Tě znám¨
jsi mé štěstí, jsi můj svět.

Jen tak…

…bez věřících tichý chrám
vyplašené oči laní
uzamčený prázdný krám
hloupý lovec beze zbraní
zdá se, že je mužstvo pryč
slyšet: kdepak, to se mýlíš
chce teď v trávě prasklý míč
který hrál moc
hrál až příliš
ale v chrámu malé světlo
dává lidem naději
laní mládě k nebi vzhlédlo
krám otevřou později
lovec usne spánkem vlídným
lehký vítr nad ním vane
a nad hřištěm dosud klidným
divná věc se stane
mladý trener lepí balon a vzduch do něj hustí
vláha z oblohy jak láska na mužstvo se spustí….

Budoucí podzim

vítr se zvedá
mračna jsou rychlejší
léto ještě vesla nedá
však rána už jsou chladnější

smutek se ve mně zvedá
lámu chléb vezdejší
po ránu bývám hodně bledá
a máloco mne zkonejší

tíhnu k žalosti
k zoufalství tíhnu
ubývá radosti
bolestí jihnu

jak strom, co k zemi kloní se
tak ohýbám svůj hřbet
za svoji slabost stydím se
a přiznávám vše hned

že hloupá jsem
a neduživá
a nedělám to, co se sluší
má nálada je proměnlivá
mí nejbližší jsou často hluší

a práci nemám
zdraví chabé
samotou často trpím
z prachu se zvedám
nohy slabé
trýzeň ve víně topím

když zdá se, že je všechno vplen
a marné všechno bytí
jediné východisko jen
kde svatostánek svítí

koleno ráda ohnu k zemi
a pokora mne poučí
vždycky když nejhůř tady je mi
On drží mne v svém náručí