čtvrtek 17. března 2011

Meditace uprostřed hor

Předznamenávám spásu i zkázu. Přicházím v nejdůležitějších okamžicích. Jsem-li pouze tolerováno, mohu přivodit šílenství. Jsem-li přijmuto a hýčkáno, jsem vyrovnanost.
Nikdo mne neocení. Za peníze nejsem k mání. Jsem vzácné. Přesto mne dnes vytěsňují odevšad. Lidé umí předstihnout zvuk, avšak mne postihnout nedokážou.
Má kamarádka samota mne miluje. Beze mne ztrácí smysl. Také přítel ovládání říká, že sám může sbalit svých pět švestek a vandrovat odtud. Lidé umí tolik věcí, ale málokdo se jim naučil. Ještěže dostávají každý den novou šanci. Jenže, aby ji využili, potřebují i mne; a to se stává zřídka. Chvil, kdy působíme všichni, je jak šafránu. Bez sebe ale nedokážeme nic. Vždyť teprve až se rozhostím já, můžou přijít oni, teprve, až přijdou oni, mohu být oceněno já. Máme málo nástrojů, mnoho práce; navíc: doba je proti nám. Moderní svět živí rád a nepřetržitě našeho největšího soupeře; šílenství.
Šílenství je kruté. Vpochoduje v železném brnění tam, kde jsou prázdná místa a všudypřítomný strach ze samoty. Ach, ten strach. Tak velmi se lidé bojí. Neumějí ocenit, kolik síly, útěchy a možností samota skýtá těm, kteří se přestanou bát. A jak velmi se zúročí, když pozvou do svého světa ovládání. Samota, opírající se ve svém tanci o pevné rámě ovládání, může za mého přispění dokázat učiněné zázraky.
Jenže. Zvrácený svět, reklamy, podivné knihy a hlavně nezřízená touha vládnout lidem stále předstírají, že samota je hrozivá, ovládání k smíchu a já že jsem staromódní. Tehdy šílenství nastoupí se zpupným a tvrdým výrazem. Pochoduje a jeho kroky duní po dlažbách úzkosti, tluče na bubny, píská na píšťalu nepříjemné tóny, které drásají uši a zanechávají neklid. Využivá prostředky, které jsou mu blízké: Chtivost. Hrabivost. Neukojitelnou touhu. Představy. Ihned zaujme všechen prostor. A já, zavržené, odcházím prašnou cestou odříkání, jako mí přátelé. Ovládání odchází první, za ním pláče samota. Pak jako poslední dobíhám já; ucpávám si uši před vítězným křikem šílenství. Je smutné, že často vítězí na předlouhý čas.
Potřebujeme-li čerpat sílu pro boj, šplháme do hor Zhluboka dýcháme, ležíme u čistých jezer, hledíme na nebe. Vyprávíme si o lidském hemžení, směšném pitvoření, pošetilých cílech a hloupých záměrech.
Dospějeme často k tomu, že skutečně důležité věci mnoho lidí nespatří. Ne že by byli slepí. Nebo nevzdělaní. Jen neumí naslouchat. Někdy o nás ani nevědí. Život většiny je jako jízda na horské dráze, vozíky rachotí, často se jízdou v nepřehledných zatáčkách rozsypou na hromadu šrotu, který si lidé vláčí životem z pocitu, že by o hodně přišli, kdyby nechali staré věci na starých místech. Dokud to jede, kola se jakž takž točí, drží si hlavy, žaludky, třesou se o tu kupu harampádí, o holý život, často postrádající smysl. Křičí, aby překřičeli prázdno v sobě a kolem. Míjí v divokém trysku barevná světla, blikátka, reklamy, rámus, kdekdo chce naskočit, občas vyskočí, chvíli s nimi jede, na chvíli si na spolujezdce zvyknou, jenže pak jej shodí buď ten, co má silnější svaly nebo naskočí jiný s větší kuráží. Nahoru, dolů, bez výdechu, odpočinku, bez pokoje a krásy. A čím víc se snaží lidé držet pohromadě, tím víc rámusu a harampádí na sebe nabalují. Směšné je, že často usilují i o to, co vlečou jiní. A pak často jen pohled na hromadu odpadků za sebou na konci života může člověka zabít; vždyť neměl čas na nic jiného než to všechno vláčet, smýkat, hlídat a proč, vlastně už neví. Strašné.
Přitom. Květina, která se rozvíjí, nenadělá žádný hluk. Hory nepotřebují křičet, aby je někdo uviděl. Stačí, že jsou.
Marnost naší práce nás často vyčerpává. Ptáme se: Má to vůbec smysl? Pak, abychom se lidem přiblížili a získali motivaci pro další boj, sestupujeme z hor do kostelů. Navštěvujeme koncertní síně, výstavy, divadla, hřbitovy. Místa, kde je život prostý jako zorané pole. Chvíle, kdy lidem tečou slzy a potkávají nahou pravdu. Nakukujeme do ložnic, když tvrdí chlapi otáčejí mokré tváře ke zdi. Objevujeme pokorné chvíle, kdy matky dýchají za své děti. Tehdy lidé dobře ví, že žít je víc, než cpát si břicho. Ovládat se že je dobré. Že není prohrou být sám. A že klíčem k pokoji jsem já. Jsem nutné pro život jak pro den noc. Jsem jejich ticho.

středa 9. března 2011

Meditace na břiše

Už se sotva držím na nohou. Smíchy mi bolí břicho, tak si na něj vždy lehnu a zhluboka dýchám. Slyšela jsem někde, že to pomáhá; a je to pravda. Cítím pod svým tělem horkou zemi, chvění života v ní. Život je pode mnou, kolem mne, nade mnou, ve mně.
Žal zalezl pod keř. Nemá rád světlo. Říká o sobě, že je světloplachý, ale tomu se musím smát. Myslím, že ze všeho dělá drama a ještě si v tom libuje. Na všechno má námitky. Ačkoliv já jsem jásavá, z nějakých zvláštních důvodů lidé spoléhají víc na něj. Nevím, proč. Život je mnou a já jsem jím. Ještě nikdy jsem neviděla, že by třeba žížaly naslouchaly pochybám nebo chrpy, ty modré rozpustilé střapce aby měly nahnáno, že je obilí zacloní. Žádného tvora na zemi nenapadnou takové hlouposti. Jen člověka. Žal to ví.
Hody má mnohokrát do roka. Často se mohu přetrhnout, abych svým jasem a smíchem rozpustila obavy, ale moje snaha bývá zbytečná ve většině případů. Žal navštěvuje lidi rád. Nechodí pouze k těm, kteří nedorostli sedmi let. Ti jsou jen moji. Žijí mnou. Rostou mnou. Nikdy nezapochybují. S nimi jsem od ráno do večera, nepřetržitě, dokonce i ve spánku se jimi usmívám.
Jako jsem já jasná, žal je zasmušilý. Jeho tvář je výčitkou a připomínkou všech trapností a chyb, které se kdy mohly stát, staly a určitě stanou. Onehdy jsme se spolu usadili ve vysokém lese a vyprávěli si. Musím říct, že přestože jeho úsudky jsou často temné, málokdy se v lidských osudech plete. Skoro jsem už propadala beznaději, protože mé argumenty byly slabé na všechny události a popisy posledních dnů, které mi žal snesl k nohám. Málem jsem si zoufala, ale naštěstí pro takové situace mám řešení. To je pravý čas přizvat si moji milou společnici. Se žalem bych se dlouho nesnesla, kdyby ona neměla tu svatou trpělivost být na našich cestách jako třetí.
Sotva zacinkám zvonečkem, který mám stále sebou, je tu. Nese se hrdě
a má čistý hlas. Zdálky mává. Je vznešená. Má rovná ramena a chůzi egyptské tanečnice. Její krok je lehký a kolem ní je tolik hudby! Když z žalu lidé pláčou, ona šmahem slzy stírá. Kamkoliv jdeme, upravuje mi cestu. Připravuje stan. Vaří čaj a načechrává polštáře. Jsme-li spolu, žal musí čekat venku, uvnitř se tři nevejdeme. Víra zpívá od rána do večera a já jsem s ní ráda. Víme obě, že on, bloud žal, tiše naslouchá a přestože to na něm není vidět, má k nám pěkný vztah. Je to podivné. Všichni tři se potřebujeme navzájem a putování by ztratilo punc,
přitažlovost a celý smysl, kdyby kdokoliv z nás chyběl. Víme to všichni a i když jsme o tom spolu nikdy nemluvili, je to zákon, kterým jsme od samého začátku nastavení.
Například včera: Víra mne probudila brzy a já jsem chtěla utíkat hned do světa, ačkoliv žal měl celou dobu tolik připomínek, že kdybych je respektovala jen z třetiny, musela bych samou úzkostí zalézt pod stůl a nikdy už slunce nevidět. Víra mu obratně vsunula do rukou mísu ořechů, aby přežvykoval a byl aspoň chvíli zticha, mne vystrčila ze dveří, předtím mi na hlavu narazila slamák, abych si nepřipálila tu svoji kulatou rozchechtanou makovici, jak pravila, a přestože žal mne ještě vytrvale táhnul jednou volnou rukou zpět, já už se nedala (chtěla jsem tu věc na hlavě vyzkoušet, ještě jsem slamák nikdy neměla) a utekla. Cestou jsem zjistila, že pohyb je krásný. Každý krok mi dával novou sílu a chuť zpívat. Les se rozestupoval a vítal mne, nikde nebyla žádná nebezpečná zvířata, jen přivětivá příroda plná zázraků. Vrátila jsem se až večer unavená a hladová, plná sebe. Podle temného mručení za stanem jsem zjistila, že žal se nechce smířit s porážkou, a přišlo mi hloupé, jak tu dřepěl celý den v temném koutě stanu jak nemehlo. Z těch ořechů musel mít jen bolení, když se ani nehnul.
Po večeři jsem všechno víře vyprávěla. Česala mi vlasy širokým hřebenem a naslouchala s porozuměním. Na mnoha místech jsme se rozesmály, Ale obě jsme věděly, že žal celou dobu našemu švitoření naslouchá a přestože moje putování chtěl zpočátku zhatit, je rád, že jsem si užila a jsem znovu doma.
Takhle to je, pokud jde o nás tři. Ale sotva se do toho zapletou lidé, nastává svízel. Někdy mám dojem, že obavy jsou jejich domovina. Vyhledávají je, jako kdyby nechtěli ve mne doufat a na víru se spolehnout. Tehdy žal obsadí náš stan a my obě zůstáváme venku vydány na milost a nemilost noci.
Jsme ale spolu. Víme, že držet se spolu za ruce je naší záchranou. A že kdyby bylo opravdu nejhůř a skutečně chodily nocí zlé příšery, žal by tajně otevřel stan a přizval nás, ačkoliv by se tvářil, že s námi vůbec nesouhlasí. To se s vírou pevně obejmeme, stlačíme se na matraci a děláme, jakoby nic. Ráno si jde každý po svém.
Žal má mnoho prvenství. Víra drží v rukávu všechny trumfy. Ale jednu věc mám pouze já. Na nikoho nesložili ódu, na mne ano. Ludwig van Beethoven Složil věcí víc než dost, však ódu na mne, Pouze na mne. Na radost.

úterý 8. března 2011

Meditace v trávě

Ležím si na zemi a vpíjím se do ní. Nezmizím. Odpařím se jen tehdy, když na mne zasvítí slunce. Ale hned vzápětí přijdu v jiné formě, přijdu znovu. Jsem věčná. Můj čas nekončí a sám určuje můj rytmus. Jsem potřebná a přestože mne lidé odhánějí, jsem požehnáním pro každý jejich den.
Mám oči plné slz a záda ohnutá. Puchýře na nohou a záděry pod nehty mne bolí jako svědomí toho, kdo ublížil. Vím, že moje příležitost nastává, když se mne lidé začnou bát. Tehdy se rozepnu a trvám, rozsévám sama sebe, množím se a zhmotňuji. Nepotřebuji nic než prázdno duší a srdcí, tam zakořením a mohu růst bez omezení.
Můj věk je od tří let. Do tří let nemám šanci. Lidé do tří let vědí, že nad nimi nemám moc. Tady na zemi jim mnoho pošetilců říká miminka, avšak jejich rozum předčí proroka Mohameda. Ony ví. Teprve až začnou vstřebávat úzkosti svých rodičů, strach vychovatelů, omezení prázdných míst a tíhu dokonalosti, tehdy dostávám neomezenou moc.
Můj přítel poznání jde se mnou. Často jej odhánějí. Nechtějí jej, ale on stále přívětivě nabízí společnost lidem, kteří mne okusí. Tisíckrát na něj berou bič. Ale on trpí rány, ví, že jeho úděl jsem já a musí mne snášet. Působí stále, tiše a neochvějně. Tolik vydrží, stále odmítaný. Přesto je pořád plný humoru. Velmi se mu obdivuji. Nevím, kde bere sílu, snad v malé chvíli před rozbřeskem? V tichu před bouří? V pokorných okamžicích, kdy nezbývá, než plakat? Žije se mnou každý den můj čas a někdy je velmi zvetšelý. Unavený. Hledá, kde by složil hlavu, ale většinou putujeme mnoho dní a nocí bez přestání. Já, stejně jako on, nepotřebujeme nic než přijetí. Já sama jsem si na odmítání zvykla, ale on stále potřebuje navíc ještě porozumění.
Nikdy se nevzdává a pořád se směje. Přitom – málokdy se podaří, že jej přivítají chlebem a solí. Avšak tehdy, v těch velmi vzácných okamžicích, vjíždí do bran se všemi poctami krále a zůstává do konce lidských dnů. Tam, kde se on zabydlí, já nemám místo a musím putovat dál. Oba víme, že za rohem mne dožene a znovu jsme spolu, jako dřív. Avšak tam, kde jej přijali, zůstává navždy.
Nevím, jak nazvat vztah k poznání. Ne že bych svého přítele neviděla ráda, ale přece jen - kazí mi obchody. Občas mi bere klientelu. Avšak rozloučit se s ním je nepřijatelné. Naprosto. Nemohu se od něj oddělit. Dává mi opodstatnění, rozměr, určuje mne. A je s ním tolik legrace. Vypráví příběhy, které mne zajímají. Povídá o lidech to, co mi oni sami nikdy nepřiznají. Oba víme, že dlouho, velmi dlouho, někteří celý život, nechápou nic.
Myslím ale, že pravý důvod našeho přátelství je tento: Tak velmi mne respektuje, Nemám jiného jemu podobného. Jediný zná moji cenu. Nepřestane mne občerstvovat, jak umí vyprávět.
Nejlepší na jeho povídání jsou konce. Lidé, kteří jemu otevřou dveře, vědí, že žádné konce v životě člověka nejsou, a stávají se věčnými.
On jediný mi vzdává čest.
Má pro mne slabost.
Pro bolest.

Meditace ve stromě

Sedím na stromě a klátím nohama. Jsem rozpustilá. Mám ve vlasech vítr. Jsem stromem, větrem, zemí.
Dívám se na svět pod sebou. Často je mi k smíchu. Chodí tu lidé, kteří se drží za ruce, ale jejich duše jsou sobě vzdálené, vždyť příliš často chtějí jen vládnout druhému. Přesto svoji touhu po moci nazývají mnou.
Umím levitovat. Lítám si do úřadů, škol, sídlišť a nákupních center. Vidím bolest. Prázdné pohledy, patřící lidem, kteří tlačí před sebou plné nákupní vozíky. A v regálech jsou vidět směšná srdíčka, pitoreskní knihy, které o mně vyprávějí. Občas mám chuť se urazit, ale protože to neumím, raději se rozesměju.
Kam se hnu, chodí se mnou pokora. Je tichá. Má hluboké oči a hodně přemýšlí. Je zvláštní, že tam, kde se o mně nejvíc mluví, ona nikdy nebývá; přesto já bez ní nemohu udělat ani krok. Ztratila bych všechno svoje umění; nikdy bych se nedokázala vznášet. Mé srdce je široké a široce mne bolí. Nejvíc bolí, když vidím děti, bité matkami za špinavé kalhoty nebo roztrhané sukýnky. Nenarodila jsem se kvůli čistému oblečení. V takových chvílích se s pokorou pevně obejmeme a hledíme si do očí.
Udivuje mne, jak se všem kolem pletu. Kolikrát v mém jménu bojovali, kolikrát v mém jménu zranili. Byla jsem na zemi, pošlapaná, unavená. Často jsem myslela, že tento den je můj poslední. Pokora má zvláštní lék. Lije mi přímo do mého bolavého srdce a živých ran naději. Má kolem pasu tlumoky plné naděje, přesto lítá vzduchem jakoby nic a ještě nikdy neztratila ani kapku. A vždy, když je mi nejhůř, mne nadějí živí podobně jako matka mateřským mlékem své dítě. Nikdy mne neodstaví, dokud saju.
Často je mi smutno, líto a teskno. Distancuji se od všech podivných vlastností, které mi přisuzují. Nepatří ke mně vášeň ani smyslnost. Snad jen hudba mne umí postihnout, vyjádřit, jen kniha mne občas umí vykreslit. v tanci bývám živá. A teskno je mi právě proto, že na můj názor se lidé neptají.
Tehdy, když zavřu všechny svoje dveře a oči, ucpu si uši rukama a nechci jít dál, stává se zajímavá věc. Světlo do mne vstupuje shora a celou mne proniká. A já se stávám jím, jsem bez omezení, neznám čas ani tmu, jen tiše zářím. V těch okamžicích vím, že jednou, jistě, budu vládnout. Vyplním všechno, co bude studené a temné. Zahřeju každý kámen, rozpustím led. Neptám se na čas, protože čas je mnou. Neptám se na věk, vždyť jsem věčná. A neprosím se o přijetí. Pouhým dechem otevřu každé vězení,dokonce i to, co má klíč hluboko, hluboko uvnitř a zámek je zrezivělý tak, že s ním nejde hnout.
Jsem pokorná a přítulná. Jsem tichá a přemýšlivá. Často bývám zraněná a nadějí přesto jsem živá.
¨ Taková jsem. A musím být. Jsem taková, jak láska bývá.