neděle 17. března 2013

Roztržitá pohádka o lidech, psech a blechách I. Ve smetanové zemi blízko Koblihova žil ve své podezřelé realitě Tlučhuba Plochoprstý. Říkáte si asi, proč v podezřelé realitě, proč ne třeba v přízemním domku nebo oranžové cihlové vilce, viďte? Nu, poslouchejte dál a bude vám všechno jasné natošup. Tlučhuba Plochoprstý (jeho příjmení se odvozuje od plochého palce, vzniknuvšího neustálým používáním různých tlačítek) měl totiž od rána samé neobyčejné starosti. Sledujte: Hned po pozdním probuzení, kvůli kterému nestihnul ranní televizní zprávy, vytelefonoval cestou automobilem všechny důležité věci, které je toho dne vyřídit a nadiktoval úkoly sekretářce Potměšilé. Při příchodu do práce již měl na stole kávu z automatu (zhltnul ji vestoje), proběhnul pěti poradami, vyřídil několik smluv, některé podepsal, jiné ne; sešel se se všemi významnými poradci i nevýznamnými hlupáky (nebyli téměř k rozeznání). V jednom kuse posílal krátké mobilní zprávy po telefonu, proč to ano a proč ono zase ne a naopak a když zrovna neposílal, odpovídal na nepřetržité telefonní dotazy hloupé i chytřejší. Vidím vás, jak kýváte hlavou a v duchu hořekujete, že to přece není nic neobyčejného. Řešíte to taky, denně, viďte? Tlučhuba Plochoprstý žil na psí knížku s Fridolínou Zambezi. Nemělo to žádnou souvislost se zeměpisem, to se tedy pletete! Fridolína Zambezi byla Češka jako poleno. Lépe řečeno; byla to taková vyvedená kopa vrtochů, chvíli jasno, chvíli pláč, tu se rozčílila, tu zase hýkala štěstím. Možná lze pochopit fakt, že Tlučhuba Plochoprstý byl většinu času mimo domov. Hned vedle podezřelé vily v úhledném domě žila ve stejné obci Leonora Spořádaná. Žila ve své spokojené domácnosti spokojeným životem. Ovšem, pokládala by jej za spokojenější, nebýt její sousedky Fridolíny. Ach, co ta se jen Leonory nazlobila! Neustále vycházela ze své vily a vbíhala do domečku Leonory Spořádané, tu pro máslo, tu pro okenu, tuhle jí došel prášek na prádlo, další den zase jar. K tomu přidávala neustále pikantní historky ze svého života, co ten její Mlaskoprd (to byl pracovní název ve společnosti přátel pro Tlučhubu, který v této společnosti rozhodně nebývá; vy, kteří jste ženatí nebo vdané, víte, o čem mluvím, že?) zase provedl, neustále pokřikovala, výskala, tu poplakávala, probouzela Leonoru časně ráno, běhala za ní i večer, nedělní oběd se neobešel bez toho, aniž by nezaťukala nebo se nevynořila uprostřed hodování její střapatá hlava za oknem. Ačkoliv je to těžko uvěřitelné, Tlučhuba a Fridolína podědili zvláštním způsobem ke své vilce také psa Bedřicha. Byl to vlastně takový bonus za to, že záhadný strýc Arnoštek, předčasně zemřelý, jmenoval Tlučhubu jako svého jediného dědice s podmínkou, že se o Bedřicha postará do konce jeho psích dnů. Bedřich byl slušný pes plný blech, o kterých se dá říct pouze to, že některé skákaly výš a některé níž, avšak naprosto výjimečná a pozoruhodná v Bedřichově kožiše je blecha Cimprlína, o které bude též v naší pohádce řeč. Příběh začíná na prahu jarního dne, kdy jsou ještě listy na stromech svěže zelené, vykukují nesměle krokusy v zahrádkách a ranní zpěv ptáků nedokáží umlčet ani sirény požárních aut. II. Tlučhuba ospale stanul ve dveřích. „Brej den“, houknul na Fridolínu, která s pikantními natáčkami na mokrých vlasech stála v lesklém županu v kuchyni a nalévala vodu do varné konvice. „Kávičku, brouku?“ optala se a vycenila všechny své zářivě bílé zuby pořízené za nekřesťanské peníze u soukromého stomatolog Kazichrupa Nádherného. „Díky, zlato“, uvelebil se Tlučhuba v proutěném křesle, přisunul si k sobě denní tisk a popaměti zmáčknul ovladač televize. Aniž by se na Fridolínu podíval pozorněji, snědl předloženou snídani, zamyšleně se navlékl do vyžehleného obleku, zarachotil klíči od bytu i od auta a byl pryč. Všechny svoje záležitosti, mobil, gps, kreditní karty, notebook si uchystal den předem, proto postačilo pouze vzít kufřík u dveří a vyrazit. Knoflíkem na dalším ovladači otevřel vrata garáže, nasedl do svého vozu značky úžasňák vytuněný a odjel do zaměstnání. III. Žloutnou. Žloutnou i ty nové plomby, ačkoliv Kazichrup sliboval opak. A můžu se přetrhnout, dávat na sebe masky z mrtvého moře, živého podmáslí a cvičit jogové cviky na pružnou pleť, přesto mám obličej zvrásněný jako matka Zem. Fridolína zkoumala v zrcadle svůj odraz. Kam se dávají staré ženy? Napsal-li Jan Neruda „Kam s ní?“, proč se někdo nezabývá tématem „Kam s nimi?“. A hlavně. Je vůbec proč na sebe něco patlat a žuchlat si tváře a bradu? Tlučhuba se na mne dívá se stejným zájmem jako na garnyž nad oknem nebo prázdnou lednici. Dívá se skrze mne. Často si myslím, že kdybych byla hranatá, zářila a měla wifi, byl by jeho zájem mnohem, mnohem větší. Otráveně se otočila na podpatku a řekla si, že navštíví Leonoru, protože cosi na jejím klidu potřebovala ke svému vrtošivému skotačení. Beztak jí právě došla smetana. Káva bez smetany je totéž co mrtvola bez hrobu. Rozesmála se a vyšla ven do jarního probouzení. IV. Ze všeho nejdřív očichám podlahu v kuchyni, hned pod pultem, kde panička připravuje jídlo. Občas něco utrousí, je lenošivá. Arnošt takový nebyl. Netrousil. Dopřával mi jako sobě, panečku! Ten uměl život vychutnat. Panička mi pořád něco vyčítá, že cupuju ponožky a tak. Mám to rád. Ponožky pěkně voní potem. Když se panička zlobí, volá na mne: „Bedřichu, zalez pod stůl“ a já stáhnu ocas a jdu. Samosebou mi tam není nejlíp, nemám přehled, co se kde šustne a to je pro mne důležité, ale někdy, když jsem pod stolem, najdu tam zapomenuté Fridolíniny nebo Tlučhubovy papuče. Pak je udatně zahřívám, dokud nepřijdou. Lidi si myslí, hlavně tihle, že psi nemají rozum. Arnoštek takový nebyl. Já si zase myslím, že většina lidí ten rozum nemá, když vynechám Arnoštka, jak jsem řekl, nebo vlastně hafnul. Někdy vůbec nerozumím tomu, proč tady jsem. Podrbal jsem všechny blechy, co jich mám a natáhnul se na pelech. Pánové, než se všichni vrátí, zdřímnu si. Pak se uvidí. V. Blecha Cimprlína, sotva se to ráno v Bedřichově kožiše vypelešila, skočila k zrcadlu, aby se ujistila. že její bleší krása zůstává stále stejná jako při předchozím měření. A opravdu! I dnes! Oči stejně jiskřivé, tělíčko lesklé jako vždy a ohebné, nožky pikantně chlupaté. Ještě než si oblékla svoje nejlepší šaty (na každý den měla samosebou jiné), mířila přímo na bleší váhu, kde počítala kalorie, které si dnes může dovolit, takže vlastně, kolik slaďoučké krve má dovoleno vypít, aby byla pořád šik. Ostatních nájemníků, kteří u Bedřicha platili vysokou činži, si Cimprlína vůbec neměla kdy všimnout kvůli starostem se svojí figurou, šatníkem a leštěním tělíčka. Uvědomte si, že každá pořádná blecha musí jít včas spát kvůli vráskám. Hodně blešáků sice Cimprlínu okukovalo, jiní za ní hned skákali a byli by s ní třeba rovnou proskotačili celý život, jenže naše bleška si vybírala jako carevna: Tenhle byl trošku při těle, ten zase měl jednu nohu kulhavou, tamten je moc starý a ten zase mladý, prostě, nikdo jí nebyl vhod. Cimprlína se protáhla a prohrábla Bedřichovu srst. Vida, venku bude brzy jaro. VI. Leonora spořádaná se zadívala roztržitě na chlupané nadělení stočené u svých nohou. „Pes? Labrador? To je učiněná hrůza. Chlupy budou všude, i v jídle. Ne ne, dám to pryč, nemám zapotřebí si nechat devastovat domácnost. A k tomu je už čtyřletý! Kolik toho sežere? A kolik toho vytlačí potom z těch dlouhých psích střev? To mám sbírat na stará čistotná kolena psí exkrementy? Fuj!. Otřásla se v samých základech své bytostně čisté podstaty. Než si uvařím čaj, podívám se na www.psí bazar. cz. A najdu tomuto tvorovi nového majitele. Ano, rozumím tomu, zemřela mu paníčka a nemají jej kam dát. Jasně, právě já mám domek se zahradou a žiju sama. Jenže já nikdy nechtěla psa! Nechci žádné zvíře! Určitě najdu někoho, kdo bude rád, že se tahle hromada psího sádle přestěhuje k němu domů; můj případ to rozhodně není, nejsem psí útulek, ačkoliv by se nad tím mohla Marta Kubišová pohoršit. Odhodlaně vykročila směrem k počítači, když vtom se rozezněl zvonek tak bláznivě, že věděla hned, kdo stojí za dveřmi. Leonora odevzdaně vzdychla („měla bych se už konečně pochlapit a přestat Fridolíně otevírat dveře, když právě nemám náladu!“) a v přímém rozporu s touto myšlenkou šla návštěvu s nepatrným sebezapřením přivítat. VII. „Pa...pa...pane vedoucí?“ „Hm?“ Můra Potměšilová stojí na prahu kanceláře, koktá a vypadá, jako kdyby na ni spadl kečup. Přešlapuje, tváří se jaksi... „Eeeee?“ „Pane vedoucí....potřebujovala bych dnes odejít. Vlastně...ani jsem nechtěla přijít, víte....“zrozpačitěla“já... „Odejít? Nepřijít? Máte rozum, bláznivá ženská? Víte, kdo má dnes v deset přijet na poradu? Sám Brabrouk z Uzenkova! Kdo nám bude zapisovat? Sežeňte diktafon....“ vystrkoval zrůzněnou sekretářku ze dveří „...sežeňte diktafon a za pět minut deset ať jste na místě!“ bafnul na ni tak, že zarezonovala okenní tabulka nad psacím stolem a vůbec si nepovšimnul, že můře Potměšilové stálo v modrých očích plné jezero slz. Zavřel dveře, spokojen se svým výkonem. Složil několik hromádek papírů, připravil reklamní letáky, přehodil si nohu přes nohu a začal si řadit slova v úvodním projevu, o kterém si byl jist, že všechny přítomné zcela odzbrojí. VIII. „Povídám si, kafe bez smetany je jako mrtvola bez hrobu“ mrkla spiklenecky Fridolína na Leonoru a aniž čekala na pozvání, hrnula se do dveří, když předtím skopnula z nohou nazouváky. „Holka, povím ti, nevím, co bych....bez.......kafe........heee...ty...ty …..máš …...psaáááááá!!?“ Zděšení bylo tak velké a pes zůstal tak vyjevený z příchozí návštěvnice, že Leonorou nečekaně proběhla vlna vlastnické pýchy, rázem zapomenula na svoje předsevzetí ohledně psích bazarů a pronesla hrdě: „Jasně, nevidíš?“ a šla se vztyčenou hlavou natočit vodu na to kafe. „no néééé, teda, no......“ počkej....počkej“ Fridolína byla v mžiku venku a po malé chvíli se dveře opět rozletěly. V nich se zářivýma očima poskakovala Fridolína a za ní v patách poskakoval její pes Bedřich. „né!!!!!...to...tohle...néééé....néééééé!!! bránila se Leonora, ale už bylo příliš pozdě. Psi se k sobě vrhnuli, začali se očichávat ze všech stran, běhali po spořádaném obýváku, kuchyni, záchodku i koupelně Leonory Spořádané šíleným tryskem, takže majitelce dosud poklidné domácnosti nezbylo nic jiného než sáhnout do sekretáře pro láhev Tulamor whisky s jasným vědomím, že tato situace vyžaduje všechno jiné, jen ne střízlivé účastníky. IX. „o....oh....o.....óóó!!! ta ale krásně páchne..., to jsem už dlouho...“.rozkošnicky natáhnul vzduch do chřípí šťastný Bedřich. „a...a...je taková.....no...prašivá, mmmmmm...haaaaaaf“, vrtěl Bedřich oháňkou a olizoval uši labradorské fenečky. Ta pro změnu padla na záda, začala se nastrkovat a usmívat, až se z toho Bedřich mohl na svém psím rozumu dočista pomátnout. Jak se tak k sobě měli, nepozorovaně se z Bedřichova kožichu do kožichu labradorského přesunula blecha Cimprlína a čiperně se začala rozhlížet po místních bleších krasavcích. Rozeznala jej ihned, rozeznala by jej mezi všemi! Měl ohromně svalnaté tělo, oči mu svítily jako kocourovi ve tmě a vůbec byl celý velmi galantní. A jak uměl skákát! Blešák Ctirad rozhodně nebyl jako ti potřeštění bleší hejsci, kteří hopsali tu sem, tu tam. Tohle panečku byly skoky mistra! Cimprlína se zamilovala okamžitě a usmyslela si, že tohoto krasavce musí mít za každou cenu. A protože, jak už tušíte, byla umíněná, nerozumná a rozmazlená, seskočila z Bedřicha a přichytila se labradorské fenky s přesvědčením, že jakmile ji Ctirad uvidí a promluví s ní jediné slovo, bude ruka v rukávě. Ctirad líně zívnul, když se Cimprlína začala nenápadně promenádovat kolem. Měl samozřejmě spousty nápadnic! Byl to skutečně švihák. Cimprlína mu musela úplně zastoupit cestu a teprve až se před ním natřásala, házela očima a kroutila se jako bajadéra, otráveně se otočil (víte, měl stejně jako Cimprlína starosti jen sám se sebou) a řekl pouze velmi nevšímavě: „Dovolíte, abych mohl projít, dáááámo?“ a zmizel v houští vzrostlých chlupů na zadní části hřbetu své majitelky. X. „Zblázním se. Určitě se zblázním. Jestli okamžitě nesebere to zvíře, nebo nejlépe obě zvířata a nevypadne z mého domu, raní mne, padnu tady a nikdo mne nikdy nenajde!!!“, přisunula si k sobě Leonora Spořádaná rozmáchlým gestem již zpola vypitou láhev a nalila si dalšího panáka. Jakoby mlžnou clonou sledovala Fridolínu, jak drbe tu jednoho, tu druhého psa, jak jí oba odevzdaně dávají pac na střídačku, jak se její zánovní perský koberec mění se pod nánosem chlupů na černý a bílý („při troše fantazie a několika psích bobcích by se tu daly hrát bláznivé šachy“) pomyslela si Leonora ponuře a znovu si přihnula. Fridolína si nevšimla ničeho. Měla čirou radost z psí náklonnosti a když se dost vydováděla, udiveně se otočila pohledem na Leonoru, která chrápala v koženém křesle nahlas a pravý koutek měla podivně povislý. Fridolína odvolala Bedřicha, podrbala labradora, otevřela lednici, vzala si smetanu, na opuštěné místo napsala na čistý list papíru „díky!!! zítra přinesu, čauky“ a byla pryč. Z jejího pohledu se dopoledne velmi vydařilo. Vůbec jí nevadilo, že se její sousedka prospí; má přece psa, který ji pohlídá. Nikdo se o ni nemusí bát. XI. Porada byla u konce. Potměšilová sice nepsala tak svižně jako dřív, ale Tlučhuba Plochoprstý byl podle svého očekávání nadmíru úspěšný. Uzavřel tři kontrakty, dva oční kontakty a nakreslil velkorysý projekt, týkající se progresivního vzestupu společné firmy Tlučhuba z Koblihova a Brabrouk z Uzenkova včetně vlivu firmy na mezinárodní trh. V podzemní garáži se vyčerpaně sesunul na sedadlo s vědomím, že jej ještě čeká obchodní večeře, nastartoval, zařadil a vystřelil ze svého parkovacího místa. Vystřelil je slovo velmi přiléhavé, protože ve stejné chvíli, kdy se dalo auto do pohybu, Tlučhubovi Plochoprstému přestalo fungovat srdce, úplně mu vynechal mozek a levá ledvina hlásila své družce, že toho všeho už má plné kecky. V důsledku toho se Tlučhuba Plochoprstý oddělil od svého zhuntovaného těla a odhmotněný stanul před nebeskou bránou. Nebylo mu nejhůř. Náhle nemusel vláčet svých stotřicet kilo, cítil se nade vším (a taky takový byl), slyšel hudbu z ráje a byly to krásné a líbezné tóny, všude bylo milo, příjemně a nikde netikaly hodiny! Tlučhuba Plochoprstý zůstal stát s otevřenou hubou (před bránou ráje začne být pokorný kdekterý mamlas) a těšil se na to, až se brána otevře. Rád by tam zůstal napořád. Zatím však za branou číhá poťouchlý stařík s bílými vlasy (my dobře víme, že to byl svatý Petr) mává knihou založenou husím brkem a...ne a ne otevřít!!!! Tlučhuba Plochoprstý už chtěl vytahovat bankovky, to zabere vždycky, ale namoutě, neměl na sobě sako, neměl vlastně nic. Chtěl slibovat různé provize, ale najednou mu to přišlo velmi žinantní. Pod pohledem svatého Petra najednou viděl všechno jinak, tak jen blekotal: „Pustíte...eeee....pustíte mne, prosím...dáááál???“ Svatý Petr se na něj podíval trochu přísně a trochu shovívavě. „Vrať se zpátky, Tlučhubo Plochoprstý, protože v této knize stojí, že nejsi kompletní! Na své cestě životem jsi se dosud řítil jako uragán, jako tsunami, noooo, zeptej se svého srdce, hnal ses za bohatstvím, kariérou, dobrým pitím (promluv si o tom se svojí levou ledvinou) hnal ses jako splašený za pomyslným štěstím hlupáků a tvoje tělo zapomenulo kdesi daleko za sebou duši! Teď nezbývá, než aby ses vrátil a pěkně v klidu a míru počkal, až tě tvá duše dohoní. Do té doby, pěkně prosím, je mi líto, nemáš u bran ráje co pohledávat“. Svatý Petr zahrachotil klíči a Tlučhuba Plochoprstý se s hlubokým pocitem rozmrzelosti probudil v sanitním voze rychlé záchranné pomoci s dýchacím přístrojem na ústech, hadičkou omotanou kolem zápěstí a lékařem nad sebou. XII. „Ano, Zambezi u telefonu. Prosím. Ano, to jsem já.... Cože?... V nemocnici“ Fridolíně změknula kolena. „Ve které? Ovšem, ovšem! Samozřejmě, budu tam hned, už běžím!“ . Odložila telefon, vyskočila z křesla, narazila si na hlavu hučku, spěšně nazula boty a vyrazila z domu. Celou cestu se jí draly slzy do očí. Viděla v duchu Tlučhubu, jak ji tenkrát řekl, že s ní bude žít. Jak s ní šel na první pracovní poradu. Jak mile slintá u oběda a jak rozkošně chrápe v ložnici. Přišlo jí líto těch chvil, kdy spolu mohli být, ale nebyli. Vlastně, kdy spolu byli naposled? Tenkrát, když jí slíbil, že spolu budou žít nebo kdy s ní šel na první pracovní poradu? Ano, jen tehdy. Pak už nikdy. Pak jej zavalily pracovní povinnosti. A to už bude, brachu, dobrých osmnáct let. Fridolína se vysmrkala, pohodila hlavou a vstoupila do budovy. Zamrkala na recepční v nemocnici, proběhla chodbou, která čpěla dezinfekcí a rozrazila dveře pokoje číslo dvě, kde pod spoustou přístrojů, hadiček a monitorů trčely uši, lebka a nos jejího přítele. A samosebou tam byl i celý zbytek, avšak dovedně skrytý. Fridolína usedla tiše na postel a chytila Tlučhuby za ruku. Jen se mu jemně zachvěla víčka, jinak nedal znát, že by o její přítomnosti věděl. Fridolína sečkala, dokud ji sestra nezavedla k ošetřujícímu lékaři a po zevrubné zprávě o zdravotním stavu Tlučhuby Plochoprstého z nemocnice odešla do jarního voňavého večera. Šla pomalu ztichlou ulicí a poprvé za svůj život poznávala, jakou spoustu vjemů během tiché a pomalé chůze zažívá. Zkoprněle zjistila, že tohle všechno jí mnoho let prokouzávalo mezi prsty. Ani nevěděla, jak se dostala domů. Bedřich čekal na místě a radostně vrtěl ohonem. Neplánovaně zabořila hlavu do jeho srsti a začala plakat. XIII. No konečně. Už jsem si myslel, že nepřije. Jde nějak pomalu ….a ten smutek....takový tu ještě nebyl. Bedřich začal vrtět radostně ohonem, poskakovat, olizovat Fridolíně ruku, kterou k němu vztáhnula. Něco bylo jinak než obvykle. Když potom začala plakat, okamžitě vysílal nejvřelejší psí signály „ ….neboj se....jsem s tebou....bude dobře.....jsem tady.....bude dobře.....dobře.....dobře“a uklidňoval ji tak dlouho, dokud neusnula. Ani se nepohnul, přestože hlavu měla těžkou a tvrdou jako dubovou palici. Bedřich vzpomenul znovu na Arnoštka, na spoustu takových společných chvil a ze psích prsou se mu vydral hluboký vzdech, jaký ze sebe může pes dostat. Poprvé začínal tušit, že tu má opodstatnění. „Šmánkote!! kdy já jsem se tak opila naposledy?“ držela si hlavu leonora spořádaná. A když ji zvedla, raději ji znovu sklopila, protože to, co uviděla, jí na radosti nepřidalo. Zachlupacený koberec, rozžvýkané boty, rozcupované ponožky a na zemi mezi kusy toaletního papíru stočený pes, kterého, jak je už dnes jasné, nikomu nedá. Mám tohle zapotřebí? Stejně za to může ta krůta odvedle! Nene, můžu si za to sama, opravidla se hned, neměla jsem ji se m vůbec pouštět! Ale už se nenechám zenužívat! Nechám si svůj spořádaný svět stůj co stůj, skončím tyhle známosti, byt si uklidím, zpřetrhám všechny svazky s tou čerticí, ať si pije kafe hořké a nádobí drhne pískem, když jí dojde jar. Nenechám se zneužívat! Vyškubla překotně ze zdi telefon, na dveře dala cedulku NERUŠIT!!!, postavila si pro uklidnění na plotnu mléko, že je ohřeje a dá si do něj trošku medu a vydala se pro vysavač. „ani se na mne nepodíval. Řekl jen“ dovolte, abych mohl projít“-nestyda, nevzdělanec, ignorant!!!!“ cimprlína propadla okamžité beznaději a trýznivé sebelítosti. Sebralo ji to tak, že se skutálela na zem, ale to neměla dělat! Zapomenula totiž na třetí část psího desatera opatrnosti, které zní „Nikdy se v neprozkoumaném prostředí nepouštěj srsti živitele!!!“ a rázem se ocitnula v příšerném nebezpečí. Uvízla totiž na perském koberci právě ve chvíli, kdy leonora spořádaná vytáhnula do boje se špínou se svým výkonným vysavačem vysokých kvalit. Cimprlíně se při zvuku toho obřího stroje, který se hnal přímo na ni s rozšklebeným ústím hadice a hrozil jí následným vtažením do vlastních útrob, zježily všechny chlupy a zabožila se pevně patami všech svých nohou do hustých vláken. Skryla hlavu mezi ramena a scholila se podobně, jako bychom se my, lidé, schoulili, když na nás na lesní cestě vyrazí rozlícený medvěd a očekávala to nejhorší, co se může bleše střední kategorie stát. A právě v této posvátné chvíli tiché hrůzy jí mihlo hlavou, že pro vlastní nafoukanost se neskamarádila dosud s nikým tak, aby ji mohl postrádat. Kdo by se taky sháněl po bleše, která se stará jen o sebe, vidí jen sebe, mluví o sobě a je tedy celkově k ničemu? Nikdo si určitě nevšimne, že chybí. Najednou se Cimprlíně zazdálo, že pokud by ještě jednou dostala šanci.....možná......, když vtom najednou jak když utne, vysavač utichnul. „Tlučhuba plochoprstý, majitel koncernu koblih a mlaskoprd, dnes navečer prodělal vážný srdeční záchvat. Je v péči ošetřujícího lékaře a jeho stav je nadále velmi vážný“, oznámila šokované Leonoře moderátorka místního televizního vysílání regionu koblihov. Ach. Jéé. No......honem. Leonora vzala všechno, co si myslela, že by Fridolínu mohlo potěšit (kafe, jar, párek), z botníku vzala klíče a vyběhla. Na poslední chvíli se otočila a povolala k sobě labradora (třeba Fridolíně uděla radost, když jej bude moct podrbat jako posledně), který se lísal hned a bylo mu docela fuk, že blecha Cimprlína využila spásné chvíle a okamžitě se vrátila na své místo do jeho srsti a s velkým psím nadšením nyní sleduje, jak ji veze domů přímo k jejímu panu domácímu psu bedřichovi, jehož srst jí byla ještě nedávno malá. Držela jsi mne za ruku a já tě viděl. Ale nemohl jsem otevřít oči. Chtěl jsem ti říct: „neboj se, budu v pořádku“ - ale nešlo to. Tlučhuba Plochoprstý se přitiskl silněji k fridolíně. „Víš, hodně věci jsem si uvědomil. Jak jsi hřejivá. Jak málo jsem s tebou byl. Kdy jsem vlastně s tebou byl naposled? Na té pracovní poradě, viď? Jsme to ale blázni, nemyslíš? Na světě je tolik krásy a my se bavíme o poradách“. Tlučhuba Plochoprstý se uhnízdil v peřiných. „Trošku si odpočinu. A ty si taky zdřímni. Máš unavené oči a kolem nich malé vějířky vrásek. To máš z nevyspání“. Fridolína se zarazila. Tlučhuba se rozesmál“neboj se, pro mne jsi nejkrásnější. Vím, že nemůžu umřít, dokud si se svojí krásnou ženou neužiju každý den, nevadí mi vrásky, znamenají, že nejsi plastová láhev“. Pěkně se zalžičkovali (to je, když se jeden druhého dotkne jako lžička lžičky) a spokojeně usnuli. Fridolína si pomyslela, než usnula, že někdy, za některých okolností, a především pro některé, je infarkt hotové požehnání. A jak tak leželi, nikdo si nepovšimnul, že přímo z nebe, nepozorovaně, lehýnce jako peříčko, vklouznula k Tlučhubovi jeho duše, protože konečně dostala šanci, aby jej dohonila. A nebojte se, Tlučhuba neumřel. Žije dál! Jenže, lidi, ten se navyvádí!!! Skutečně si dá s životem práci. Tak, hlavně. Dobře dýchá. Uvědomil si, že vůebc o vzduchu kolem nevěděl. Vyhodil mobilní telefon, přestal chodit do práce. Často se stává, že jen tak sedne na lavičku v parku a dívá se na děti, jak si hrají; a upozroňuji podezíravé škarohlídy, že není vůbec úchylný! Jemu se to opravdu líbí! Nedávno na podzim pouštěl draka a letěl vysoko! Lidé v okolí si nejprve mysleli, že se dočista zbláznil a nechápali, proč se jeho Fridolína jen připitomněle usmívá a nic nevysvětluje, ačkoliv někteří se vysvětlení vehementně dožadovali. Leonora spořádaná je taky v pohodě, chvíli venčí jednoho, chvíli druhého psa, podle toho, jak je zapotřebí, vyhodila koberce, pořídila si plovoucí podlahu a chystá se pořídit akvárium. Nějak líp se jí spí, i když nemá každý den vytřeno a vůbec se nestará, kolik prachu napadá na nábytek, protože je jí to nějak buřt. Je ráda, že má dobré sousedy a každý den ji doma vítá živočich, kterhého nezajímá, kolik vydělá, co dokázala, jestlipak má uvaříno a má ji rád. Bedřich je jako v psím nebi. Má kolem sebe samé příjemné lidi (onehdy mu Arnoštek ve snu řekl, že svůj úkol už splnil a vedl si výborně, dokonce, bude-li chtít, může za ním do psího nebe plného buřtů a jitrnic. Arnoštek ale vzápětí sám pronesl, že je možná ještě brzy, když vezmeme v úvahu tu novou fenku, že? Byl to vždycky noblesní pán). No a ptáte se, co Cimprlína? No ta byla úplně perplex, jak se říká. Zajímá vás z čeho? To se tedy podržte! Cestou se pevně držela, i Cimprlína, aby byla co nejdříve v bezpečí. A když tam byla, uklidnila se a mohla konečně pořádně vydechnout. Ano, napadlo ji sice, že by se měla podívat do zrcadla, jestli nemá každý chlup jinam a tělo zaprášené, jenže nějak jí to bylo jedno. Pomalu se rozhlédla kolem a najednou jakoby poprvé uviděla všechny svoje bleší známé, které dosud neměla čas pořádně poznat. Všimnula si například, že bleše Hopsavici se narodilo miminko, že špunt odvedle si odřel lokýtek a tenhle blešák že za poslední dobu nějak sešel. Není snad nemocný? Napadlo Cimprlínu, budu se muset někoho přeptat. A tak se stalo, že jak se rozhlížela, začali se bleší známí usmívat, pak někdo řekl: „To je dobře, že jste se neztratila, vážená“ a další zase: „Asi máte po takové cestě hlad a žízeň, viďte, zajděte k nám, máma zrovna vaří“ a „Tati, nemohla by jít teta Cimprlína na návštěvu?“ a najednou Cimprlína poznala, že až teď je skutečně doma a cítí se moc dobře, navzdory tomu, že se ještě ani nevážila a neprohlížela svůj obraz. Bylo jí úplně jedno, jak vypadá a co má na sobě. Začalo jí záležet na tom, že ji někdo mohl třeba i postrádat. A tímto zjištěním se jí rozzářily oči (takže vypadala neuvěřitelně mladistvě), nad vlastní hloupostí, se kterou skákala denně na váhu, se musela rozchechtat (takže jí vylétly koutky úst nahoru, což vypadá velmi šarmantně, pokud k tomu přidáte, že se jí vytvořily ve tvářích ďolíčky takové, že by si jich mohl všimnout i Ctirad, a taky že si všimnul, jenže to už je jiná pohádka). Hned dalšího rána vyhodila zrcadlo, váhu, začala se starat o ostatní a byla mnohem šťastnější. Jo, jo, nikdo není na světě jen kvůli sobě. Ani blechy, ani lidé. No? Co říkáte? Není to hezká pohádka?

Žádné komentáře:

Okomentovat