úterý 24. května 2011

Meditace zkřehlých dlaní

Jsem darem. Rodím se prvním nádechem. Jihnu dotykem, vstřebávám se teplem náruče. Dívám se zamženýma očima za obzor, skotačím časným ránem, kdy všechno je čerstvé jak upečený chléb. Jsem proměnlivá, protékající mezi prsty, nevyčerpatelná, stvořená věčným zdrojem bez začátku a konce.
Jak se člověk potuluje žitím, často mne zaplaší. Zapomíná na chvíle před usnutím, kdy objetí je víc než dobré jídlo a pití. Trmácí se v kolejích nutných povinností schválených okolím a rafinovaných živin, tak velmi trvanlivých. Pije vodu z nádob s pevným dnem; a stále žízní.
Není tu žádné varování. Nestane se nic, když se neprojevím. Vlastně, vypadá to, že nejsem důležitá. Jen někdy, občas, mne někteří filozofové popisují,
pošetilí básníci opěvují. Asketa mne nechce znát a snílka mohu zahubit spolehlivěji než zákeřná nemoc. Skutečně se může stát, že nejsem zřetelná, pak čekám na dně nejhlubšího bytí, velmi tichá. Přesto jsem delší než lidský život. Dobrý pozorovatel mne rozezná ve vyprahlých pohledech starců, sedících unaveně na zápraží.
I když člověk umírá, já zůstávám. S lidskou duší opuštím svět jen proto, abychom se znovu společně vrátili domů.
Jsem chvění teplého vzduchu nad hladinou. Motýlí křídla, pyšnící se svojí něžností. Klidná rána před svítáním. Slza, která téměř skanula a na poslední chvíli se rozesmála. Horský chladný pramen, u kterého hasíš žízeň v letním dni, a neubývá.
Nepostižitelná, přesto zjevná. Neuchopitelná, přece tolik hmotná. Tichá a přesto zvučící víc než všechny zvony světa.
Lidé šednou a hrbí záda, když mne potlačí. Žijí v rozmezích nutností. Strach, jimi zvolený a předsudky vydatně živený, mne drží pod pevným poklopem.
Pouze správně namíchaný koktejl odvahy a ztřeštěnosti má moc zvednout těžké závaží.
A já? Nepotřebuji víc než škvírku, stačí málo. Jsem tak přizpůsobivá, že se protlačím všude. Stává se to v nejkřehčích okamžicích, kdy se dějí zázraky života.
Pak rozevřu svá barevná, oslnivá křídla a stoupám. Radostí se zalyká každý, kdo nechá strach odejít. Lidé se napřimují. Mluví nesmysly a smějí se. Jejich ruce se rozehřejí. Velmi jemně svírám lidská srdce a oči zalévám slzami, které mají vždy čas na rozmyšlenou. Rozpouštím obruče, lámu zámky, nutím k tanci, který končí s kuropěním.
Jsem tvojí pravou podstatou. Je nesmysl se mi vyhýbat, a laciné je přede mnou utíkat.
Jen u pramene stát a pít. I když urazíš cestu dlouhou.
Pak nemůžeš se nabažit. A žiješ mnou.
Po lásce touhou.

čtvrtek 17. března 2011

Meditace uprostřed hor

Předznamenávám spásu i zkázu. Přicházím v nejdůležitějších okamžicích. Jsem-li pouze tolerováno, mohu přivodit šílenství. Jsem-li přijmuto a hýčkáno, jsem vyrovnanost.
Nikdo mne neocení. Za peníze nejsem k mání. Jsem vzácné. Přesto mne dnes vytěsňují odevšad. Lidé umí předstihnout zvuk, avšak mne postihnout nedokážou.
Má kamarádka samota mne miluje. Beze mne ztrácí smysl. Také přítel ovládání říká, že sám může sbalit svých pět švestek a vandrovat odtud. Lidé umí tolik věcí, ale málokdo se jim naučil. Ještěže dostávají každý den novou šanci. Jenže, aby ji využili, potřebují i mne; a to se stává zřídka. Chvil, kdy působíme všichni, je jak šafránu. Bez sebe ale nedokážeme nic. Vždyť teprve až se rozhostím já, můžou přijít oni, teprve, až přijdou oni, mohu být oceněno já. Máme málo nástrojů, mnoho práce; navíc: doba je proti nám. Moderní svět živí rád a nepřetržitě našeho největšího soupeře; šílenství.
Šílenství je kruté. Vpochoduje v železném brnění tam, kde jsou prázdná místa a všudypřítomný strach ze samoty. Ach, ten strach. Tak velmi se lidé bojí. Neumějí ocenit, kolik síly, útěchy a možností samota skýtá těm, kteří se přestanou bát. A jak velmi se zúročí, když pozvou do svého světa ovládání. Samota, opírající se ve svém tanci o pevné rámě ovládání, může za mého přispění dokázat učiněné zázraky.
Jenže. Zvrácený svět, reklamy, podivné knihy a hlavně nezřízená touha vládnout lidem stále předstírají, že samota je hrozivá, ovládání k smíchu a já že jsem staromódní. Tehdy šílenství nastoupí se zpupným a tvrdým výrazem. Pochoduje a jeho kroky duní po dlažbách úzkosti, tluče na bubny, píská na píšťalu nepříjemné tóny, které drásají uši a zanechávají neklid. Využivá prostředky, které jsou mu blízké: Chtivost. Hrabivost. Neukojitelnou touhu. Představy. Ihned zaujme všechen prostor. A já, zavržené, odcházím prašnou cestou odříkání, jako mí přátelé. Ovládání odchází první, za ním pláče samota. Pak jako poslední dobíhám já; ucpávám si uši před vítězným křikem šílenství. Je smutné, že často vítězí na předlouhý čas.
Potřebujeme-li čerpat sílu pro boj, šplháme do hor Zhluboka dýcháme, ležíme u čistých jezer, hledíme na nebe. Vyprávíme si o lidském hemžení, směšném pitvoření, pošetilých cílech a hloupých záměrech.
Dospějeme často k tomu, že skutečně důležité věci mnoho lidí nespatří. Ne že by byli slepí. Nebo nevzdělaní. Jen neumí naslouchat. Někdy o nás ani nevědí. Život většiny je jako jízda na horské dráze, vozíky rachotí, často se jízdou v nepřehledných zatáčkách rozsypou na hromadu šrotu, který si lidé vláčí životem z pocitu, že by o hodně přišli, kdyby nechali staré věci na starých místech. Dokud to jede, kola se jakž takž točí, drží si hlavy, žaludky, třesou se o tu kupu harampádí, o holý život, často postrádající smysl. Křičí, aby překřičeli prázdno v sobě a kolem. Míjí v divokém trysku barevná světla, blikátka, reklamy, rámus, kdekdo chce naskočit, občas vyskočí, chvíli s nimi jede, na chvíli si na spolujezdce zvyknou, jenže pak jej shodí buď ten, co má silnější svaly nebo naskočí jiný s větší kuráží. Nahoru, dolů, bez výdechu, odpočinku, bez pokoje a krásy. A čím víc se snaží lidé držet pohromadě, tím víc rámusu a harampádí na sebe nabalují. Směšné je, že často usilují i o to, co vlečou jiní. A pak často jen pohled na hromadu odpadků za sebou na konci života může člověka zabít; vždyť neměl čas na nic jiného než to všechno vláčet, smýkat, hlídat a proč, vlastně už neví. Strašné.
Přitom. Květina, která se rozvíjí, nenadělá žádný hluk. Hory nepotřebují křičet, aby je někdo uviděl. Stačí, že jsou.
Marnost naší práce nás často vyčerpává. Ptáme se: Má to vůbec smysl? Pak, abychom se lidem přiblížili a získali motivaci pro další boj, sestupujeme z hor do kostelů. Navštěvujeme koncertní síně, výstavy, divadla, hřbitovy. Místa, kde je život prostý jako zorané pole. Chvíle, kdy lidem tečou slzy a potkávají nahou pravdu. Nakukujeme do ložnic, když tvrdí chlapi otáčejí mokré tváře ke zdi. Objevujeme pokorné chvíle, kdy matky dýchají za své děti. Tehdy lidé dobře ví, že žít je víc, než cpát si břicho. Ovládat se že je dobré. Že není prohrou být sám. A že klíčem k pokoji jsem já. Jsem nutné pro život jak pro den noc. Jsem jejich ticho.

středa 9. března 2011

Meditace na břiše

Už se sotva držím na nohou. Smíchy mi bolí břicho, tak si na něj vždy lehnu a zhluboka dýchám. Slyšela jsem někde, že to pomáhá; a je to pravda. Cítím pod svým tělem horkou zemi, chvění života v ní. Život je pode mnou, kolem mne, nade mnou, ve mně.
Žal zalezl pod keř. Nemá rád světlo. Říká o sobě, že je světloplachý, ale tomu se musím smát. Myslím, že ze všeho dělá drama a ještě si v tom libuje. Na všechno má námitky. Ačkoliv já jsem jásavá, z nějakých zvláštních důvodů lidé spoléhají víc na něj. Nevím, proč. Život je mnou a já jsem jím. Ještě nikdy jsem neviděla, že by třeba žížaly naslouchaly pochybám nebo chrpy, ty modré rozpustilé střapce aby měly nahnáno, že je obilí zacloní. Žádného tvora na zemi nenapadnou takové hlouposti. Jen člověka. Žal to ví.
Hody má mnohokrát do roka. Často se mohu přetrhnout, abych svým jasem a smíchem rozpustila obavy, ale moje snaha bývá zbytečná ve většině případů. Žal navštěvuje lidi rád. Nechodí pouze k těm, kteří nedorostli sedmi let. Ti jsou jen moji. Žijí mnou. Rostou mnou. Nikdy nezapochybují. S nimi jsem od ráno do večera, nepřetržitě, dokonce i ve spánku se jimi usmívám.
Jako jsem já jasná, žal je zasmušilý. Jeho tvář je výčitkou a připomínkou všech trapností a chyb, které se kdy mohly stát, staly a určitě stanou. Onehdy jsme se spolu usadili ve vysokém lese a vyprávěli si. Musím říct, že přestože jeho úsudky jsou často temné, málokdy se v lidských osudech plete. Skoro jsem už propadala beznaději, protože mé argumenty byly slabé na všechny události a popisy posledních dnů, které mi žal snesl k nohám. Málem jsem si zoufala, ale naštěstí pro takové situace mám řešení. To je pravý čas přizvat si moji milou společnici. Se žalem bych se dlouho nesnesla, kdyby ona neměla tu svatou trpělivost být na našich cestách jako třetí.
Sotva zacinkám zvonečkem, který mám stále sebou, je tu. Nese se hrdě
a má čistý hlas. Zdálky mává. Je vznešená. Má rovná ramena a chůzi egyptské tanečnice. Její krok je lehký a kolem ní je tolik hudby! Když z žalu lidé pláčou, ona šmahem slzy stírá. Kamkoliv jdeme, upravuje mi cestu. Připravuje stan. Vaří čaj a načechrává polštáře. Jsme-li spolu, žal musí čekat venku, uvnitř se tři nevejdeme. Víra zpívá od rána do večera a já jsem s ní ráda. Víme obě, že on, bloud žal, tiše naslouchá a přestože to na něm není vidět, má k nám pěkný vztah. Je to podivné. Všichni tři se potřebujeme navzájem a putování by ztratilo punc,
přitažlovost a celý smysl, kdyby kdokoliv z nás chyběl. Víme to všichni a i když jsme o tom spolu nikdy nemluvili, je to zákon, kterým jsme od samého začátku nastavení.
Například včera: Víra mne probudila brzy a já jsem chtěla utíkat hned do světa, ačkoliv žal měl celou dobu tolik připomínek, že kdybych je respektovala jen z třetiny, musela bych samou úzkostí zalézt pod stůl a nikdy už slunce nevidět. Víra mu obratně vsunula do rukou mísu ořechů, aby přežvykoval a byl aspoň chvíli zticha, mne vystrčila ze dveří, předtím mi na hlavu narazila slamák, abych si nepřipálila tu svoji kulatou rozchechtanou makovici, jak pravila, a přestože žal mne ještě vytrvale táhnul jednou volnou rukou zpět, já už se nedala (chtěla jsem tu věc na hlavě vyzkoušet, ještě jsem slamák nikdy neměla) a utekla. Cestou jsem zjistila, že pohyb je krásný. Každý krok mi dával novou sílu a chuť zpívat. Les se rozestupoval a vítal mne, nikde nebyla žádná nebezpečná zvířata, jen přivětivá příroda plná zázraků. Vrátila jsem se až večer unavená a hladová, plná sebe. Podle temného mručení za stanem jsem zjistila, že žal se nechce smířit s porážkou, a přišlo mi hloupé, jak tu dřepěl celý den v temném koutě stanu jak nemehlo. Z těch ořechů musel mít jen bolení, když se ani nehnul.
Po večeři jsem všechno víře vyprávěla. Česala mi vlasy širokým hřebenem a naslouchala s porozuměním. Na mnoha místech jsme se rozesmály, Ale obě jsme věděly, že žal celou dobu našemu švitoření naslouchá a přestože moje putování chtěl zpočátku zhatit, je rád, že jsem si užila a jsem znovu doma.
Takhle to je, pokud jde o nás tři. Ale sotva se do toho zapletou lidé, nastává svízel. Někdy mám dojem, že obavy jsou jejich domovina. Vyhledávají je, jako kdyby nechtěli ve mne doufat a na víru se spolehnout. Tehdy žal obsadí náš stan a my obě zůstáváme venku vydány na milost a nemilost noci.
Jsme ale spolu. Víme, že držet se spolu za ruce je naší záchranou. A že kdyby bylo opravdu nejhůř a skutečně chodily nocí zlé příšery, žal by tajně otevřel stan a přizval nás, ačkoliv by se tvářil, že s námi vůbec nesouhlasí. To se s vírou pevně obejmeme, stlačíme se na matraci a děláme, jakoby nic. Ráno si jde každý po svém.
Žal má mnoho prvenství. Víra drží v rukávu všechny trumfy. Ale jednu věc mám pouze já. Na nikoho nesložili ódu, na mne ano. Ludwig van Beethoven Složil věcí víc než dost, však ódu na mne, Pouze na mne. Na radost.

úterý 8. března 2011

Meditace v trávě

Ležím si na zemi a vpíjím se do ní. Nezmizím. Odpařím se jen tehdy, když na mne zasvítí slunce. Ale hned vzápětí přijdu v jiné formě, přijdu znovu. Jsem věčná. Můj čas nekončí a sám určuje můj rytmus. Jsem potřebná a přestože mne lidé odhánějí, jsem požehnáním pro každý jejich den.
Mám oči plné slz a záda ohnutá. Puchýře na nohou a záděry pod nehty mne bolí jako svědomí toho, kdo ublížil. Vím, že moje příležitost nastává, když se mne lidé začnou bát. Tehdy se rozepnu a trvám, rozsévám sama sebe, množím se a zhmotňuji. Nepotřebuji nic než prázdno duší a srdcí, tam zakořením a mohu růst bez omezení.
Můj věk je od tří let. Do tří let nemám šanci. Lidé do tří let vědí, že nad nimi nemám moc. Tady na zemi jim mnoho pošetilců říká miminka, avšak jejich rozum předčí proroka Mohameda. Ony ví. Teprve až začnou vstřebávat úzkosti svých rodičů, strach vychovatelů, omezení prázdných míst a tíhu dokonalosti, tehdy dostávám neomezenou moc.
Můj přítel poznání jde se mnou. Často jej odhánějí. Nechtějí jej, ale on stále přívětivě nabízí společnost lidem, kteří mne okusí. Tisíckrát na něj berou bič. Ale on trpí rány, ví, že jeho úděl jsem já a musí mne snášet. Působí stále, tiše a neochvějně. Tolik vydrží, stále odmítaný. Přesto je pořád plný humoru. Velmi se mu obdivuji. Nevím, kde bere sílu, snad v malé chvíli před rozbřeskem? V tichu před bouří? V pokorných okamžicích, kdy nezbývá, než plakat? Žije se mnou každý den můj čas a někdy je velmi zvetšelý. Unavený. Hledá, kde by složil hlavu, ale většinou putujeme mnoho dní a nocí bez přestání. Já, stejně jako on, nepotřebujeme nic než přijetí. Já sama jsem si na odmítání zvykla, ale on stále potřebuje navíc ještě porozumění.
Nikdy se nevzdává a pořád se směje. Přitom – málokdy se podaří, že jej přivítají chlebem a solí. Avšak tehdy, v těch velmi vzácných okamžicích, vjíždí do bran se všemi poctami krále a zůstává do konce lidských dnů. Tam, kde se on zabydlí, já nemám místo a musím putovat dál. Oba víme, že za rohem mne dožene a znovu jsme spolu, jako dřív. Avšak tam, kde jej přijali, zůstává navždy.
Nevím, jak nazvat vztah k poznání. Ne že bych svého přítele neviděla ráda, ale přece jen - kazí mi obchody. Občas mi bere klientelu. Avšak rozloučit se s ním je nepřijatelné. Naprosto. Nemohu se od něj oddělit. Dává mi opodstatnění, rozměr, určuje mne. A je s ním tolik legrace. Vypráví příběhy, které mne zajímají. Povídá o lidech to, co mi oni sami nikdy nepřiznají. Oba víme, že dlouho, velmi dlouho, někteří celý život, nechápou nic.
Myslím ale, že pravý důvod našeho přátelství je tento: Tak velmi mne respektuje, Nemám jiného jemu podobného. Jediný zná moji cenu. Nepřestane mne občerstvovat, jak umí vyprávět.
Nejlepší na jeho povídání jsou konce. Lidé, kteří jemu otevřou dveře, vědí, že žádné konce v životě člověka nejsou, a stávají se věčnými.
On jediný mi vzdává čest.
Má pro mne slabost.
Pro bolest.

Meditace ve stromě

Sedím na stromě a klátím nohama. Jsem rozpustilá. Mám ve vlasech vítr. Jsem stromem, větrem, zemí.
Dívám se na svět pod sebou. Často je mi k smíchu. Chodí tu lidé, kteří se drží za ruce, ale jejich duše jsou sobě vzdálené, vždyť příliš často chtějí jen vládnout druhému. Přesto svoji touhu po moci nazývají mnou.
Umím levitovat. Lítám si do úřadů, škol, sídlišť a nákupních center. Vidím bolest. Prázdné pohledy, patřící lidem, kteří tlačí před sebou plné nákupní vozíky. A v regálech jsou vidět směšná srdíčka, pitoreskní knihy, které o mně vyprávějí. Občas mám chuť se urazit, ale protože to neumím, raději se rozesměju.
Kam se hnu, chodí se mnou pokora. Je tichá. Má hluboké oči a hodně přemýšlí. Je zvláštní, že tam, kde se o mně nejvíc mluví, ona nikdy nebývá; přesto já bez ní nemohu udělat ani krok. Ztratila bych všechno svoje umění; nikdy bych se nedokázala vznášet. Mé srdce je široké a široce mne bolí. Nejvíc bolí, když vidím děti, bité matkami za špinavé kalhoty nebo roztrhané sukýnky. Nenarodila jsem se kvůli čistému oblečení. V takových chvílích se s pokorou pevně obejmeme a hledíme si do očí.
Udivuje mne, jak se všem kolem pletu. Kolikrát v mém jménu bojovali, kolikrát v mém jménu zranili. Byla jsem na zemi, pošlapaná, unavená. Často jsem myslela, že tento den je můj poslední. Pokora má zvláštní lék. Lije mi přímo do mého bolavého srdce a živých ran naději. Má kolem pasu tlumoky plné naděje, přesto lítá vzduchem jakoby nic a ještě nikdy neztratila ani kapku. A vždy, když je mi nejhůř, mne nadějí živí podobně jako matka mateřským mlékem své dítě. Nikdy mne neodstaví, dokud saju.
Často je mi smutno, líto a teskno. Distancuji se od všech podivných vlastností, které mi přisuzují. Nepatří ke mně vášeň ani smyslnost. Snad jen hudba mne umí postihnout, vyjádřit, jen kniha mne občas umí vykreslit. v tanci bývám živá. A teskno je mi právě proto, že na můj názor se lidé neptají.
Tehdy, když zavřu všechny svoje dveře a oči, ucpu si uši rukama a nechci jít dál, stává se zajímavá věc. Světlo do mne vstupuje shora a celou mne proniká. A já se stávám jím, jsem bez omezení, neznám čas ani tmu, jen tiše zářím. V těch okamžicích vím, že jednou, jistě, budu vládnout. Vyplním všechno, co bude studené a temné. Zahřeju každý kámen, rozpustím led. Neptám se na čas, protože čas je mnou. Neptám se na věk, vždyť jsem věčná. A neprosím se o přijetí. Pouhým dechem otevřu každé vězení,dokonce i to, co má klíč hluboko, hluboko uvnitř a zámek je zrezivělý tak, že s ním nejde hnout.
Jsem pokorná a přítulná. Jsem tichá a přemýšlivá. Často bývám zraněná a nadějí přesto jsem živá.
¨ Taková jsem. A musím být. Jsem taková, jak láska bývá.

úterý 1. února 2011

Cesta domů

Vykulilo jsem se z teplého bříška. Nechtělo jsem ven. Všechno kolem mne šplouchalo, škroukalo a bylo mi tam dobře. Plavalo jsem si a vědělo, že jsem milované.
Vytáhli mne nešetrně. Byla mi zima. Chtělo jsem zpátky, tak jsem křičelo, ale oni na mne natáhli takové směšné věci, které mne škrabaly, umývali mne
a různě postrkovali. Pak mne ale položili do něčí náruče a já začalo sát. To byla dobrota. Teplé to bylo, sladké a celé jsem se tím zalykalo. Mňam.

Leželo jsem v postýlce a koukalo se na mámu. Páni, ta je krásná. Má tak hřejivé oči jako někdo, koho jsem odjakživa znalo, ale nemohu se rozpomenout. Její obličej má v sobě skoro stejný jas jako tam tenkrát, kde mi bylo taky dobře.

Táta se nade mne taky občas skloní, ale není to nic proti mamince. Je tak hebká, na pohled, na dotyk, na všechno. Táta je takový …..no, přísný, asi. Motám se tak v té postýlce a mám občas bolení, takový divný píchání v bříšku, ale máma si mne potom bere na kolena a hladí mi zádíčka a to mi pomáhá. Táta tohle neumí.

Naučilo jsem se pít z láhve mléko. Je to dost horší než když jsem mělo mlíčko od mámy. Je to těžší, ale něco pít musím, ne? A taky už jím. Jídlo je velká bašta.
A dobrý je to všecko. A já jsem na světě hrozně rádo. Musím se toho hodně učit, ale vím, že všechno dokážu.

Umím lézt. Vyrostl mi první zub a dnes jsem ukouslo tím kouskem zubu
a tvrdými dásněmi ucho umělohmotného dráčka, co se k němu obvykle plazívám. Máma se lekla, ale když se lekne, vezme mne do náruče, a já se pak cítím jako tenkrát, když jsem ještě…….už nevím, jak to vlastně tenkrát bylo. Ale když si na to vzpomenu, a vzpomínám pořád méně, je mi tak mile a teskno, chce se mi smát a plakat a tak přesně to pořád dělám, kromě toho mlíka a lezení.

Začalo jsem chodit. Svět je báječný. Je trošku podivný, protože všechno je hodně vysoko, ale to mi nevadí, protože máma mne často bere, někdy i táta. Když mne táta nese na zádech, je to prima. Houpu se a vidím všechno z výšky. A já se na to dívám a směju a vím, že jsem jedinečné, neopakovatelné, prostě úžasné. Nevím, proč jsem si tím tak jisté, určitě mi to někdo pověděl, ale kdy
a kde, nevím.

Už mluvím. Máma říká, že jsem šmodrcha. Mám kamarády. Biju je hračkama a někdy je plácám lopatkou, co mám na písek, Máma se směje a říká, to není bábovička, trdlo moje zpackaný. To se mi líbí. Říká mi sice trdlo moje zpackaný, ale já vím, že mne má ráda. Táta často povídá, že tohle nedokážu
a někdy mi fakt hodně věcí nejde, začínám tomu přivykat, že něco se mi nepovede. Rozumím tomu, že jsem nešika. Táta, jak jsem si všimlo, je nešika jako já a pořád o tom mluví. Možná je to hodně důležité. Když něco pokazím, táta mne nemá rád. A asi nemá rád ani sebe, když je taky nešika.

Půjdu brzo do školy. Máma je někdy taková vážná. Táta je divnej. Říká cosi
o tom, že musím tohle a taky tohle a to je pro mne tedy velká novina. Včera se zlobil, že jsem neuklidil hračky a máma to chtěla napravit a dostala taky, že mne neumí vychovávat. Máma večer trošku plakala, a všiml jsem si, že bývá hodně sama. Kde je táta, nevím, já se neptám. Asi se někde snaží být šikovnější.

Chodím do školy. Mám kamarády. Někdy do nich šťouchnu a onehdy Tonda slítnul kvůli tomu mému šťouchnutí ze schodů. Táta se zlobí a říká, že jsem neřád. A že to vždycky věděl. Máma brečí pořád víc. Táta říká, že se musím víc učit a máma že mne musí víc vychovávat. Že ze mě nikdy nic nebude. Slyším to i ve škole, určitě nedokážu to, co všechno musím. Svět se mi zdá divný. Jsem sice větší a už mne doma tolik nezvedají, ale všechno mi připadá strašně složitý. Jsem fakt nedostatečný, nedokonalý a úplně k ničemu, jak říká táta. A ten to musí vědět. Máma je hodně tichá, když jsme spolu, dívá se z okna.

Musím se rozhodout, kam půjdu na školu. Chci vypadnout z domu. S fotrem to není k vydržení. Matka od něj chce odejít a občas to na chvíli udělá. Kouřím za čekárnou s Tondou a je to jediné, co mne baví. Jinak je to jenom vopruz. Chtěl bych někam do tepla, do bezpečí, představuju si, že bych se tam schoval
a nikdo by mne vodtud nevytáhnul. Žil bych si tam a měl klid. Vod školy, vod těch pitomejch keců. Vod toho všeho, co musím a mám dělat. Půjdu vodtud, hned, jak skončím devítku. Hlavně abych nebyl nikdy jak táta.

Otec mne včera zbil. Často, když jsem doma sám, vlezu pod stůl. Nevím, proč to dělám. Mám pocit, že když je něco nade mnou, jsem v bezpečí. Pořád se mi zdá, že to odněkud znám, že někde jsem už takhle byl, ale asi jsou to všechno kraviny, jak říká Tonda. Jsme dva burani k ničemu a nic z nás nebude. Máma utekla s jakýmsi chlápkem a mně je to jedno. Nechci ji znát. Je lepší, když jsou s otcem od sebe, maj klid. A já taky. Každej ať si dělá, co chce.

Na intru je to hrozný. Abych obstál, musím dělat frajera. Je to náročný, pořád se tvářit, že všechno vím, nejhorší je, že teď už musím dělat věci, který se mi hnusej. Ale jak jednou začneš, nemůžeš přestat. Prvního kluka jsem zmlátil před rokem, takovýho andělíčka naducanýho, strašně hodnýho, ten štval každýho, jen když se podíval těma nebeskejma vočima. Takový ty voči, co musej každýho kluka nasrat. A pak už to jde ráz na ráz. Jsem kápo a očekává se ode mne, že každýho mlíčňáka zbiju, některý musej chodit a strkat hlavy do záchodovejch mís, umejvat zvratky a tak různě nám sloužit. Jednou jsem potkal na ulici takovou starou babku a ty mne taky štvou, jenže tahle se na mne tak zvláštně podívala a já si vzpomněl na oči mý mámy a bylo mi tak divně a teskno, až bych skoro bulel. Dal jsem si práska a musel na panáka. Tonda říkal, že jemu se to ještě nestalo. Ze všeho nejraděj bych zalez někam, kde by bylo teplo, bezpečí a nikdo by se o mne nestaral, ale přitom bych věděl, že jsem chtěnej a chráněnej.

Má holka je taková normální. Má normální vlasy, normální voči. Je úplně normální. A já ji mám normálně rád. Vzali jsme se, protože jsme na to normálně vlítli a hned se nám narodil Tadeášek. Je pěknej, jenže Sára je teď v poslední době nějaká divná. Furt bučí. Chce, abych s ní byl doma. V jednom kuse kolem kluka lítá a furt že má mlíko, pak je zase nemá, pak chce, abych koukal, jak mu roste zub, tloustne a blbne, šišlá na mne, někdy je tak nesnesitelná, že musím z domu. Holky v hospodě jsou v pohodě a je s nima prima, nic neřešej, jsou veselý. Sára je ufňukaná. Nenormální. Tadeáš je protivnej a řve, protože mu rostou tudle zuby, tudle má větry, je lepší, když odtud co nejvíc vypadnu. Nejraděj bych byl, kdybych moh někam do bezpečí.

Rozvod byl hned. Tadeáše přiřkli Sáře, je to rozumný. Já se flákám, co se dá. Tonda je na tom podobně. Taky se rozved, jen nemá děti. Má to lepší. Tadeáš mi připadá takovej jakoby bledej. Je k ničemu, to má po mě. Někdy jej najdu pod stolem, když k nim přijdu na návštěvu. Sára pořád kouká, jako kdybych ji měl zachránit, ale já nikoho zachraňovat nechci. Chci klid. Už vopravdu jen klid.

Bylo mi pětačtyřicet. Ty holky, co jsem s nima pobejval, byly sice fajn, ale každá mi vzala kus čehosi ve mně. Chlap není jako rohlík. Každá si myslí, že jen ona jediná je tady na světě a že si mne může koupit jako v pekárně za korunu devadesát. Často myslím na Sáru. Ale ta se odstěhovala a vůbec mi neodepíše ani na sms. Tadeáš je už velkej chlap a nechce mne taky znát. Nedivím se mu. Někdy zalezu na ubytovně do spacáku a je mi tak divně a teskno, asi u toho vypadám blbě, nechci, aby mě přitom chlapi viděli. Potřebuju bejt někde v teple a sám.

Včera mi bylo osmdesát. Je mi zle. Mám spoustu nemocí a taky tu nejhorší. Brzo zdechnu. Sáře je to jedno, ale Tadeáš za mnou teď občas přijde. V posledních letech ke mně jaksi přilnul, dokonce mne objevil, kam jsem se poděl. Sem tam mi přinese cigarety, někdy pivo. Skoro bych byl raděj, aby nechodil, cejtím se divně. Vím, že jsem celej svůj život pokazil. Radši na to nemyslím. Chtěl bych někdy bejt na místě, aspoň občas, kde bych věděl, že mne berou takovýho, jakej jsem, i když jsem dědek pocintanej zvratkama
a s pomočenýma kalhotama. Někdy je mi tak divně a teskno a dost často se mi zdává o očích mé mámy a furt přemejším, co mi to připomínaly. A pamatuju si, jak jsem jednou ukousnul toho dráčka, jak mne potom máma přitulila, jak byla voňavá a taky jak mi říkávala „trdlo moje zpackaný“. Někdy si vzpomenu, jaký měla šťastný oči a to je mi úplně nejhůř.

Umírám. Jsem hrozně sám. Je mi zle a smutno. Všichni na mne kašlou. Sára chce akorát vědět, jestli něco mám a co jim tady nechám. Nemám nic. Nedám nikomu nic. Kašlu na ně taky. Sestry, který kolem mne ve špitále choděj, mi nepřisunou ani jídlo. Ví, že zhebnu když jíst budu nebo nebudu a maj recht. Nejhorší jsou noci. Dívám se do okna a kolem mě bejvá všechno rozmazaný.

Klečím zase na kolenou a dívám se do světa. Jsem malej? Vidím všechno kolem sebe jako velký. Svět je báječné místo a já jsem jedinečný. Jsem milovaný a šťastný. Nade mnou je vysoké nebe, jasná tvář a zářivé oči, já je znám!!! Je mi tak teskno a chce se mi plakat. Vím, že jsem přišel Domů. Bojím se ale svoje oči zvednout a podívat se nahoru, protože už přehledně vím, co všechno jsem promarnil. Teď mne ale čísi hrozně dobré ruce, které všechno odpouští a nic nevyčítají, berou nahoru k sobě a já jsem v teple. V bezpečí. Nebojím se ani se nestydím. Jsem tam, kde jsem celý život toužil být a vůbec nechápu, jak jsem na to všechno mohl tak hloupě zapomenout. A nejvíc mne štve, že jsem to neřekl Sáře, Tadeášovi a hlavně Tondovi. Kdybych tak moh ještě jednou…….


„Zatlačte ještě jednou……………výborně……………..táááák…………

……..je to kluk, maminko………“.



.

sobota 15. ledna 2011

Deník autisty

Jmenuju se Jakub.
Moje jméno se mi nelíbí. Je blbý.
Nelíbí se mi ani svět, v kterém žiju. Je mi blbých dvanáct let, chodím do uhozené školy, přede mnou sedí Filip, kterej smrdí. Rád bych, aby se vobčas umyl. Lidi se maj mejt.
Moji rodiče se maj rádi. Nechápu to. Taťka je vůl. Moje mamka ho furt poslouchá. Někdy je trošku lepší, ale jak je s taťkou, je fakt hrozná. Mám mladší ségru, Báru, a z té jsou moji rodiče úplně na větvi. To je pořád „Baruška je hodná, Baruška je milá, neubližuj Barušce, je malá“.
Nechápu to. Když jsem byl jak Baruna, nedostával jsem tak dobrý mobily ani hračky. Někdy jí ubližuju. Ubližuju jí rád. Dělá mi to radost.
Jediný, co mne baví, je Lampička a moje hopskulky. Jemnují se Sluníčko, Žabka, Modrásek, Pomeranč, Záříček, Kouzelnice, Poďobanec, Opička, Penguin, Dinouš
a Tenisáček. Lampička je jejich jakoby maminka. Mám pro ně ve svém pokoji krabice, postýlky, a všechno, co potřebují. Vždycky ve čtvrtek je koupu. Musím ale dávat pozor na Tenisáčka, ten hodně saje vodu a pak je dlouho mokrý, raději jej jen otírám hadříkem.
Na světě je všecko divný. Ve škole jsou děcka zlý. Dospělí se pořád hádaj. Taťka pořád šetří, i když podle mne jsou peníze strašná blbost. Mamka pořád říká, že nemáme peníze, a přitom pořád lítá do Anglie, tak nevím, proč to dělá. Proč furt lítá, když se tolik bojí letadel. Proč mi raději nečte doma pohádky. Pohádky mám moc rád. ¨
Když je mi hodně smutno, brečím. Tajně, aby nikdo neviděl. Dám hlavu pod polštář a nemůžu přestat. Někdy se nemůžu ani nadechnout.

Dnes přišla do školy jakási nová paní. Trošku starší než maminka, ale ještě ne úplně stará. Taková divná. Jakoby šedivá. Vůbec jsem si jí nevšímal, ale ke mně přišla a řekla, že se jmenuje Magdalena a jestli si může takhle vedle mne sednout.
Řek jsem, že může a hned jsem začal házet učebnice na zem, aby věděla, co jsem za magora. Ona se začala smát a hned vypadala mnohem líp. Řekla, že nenaučím lítat učebnici češtiny, když ji budu házet z lavice. Že prý zná lepší způsob. To by mne zajímalo, jakej. Říká, že jednou mi to ukáže. A nesmrdí jako Filip. Voní tak jako když doma maminka žehlí prádlo.
Bude určitě stejně blbá jako ta úča v první třídě, ta byla k nesnesení. Jenže ta smrděla jako Filip. Možná hůř.

Venku prší a je úterý. To je fakt hnusnej den. Máme angličtinu a děcka jsou hrozný. Hana má tepláky a to mne štve, protože já bych taky tepláky chtěl. A co je nejhorší, mamka mne nemá ráda. Včera četla pohádku Barboře a mně řekla, že mám jít spát sám, protože jsem se s Bárou hádal. Taková pitomost. A fotr, ten blbec, byl samozřejmě při ní.
Magdalena dnes cosi píše. Nevím, co, a když jsem se jí zeptal, říká, že píše pohádky. To mne zajímá. Řekla, že bych taky mohl psát pohádky. „Jsem úplně blbej“, řekl jsem jí hned, dřív, než na to sama přijde.
„Blbej?“ Užasla. „Toho jsem si fakt nevšimla. Myslím, že jsi moc inteligentní“.
To mi ještě nikdo neřekl. V poradě říkali takový pitomosti sice taky, ale takhle to slyšet přímo od Magdaleny v úterý při hodině angličtiny, to je něco jiného, než když to
diktuje nějakej psychouš do záznamu v poradně.
„Nějakou pohádku ti pošlu, chceš?“ zeptala se a hezky se usmála. Směje se fakt pěkně. Když se rozesměje, celá se rozsvítí. To se mi líbí. Vypadá pak skoro jako Lampička.
„No, a můžu ji přečíst hopskulkám?“ zeptal jsem se, a hrozně jsem se bál, že se mi bude posmívat. Ale tvářila se stejně, tak jsem jí všechno řekl. O svých hopskulkách a o Lampičce a taky o tom, jak se která hopskulka jmenuje a Magdalena se o to moc zajímala a byla ráda, že Tenisáčka nekoupu, když je tak citlivý na vodu. Je to vůbec první člověk, který se nesměje tomu, že si s hopskulkami povídám. Tak jsem dostal odvahu a řekl Magdaleně, že hopskulky jsou živé. S tím souhlasila, že musí být živé, a to mne fakt dostalo.
„Vy si skutečně myslíte, že jsou živé?“ řekl jsem.
„Samosebou“, ani nemrkla, „přece žijí tvojí láskou, čím víc je máš rád, tím víc jsou živé a rády na světě, no ne?“ řekla, jako by to byla ta nejprostší věc na světě a já z toho byl najednou celý paf, protože to je skutečně pravda a ještě mne to nenapadlo, že moje hopskulky, Lampička a všechno, co mám rád, vlastně je živené mnou.
„Jak to, že tomu tak rozumíte, když jste stará?“ zeptal jsem se ona se hrozně hezky rozesmála.
„No, jsem sice stará, ale mám ráda děti, víš?“ řekla. „V mnoha ohledech rozumím dětem víc, než dospělým“.
„ Dospělí jsou úplně blbý, a nejvíc blbý je můj taťka“, řekl jsem hned.
„Kubo, to neříkej“, pokárala mne. „Rodiče musíš přece ctít“.
To jsem ještě neslyšel.
„Ctít? Proč bych měl ctít takovýho blba, jako je můj taťka?“ řekl jsem škaredě, ale ona se neurazila. To se mi na ní líbí, že i když řeknu něco vošklivýho, ona se usměje a neurazí se.
„No, je to tvůj otec. Stará se o tebe, má tě rád.“
„Néééé, von má rád Barboru, né mně, a je blbej, vy ho neznáte“, ukončil jsem řeč a raději si začal chystat příraz. Magdalena byla najednou zticha a zdálo se mi, že o něčem přemýšlí.
Fotr je blbej totiž hlavně proto, že mi pořád dokola opakuje, že moje hopskulky nejsou živý. Tajně si myslím, že maminka má stejný názor. Možná všichni. Ale Magdalena mne dnes docela překvapila.

Dnes jsem měl prima den. Může za to Magdalena. Vůbec jsem nevěděl, že máme ve škole zvířetník, ale ona to nějak zjistila a vzala mne o velké přestávce tam. V kotcích tam byly myši, morčata, běhali tam králící a taky takový hnusný smrad tam byl, ale já tam byl rád, protože Magdalena tam šla se mnou a když mě ti protivní sedmáci votravovali, tak jim řekla, ať toho nechají, ale ne že by řekla „nechte toho“, ona to umí jaksi zaonačit, že jim řekně něco děsně pěknýho a oni odejdou. Nevím, jak to dělá.
Ale pak jsem přišel do třídy a všechno bylo nanic. Jirka mi vzal moji svítící hopskulku a házel ji po třídě, Hana se mi posmívala a Filip smrděl. Ještě že je tu Magdalena, protože mi poslala pohádku a já ji včera čet. Mohli jsme spolu o té pohádce mluvit, hned jak vylákala z Jirky moji hopskulku a posunula Filipa se židlí trošku nalevo ode mě. Zdá se mi, že ta pohádka je asi o mě, ale trošku asi taky ne. Moc se mi líbila. Schválně.


Jak Kuba přišel k rozumu

Hopskulky Sluníčko, Žabka, Modrásek, Pomeranč, Záříček, Kouzelnice, Poďobanec, Opička, Penguin, Dinouš, Tenisáček a Lampička seděly uhnízděné na dece. Dnes měly sněm. Na pořadu byla vážná věc. Lampička počkala, až se hopskulky zklidní, nejvíce musela čekat na neposedná trojčátka - Pomeranče, Modráska a Žabku, protože tihle se dostali do domu v jednom balení a od té doby, co spolu prožili cestu ke Kubovi společně, dělali společně úplně všechno. Společně taky zlobili a dnes teda hodně, takže Lampička měla co dělat, aby je dala do pořádku. Nakonec se jí to podařilo, protože pohrozila, že je rozsadí, a to zapůsobilo. Jako první promluvila samozřejmě Lampička. Všechny přivítala a poprosila Záříčka, aby uvedl jediný dnešní bod programu.
Záříček, dnes jaksi jinak zářivý, promluvil vážně: Dnes bych chtěl, abychom se smluvili, co s Kubou a Barborkou.
Modrásek se uchechtnul - A co by s nimi mělo být? Barborku už jsem dávno neviděl, všichni přece víme, že Kuba ji od sebe pořád zahání.
No, a to je právě to, řekla Kouzelnice a smutně si povzdechla. Zahání. A to je to, co nás všechny trápí, ty trumbero. No, jen si představ, že by tě Pomeranč zahnal, když si s ním chceš hrát, nebo že by ti Žabka vážně, ale opravdu vážně chtěla ublížit!
- To by nikdy neudělali, jsou to přece moji kamarádi, bránil se Modrásek, dokonce, troufám si říct, mnohem více, než kamarádi. Všichni jsme spolu leželi v jednom balení a byli na sebe tak namačkaní, než nás Kuba rozbalil, že jsme si na sebe tak zvykli a už nám to zůstalo.
No vidíš, vmísila se do hovoru Lampička - a to je právě to. Tak, jak jste Vy byli spolu a kamarádíte se jen proto, že jste byli na sebe namačkaní, tak náš Kuba a Barborka jsou z jedné maminky! Oba byli v jednom bříšku! Mají stejného tatínka! Žijí ve stejném domě - a přesto Kuba nemůže Barborku vystát! To je moc špatná věc, a už se na to nikdo z nás nemůže dívat. Musíme se domluvit - proto vlastně dnes ta schůze je - jak Kubovi vysvětlit, že Barborku musí chránit, bránit a mít ji rád.
Hmmm, to bude těžká věc, vmísila se Opička. Včera jsem například viděla, jak se Kuba na Barborku poškleboval, ale tak, aby tatínek neviděl - ten by mu dal!
No, ano, ano, já to taky viděla, já taky! - přidávaly se další hopskulky.
Je ale zajímavé, že na nás je Kuba hodný, řekl Poďobanec, a na mne taky, pověděl Penguin, hraje si s námi, stará se o nás, dbá, aby nám bylo teplo, čte nám pohádky - a ty jsou!!
Moc krásné jsou pohádky, řekl Tenisáček, jenže - Barborce je nepřečet nikdy.
Hopskulky ztichly. Každá z nich přemýšlela.
Teď už věděly, že mají úkol opravdu těžký. Jak to Kubovi vysvětlit, tak, aby je nepřestal mít rád? Protože - to ví každé malé děcko, a hopskulky samozřejmě taky, že když někdo něco vyčítá nebo vysvětluje, tak se nemusí vždy záměr, i když je dobře myšlený, povést. Někdy se ten človíček, kterému se radí, urazí a už nechce vůbec poslouchat a nechce se kamarádit. A hopskulky by byly načisto bezradné, kdyby je Kuba opustil. A kdo by omýval Lampičku? Ne, ne, to se musí udělat nějak mazaně, ale zároveň tak, aby se Kuba dal přesvědčit a věděl, že to s ním jeho kulatí kamarádi dobře myslí.
Hmmmm, těžká, těžká věc.
Kuba přišel do pokoje a chystal se ke spaní. Najednou od hopskulek slyší strašný rachot a rámus. Kouká jako zjara, a co nevidí: Pomeranč mydlí po hlavě Žabku a Modrásek dělá, že nic nevidí! Kuba rázem skočil mezi hopskulky a roztáhnul soupeře od sebe. "Co to děláte? Nevíte, že si ublížíte? Jak to můžeš, Pomeranči, Žabce dělat? Copak nevidíš, že ji to bolí?!
Pomeranč nedbal ničeho a dál mydlil do Žabky: "Ale já chci, aby ji to bolelo, já jí chci ubližovat, nemám ji rád! Ona mne otravuje! Pořád za mnou dolízá!"
"No a proč by nedolízala? Je to přece Žabka, byli jste spolu v jedné krabici, copak si nepamatuješ, troubo!!! " vykřikl Kuba a málem se rozplakal.
Vtom Lampička moudře rozsvítila a řekla: "No vidíš, Kubo, hopskulky od sebe odtrháváš, ale my všichni jsme bezmocní, když vidíme, jak ubližuješ Barborce a chtěli jsme ti to dávno říct. Ale protože tě máme moc rádi, nevěděli jsme, jak na to, Chtěli jsme ti to ukázat, jak je ošklivé, když někdo někomu ubližuje - a to si představ, že Žabka nemá vůbec srdíčko! Nebolí jí to, když ji Pomeranč šťouchá! Ale Barborka, ta onehdy proplakala skoro půl hodiny, když jsi ji zahnal od sebe!"
"Ale já chci, aby ji to bolelo, já jí chci ubližovat, nemám ji rád! Ona mne otravuje! Pořád za mnou dolízá!" spustil Kuba svoji oblíbenou písničku, když vtom si uvědomil, že opakuje přesně to, co říkal Pomeranč o Žabce. A když se podíval kolem sebe, viděl, že všechny hopskulky jsou smutné a Lampička že úplně pohasla. Najednou mu přišlo líto, že na takovou věc nepřišel sám, vždyť už půjde příští rok do šesté třídy! To už bude velký kluk a může se o Barborku starat jako dobrý bráška, když jí bolelo to srdíčko.
Kuba se zakabonil a šel spát.
Ve snu se mu zdálo, jak jde rozkvetlou loukou a zdálky k němu běží šťastná Barborka. Volá: "Kubo, ty jsi ten nejlepší brácha na celém světě! Jsem tak ráda, že tě mám! Vůbec nevím, co bych si bez tebe počala! " Barborka se směje, sluníčko svítí a hopskulky se radují.
Kuba se probudil a vzpomněl si, že se musí rozhodnout, jaký dnes bude mít den.
Rozhodl se, že bude mít den pěkný, že bude šťastný, vyrazil ze dveří, pozdravil mamku, tátu taky a pohladil Barborku po hlavě.
A hopskulky, Lampička a celý pokoj - vlastně celý dům se usmívali.

*
Řek jsem Magdaleně, že budu taky psát pohádky a vymysleli jsme spolu název první pohádky. A že, až ji budu mít napsanou, pošlu ji Magdaleně na zhodnocení.
Mám dojem, že jí můžu věřit. Kromě strejdy Vladimíra nemám nikoho, komu bych věřil. Ale jí jsem uvěřil. Řekl jsem jí dnes, co mne nejvíc trápí. Řekl jsem, že mne rodiče nemají rádi. To ji mrzelo. Vypadalo to, že o tom dlouho přemýšlí. Bál jsem se, že mne začne konejšit, ale ona řekla, že to zná. Ona to taky zná! Taky měla dojem, že ji rodiče nemají rádi. Nemohl jsem tomu věřit. Když byla malá, říkala mi Magdalena, lehla si prej jednou dokonce na koberec a dělala, že je mrtvá, aby zjistila, jestli ji někdo bude postrádat.
To mně rozesmálo. Nechápu, jak ji někdo nemůže mít rád.
Ale neřekl jsem jí to.
Nabídla mi, že zkusí s maminkou promluvit, ale já se hrozně bojím. Bojím se, že na mně budou rodiče ještě víc zlí. Ale slíbil jsem Magdaleně, že o tom budu přemýšlet.

Dnes byl hnusnej tělocvik. Nesnáším Pluskala. Je tlustej jak prase. Zadejchává se a prudí. A nejhorší jsou kolektivní hry. Nenávidím je. Magdalena seděla v rohu tělocvičny a chovala se tiše, četla nějakou knížku. Vždycky jsem za ní přišel, když mi někdo ubližoval, ale ona dělala, jako že se nic neděje. Až mne to štvalo. Jak si může číst? Je blbá a nevím, proč ji tu mám. Řek jsem jí to. Byla trošku smutná, ale stejně za mne nic neřešila.
Až jsme byli ve zvířetníku, řekla: „Kubo, ty přece nepotřebuješ nikoho, aby tě chránil před Pluskalem. Zvládneš to sám. Nejsi malý a tyhle věci dokážeš jak nic“.
To mne překvapilo. Příště to zkusím.

Dnes byl zvláštní den.
Přišli tam nějací lidé a vyprávěli o stvoření země, o velkém třesku a to mne zajímá, protože já věřím na mimozemšťany. Vím, že ve vesmíru nejsme sami a že je mnohem víc bytostí a jsou mnohem inteligentnější.
Jenže Hana se začala jaksi divně držet stranou, nechtěla se zapojovat do společné práce a Magdalena, protože má oči všude, si s ní něco chvíli šeptala. Pak šla za učitelkou a Hana od té chvíle byla v lavici a nikdo ji nevyvolával.
Strašně mne zajímalo, co si ty dvě říkaly. Magdalena mi pověděla, že Hana je věřící a nechce se zapojovat do teorie o velkém třesku, protože pevně věří, že zemi stvořil Bůh.
„Taková blbost!“ vybuchnul jsem. „Jakej Bůh, to je úplná hovadina!“
Jenže Magdalena mi řekla, že věří v Boha taky, a dokonce velice silně. To mne dostalo, Jak může někdo věřit v PánaBoha? Asi je úplně blbá.
Řek jsem jí to, ale jí nic nevadí. Podle ní je Bůh všude, kolem nás, říkala dokonce, že s ním mluví každou chvíli, že on v ní dýchá a že je stále s ní, když jej potřebuje, tak jen trošku víc. Neřek jsem jí to, ale ode dneška mám jistotu, Magdalena je magor.

Hrozně rád ubližuju. Tluču Báru. Píchám Filipa pravítkem do zad a Hanu tahám za vlasy. Od chvíle, kdy přišla do třídy Magdalena, dává mi pořád najevo, že to není správné. A furt vo tom mluví. Asi jí to dost leželo v žaludku, protože dnes mi přinesla dvě úžasně velký hopskulky takový spíš míčky a na jednom napsala ublližuj a na druhém pomáhej. A nejlepší na těch míčcích je, že jsou na dlouhé gumě, takže když je hodím, zase se ke mně vrátí.
Magdalena říkala, že na těch míčcích pochopím, že když někomu ublížím, tak se mi to vrátí. A když pomůžu, vrátí se to taky. Tomu nevěřím. Ale balonky skáčou hezky a jsem za ně hrozně rád. Někdy bych chtěl, aby Magdalena přišla k nám domů. Ukázal bych jí všechny hopskulky a myslím, že nejvíc by se jí líbil Záříček. Protože ona má ráda oranžovou a žlubou barvu a zrovna takový Záříček je. Trošku se Magdaleně podobá.

Začal jsem psát pohádky. Jsou to pohádky o dětech. Pochopil jsem, že děti potřebujou dobrý rodiče. Rád bych, aby Magdalena řekla našim, aby mne měli rádi. Ale pořád se bojím jí o to říct. Bojím se, že bych měl doma peklo. Magdalena na mne nenaléhá, ale kdybych ji poprosil, udělala by to. Je skoro jako strejda Vladimír.
Strašně jsem se bál. Ale přemýšlel jsem o tom celou noc. Dnes jsem to Magdaleně musel říct, aby mamce domluvila. Včera jsem se málem udusil, jak jsem plakal. Chtěl bych, aby mě měli rádi. Magdalena mi slíbila, že udělá, co bude moct. Chvíli jsem si myslel, že své rozhodnutí zruším, ale ona měla takový zvláštní pohled, že jí věřím.

Maminka se změnila. Přišla k rozumu. Myslím, že je to proto, že se dnes sešla s Magdalenou. Hned jsem Magdaleně psal email a děkoval jsem jí. Maminka mi dokonce přečetla pohádku. Možná, že mne má opravdu ráda. Magdalena mi to pořád říká a pořád mele o tom, že mám rodiče ctít.
Včera jsem se jí zeptal: „Jak můžete bejt tak dobrej člověk?“
A ona se hrozně dlouho smála a celá u toho svítila.

Dnes mám velký den. Magdalena mne vzala domů a já se tak strašně těšil, že jsem z toho dostal bolení hlavy a cestou zpátky jsem se pozvracel v autobuse. Ale ona si z toho nic nedělala, vystoupila se mnou a dojeli jsme domů později.
Magdalena má velkého psa a dvě děti. Všichni se mají moc rádi. Ten pes se jmenuje Sponky a všecko žere. Magdalena mu tluče kotníkem prstu na čelo a když to zní dutě, směje se a říká, že je úplně blbej. Půjčil jsem si koloběžku a šli jsme na provazový žebřík. Ten mám nejraději. Byli jsme i v lese a nejlepší bylo, když jsme seděli na lavičce a vyprávěli si. S Magdalenou se báječně povídá. Říká často, že svět je úžasné místo a někdy, když jsem s ní, si to začínám myslet taky.
Má malý byt a to se mi líbí. Nikdo nikoho nehledá, oni jsou pořád spolu. A pes leží pod stolem a někdy si prdne. Magdalena má malý auto a to se mi líbí taky, protože jejich pásy jsou mnohem volnější než ty u našeho blbýho novýho auta, ty mne vždycky utáhnou, až nemůžu dejchat.
A co je nejlepší, Magdalena si furt zpívá.

Končí školní rok a začínají prázdniny. Jsem hrozně smutnej. Magdalena už mne nebude učit, protože jdu do šestky. Říká, že si stejně zůstaneme, a já jí věřím. Ale nechápu, jak můžou učitelé nevědět, co je pro mne dobrý.
Magdalena mi dala na rozloučenou malou lampičku a hopskulku a upekla mi dort.
Máma se zase vrátila k tomu, že je blbá. Měla by s Magdalenou promluvit. Nevím, co si počnu, ale Magdalena říká, že si zůstaneme. Tak tomu fakt věřím. A skutečně, vždy, když jí napíšu, ona odepíše. Někdy není na chatu, to jí pak napíšu sms zprávu a hezky ji poprosím, aby šla na email nebo na chat, a ona to vždy splní.

Magdalena umřela. Byla hodně nemocná. Řekly mi to její děti. Je mi to líto, ale jaksi jinak. Magdalena říkávala, že se těší do nebe a já vím, že tam je.
Jedno je mi líto. Ne že by tu Magdalena nebyla, to mi nevadí. Mám jinou asistentku a je prima. Nesmrdí. Ve škole je to cellkem dobrý. A naši, od té doby, co jsem pro Magdalenu hrozně plakal, jsou jaksi jiní, takoví pokornější.
Ale já jsem trošku smutnej z toho, že jsem jí to neřek. Že ji mám rád.
Vím, že by se tomu dlouho smála. Trošku mne uklidňuje, že to určitě věděla. Nikomu jsem to ještě neřekl, ale myslím, že Magdalena byla anděl. A i když je to fakt blbý, často myslím na jejího Boha. Mám dokonce dojem, že ve mně je. A já v něm. A přitom jsem v kostele nebyl. Ale jestli se někdy ožením, vezmu si Hanu.