sobota 15. ledna 2011

Deník autisty

Jmenuju se Jakub.
Moje jméno se mi nelíbí. Je blbý.
Nelíbí se mi ani svět, v kterém žiju. Je mi blbých dvanáct let, chodím do uhozené školy, přede mnou sedí Filip, kterej smrdí. Rád bych, aby se vobčas umyl. Lidi se maj mejt.
Moji rodiče se maj rádi. Nechápu to. Taťka je vůl. Moje mamka ho furt poslouchá. Někdy je trošku lepší, ale jak je s taťkou, je fakt hrozná. Mám mladší ségru, Báru, a z té jsou moji rodiče úplně na větvi. To je pořád „Baruška je hodná, Baruška je milá, neubližuj Barušce, je malá“.
Nechápu to. Když jsem byl jak Baruna, nedostával jsem tak dobrý mobily ani hračky. Někdy jí ubližuju. Ubližuju jí rád. Dělá mi to radost.
Jediný, co mne baví, je Lampička a moje hopskulky. Jemnují se Sluníčko, Žabka, Modrásek, Pomeranč, Záříček, Kouzelnice, Poďobanec, Opička, Penguin, Dinouš
a Tenisáček. Lampička je jejich jakoby maminka. Mám pro ně ve svém pokoji krabice, postýlky, a všechno, co potřebují. Vždycky ve čtvrtek je koupu. Musím ale dávat pozor na Tenisáčka, ten hodně saje vodu a pak je dlouho mokrý, raději jej jen otírám hadříkem.
Na světě je všecko divný. Ve škole jsou děcka zlý. Dospělí se pořád hádaj. Taťka pořád šetří, i když podle mne jsou peníze strašná blbost. Mamka pořád říká, že nemáme peníze, a přitom pořád lítá do Anglie, tak nevím, proč to dělá. Proč furt lítá, když se tolik bojí letadel. Proč mi raději nečte doma pohádky. Pohádky mám moc rád. ¨
Když je mi hodně smutno, brečím. Tajně, aby nikdo neviděl. Dám hlavu pod polštář a nemůžu přestat. Někdy se nemůžu ani nadechnout.

Dnes přišla do školy jakási nová paní. Trošku starší než maminka, ale ještě ne úplně stará. Taková divná. Jakoby šedivá. Vůbec jsem si jí nevšímal, ale ke mně přišla a řekla, že se jmenuje Magdalena a jestli si může takhle vedle mne sednout.
Řek jsem, že může a hned jsem začal házet učebnice na zem, aby věděla, co jsem za magora. Ona se začala smát a hned vypadala mnohem líp. Řekla, že nenaučím lítat učebnici češtiny, když ji budu házet z lavice. Že prý zná lepší způsob. To by mne zajímalo, jakej. Říká, že jednou mi to ukáže. A nesmrdí jako Filip. Voní tak jako když doma maminka žehlí prádlo.
Bude určitě stejně blbá jako ta úča v první třídě, ta byla k nesnesení. Jenže ta smrděla jako Filip. Možná hůř.

Venku prší a je úterý. To je fakt hnusnej den. Máme angličtinu a děcka jsou hrozný. Hana má tepláky a to mne štve, protože já bych taky tepláky chtěl. A co je nejhorší, mamka mne nemá ráda. Včera četla pohádku Barboře a mně řekla, že mám jít spát sám, protože jsem se s Bárou hádal. Taková pitomost. A fotr, ten blbec, byl samozřejmě při ní.
Magdalena dnes cosi píše. Nevím, co, a když jsem se jí zeptal, říká, že píše pohádky. To mne zajímá. Řekla, že bych taky mohl psát pohádky. „Jsem úplně blbej“, řekl jsem jí hned, dřív, než na to sama přijde.
„Blbej?“ Užasla. „Toho jsem si fakt nevšimla. Myslím, že jsi moc inteligentní“.
To mi ještě nikdo neřekl. V poradě říkali takový pitomosti sice taky, ale takhle to slyšet přímo od Magdaleny v úterý při hodině angličtiny, to je něco jiného, než když to
diktuje nějakej psychouš do záznamu v poradně.
„Nějakou pohádku ti pošlu, chceš?“ zeptala se a hezky se usmála. Směje se fakt pěkně. Když se rozesměje, celá se rozsvítí. To se mi líbí. Vypadá pak skoro jako Lampička.
„No, a můžu ji přečíst hopskulkám?“ zeptal jsem se, a hrozně jsem se bál, že se mi bude posmívat. Ale tvářila se stejně, tak jsem jí všechno řekl. O svých hopskulkách a o Lampičce a taky o tom, jak se která hopskulka jmenuje a Magdalena se o to moc zajímala a byla ráda, že Tenisáčka nekoupu, když je tak citlivý na vodu. Je to vůbec první člověk, který se nesměje tomu, že si s hopskulkami povídám. Tak jsem dostal odvahu a řekl Magdaleně, že hopskulky jsou živé. S tím souhlasila, že musí být živé, a to mne fakt dostalo.
„Vy si skutečně myslíte, že jsou živé?“ řekl jsem.
„Samosebou“, ani nemrkla, „přece žijí tvojí láskou, čím víc je máš rád, tím víc jsou živé a rády na světě, no ne?“ řekla, jako by to byla ta nejprostší věc na světě a já z toho byl najednou celý paf, protože to je skutečně pravda a ještě mne to nenapadlo, že moje hopskulky, Lampička a všechno, co mám rád, vlastně je živené mnou.
„Jak to, že tomu tak rozumíte, když jste stará?“ zeptal jsem se ona se hrozně hezky rozesmála.
„No, jsem sice stará, ale mám ráda děti, víš?“ řekla. „V mnoha ohledech rozumím dětem víc, než dospělým“.
„ Dospělí jsou úplně blbý, a nejvíc blbý je můj taťka“, řekl jsem hned.
„Kubo, to neříkej“, pokárala mne. „Rodiče musíš přece ctít“.
To jsem ještě neslyšel.
„Ctít? Proč bych měl ctít takovýho blba, jako je můj taťka?“ řekl jsem škaredě, ale ona se neurazila. To se mi na ní líbí, že i když řeknu něco vošklivýho, ona se usměje a neurazí se.
„No, je to tvůj otec. Stará se o tebe, má tě rád.“
„Néééé, von má rád Barboru, né mně, a je blbej, vy ho neznáte“, ukončil jsem řeč a raději si začal chystat příraz. Magdalena byla najednou zticha a zdálo se mi, že o něčem přemýšlí.
Fotr je blbej totiž hlavně proto, že mi pořád dokola opakuje, že moje hopskulky nejsou živý. Tajně si myslím, že maminka má stejný názor. Možná všichni. Ale Magdalena mne dnes docela překvapila.

Dnes jsem měl prima den. Může za to Magdalena. Vůbec jsem nevěděl, že máme ve škole zvířetník, ale ona to nějak zjistila a vzala mne o velké přestávce tam. V kotcích tam byly myši, morčata, běhali tam králící a taky takový hnusný smrad tam byl, ale já tam byl rád, protože Magdalena tam šla se mnou a když mě ti protivní sedmáci votravovali, tak jim řekla, ať toho nechají, ale ne že by řekla „nechte toho“, ona to umí jaksi zaonačit, že jim řekně něco děsně pěknýho a oni odejdou. Nevím, jak to dělá.
Ale pak jsem přišel do třídy a všechno bylo nanic. Jirka mi vzal moji svítící hopskulku a házel ji po třídě, Hana se mi posmívala a Filip smrděl. Ještě že je tu Magdalena, protože mi poslala pohádku a já ji včera čet. Mohli jsme spolu o té pohádce mluvit, hned jak vylákala z Jirky moji hopskulku a posunula Filipa se židlí trošku nalevo ode mě. Zdá se mi, že ta pohádka je asi o mě, ale trošku asi taky ne. Moc se mi líbila. Schválně.


Jak Kuba přišel k rozumu

Hopskulky Sluníčko, Žabka, Modrásek, Pomeranč, Záříček, Kouzelnice, Poďobanec, Opička, Penguin, Dinouš, Tenisáček a Lampička seděly uhnízděné na dece. Dnes měly sněm. Na pořadu byla vážná věc. Lampička počkala, až se hopskulky zklidní, nejvíce musela čekat na neposedná trojčátka - Pomeranče, Modráska a Žabku, protože tihle se dostali do domu v jednom balení a od té doby, co spolu prožili cestu ke Kubovi společně, dělali společně úplně všechno. Společně taky zlobili a dnes teda hodně, takže Lampička měla co dělat, aby je dala do pořádku. Nakonec se jí to podařilo, protože pohrozila, že je rozsadí, a to zapůsobilo. Jako první promluvila samozřejmě Lampička. Všechny přivítala a poprosila Záříčka, aby uvedl jediný dnešní bod programu.
Záříček, dnes jaksi jinak zářivý, promluvil vážně: Dnes bych chtěl, abychom se smluvili, co s Kubou a Barborkou.
Modrásek se uchechtnul - A co by s nimi mělo být? Barborku už jsem dávno neviděl, všichni přece víme, že Kuba ji od sebe pořád zahání.
No, a to je právě to, řekla Kouzelnice a smutně si povzdechla. Zahání. A to je to, co nás všechny trápí, ty trumbero. No, jen si představ, že by tě Pomeranč zahnal, když si s ním chceš hrát, nebo že by ti Žabka vážně, ale opravdu vážně chtěla ublížit!
- To by nikdy neudělali, jsou to přece moji kamarádi, bránil se Modrásek, dokonce, troufám si říct, mnohem více, než kamarádi. Všichni jsme spolu leželi v jednom balení a byli na sebe tak namačkaní, než nás Kuba rozbalil, že jsme si na sebe tak zvykli a už nám to zůstalo.
No vidíš, vmísila se do hovoru Lampička - a to je právě to. Tak, jak jste Vy byli spolu a kamarádíte se jen proto, že jste byli na sebe namačkaní, tak náš Kuba a Barborka jsou z jedné maminky! Oba byli v jednom bříšku! Mají stejného tatínka! Žijí ve stejném domě - a přesto Kuba nemůže Barborku vystát! To je moc špatná věc, a už se na to nikdo z nás nemůže dívat. Musíme se domluvit - proto vlastně dnes ta schůze je - jak Kubovi vysvětlit, že Barborku musí chránit, bránit a mít ji rád.
Hmmm, to bude těžká věc, vmísila se Opička. Včera jsem například viděla, jak se Kuba na Barborku poškleboval, ale tak, aby tatínek neviděl - ten by mu dal!
No, ano, ano, já to taky viděla, já taky! - přidávaly se další hopskulky.
Je ale zajímavé, že na nás je Kuba hodný, řekl Poďobanec, a na mne taky, pověděl Penguin, hraje si s námi, stará se o nás, dbá, aby nám bylo teplo, čte nám pohádky - a ty jsou!!
Moc krásné jsou pohádky, řekl Tenisáček, jenže - Barborce je nepřečet nikdy.
Hopskulky ztichly. Každá z nich přemýšlela.
Teď už věděly, že mají úkol opravdu těžký. Jak to Kubovi vysvětlit, tak, aby je nepřestal mít rád? Protože - to ví každé malé děcko, a hopskulky samozřejmě taky, že když někdo něco vyčítá nebo vysvětluje, tak se nemusí vždy záměr, i když je dobře myšlený, povést. Někdy se ten človíček, kterému se radí, urazí a už nechce vůbec poslouchat a nechce se kamarádit. A hopskulky by byly načisto bezradné, kdyby je Kuba opustil. A kdo by omýval Lampičku? Ne, ne, to se musí udělat nějak mazaně, ale zároveň tak, aby se Kuba dal přesvědčit a věděl, že to s ním jeho kulatí kamarádi dobře myslí.
Hmmmm, těžká, těžká věc.
Kuba přišel do pokoje a chystal se ke spaní. Najednou od hopskulek slyší strašný rachot a rámus. Kouká jako zjara, a co nevidí: Pomeranč mydlí po hlavě Žabku a Modrásek dělá, že nic nevidí! Kuba rázem skočil mezi hopskulky a roztáhnul soupeře od sebe. "Co to děláte? Nevíte, že si ublížíte? Jak to můžeš, Pomeranči, Žabce dělat? Copak nevidíš, že ji to bolí?!
Pomeranč nedbal ničeho a dál mydlil do Žabky: "Ale já chci, aby ji to bolelo, já jí chci ubližovat, nemám ji rád! Ona mne otravuje! Pořád za mnou dolízá!"
"No a proč by nedolízala? Je to přece Žabka, byli jste spolu v jedné krabici, copak si nepamatuješ, troubo!!! " vykřikl Kuba a málem se rozplakal.
Vtom Lampička moudře rozsvítila a řekla: "No vidíš, Kubo, hopskulky od sebe odtrháváš, ale my všichni jsme bezmocní, když vidíme, jak ubližuješ Barborce a chtěli jsme ti to dávno říct. Ale protože tě máme moc rádi, nevěděli jsme, jak na to, Chtěli jsme ti to ukázat, jak je ošklivé, když někdo někomu ubližuje - a to si představ, že Žabka nemá vůbec srdíčko! Nebolí jí to, když ji Pomeranč šťouchá! Ale Barborka, ta onehdy proplakala skoro půl hodiny, když jsi ji zahnal od sebe!"
"Ale já chci, aby ji to bolelo, já jí chci ubližovat, nemám ji rád! Ona mne otravuje! Pořád za mnou dolízá!" spustil Kuba svoji oblíbenou písničku, když vtom si uvědomil, že opakuje přesně to, co říkal Pomeranč o Žabce. A když se podíval kolem sebe, viděl, že všechny hopskulky jsou smutné a Lampička že úplně pohasla. Najednou mu přišlo líto, že na takovou věc nepřišel sám, vždyť už půjde příští rok do šesté třídy! To už bude velký kluk a může se o Barborku starat jako dobrý bráška, když jí bolelo to srdíčko.
Kuba se zakabonil a šel spát.
Ve snu se mu zdálo, jak jde rozkvetlou loukou a zdálky k němu běží šťastná Barborka. Volá: "Kubo, ty jsi ten nejlepší brácha na celém světě! Jsem tak ráda, že tě mám! Vůbec nevím, co bych si bez tebe počala! " Barborka se směje, sluníčko svítí a hopskulky se radují.
Kuba se probudil a vzpomněl si, že se musí rozhodnout, jaký dnes bude mít den.
Rozhodl se, že bude mít den pěkný, že bude šťastný, vyrazil ze dveří, pozdravil mamku, tátu taky a pohladil Barborku po hlavě.
A hopskulky, Lampička a celý pokoj - vlastně celý dům se usmívali.

*
Řek jsem Magdaleně, že budu taky psát pohádky a vymysleli jsme spolu název první pohádky. A že, až ji budu mít napsanou, pošlu ji Magdaleně na zhodnocení.
Mám dojem, že jí můžu věřit. Kromě strejdy Vladimíra nemám nikoho, komu bych věřil. Ale jí jsem uvěřil. Řekl jsem jí dnes, co mne nejvíc trápí. Řekl jsem, že mne rodiče nemají rádi. To ji mrzelo. Vypadalo to, že o tom dlouho přemýšlí. Bál jsem se, že mne začne konejšit, ale ona řekla, že to zná. Ona to taky zná! Taky měla dojem, že ji rodiče nemají rádi. Nemohl jsem tomu věřit. Když byla malá, říkala mi Magdalena, lehla si prej jednou dokonce na koberec a dělala, že je mrtvá, aby zjistila, jestli ji někdo bude postrádat.
To mně rozesmálo. Nechápu, jak ji někdo nemůže mít rád.
Ale neřekl jsem jí to.
Nabídla mi, že zkusí s maminkou promluvit, ale já se hrozně bojím. Bojím se, že na mně budou rodiče ještě víc zlí. Ale slíbil jsem Magdaleně, že o tom budu přemýšlet.

Dnes byl hnusnej tělocvik. Nesnáším Pluskala. Je tlustej jak prase. Zadejchává se a prudí. A nejhorší jsou kolektivní hry. Nenávidím je. Magdalena seděla v rohu tělocvičny a chovala se tiše, četla nějakou knížku. Vždycky jsem za ní přišel, když mi někdo ubližoval, ale ona dělala, jako že se nic neděje. Až mne to štvalo. Jak si může číst? Je blbá a nevím, proč ji tu mám. Řek jsem jí to. Byla trošku smutná, ale stejně za mne nic neřešila.
Až jsme byli ve zvířetníku, řekla: „Kubo, ty přece nepotřebuješ nikoho, aby tě chránil před Pluskalem. Zvládneš to sám. Nejsi malý a tyhle věci dokážeš jak nic“.
To mne překvapilo. Příště to zkusím.

Dnes byl zvláštní den.
Přišli tam nějací lidé a vyprávěli o stvoření země, o velkém třesku a to mne zajímá, protože já věřím na mimozemšťany. Vím, že ve vesmíru nejsme sami a že je mnohem víc bytostí a jsou mnohem inteligentnější.
Jenže Hana se začala jaksi divně držet stranou, nechtěla se zapojovat do společné práce a Magdalena, protože má oči všude, si s ní něco chvíli šeptala. Pak šla za učitelkou a Hana od té chvíle byla v lavici a nikdo ji nevyvolával.
Strašně mne zajímalo, co si ty dvě říkaly. Magdalena mi pověděla, že Hana je věřící a nechce se zapojovat do teorie o velkém třesku, protože pevně věří, že zemi stvořil Bůh.
„Taková blbost!“ vybuchnul jsem. „Jakej Bůh, to je úplná hovadina!“
Jenže Magdalena mi řekla, že věří v Boha taky, a dokonce velice silně. To mne dostalo, Jak může někdo věřit v PánaBoha? Asi je úplně blbá.
Řek jsem jí to, ale jí nic nevadí. Podle ní je Bůh všude, kolem nás, říkala dokonce, že s ním mluví každou chvíli, že on v ní dýchá a že je stále s ní, když jej potřebuje, tak jen trošku víc. Neřek jsem jí to, ale ode dneška mám jistotu, Magdalena je magor.

Hrozně rád ubližuju. Tluču Báru. Píchám Filipa pravítkem do zad a Hanu tahám za vlasy. Od chvíle, kdy přišla do třídy Magdalena, dává mi pořád najevo, že to není správné. A furt vo tom mluví. Asi jí to dost leželo v žaludku, protože dnes mi přinesla dvě úžasně velký hopskulky takový spíš míčky a na jednom napsala ublližuj a na druhém pomáhej. A nejlepší na těch míčcích je, že jsou na dlouhé gumě, takže když je hodím, zase se ke mně vrátí.
Magdalena říkala, že na těch míčcích pochopím, že když někomu ublížím, tak se mi to vrátí. A když pomůžu, vrátí se to taky. Tomu nevěřím. Ale balonky skáčou hezky a jsem za ně hrozně rád. Někdy bych chtěl, aby Magdalena přišla k nám domů. Ukázal bych jí všechny hopskulky a myslím, že nejvíc by se jí líbil Záříček. Protože ona má ráda oranžovou a žlubou barvu a zrovna takový Záříček je. Trošku se Magdaleně podobá.

Začal jsem psát pohádky. Jsou to pohádky o dětech. Pochopil jsem, že děti potřebujou dobrý rodiče. Rád bych, aby Magdalena řekla našim, aby mne měli rádi. Ale pořád se bojím jí o to říct. Bojím se, že bych měl doma peklo. Magdalena na mne nenaléhá, ale kdybych ji poprosil, udělala by to. Je skoro jako strejda Vladimír.
Strašně jsem se bál. Ale přemýšlel jsem o tom celou noc. Dnes jsem to Magdaleně musel říct, aby mamce domluvila. Včera jsem se málem udusil, jak jsem plakal. Chtěl bych, aby mě měli rádi. Magdalena mi slíbila, že udělá, co bude moct. Chvíli jsem si myslel, že své rozhodnutí zruším, ale ona měla takový zvláštní pohled, že jí věřím.

Maminka se změnila. Přišla k rozumu. Myslím, že je to proto, že se dnes sešla s Magdalenou. Hned jsem Magdaleně psal email a děkoval jsem jí. Maminka mi dokonce přečetla pohádku. Možná, že mne má opravdu ráda. Magdalena mi to pořád říká a pořád mele o tom, že mám rodiče ctít.
Včera jsem se jí zeptal: „Jak můžete bejt tak dobrej člověk?“
A ona se hrozně dlouho smála a celá u toho svítila.

Dnes mám velký den. Magdalena mne vzala domů a já se tak strašně těšil, že jsem z toho dostal bolení hlavy a cestou zpátky jsem se pozvracel v autobuse. Ale ona si z toho nic nedělala, vystoupila se mnou a dojeli jsme domů později.
Magdalena má velkého psa a dvě děti. Všichni se mají moc rádi. Ten pes se jmenuje Sponky a všecko žere. Magdalena mu tluče kotníkem prstu na čelo a když to zní dutě, směje se a říká, že je úplně blbej. Půjčil jsem si koloběžku a šli jsme na provazový žebřík. Ten mám nejraději. Byli jsme i v lese a nejlepší bylo, když jsme seděli na lavičce a vyprávěli si. S Magdalenou se báječně povídá. Říká často, že svět je úžasné místo a někdy, když jsem s ní, si to začínám myslet taky.
Má malý byt a to se mi líbí. Nikdo nikoho nehledá, oni jsou pořád spolu. A pes leží pod stolem a někdy si prdne. Magdalena má malý auto a to se mi líbí taky, protože jejich pásy jsou mnohem volnější než ty u našeho blbýho novýho auta, ty mne vždycky utáhnou, až nemůžu dejchat.
A co je nejlepší, Magdalena si furt zpívá.

Končí školní rok a začínají prázdniny. Jsem hrozně smutnej. Magdalena už mne nebude učit, protože jdu do šestky. Říká, že si stejně zůstaneme, a já jí věřím. Ale nechápu, jak můžou učitelé nevědět, co je pro mne dobrý.
Magdalena mi dala na rozloučenou malou lampičku a hopskulku a upekla mi dort.
Máma se zase vrátila k tomu, že je blbá. Měla by s Magdalenou promluvit. Nevím, co si počnu, ale Magdalena říká, že si zůstaneme. Tak tomu fakt věřím. A skutečně, vždy, když jí napíšu, ona odepíše. Někdy není na chatu, to jí pak napíšu sms zprávu a hezky ji poprosím, aby šla na email nebo na chat, a ona to vždy splní.

Magdalena umřela. Byla hodně nemocná. Řekly mi to její děti. Je mi to líto, ale jaksi jinak. Magdalena říkávala, že se těší do nebe a já vím, že tam je.
Jedno je mi líto. Ne že by tu Magdalena nebyla, to mi nevadí. Mám jinou asistentku a je prima. Nesmrdí. Ve škole je to cellkem dobrý. A naši, od té doby, co jsem pro Magdalenu hrozně plakal, jsou jaksi jiní, takoví pokornější.
Ale já jsem trošku smutnej z toho, že jsem jí to neřek. Že ji mám rád.
Vím, že by se tomu dlouho smála. Trošku mne uklidňuje, že to určitě věděla. Nikomu jsem to ještě neřekl, ale myslím, že Magdalena byla anděl. A i když je to fakt blbý, často myslím na jejího Boha. Mám dokonce dojem, že ve mně je. A já v něm. A přitom jsem v kostele nebyl. Ale jestli se někdy ožením, vezmu si Hanu.