úterý 1. února 2011

Cesta domů

Vykulilo jsem se z teplého bříška. Nechtělo jsem ven. Všechno kolem mne šplouchalo, škroukalo a bylo mi tam dobře. Plavalo jsem si a vědělo, že jsem milované.
Vytáhli mne nešetrně. Byla mi zima. Chtělo jsem zpátky, tak jsem křičelo, ale oni na mne natáhli takové směšné věci, které mne škrabaly, umývali mne
a různě postrkovali. Pak mne ale položili do něčí náruče a já začalo sát. To byla dobrota. Teplé to bylo, sladké a celé jsem se tím zalykalo. Mňam.

Leželo jsem v postýlce a koukalo se na mámu. Páni, ta je krásná. Má tak hřejivé oči jako někdo, koho jsem odjakživa znalo, ale nemohu se rozpomenout. Její obličej má v sobě skoro stejný jas jako tam tenkrát, kde mi bylo taky dobře.

Táta se nade mne taky občas skloní, ale není to nic proti mamince. Je tak hebká, na pohled, na dotyk, na všechno. Táta je takový …..no, přísný, asi. Motám se tak v té postýlce a mám občas bolení, takový divný píchání v bříšku, ale máma si mne potom bere na kolena a hladí mi zádíčka a to mi pomáhá. Táta tohle neumí.

Naučilo jsem se pít z láhve mléko. Je to dost horší než když jsem mělo mlíčko od mámy. Je to těžší, ale něco pít musím, ne? A taky už jím. Jídlo je velká bašta.
A dobrý je to všecko. A já jsem na světě hrozně rádo. Musím se toho hodně učit, ale vím, že všechno dokážu.

Umím lézt. Vyrostl mi první zub a dnes jsem ukouslo tím kouskem zubu
a tvrdými dásněmi ucho umělohmotného dráčka, co se k němu obvykle plazívám. Máma se lekla, ale když se lekne, vezme mne do náruče, a já se pak cítím jako tenkrát, když jsem ještě…….už nevím, jak to vlastně tenkrát bylo. Ale když si na to vzpomenu, a vzpomínám pořád méně, je mi tak mile a teskno, chce se mi smát a plakat a tak přesně to pořád dělám, kromě toho mlíka a lezení.

Začalo jsem chodit. Svět je báječný. Je trošku podivný, protože všechno je hodně vysoko, ale to mi nevadí, protože máma mne často bere, někdy i táta. Když mne táta nese na zádech, je to prima. Houpu se a vidím všechno z výšky. A já se na to dívám a směju a vím, že jsem jedinečné, neopakovatelné, prostě úžasné. Nevím, proč jsem si tím tak jisté, určitě mi to někdo pověděl, ale kdy
a kde, nevím.

Už mluvím. Máma říká, že jsem šmodrcha. Mám kamarády. Biju je hračkama a někdy je plácám lopatkou, co mám na písek, Máma se směje a říká, to není bábovička, trdlo moje zpackaný. To se mi líbí. Říká mi sice trdlo moje zpackaný, ale já vím, že mne má ráda. Táta často povídá, že tohle nedokážu
a někdy mi fakt hodně věcí nejde, začínám tomu přivykat, že něco se mi nepovede. Rozumím tomu, že jsem nešika. Táta, jak jsem si všimlo, je nešika jako já a pořád o tom mluví. Možná je to hodně důležité. Když něco pokazím, táta mne nemá rád. A asi nemá rád ani sebe, když je taky nešika.

Půjdu brzo do školy. Máma je někdy taková vážná. Táta je divnej. Říká cosi
o tom, že musím tohle a taky tohle a to je pro mne tedy velká novina. Včera se zlobil, že jsem neuklidil hračky a máma to chtěla napravit a dostala taky, že mne neumí vychovávat. Máma večer trošku plakala, a všiml jsem si, že bývá hodně sama. Kde je táta, nevím, já se neptám. Asi se někde snaží být šikovnější.

Chodím do školy. Mám kamarády. Někdy do nich šťouchnu a onehdy Tonda slítnul kvůli tomu mému šťouchnutí ze schodů. Táta se zlobí a říká, že jsem neřád. A že to vždycky věděl. Máma brečí pořád víc. Táta říká, že se musím víc učit a máma že mne musí víc vychovávat. Že ze mě nikdy nic nebude. Slyším to i ve škole, určitě nedokážu to, co všechno musím. Svět se mi zdá divný. Jsem sice větší a už mne doma tolik nezvedají, ale všechno mi připadá strašně složitý. Jsem fakt nedostatečný, nedokonalý a úplně k ničemu, jak říká táta. A ten to musí vědět. Máma je hodně tichá, když jsme spolu, dívá se z okna.

Musím se rozhodout, kam půjdu na školu. Chci vypadnout z domu. S fotrem to není k vydržení. Matka od něj chce odejít a občas to na chvíli udělá. Kouřím za čekárnou s Tondou a je to jediné, co mne baví. Jinak je to jenom vopruz. Chtěl bych někam do tepla, do bezpečí, představuju si, že bych se tam schoval
a nikdo by mne vodtud nevytáhnul. Žil bych si tam a měl klid. Vod školy, vod těch pitomejch keců. Vod toho všeho, co musím a mám dělat. Půjdu vodtud, hned, jak skončím devítku. Hlavně abych nebyl nikdy jak táta.

Otec mne včera zbil. Často, když jsem doma sám, vlezu pod stůl. Nevím, proč to dělám. Mám pocit, že když je něco nade mnou, jsem v bezpečí. Pořád se mi zdá, že to odněkud znám, že někde jsem už takhle byl, ale asi jsou to všechno kraviny, jak říká Tonda. Jsme dva burani k ničemu a nic z nás nebude. Máma utekla s jakýmsi chlápkem a mně je to jedno. Nechci ji znát. Je lepší, když jsou s otcem od sebe, maj klid. A já taky. Každej ať si dělá, co chce.

Na intru je to hrozný. Abych obstál, musím dělat frajera. Je to náročný, pořád se tvářit, že všechno vím, nejhorší je, že teď už musím dělat věci, který se mi hnusej. Ale jak jednou začneš, nemůžeš přestat. Prvního kluka jsem zmlátil před rokem, takovýho andělíčka naducanýho, strašně hodnýho, ten štval každýho, jen když se podíval těma nebeskejma vočima. Takový ty voči, co musej každýho kluka nasrat. A pak už to jde ráz na ráz. Jsem kápo a očekává se ode mne, že každýho mlíčňáka zbiju, některý musej chodit a strkat hlavy do záchodovejch mís, umejvat zvratky a tak různě nám sloužit. Jednou jsem potkal na ulici takovou starou babku a ty mne taky štvou, jenže tahle se na mne tak zvláštně podívala a já si vzpomněl na oči mý mámy a bylo mi tak divně a teskno, až bych skoro bulel. Dal jsem si práska a musel na panáka. Tonda říkal, že jemu se to ještě nestalo. Ze všeho nejraděj bych zalez někam, kde by bylo teplo, bezpečí a nikdo by se o mne nestaral, ale přitom bych věděl, že jsem chtěnej a chráněnej.

Má holka je taková normální. Má normální vlasy, normální voči. Je úplně normální. A já ji mám normálně rád. Vzali jsme se, protože jsme na to normálně vlítli a hned se nám narodil Tadeášek. Je pěknej, jenže Sára je teď v poslední době nějaká divná. Furt bučí. Chce, abych s ní byl doma. V jednom kuse kolem kluka lítá a furt že má mlíko, pak je zase nemá, pak chce, abych koukal, jak mu roste zub, tloustne a blbne, šišlá na mne, někdy je tak nesnesitelná, že musím z domu. Holky v hospodě jsou v pohodě a je s nima prima, nic neřešej, jsou veselý. Sára je ufňukaná. Nenormální. Tadeáš je protivnej a řve, protože mu rostou tudle zuby, tudle má větry, je lepší, když odtud co nejvíc vypadnu. Nejraděj bych byl, kdybych moh někam do bezpečí.

Rozvod byl hned. Tadeáše přiřkli Sáře, je to rozumný. Já se flákám, co se dá. Tonda je na tom podobně. Taky se rozved, jen nemá děti. Má to lepší. Tadeáš mi připadá takovej jakoby bledej. Je k ničemu, to má po mě. Někdy jej najdu pod stolem, když k nim přijdu na návštěvu. Sára pořád kouká, jako kdybych ji měl zachránit, ale já nikoho zachraňovat nechci. Chci klid. Už vopravdu jen klid.

Bylo mi pětačtyřicet. Ty holky, co jsem s nima pobejval, byly sice fajn, ale každá mi vzala kus čehosi ve mně. Chlap není jako rohlík. Každá si myslí, že jen ona jediná je tady na světě a že si mne může koupit jako v pekárně za korunu devadesát. Často myslím na Sáru. Ale ta se odstěhovala a vůbec mi neodepíše ani na sms. Tadeáš je už velkej chlap a nechce mne taky znát. Nedivím se mu. Někdy zalezu na ubytovně do spacáku a je mi tak divně a teskno, asi u toho vypadám blbě, nechci, aby mě přitom chlapi viděli. Potřebuju bejt někde v teple a sám.

Včera mi bylo osmdesát. Je mi zle. Mám spoustu nemocí a taky tu nejhorší. Brzo zdechnu. Sáře je to jedno, ale Tadeáš za mnou teď občas přijde. V posledních letech ke mně jaksi přilnul, dokonce mne objevil, kam jsem se poděl. Sem tam mi přinese cigarety, někdy pivo. Skoro bych byl raděj, aby nechodil, cejtím se divně. Vím, že jsem celej svůj život pokazil. Radši na to nemyslím. Chtěl bych někdy bejt na místě, aspoň občas, kde bych věděl, že mne berou takovýho, jakej jsem, i když jsem dědek pocintanej zvratkama
a s pomočenýma kalhotama. Někdy je mi tak divně a teskno a dost často se mi zdává o očích mé mámy a furt přemejším, co mi to připomínaly. A pamatuju si, jak jsem jednou ukousnul toho dráčka, jak mne potom máma přitulila, jak byla voňavá a taky jak mi říkávala „trdlo moje zpackaný“. Někdy si vzpomenu, jaký měla šťastný oči a to je mi úplně nejhůř.

Umírám. Jsem hrozně sám. Je mi zle a smutno. Všichni na mne kašlou. Sára chce akorát vědět, jestli něco mám a co jim tady nechám. Nemám nic. Nedám nikomu nic. Kašlu na ně taky. Sestry, který kolem mne ve špitále choděj, mi nepřisunou ani jídlo. Ví, že zhebnu když jíst budu nebo nebudu a maj recht. Nejhorší jsou noci. Dívám se do okna a kolem mě bejvá všechno rozmazaný.

Klečím zase na kolenou a dívám se do světa. Jsem malej? Vidím všechno kolem sebe jako velký. Svět je báječné místo a já jsem jedinečný. Jsem milovaný a šťastný. Nade mnou je vysoké nebe, jasná tvář a zářivé oči, já je znám!!! Je mi tak teskno a chce se mi plakat. Vím, že jsem přišel Domů. Bojím se ale svoje oči zvednout a podívat se nahoru, protože už přehledně vím, co všechno jsem promarnil. Teď mne ale čísi hrozně dobré ruce, které všechno odpouští a nic nevyčítají, berou nahoru k sobě a já jsem v teple. V bezpečí. Nebojím se ani se nestydím. Jsem tam, kde jsem celý život toužil být a vůbec nechápu, jak jsem na to všechno mohl tak hloupě zapomenout. A nejvíc mne štve, že jsem to neřekl Sáře, Tadeášovi a hlavně Tondovi. Kdybych tak moh ještě jednou…….


„Zatlačte ještě jednou……………výborně……………..táááák…………

……..je to kluk, maminko………“.



.