pátek 30. května 2014

sbírka protichůdných pocitů aneb proč se muži a ženy nedohodnou

Jeho pouští a její krajinou Prolog ..Tvá krajina ...je milá s kopci, vztahujícími bezbranné ruce k nebi hluboká údolí s bzučícími včelami a vůněmi květů hájemství klidu les, otevírající se jako nádherný chrám dům, zvonící smíchem uprostřed stůl z pevného dřeva rozlehlá zahrada, ovocný sad ...kráčet tou krajinou dýchat čerstvý vzduch mýt se vodou z průzračných jezer obdělávat úrodné pole, kosit trávu tichého sadu sedět za poctivým stolem spočinout v bezpečí košatých stromů ….chodila jsem Tvojí krajinou s láskyplnou vděčností na vyprahlých rtech ….v ní jsem se naučila modlit slokami lásky a vděčnosti Prolog Tvá poušť ...mne děsí ...je v ní písek a nedohledno nevím, kudy a kam se dát   najdu-li oázu, vím: není pro mne   ano, mohu si chvíli odpočinout, nesmím si však příliš zavdat, abych se čistou vodou příliš nepřehltil, dost neosvěžil   nehodí se příliš pít, příliš dýchat,příliš žít   utíkám před přílišností   jsem poustevník, putující pouští   ...není dovoleno pobývat dlouho v oáze, mohlo by se stát, že bych spočinul v bezpečí....každá fata morgána je nebezpečná   mohla by protrhnout mé pečlivě vystavěné hráze, provalit zdi    ….utíkám....jsem sám    a potkám-li na cestách živou vodu, pak její dravou svěžest a plnost odmítám svými   slokami strachu a prázdnoty Jabloň a kam vždy půjdeš chci jít s tebou pod tvoje kroky podložit své dlaně to nevadí, že ruce zebou jen srdce hlídej, prosím.. nezapomeň na ně a kam pohlédneš ty tam já se budu dívat rozhodně k oblakům a odvážně i za ně však srdce strachy bude se mi svírat je křehké a tak nezapomeň na ně když potom znaven zdřímneš pod jabloní tvou hlavu do klína si tiše vložím ucítím, jak vzduch čerstvým větrem voní s rozpaky srdce své pod strom položím pak s nově vzniklou, zdravou důvěrou a pevnou jistotou, že vše se správně děje na mechu v trávě lůžko ustelu dobře to vím mé srdce že se směje a potom, až se kohout rozezpívá a ráno začne noci rozumět každý z nás dvou se překvapeně divá vidouc ne jedno však dvě srdce zádumčivá na trávě, která k nebesům se vzlíná se velkou touhou tichou láskou chvět... Jabloň chci být sám a netoužím být s tebou a studené jen stále chci mít dlaně a nevadí mi vůbec to, že zebou o srdci mluvíš? proč? zapomenul jsem na ně... a kam bys se mnou ty chtěla se dívat? až k obzorům? a možná že i za ně? začínám už z té řeči nudou zívat... o srdci mluvíš? proč? zapomenul jsem na ně nevím, proč dřímat bych měl a pod jabloní když hlava má žádný klín nepostrádá já se nestarám, jestli vzduch větrem voní pod strom bys srdce složit chtěla? ráda? já nemám žádnou důvěru v sebe či v cokoliv, co kolem mne se děje na lůžku v mechu si neustelu nepostřehnul jsem, že mé srdce se směje a nechci slyšet kohouta, co ráno nahlas zpívá pochybuji, že mohl bych mu rozumět nevím, o čem tu mluvíš, ženská blábolivá že naše srdce? že jsou zádumčivá? a tráva, ta že k nebesům se vzpíná? srdce že má se touhou nebo láskou chvět? Stromy v kořenech tvého stromu je síla a ve větvích moudrost jak semínko jsem vedle tebe slítla a rostla rychle pro zkušenost tak stojím jako ty a stejné slunce vnímám tak jako ty své větve k nebi vzpínám nakláněj se ke mně, když budou větry vanout a slzy smůly nechej z kůry kanout ty víš, jak jsi mi blízký až jednou unaví se tvoje větve pak díky mým si spočítáš své zisky světlem a větrem dej se vést mé ticho přijmi pro bolest jak život v stromech tancuje a smích tam v listech svistí ve dvou se líp i raduje tím jsme si přece jistí a až ti jednou dojde dech a ztěžka klesneš vyčerpán vím, máš mne ve svých kořenech všude je tma však nejsi sám Stromy v kořenech tvých je cosi, co mne láká a možná někdy mluvíš dobře tak občas přestávám být za tuláka tancuješ ke mně jak pták ke svojí kobře a koukáš na mne žádáš o přijetí však nechci být tím, kdo tvoje větve světí a nebudu se k tobě naklánět tvoje smutky mne nedostanou možná já jsem, však ty nejsi můj svět a tvoje láska vždycky stojí stranou povedu si svůj život sám tvoje ticho mne nedojímá směju se, jen když radost mám nebudeš-li ty bude jiná a nejsem přece opuštěný a vyčerpaný zdaleka nepotřebuji žádné ženy vždyť samota mne neleká Prosté svou tíseň nevymažeš z duše je nádherná tvá píseň a přesto lidé slyší hluše to prázdno nevyplníš tíhou jen někteří z nás jihnou když podaří se potkat ve mně tebe pak stal se zázrak a modrá znovu nebe a lidský život potom není už dost dlouhý aby sám v sobě snesl záchvěvy lásky, neklidu a touhy Prosté o jaké tísni mluvíš? mé písni nerozumíš jihneš a mluvíš o setkání však pro mne jsi jen známá paní nechci se s tebou městem vodit chci tě jen občas doprovodit Dotaz kdybych se odvážila zvednout k tobě oči uviděl bys všechno co mám pod obočím radši klopím víčka zakrývám svůj strach stačí jedno tvoje slovo a naděje promění se v prach zvednu-li opět pohled k tobě v očích mám tutéž otázku chtěla bych teď už, já vím..hodně chci se tě zeptat na lásku vyčkávám mlčíš... mé oči k zemi hledí tak moc se bojím odpovědi    Dotaz tvé otázky jsou nesmyslné ptáš se po lásce není pro mne tvé otázky mne sužují a vždy od nich chci utíkat možná se lidé milují já tě jak kámoše mám rád chceš odpověď a já ji znám však že jsem dobrým člověkem teď půjdu domů chci být sám zazdím se tím svým útěkem Pod křížem pláču pod křížem z lásky a bolesti není to smutek a není to neštěstí je to něha co jemně mne svírá a tíseň těla mé srdce otevírá je to hloubka moří světlo oceánů až mé tělo shoří touto láskou znovu k žití vstanu Pod křížem je místo pouze pro mne a jasno mám už dlouhý čas mé ticho prosté je a skromné a ty nepatříš mezi nás Prostředník když je řeč o pokoji chci být pokojem když o hudbě pak chci být nástrojem když o něze chci se stát bílým peřím už dlouho tiše, ale pevně věřím že jestli Bůh ti odteď něco dá jsem prostředníkem přinesu to já Prostředník buď v pokoji a dej mi jej poslouchej mne však nevolej buď milá moc však neobtěžuj pořád s tou láskou! (pak si stěžuj...) Tichou poštou tak dlouho, jak líné dny plynou lehce, jak chodí laně tak hladit budou tě mé ruce a laskat moje dlaně po vlasech, čele, spáncích, bradě pak k modlitbě se sepnou mé ruce, nevěřící zradě a smutky se jich leknou to není láska kramářů o niž se křičí v písničkách to je má láska tolik něžná zažene ti tmu na víčkách Tichou poštou jak dlouho laskat bys mne chtěla? přirovnala ses k tiché lani prý že znáš teplo mého těla! tvoje verše jsou k pousmání tvá láska že je tichá? a tmu že z víček zahání? to, čím má duše dýchá u tebe není k dostání Chtěla jsem dnes ….vyprávět o tobě došla mi slova zkusila jsem to tedy znova chtěla jsem říct jak moc jsi mi milý hledala jsem vhodná slova trvalo to chvíli chtěla jsem vypovědět čím jsi pro mne dlouhý čas kamarád jen zůstal hledět ticho kráčí mezi nás teď můj společník se na mne dívá cítím se podivně vidím, trošku nudou zívá jak tak sedí proti mně chtěla jsem mu o tobě říct nevím už z jaké příčiny stejná hloupost jako popsat pro rafičku hodiny stejně jak pro ni jsou hodiny vším tím jsi ty pro mne nic před, nic po, nic mezitím jedna se druhé dotkne... tak jsem zůstala jen sedět a skončila s popisem vždyť nemusí nikdo vědět čím ty pro mne, já ti jsem pak když jsem oči sklopila skončila s  vnitřním zápasem vína jsem se napila a zkoprněla úžasem vypadá to trošku k smíchu... neboť náhle byl jsi tam seděl jsi uprostřed nás čerstvý výkřik v dusném tichu Chtěla jsi dnes ...vyprávět o mně? slova že nemáš? to není vhodné ani mne neznáš! mluvíš o člověku, který je milý přísluší ti k věku posečkat chvíli napij se vína a poslouchej ty nejsi vinna já nejsem zlej však nepřicházím k vašemu stolu a ani dnes tam nepřisednu když někdy náhodou jsme spolu všimla sis? v pravý čas se zvednu... Kdybys tak… kdybys jednou pochopil jaká láska dřímá ve mně do mne by ses potopil držel se dna pevně, jemně kdybys, moje duše drahá tak odolná všemu ochutnal má ústa nahá zažil moji něhu nechtěl bys jinam nežádal bys jinou pro obavu z neznámého často lásky hynou tak sama jsem zima je mi moje ruce stále zebou přesto věřím smysly všemi jednou, vím to, budu s  tebou možná budu čekat dlouho nevadí mi prostoje jednou, moje křehká touho uslyšíme nástroje očima tě vyhledám vím, že budeš blízko svoji rukou do tvé dám poletíme nízko nebude nic těžko nám nebudem se otáčet od té chvíle, co tě znám jsi mé štěstí, jsi můj svět Kdybych tak... říkáš, že kdybych pochopil pak v tebe bych se potopil? to příliš smyslu nemá pod vodou ryba němá tvá ústa chutnat nebudu už nechci další ostudu že hyne láska? čert ji vem! klidně ať zmizí za kopcem... je-li ti zima, vezmi svetr a ruce si strč do rukavic nemáme na to stejný metr my dva? společně? to je nanic! já s tebou lítat nemohu vysoko ani nízko vždyť kamení mám v batohu a k zemi stále blízko tak těžko je mi všecko svoji minulost neodkládám od dob, kdy byl jsem děcko táhnu ji sebou, i když strádám Tichá láska kolem se dívá plnou dlaň korálů nabírá pomalu a zpívá každý její tón zní čistě srdce jí buší jako zvon neměnně stále jistě mlčí nesoudí oči má vřelé únavu, bolest v celém těle žije roste pořád dýchá moje láska k tobě tichá Tichá láska co je to? tichá? chodí to? dýchá? oči má? a vřelé? smutek? únavu v těle? co je to? tichá? roste to? a ….dýchá? Celý můj svět tvou vůni v sobě stále nosím to není hřích ach věř mi, prosím a není to nic neslušného toužit tě přijmout jako svého jsi pro mne jeden mezi všemi jsi mojí kotvou v pevné zemi tak víš stále se zdráhám věřit tomu že nesmím k tobě (nesmět domů?!?) vždyť ve dveřích chci stát tím nejlepším tě krmit zahánět žízeň, všechno dát ze sna tě láskou budit vím tady můj svět a tam tvůj nic nejde hned však při mně stůj zatím nemluvme o jiném nežli o duší setkání snad jednou v sobě spočinem za okny bude svítání zatím nemluvme o jiném snad jednou sejdeme se doma a potom v sobě spočinem pro tohle stejně nejsou slova nemluvme o tom, co se nesmí snad jednou přijde i náš čas mé přátelství si navždy vezmi žiji tebou chceš-li, žij mnou Bůh dýchá v nás Celý tvůj svět o jaké vůni jde tu řeč? a jaký hřích? (mám z toho křeč) a proč bys měla vařit pro mne sdílet se mnou bytí skromné? já mám svůj svět a ty máš svůj myslel jsem, že jsi pochopila klidně mne občas opatruj a můžeš ke mně být i milá však nehýčkej se nadějí že společně budeme snídat víš, že obědvám raději až do poledne musím líhat a náš čas nikdy nevyjde řek jsem ti to hned na začátku na tvoje touhy nepřijde i když popíšeš tisíc řádků Něha tvých očí je nádherná a voní věř mi, nechci být dotěrná však prahnu jenom po ní je úžasná a dýchá a nevěřil by, kdo mne zná jak při ní bývám tichá je zádumčivá leskne se jak srnka, co se do studánky dívá a pak si chodí po lese je věrná pevná jistá něha tvých očí, lásko moje nade všechno je čistá chci plavat mořem stonat, plout a nedosáhnout břehu topit se, volat, utonout jen pro tvých očí něhu Něha mých očí moje oči jsou normální jsou takové jak chlapi mají a připadá mi vulgární tvoji něhu srovnávat s laní plavej si mořem jak jen chceš je mi jedno tvé namáhání a jestli si v něm utoneš aspoň se zbavím tvého ptaní Když mne necháš odejít když mne necháš odejít usměju se své pýše a poděkuju za chvíli kdy jsme spolu mluvili a pak odejdu tiše když mne necháš odejít já poznám, že už přišel čas nikdy tě nepřestanu ctít a kdybys volal přijdu zas když mne necháš odejít možná tvůj svět nebude jiný však pro mne, co dřív zlatem bylo zůstane náhle z hlíny když mne necháš odejít nezmění se nic na této zemi jen mé srdce, duše, tvář budou plakat póry všemi... Když tě nechám odejít? ...vždyť nikdy jsem tě nepřijmul a ty jsi ke mně nepřišla a možná bych si nevšimnul kdybys teď náhle odešla tak nevím, co ti říci mám o čem chceš plakat, také nevím pochop konečně, chci být sám jinak se z tebe fakt už zjevím Červnová tak pokorně je ve mně jsem tichu vydaná dnes horkem dýchat země bude až do rána a ráno milé bude jak letní rána jsou rosa se třpytí všude poběžím za krásou příroda působí tak jemně vrátím se potom zpět mluvila ke mně země chci ti to vyprávět jak chodila jsem ránem jak kráčela jsem zemí já zjistila jsem právem to, co ostatní neví tak tichounce je ve mně jsem sobě vydaná mluvila ke mně země a já vím od rána tu lásku, kterou mám tu nevyměním za jinou od chvíle, co tě znám jihnu tvou krajinou snad o ní nemáš zdání a nejsi jediný však já znám tvoje tání tuším tvé krajiny jsou čisté zákoutí smíchu oblasti, jež chci chránit místa, odolná hříchu pusť mne k nim chci je najít a našlapovat zlehka neničit, nedýchat tvá krajina je křehká je zázrak chci ji znát u tebe teskno není i když se zešerá víra je tvojí zemí modliteb jezera na krásném koni touhy tebou chci uhánět život je jak mžik pouhý od rána vím, už nikdy nechci zpět Červnová v létě je rosa, to je fakt a příjemně se chodí lesem dívám se na to všelijak tvoje láska mne plní děsem nechceš ji měnit chceš ji mít no tak ji měj, já souhlasím mám-li to ale pochopit tak to se raděj odhlásím mluvíš tu o mé krajině a zákoutích, která se smějí a vypadá to nevinně jak děti, co jen dovádějí tváříš se též, že pokorně a tiše kráčet toužíš ve mně stavím se k tomu záporně pod kopyty že mluví země nic z toho nechci ty to víš ni touhu, lásku, ani ptaní uvěřím-li ti, ublížíš   je nesmírné mé vyčerpání Sen zdá se mi... o tom, že na tebe se dívám že letím znovu nad zemí v té výšce že si nahlas zpívám přivřu víčka pevně a znovu vidím tě, jsi se mnou naopak se nám točí země jsme jeden, jeden člověk ve dvou a dřív odpověď vidím už než otázka je položena a vím to jasně: můj jsi muž já odvěků jsem tvoje žena nebe se chvěje smíchem šťastným jsem troufalá a bojím se opilá jsem svým snem překrásným a potom, milý ...vzbudím se Sen nevím, čeho ses napila nežli sis tohle vysnila prej když nad zemí se ve snu lítá pak chlap, co přijde, ten to schytá že moje žena? já tvůj muž? probuď se ze sna nespi už Až jednou Až jednou budu zticha tak vzpomínám má láska ještě dýchá se dveřmi dokořán a přijde den, kdy prázdno bude se ve mně rozpínat ještě to není dávno ještě to není znát ještě mám světlo svítí je živo nadějí snad, až odkvete kvítí pak zhasne později nic nezačalo proto právě nemůže nic být skončeno a možná se to jenom zdálo že už mám srdce zlomeno však lepší nežli mít je v hrudi studené jako z křemene takové, které jenom studí chci je horké a zlomené… Až jednou až jednou budeš zticha tak já budu mít klid že láska tvoje dýchá nemohu pochopit tvé dny, o kterých mluvíš a světlo, kvítí, naděje ničemu nerozumíš nad tím se každý zasměje jsem rád, že nic nezačalo a končit s tebou nemusím mé srdce že by někdy hřálo? tak to rozhodně nezkusím Úvaha přejde čas… uplyne voda dobré v sobě nechám zlé se časem poddá přejde léto a podzim teskně zpívat píseň bude stromy k zemi se nakloní však láska, ta mi zbude chlad přijde taky tenký led na kalužích pak pevně semknu zraky budu snít o bílých růžích noc přijde bude černá a smutno jako v hrobě já se nelekám jsem věrná tobě, Jemu i sobě to není, že se vzdávám nebo se chovám netečně všemu, co přijde mávám… vím, nežila jsem zbytečně. Úvaha jo utíká všecko jo nebuď jak děcko noc černá byla vždycky a mrazík přijde každou zimu potom bys stejně dramaticky řešila každou kocovinu zbytečně žít anebo ne takovým tlachům nerozumím po tmě noci je světlo dne a to rozeznat ještě umím Epitaf říkají, že moře ubývá, že láska umírá vím... já ale nevěřím náhle ti nescházím a netajíš se tím svým srdcem procházím a stejně nevěřím můj cit plyne dál a nemá břehy v mé touze není stín ve ztrátu něhy já prostě nevěřím jednou, snad, mineš mne jak míjíš se s kdekým má tvář se pozvedne… …vidíš? ... já nevěřím Epitaf je lacíné to povídání o moři, které neubývá o lásce, která hladí dlaní neumírá a tiše zpívá nescházela jsi nikdy, víš jen přiznat sis to nechtěla mojí vinou se netrápíš! vždy jsem tě držel od těla a věř si, nevěř, čemu chceš až potkáme se, milá paní těžko si svého dosáhneš proč měl bych lhát? k čemu je lhaní? Rozloučení má stála obavo bázlivé váhání vše, co jsem a co mám mé něžné strádání stále a napořád velice jemně zůstáváš (vím, že rád) vetkaný ve mně Rozloučení konečně! hurá! sláva! nazdárek, měj se báječně! láska mi v dálce mává a já odcházím netečně... Kdyby se vrátil čas kdybych mohla vrátit čas... nechala bych se dobývat musel bys za mnou spěchat včas v mé přítomnosti nezívat očima vřelýma musel by ses koukat tvůj pohled voněl by jako rozkvetlá louka prahnul bys po jediném; vzít mne za ruku byl by to jenom sen neměl bys záruku vášnivě bys opěvoval ve slokách mé klady a já? mlčela bych a točila se zády trpěl bys toužil nespal celé noci ulicemi prázdnými bloudil opuštěný bez pomoci s měsícem uzavřel bys tajemnou dohodu se smíchem tančil bys plakal bez důvodu kdyby se vrátil čas byla bych tebou a ty mnou... přemýšlím o tom znovu, zas dívám se, hledím za sebou vidím svůj stesk trápení lásky i pýchy lesk a směšné masky zřím něhou noci promáčené své srdce touhou unavené usilování vidím i to, jak se pak stydím... a...vidím tebe dívám se nejlépe, jak umím je podivné tvé nebe příliš mu nerozumím a moje nebe? jasné je vždyť slunce na něm svítí duha se klene téměř k zemi všude omamné kvítí tráva je tam víc zelená a oblaka jsou prachová nežli se slunce uschová tak obloha je nachová a vím vím jasně jako vždy teď znovu zas nebylo mi vždycky krásně přesto nechci vrátit čas... Něhyplná hřbet noci přel se s úsvitem a světla přibývalo něha v nedbalkách vyšla ven a očekává ráno rukama hladí košilku (je krátká, končí nad kolínky) posadila se na chvilku nohy si chladí o kamínky hvězdy loučícím valčíkem blednou jedna se maličko opozdila obvykle tančí hvězdy ve dvou jenže tahle tu sama zbyla je zvědavá a nevšední ve chvostu hvězd ta poslední tak slyší tichou modlitbu dlaní, co něha v klíně sepnula na rtech jí hraje pousmání.. hvězda údivem strnula přichází ráno mraky nebem jdou neslyšně hvězdy plují a něha...ruce před sebou ví, co si prsty pamatují ukládá všechny vzpomínky a poděkuje za ně okamžik jenom malinký teď vyprávějí dlaně dlaň hebkost tváří rozvažuje prsty se z vlasů radují něha si všechno zapisuje hvězdy odchází... tancují... chtěla bych jednou stát se něhou povzdychne hvězda na obloze stačilo by mi jenom jednou psát o splněné touze pomalu zvedá něha hlavu jako kdyby slyšela co ta malá hvězda v davu na chvíli si myslela ten úsměv je poznání trápení bolest a čekání pláč smutek ubohost je to i zoufání   všechno je smícháno v srdci tak velikém něha jde pomalu netančí valčíkem nohy že o kámen ochladila? jsou bolavé, rozbité....tak před hvězdami si je skryla.... láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá láska nikdy nezanikne ...život bez lásky je poušť kráčejme krajinou třebaže zbídačelí, opuštění, smutní ¨ jen v krajině máme význam jen v krajině mají naše kroky směr a cíl přeji vám dobré boty a slunce nad hlavou ...trápení lásky se sváří v tom marném boji  odvěkém  a zběsile se tváří co člověk stal se člověkem....              

Básničky na rozloučenou pro sluníčkové děti z mateřské školky

Prokůpek pohádky umí každé knížce porozumí občas maličko se stydí (když je kolem spousta lidí) s kostkami si hraje rád s polévkou se nepřátelí je to dobrý kamarád ..úsměv nádherný má….vřelý…¨ *Timurek do školky chodí když jej máma ráno vodí trošku ostýchavý bývá za mamkou se často skrývá Když houpačka vlásky zvlní Kristýnka se tetelí jak koťátko štěstím vrní a nechce spát v posteli říkadla zpaměti umí s každičkým se dorozumí křehká je jak panenka tahle krásná dívenka *Anička ...odkudsi z království zlatých střevíčků pohádka posílá do školky Aničku šeptá jí: „Aničko, ještě dnes písničku všem dětem napověz! nauč ji i paní učitelku a ne jen kousíček – pěkně vcelku! zatancuj, zatoč se se svojí sukýnkou nežli půjdeš „po o“ za svojí maminkou. *Eluška stejně jak kočička heboučké tlapičky podobně Eluška jemné má ručičky tak jako koťátko tichounce chodívá i naše Eluška třídou se nosívá má ráda smetanu tak jako kočka dá hlavu na stranu… …ví, že se dočká *Kryštůfek odvážný statečný kamarád odborník přes indiány spravedlnost, tu má rád je báječné, že je s námi přátelství mu pasuje za práva všech bojuje Natálka stříbrný zvoneček cinká? to se směje Natalinka! nebe že se kolem točí? to září Natálce oči! z polí cítím zralé klásky? to voní Natálce vlásky! ….jak když projdeš pohádečkou Když se sejdeš s Natálečkou… Verunka každé živé zvířátko rádo má to děvčátko oči má jak hvězdy jasné hnědé vlásky tuze krásné skromná jako pomněnka je vám tahle dívenka a tak jako na pomněku vždy vzpomeneš na dívenku ani nápad, Štěpánku! jako klíček do zámku všechny kostky pěkně složíš vše umíš, nic nerozboříš vím, že tvému tatínkovi vždy se všechno podaří hlavně díky štěpánkovi páč ten s ním hospodaří Eliška každé ráno po špičkách do třídy jde Eliška rozhlédne se, napotřetí Jarce do náruče vletí oči nebesky má modré teď už bude všechno dobré Ráhel ..skrývá velké tajemství tichounce i dýchá kdo blíž přijde, spatřit smí krásu toho ticha ukrývá ji pod řasami tohle milé děvčátko jako motýl roste s námi (v kukle je jen nakrátko) vzácný čas, kdy ještě dřímá než se světem rozletí to tajemství za očima vidět lze jen u dětí Povídej mi, Davídku, o čem dneska přemýšlíš? neber to jak výčitku pojď za mnou na chvíli blíž tolik věcí v Tobě dřímá mnohé stále rozmýšlíš je to vidět za očima hrej si, dokud hrát si smíš Lotynka Lota, Lotka , Lotynka stačí jenom chvilinka přitočí se k tobě blíž Lota, lotka Lotynka měžná jako sukýnka pokladů má v sobě skrýš Lota, Lotka, Lotynka štěstí svého tatínka Lota, lotka, lotynka Mia, Fin a maminka. kdybych já potkala vílu která skrývá velkou sílu splnit touhu malinkou chtěla bych být Lotynkou Šimonek kouzelná knížka s dinosaury já vzpomínám na kentaury dinosauři nežijí ani koně v Narnii ty pohádky sílu mají příběhy nám dobro tají dobro vždycky zvítězí v pohádkách i v životě nemusíš být smutný, šimi, a nikdy ne v samotě¨ všude dobří lidé jsou celý svět se směje koukni-vidíš? Sluníčko každý den nás hřeje. Tenhleten náš Daneček šikovný je chlapeček a není to novinka vše umí od tatínka taky tuze pěkně zpívá o tom, jak tak to v žití bývá tenhleten náš Daneček, Dan anebo Danek šikovný je chlapeček, pro nás všechny dárek. *Odkud jsi vzal, Bartíčku modro pro své oči? prohlídni si mamičku koukni pod obočí odkud jsi vzal, Bartíčku světlo do svých tváří? přece svému tatíčku jemu stejně září a kde jsi vzal, Bartíčku hebkost do svých vlásků? mrkni na mou sestřičku máme doma lásku!!! *Sophie je moudrost Sofinka je moudrá a pokud má radost pak to každý pozná Sofinka, ta všechno umí a jednou, až bude velká každý tomu porozumí bude paní učitelka Michael k Michaelovi se váže krásné slovo vznešenost velké oči, oblé tváře rozumu víc nežli dost až dospěješ do doby, kdy budeš už dost veliký vím, že Tě pak ozdobí frak s dvouřadými knoflíky a je mi úplně jasné (a vidím to jako dnes) že Tvé auto bude krásné Limuzína? Mercedes? co je ale, Michaeli, Tvé největší požehnání? životu se vždy dáš celý… a to není často k mání Edík přeji Ti, Edíčku hromadu radosti klíček ke štěstíčku jsi dobrák od kosti! lásku a úspěchy ať denně zažíváš i trošku neplechy jen hezky ať se máš Vašík to když jsme ve třídě tvořili srdíčka dívám se co chvíli na toho Vašíčka¨ srdíčko mamince dávno má hotové a koukám – Vašíček hrne se pro nové šikovně stříhá a sešívá ve mžiku takhle to nebývá… povídám? „Vašíku? Každý jen jedno si srdíčko vyrobí tím potom maminka jeho se ozdobí mudrlant však bez mrknutí vyrábí dál s velkou chutí usměje se maličký na tvářích má dolíčky pošeptá mi zlehýnka:“Tohle je pro tatínka!“ Johánek a Christůfek kluci jaksepatří jsou tihle dva bratři Johánek je stavebník netrvá to ani mžik všechny kostky postaví co je špatně, napraví Christůfek zas kreslí rád s Justýnkou je kamarád kluci jaksepatří jsou tihle dva bratři Justýnka, Teošek a Cyrilek správné děti neváhají nikdy se svou pomocí správné děti talent mají jmenují se Širocí Justýnka je lesní víla co k nám bosá přitančila jako bystrá vodička skotačivá holčička Teoušek má nadání na sny, hudbu, na ptaní velké oči jasně září v jemné přemýšlivé tváři Cyrilek je filozofem a dobrákem od kosti nikdy nic nebere hopem je zásobník radostí říkám si Vám tuhle v šatně (doufám, že to není hřích) že až jednou budu na dně stavím se u Širokých.

Úvahy: Vzpomínka na maminku

15. května se stala má milá maminka andělem ….toto jsou útržky z různých období mého života, ve kterých se promítá nějakým způsobem naše maminka. nepamatuji se, kdy jsem úvahy, básničky a poudačky psala… možná se dá jejich čas odvodit od vyprávění, které v nich je, ale to není důležité… …důležité je, že by Vám mohly tyto vzpomínky udělat radost, a právě proto jsem je dala dohromady…..měly by pro Vás všechny být pohlazením ….a snad Vás potěší Domov …vstoupím a branka známě skřípne a já si s ní s chutí prásknu otevřu dveře a zase žasnu Ta vůně se nemění, je pořád stejná vanilka, koření včel jsou tu hejna bzučí ve stromech tak kvetoucích něžně pořádný stůl, který stojí tu dávno a kamna, ve kterých dřevo praská ruce tak jemné mne pomalu hladí oči, jenž všechno ví, beze slov radí tady je úcta, víra i láska sedám na lavičku, hrnek je otlučený dívám se do očí jediné ženy se kterou můžu jen mlčet a být vždycky když odcházím, už vím, jak žít co ještě víc měla bych říci k tomu? tady jsem v bezpečí přišla jsem domů…. Deprese jak deka ….jeden den to přišlo bez varování. Deprese jak deka. Nebylo tomu možno uniknout. Nic nemělo smysl, nic nemělo tvar. Všichni bez výjimky mi připadali blbí. Ze všech nejvíc pak já. Nic nepomáhalo. Cvičení nepomáhalo. Jídlo nepomáhalo. Kamarádka nepomáhala. Práce nepomáhala. Kokosky dobré pěkně vypečené nepomáhaly. Teď už bylo nutné přejít k poslednímu, zaručenému kroku. Vytočila jsem telefonní číslo ke svým rodičům. Můj tatínek měl velkou radost a hlas mu jihl. Bratr žehral a maminka se tomu všemu smála. Najednou jsem se ocitla v duchu v naší kuchyni, kde to všechno voní a kamna sálají; maminka postrkuje hrnce po plotně holou rukou (přestože jí to odjakživa vyčítám, že se pálí zbytečně a ona zase na to, že dobrého nic nepálí). Chtěla jsem tam u toho stolu sedět pod velkým křížem a jíst dobrou mastnou polívku tak horkou, že by vypálila všechny čerty z těla. Dala bych si oblíbené bramboráky a možná povidla a mletý mák; ani se neptejte, jak bych mlaskala! Seděli bychom všichni u stolu a povídali si, co se komu přihodilo a jak ten nebo onen přemýšlí. Tvářila bych se otráveně na rodičovské napomínání. Musela bych se hodně krotit, abych říkala, co se sluší a patří, abych své rodiče nepohoršila. Pak bych uložila maminku do postele a šla umýt to zpropadené nádobí, četla si knížku na okně a vařila k tomu kafe. Napadá mne, co bude dělat má dcera, až bude jako já? Na co bude vzpomínat? A na co budou vzpomínat vaše děti? Snad na to, co jim přinesete z práce? Nebo na věci, které jste sehnali někde pod rukou? Na pracovní úspěchy, služební vozy a drahé hračky? Nebo snad, promiňte mi tu dotěrnost, na to, jak se unavení a vyčerpaní připlazíte domů a nechcete své děti už ani poslouchat (náročný den jste měli, že áno?), svalíte se jako snopy do postelí a tam chrníte? Kolik času vám zbývá po návratu z práce na podstatné věci? Kolik času nám všem zbývá? Poslyšte, ať si myslí kdo chce, co chce, já jedu domů. Bez názvu …na dně mých očí je děvčátko mám svetr se zlatými knoflíky a nejsem vůbec sama ten svetřík je růžový když zapíná mi svetr máma hlazením o lásce napoví na dně mé duše je odvaha stoupat až nahoru k nebesům nebát se pádů na dně mého srdce je převaha radosti, moudrosti pokory trošku je vzadu v zrcadle zralé ženy vidím dna života vím, i když se zamotá já půjdu radostně po světě velikém s odvahou, pokorou, růžovým svetříkem v ruce držím pro jistotu (zaháním tím svou samotu) krabičku s máminým knoflíkem… Jak jsem byla doma Můj muž je lajdák na auta a zrušili všechny linky ČSAD. To by nebyla ani tak strašná rána, ale srazila jsem nedávno chodce Leona Fantu a tak můj řidičský průkaz dlí na policii, kde pravděpodobně zůstane. Tohle všechno píšu proto, abyste dobře pochopili, jak je pro mne obtížné dostat se šedesát kilometrů k mým rodičům, tam, kde jsem původně, ale vlastně pořád, doma. Všechno začalo zabíjačkou. Mí rodiče v představě, že musí svým dětem pomáhat, kde mohou, vypěstovali prase a chtěli je zabít. A taky to udělali. Řezník nebyl koneckonců zapotřebí, protože kdyby si všechny děti, které na zabijačku přijely, na to nebohé zvíře lehly, udusily by je milosrdně a ihned. Přesto tam ale řezník byl,sádlo se škvařilo a maminka se smála. Důsledek toho bude, že přijede můj obětavý bratr Koloušek, kus toho masa nám přiveze, my za ně vzdáme díky Bohu a budeme je požívat. Bratr přijel, já přijala maso jaksepatří, pak jsem si s bratrem sedla do jeho auta, rozžehnala se s mým mužem a nechala ho vyšívat medvídka na děvčátkovo povlečení do školky, opustila jsem i děvčátko a jela domů. Jupí! Domů! Doma čerpám energii. Stačí přijít, sednout ke stolu, dívat se na maminku, jak se směje až jí skáče zástěra na břiše, na tatínkovy těžké ruce a potřásání hlavy („mami, ty se pořád jenom směješ!“) a mám nabité baterie na půl roku. Nebudu to popisovat složitě. Všechno, co jsem potřebovala rozebrat, jsem u stolu rozebrala, jedla jsem přitom koblihy a pila kakao; všechny diety mi byly buřt (když je člověk doma, musí poslouchat). Všechno, co dělám, chci a potřebuju, jsem si nechala od našich požehnat, aniž by to rodiče věděli. Co jsem slyšet potřebovala, že jsem právě tam doma a mohu kdykoliv a s čímkoliv přijít, jsem slyšela, aniž to bylo vysloveno. Usnula jsem přešťastná ve studeném pokoji pod dvěma peřinami a se dvěma polštáři pod hlavou; do studené koupelny jsem ani nešla. Ráno mne budil bratr, uvařil mi kafe a mazal chleby za povykování: „Auf! Vstávej! Jez ty chleby, nebo si vyber! Sněz oba, jsi jak bzdina!“ Maminka v růžové košili s očima ještě omotanýma neviditelnou pavučinkou snění si přisedla a smála se a tatínek volal: „Mami! Dej jí s sebou štěpová jabka! Dej jí vdolky!“ Nesouhlasím se zabijačkami. Nesnáším jelita, mastnoty kolem a té krve na kroupách. Ale to, že jsem se ke svým rodičům, k nám domů, dostala právě díky úmrtnímu listu jednoho pašíka, pro mne byla záchrana a potažmo pro všechny, koho kolem sebe mám A jestli všechny zabíjačky byly kdy k ničemu, pak naše práce určitě nadarmo nezemřelo!!! Dušičková úvaha Byl trapný dušičkový čas. Všude bylo studeno a mokro, zima, nevlídno, hroby mokré a duše stulené hluboko. Šla na hřbitov na otcův hrob a pomodlila jsem se. Pak jsem po otčenáši uslyšela tatínkův hlas „jdi za maminkou, ať není smutná“ a vyrazila jsem domů. Mám sice mnoho sourozenců, ale pověst blouznivce, tuláka odjakživa a praštěnce mám jen já. Moje maminka seděla smutně na posteli, oči starého člověka vyhaslé touhou podílet se na životě nás všech, kteří ji málokdy přizvou. Většinou pochodujeme kolem jako podivné figury a snažíme se ji dobře nakrmit, úspěšně přebalit, ale možná se někdy cítí nepotřebně a osaměle. Dost často mamince říkám, aby si vzala své dvě francouzské hole a bila nás všechny, jak tam tak pochodujeme a když nedosáhne, aby házela přímo před sebe; vždycky někoho trefí a uleví se jí. Jenže ona je strašně hodná. Vždycky byla. Tak jsem si k ní sedla, k té Ženě, která vychovala dobře devět dětí a nikdy nás neopustila ve svých modlitbách. Hladila jsem ji po těch milých rukou s tenkou kůží a skvrnami na hřbetech a bylo mi dobře. Chtěla jsem ji rozveselit, proto jsem se musela jakoby zdravě naštvat a vyprávět jí o svém těžkém životě, o tom, jak můj muž jel na ryby a zůstal tam čtrnáct hodin v mraze, jak vzal ssebou šlechetně našeho psa, který do té doby vždy chtěl jet s ním, avšak po návratu z tohoto rybího výletu utíká pokaždé do nejzazších koutů našich pokojů, vždy, když se k němu náš rybář blíží oblečený; v tiché hrůze, že by jej vzal zase ven. Žehrala jsem na svůj těžký život, na to bláznění rybářské, vyprávěla jsem o mužově chrápání, jak jej přitom dusím polštáři a jak bych nejraději vylila do jeho otevřených úst deci vody, až by chrochtal jak velryba a moje maminka se tak smála, že se počůrala přímo na posteli. Myslím, že svoji dušičkovou návštěvu jsem odvedla dobře. A můj tatínek se v nebi usmíval. Já jsem tvé stáří – pozvi mne dál- Je to tady! Je to stáří. Včera mi ve zpovědnici kněz naznačil něco o staré škole, když jsem se zpovídala jistým způsobem, na horním rtu mám kolmé vrásky z nedostatku hormonů, a onehdy, když jsem po špatné noci vstávala, se mne můj syn při blízkém pozorování zeptal, co že to mám s víčky, že jsou svěšené jak oči bernardýna, a když jsem mu jemně řekla, že to je stáří, řekl, že „to je teda hustý!!!“. Když navlékám jehlu, často se netrefím. Dnes jsem chtěla mluvit o psu a jmenovala jsem jiné zvíře; řekla jsem „medvěd“. Na školním srazu se mne můj bývalý spolužák se šedivými vlasy, s úsměvem, který odhalil počínající paradentozu, optal, zda můj kmotřeneček- opakuji zřetelně!! Kmotřeneček, dítě mé kamarádky (no, je pravda o devět let mladší, ta kamarádka), se kterým jsem byla na rodinné fotografii, zdali je to VNOUČEK! A to nemluvím o spolužačkách ze střední školy, s výjímkou dvou, o kterých mám podezření, že ze sebe nechaly udělat plastikové láhve, jsou všechny jakési podivné staré ženštiny. Hééj, jestliže je to tak, pak i já musím být stará, i když mé děti mne z dostatku velké lásky ke mně přesvědčují o opaku. Můj muž je z toho vynechán, už spoustu let se na mne dívá jen jako na objekt schopný uvařit a uklidit a o fasádě nemá páru, mohla bych chodit i zablešená a nevšim by si toho. A tak jsem z pudu sebezáchovy naučila říkat děti tuto prostou větu: „Maminko, jsi hubená, máš jasný zrak a hebký vlas“ a musí to stále opakovat, přičemž zatvrzele trvám na tom, že jsem mladá; to se bere u nás doma samosebou. O víkendu jsem navštívila maminku. Ta se rozpomenula na nějakou paní, která k nám domů přišla pro med a maminka se upřímně rozesmála, když ji popisovala: „To už je ti taky stará paprika“. A smála se dlouho. Tak jsem zkusila ze své trýzně na maminku totéž co na děti a poprosila ji, zda by mi nemohla, když jí na prostorný papír nad postel napíšu velkými písmeny, nacvičit tu požehnanou větu, že mám „jasný zrak, hebký vlas a jsem hubená“ a má milá maminka se upřímně polekala, vytřešila na mě oči a řekla“ Proč bych ti lhala?“. Musím se s tím vyrovnat. Včera při mši jsem hned po zpovědi našla v kancionále pod číslem 048 modlitbu „Ve stáří“. Další modlitbu pod č. 049 „Za dobrou smrt“ nastuduji příště. Maminčina politika Moje maminka je laskavá. Vždy, když si někdo stěžuje, řekne mile: „Dobré slovo železná vrata otevírá“. Když přijede domů její dcera s rodinou, vždy poví: „Jdi a obsluž muže!“. Chudák maminka. Zapomněla, že když zemřel její manžel, náš otec, už se u nás doma nevyskytuje nikdo takový, kdo by se měl obsluhovat. Ale nikdo jí to nevyvrátí. Maminka má velmi vyvinutý smysl pro diplomacii. Pamatuji si, že jednou jsem přijela ještě za studií na víkend a maminka stála velice o to, aby tatínek spravil chodník. Ten seděl u stolu na svém místě, rozvážně jedl, krájel maso a uklidňoval maminku, že chodník je ještě dobrý, že to počká. Maminka pevně stála na svém. Otec znovu mluvil o dostatečné kvalitě chodníku. Maminka neřekla nic. Za chvíli zmizela. Vrátila se asi za čtyřicet minut, utřela ruce do zástěry a mírně řekla: „Tatínku, ten chodník teď už prostě spravit MUSÍŠ. Před chvílí jsem jej rozbila krumpáčem.“ No, a tatínek šel a chodník spravil. Myslím, že maminka věděla, proč jej obsluhovat. Rozbila bych li já náš chodník nebo cokoliv, musela bych se s tím smířit a už navěky přeskakovat rozvaliny. A to je právě ten generační rozdíl. Bojím se však, že moje maminka to nepochopí. Bude si vést svou. „Dobré slovo železná vrata otevírá“. „Jdi a obsluž muže“. A pokud mne to neuklidní, přistrčí mi ořechy. Jednou, doufám a chci věřit tomu, budu stejná. Je naprosto úžasné, co jedna obyčejná žena dokáže. Na ni jsou všichni politici krátcí. Interwiew s maminkou Velcí lidé naší doby poskytují občas rozhovory. Někdy jejich názory pomohou lidem, tápajícím v otázkách života. Na konci prázdnin jsem měla „službu“ (v uvozovkách proto, že je to spíše „dar“) u své naprosto nemohoucí matky. Na zahradě, mezi stromy, u stolu, na který svítilo ranní sluníčko z úplně modrého nebe a odhalilo becherovku a višňovici, kterou jsme si připily, jsem vytáhla svůj notebook a zpracovala následující otázky mnou kladené a maminčiny odpovědi. Matka byla.na vozíčku, zachumlaná dekou, na klíně kotě, u nohou pes. Žádná dovolená u moře nemohla být úžasnější. Tady jsou moudrosti, které stojí za to. (U každé odpovědi si představte milý úsměv, zahledění do dálky, modro očí a pokoru okamžiku): *Co je v životě nejdůležitější? *Láska. *O co má člověk nejvíc usilovat? *O zdraví a spokojenost. *Co dělat, když člověk lásku nemá? *Pak je nešťastný, má se obrátit k Bohu a za lásku se nepřetržitě modlit. *Stačí jen Bůh nebo má být i jiný člověk? *Bůh je vše, ale když má člověk ještě druhého, má radost, může se o něj opřít. *Kdy jste byla nejšťastnější? *Když jsem měla děti. *Nejsmutnější? *Když někdo zemřel. *Co má člověk dělat, když stárne a neumí se s tím vyrovnat? *Musí čekat na smrt, no. *Jak je důležitá krása? *Krása je souběh lásky. Když člověk má rád, je šťastný, potom je i krásný. *Co přátelství? *Jedno je dobré, upřímné. Neupřímné je špatné. *Je důležitý majetek? *Je i není. Když je moc majetku, moc se hýří. *Nečeká na smrt každý, i když je mladý? *Mládí nečeká na smrt, chce žít. *Co byste dělala, kdyby Vás člověk zradil? *Nechtěla bych jej a šla dál. Žena to sama zvládne. Takového bych nechtěla. Žena dokáže vychovat děti sama líp než s takovým chlapem, protože ten ji dokáže jen otrávit. I když je chlap někde chvíli, je to zrada. Je lepší poslat jej pryč. *Je něco, co byste udělala v životě líp? *Ne *Jak jste se rozhodovala? *Pomáhala víra v Boha. Modlit se za všechno. *Jaký byl náš tatínek, Váš manžel? *Dobrý, Ve všem. Nejlepší byl v tom, že neslevoval ze svých nároků. Když něco řekl, muselo se to splnit. Dalo se na něj spolehnout. *Manželství na úřadě? *Když se lidé nevezmou v kostele, není vztah požehnaný. Nemají oporu v ničem. Uprostřed interwiew se maminka zasnila a řekla: JÁ SE TAK TĚŠÍM, AŽ BUDU ZASE KOPAT BRAMBORY! *Co je nejdůležitější v chování? *Slušnost, pěkné chování, láska *Bojíte se něčeho? *Nebojím se ničeho. Nikdy jsem se nebála. Když jsme potom maminku ze zahrádky přesunuli domů, smála se a volala: „Šup tam s babkou, ať máte klid“. Náš Vojta má v anketě „nejlepší člověk světa“ babičku na první příčce, i když tato brambory už nikdy kopat nebude. ….vím jistě, že maminka běžela přímo do Boží náruče. pro mne byla ve smrti tak krásná, jako jsem ji nikdy za života neviděla a její způsob života, humor, láska a skromnost, to, jak žila a zemřela, je nejkrásnějším svědectvím opatrujte se li 19.května 2014