úterý 24. května 2011

Meditace zkřehlých dlaní

Jsem darem. Rodím se prvním nádechem. Jihnu dotykem, vstřebávám se teplem náruče. Dívám se zamženýma očima za obzor, skotačím časným ránem, kdy všechno je čerstvé jak upečený chléb. Jsem proměnlivá, protékající mezi prsty, nevyčerpatelná, stvořená věčným zdrojem bez začátku a konce.
Jak se člověk potuluje žitím, často mne zaplaší. Zapomíná na chvíle před usnutím, kdy objetí je víc než dobré jídlo a pití. Trmácí se v kolejích nutných povinností schválených okolím a rafinovaných živin, tak velmi trvanlivých. Pije vodu z nádob s pevným dnem; a stále žízní.
Není tu žádné varování. Nestane se nic, když se neprojevím. Vlastně, vypadá to, že nejsem důležitá. Jen někdy, občas, mne někteří filozofové popisují,
pošetilí básníci opěvují. Asketa mne nechce znát a snílka mohu zahubit spolehlivěji než zákeřná nemoc. Skutečně se může stát, že nejsem zřetelná, pak čekám na dně nejhlubšího bytí, velmi tichá. Přesto jsem delší než lidský život. Dobrý pozorovatel mne rozezná ve vyprahlých pohledech starců, sedících unaveně na zápraží.
I když člověk umírá, já zůstávám. S lidskou duší opuštím svět jen proto, abychom se znovu společně vrátili domů.
Jsem chvění teplého vzduchu nad hladinou. Motýlí křídla, pyšnící se svojí něžností. Klidná rána před svítáním. Slza, která téměř skanula a na poslední chvíli se rozesmála. Horský chladný pramen, u kterého hasíš žízeň v letním dni, a neubývá.
Nepostižitelná, přesto zjevná. Neuchopitelná, přece tolik hmotná. Tichá a přesto zvučící víc než všechny zvony světa.
Lidé šednou a hrbí záda, když mne potlačí. Žijí v rozmezích nutností. Strach, jimi zvolený a předsudky vydatně živený, mne drží pod pevným poklopem.
Pouze správně namíchaný koktejl odvahy a ztřeštěnosti má moc zvednout těžké závaží.
A já? Nepotřebuji víc než škvírku, stačí málo. Jsem tak přizpůsobivá, že se protlačím všude. Stává se to v nejkřehčích okamžicích, kdy se dějí zázraky života.
Pak rozevřu svá barevná, oslnivá křídla a stoupám. Radostí se zalyká každý, kdo nechá strach odejít. Lidé se napřimují. Mluví nesmysly a smějí se. Jejich ruce se rozehřejí. Velmi jemně svírám lidská srdce a oči zalévám slzami, které mají vždy čas na rozmyšlenou. Rozpouštím obruče, lámu zámky, nutím k tanci, který končí s kuropěním.
Jsem tvojí pravou podstatou. Je nesmysl se mi vyhýbat, a laciné je přede mnou utíkat.
Jen u pramene stát a pít. I když urazíš cestu dlouhou.
Pak nemůžeš se nabažit. A žiješ mnou.
Po lásce touhou.