pátek 30. května 2014

Úvahy: Vzpomínka na maminku

15. května se stala má milá maminka andělem ….toto jsou útržky z různých období mého života, ve kterých se promítá nějakým způsobem naše maminka. nepamatuji se, kdy jsem úvahy, básničky a poudačky psala… možná se dá jejich čas odvodit od vyprávění, které v nich je, ale to není důležité… …důležité je, že by Vám mohly tyto vzpomínky udělat radost, a právě proto jsem je dala dohromady…..měly by pro Vás všechny být pohlazením ….a snad Vás potěší Domov …vstoupím a branka známě skřípne a já si s ní s chutí prásknu otevřu dveře a zase žasnu Ta vůně se nemění, je pořád stejná vanilka, koření včel jsou tu hejna bzučí ve stromech tak kvetoucích něžně pořádný stůl, který stojí tu dávno a kamna, ve kterých dřevo praská ruce tak jemné mne pomalu hladí oči, jenž všechno ví, beze slov radí tady je úcta, víra i láska sedám na lavičku, hrnek je otlučený dívám se do očí jediné ženy se kterou můžu jen mlčet a být vždycky když odcházím, už vím, jak žít co ještě víc měla bych říci k tomu? tady jsem v bezpečí přišla jsem domů…. Deprese jak deka ….jeden den to přišlo bez varování. Deprese jak deka. Nebylo tomu možno uniknout. Nic nemělo smysl, nic nemělo tvar. Všichni bez výjimky mi připadali blbí. Ze všech nejvíc pak já. Nic nepomáhalo. Cvičení nepomáhalo. Jídlo nepomáhalo. Kamarádka nepomáhala. Práce nepomáhala. Kokosky dobré pěkně vypečené nepomáhaly. Teď už bylo nutné přejít k poslednímu, zaručenému kroku. Vytočila jsem telefonní číslo ke svým rodičům. Můj tatínek měl velkou radost a hlas mu jihl. Bratr žehral a maminka se tomu všemu smála. Najednou jsem se ocitla v duchu v naší kuchyni, kde to všechno voní a kamna sálají; maminka postrkuje hrnce po plotně holou rukou (přestože jí to odjakživa vyčítám, že se pálí zbytečně a ona zase na to, že dobrého nic nepálí). Chtěla jsem tam u toho stolu sedět pod velkým křížem a jíst dobrou mastnou polívku tak horkou, že by vypálila všechny čerty z těla. Dala bych si oblíbené bramboráky a možná povidla a mletý mák; ani se neptejte, jak bych mlaskala! Seděli bychom všichni u stolu a povídali si, co se komu přihodilo a jak ten nebo onen přemýšlí. Tvářila bych se otráveně na rodičovské napomínání. Musela bych se hodně krotit, abych říkala, co se sluší a patří, abych své rodiče nepohoršila. Pak bych uložila maminku do postele a šla umýt to zpropadené nádobí, četla si knížku na okně a vařila k tomu kafe. Napadá mne, co bude dělat má dcera, až bude jako já? Na co bude vzpomínat? A na co budou vzpomínat vaše děti? Snad na to, co jim přinesete z práce? Nebo na věci, které jste sehnali někde pod rukou? Na pracovní úspěchy, služební vozy a drahé hračky? Nebo snad, promiňte mi tu dotěrnost, na to, jak se unavení a vyčerpaní připlazíte domů a nechcete své děti už ani poslouchat (náročný den jste měli, že áno?), svalíte se jako snopy do postelí a tam chrníte? Kolik času vám zbývá po návratu z práce na podstatné věci? Kolik času nám všem zbývá? Poslyšte, ať si myslí kdo chce, co chce, já jedu domů. Bez názvu …na dně mých očí je děvčátko mám svetr se zlatými knoflíky a nejsem vůbec sama ten svetřík je růžový když zapíná mi svetr máma hlazením o lásce napoví na dně mé duše je odvaha stoupat až nahoru k nebesům nebát se pádů na dně mého srdce je převaha radosti, moudrosti pokory trošku je vzadu v zrcadle zralé ženy vidím dna života vím, i když se zamotá já půjdu radostně po světě velikém s odvahou, pokorou, růžovým svetříkem v ruce držím pro jistotu (zaháním tím svou samotu) krabičku s máminým knoflíkem… Jak jsem byla doma Můj muž je lajdák na auta a zrušili všechny linky ČSAD. To by nebyla ani tak strašná rána, ale srazila jsem nedávno chodce Leona Fantu a tak můj řidičský průkaz dlí na policii, kde pravděpodobně zůstane. Tohle všechno píšu proto, abyste dobře pochopili, jak je pro mne obtížné dostat se šedesát kilometrů k mým rodičům, tam, kde jsem původně, ale vlastně pořád, doma. Všechno začalo zabíjačkou. Mí rodiče v představě, že musí svým dětem pomáhat, kde mohou, vypěstovali prase a chtěli je zabít. A taky to udělali. Řezník nebyl koneckonců zapotřebí, protože kdyby si všechny děti, které na zabijačku přijely, na to nebohé zvíře lehly, udusily by je milosrdně a ihned. Přesto tam ale řezník byl,sádlo se škvařilo a maminka se smála. Důsledek toho bude, že přijede můj obětavý bratr Koloušek, kus toho masa nám přiveze, my za ně vzdáme díky Bohu a budeme je požívat. Bratr přijel, já přijala maso jaksepatří, pak jsem si s bratrem sedla do jeho auta, rozžehnala se s mým mužem a nechala ho vyšívat medvídka na děvčátkovo povlečení do školky, opustila jsem i děvčátko a jela domů. Jupí! Domů! Doma čerpám energii. Stačí přijít, sednout ke stolu, dívat se na maminku, jak se směje až jí skáče zástěra na břiše, na tatínkovy těžké ruce a potřásání hlavy („mami, ty se pořád jenom směješ!“) a mám nabité baterie na půl roku. Nebudu to popisovat složitě. Všechno, co jsem potřebovala rozebrat, jsem u stolu rozebrala, jedla jsem přitom koblihy a pila kakao; všechny diety mi byly buřt (když je člověk doma, musí poslouchat). Všechno, co dělám, chci a potřebuju, jsem si nechala od našich požehnat, aniž by to rodiče věděli. Co jsem slyšet potřebovala, že jsem právě tam doma a mohu kdykoliv a s čímkoliv přijít, jsem slyšela, aniž to bylo vysloveno. Usnula jsem přešťastná ve studeném pokoji pod dvěma peřinami a se dvěma polštáři pod hlavou; do studené koupelny jsem ani nešla. Ráno mne budil bratr, uvařil mi kafe a mazal chleby za povykování: „Auf! Vstávej! Jez ty chleby, nebo si vyber! Sněz oba, jsi jak bzdina!“ Maminka v růžové košili s očima ještě omotanýma neviditelnou pavučinkou snění si přisedla a smála se a tatínek volal: „Mami! Dej jí s sebou štěpová jabka! Dej jí vdolky!“ Nesouhlasím se zabijačkami. Nesnáším jelita, mastnoty kolem a té krve na kroupách. Ale to, že jsem se ke svým rodičům, k nám domů, dostala právě díky úmrtnímu listu jednoho pašíka, pro mne byla záchrana a potažmo pro všechny, koho kolem sebe mám A jestli všechny zabíjačky byly kdy k ničemu, pak naše práce určitě nadarmo nezemřelo!!! Dušičková úvaha Byl trapný dušičkový čas. Všude bylo studeno a mokro, zima, nevlídno, hroby mokré a duše stulené hluboko. Šla na hřbitov na otcův hrob a pomodlila jsem se. Pak jsem po otčenáši uslyšela tatínkův hlas „jdi za maminkou, ať není smutná“ a vyrazila jsem domů. Mám sice mnoho sourozenců, ale pověst blouznivce, tuláka odjakživa a praštěnce mám jen já. Moje maminka seděla smutně na posteli, oči starého člověka vyhaslé touhou podílet se na životě nás všech, kteří ji málokdy přizvou. Většinou pochodujeme kolem jako podivné figury a snažíme se ji dobře nakrmit, úspěšně přebalit, ale možná se někdy cítí nepotřebně a osaměle. Dost často mamince říkám, aby si vzala své dvě francouzské hole a bila nás všechny, jak tam tak pochodujeme a když nedosáhne, aby házela přímo před sebe; vždycky někoho trefí a uleví se jí. Jenže ona je strašně hodná. Vždycky byla. Tak jsem si k ní sedla, k té Ženě, která vychovala dobře devět dětí a nikdy nás neopustila ve svých modlitbách. Hladila jsem ji po těch milých rukou s tenkou kůží a skvrnami na hřbetech a bylo mi dobře. Chtěla jsem ji rozveselit, proto jsem se musela jakoby zdravě naštvat a vyprávět jí o svém těžkém životě, o tom, jak můj muž jel na ryby a zůstal tam čtrnáct hodin v mraze, jak vzal ssebou šlechetně našeho psa, který do té doby vždy chtěl jet s ním, avšak po návratu z tohoto rybího výletu utíká pokaždé do nejzazších koutů našich pokojů, vždy, když se k němu náš rybář blíží oblečený; v tiché hrůze, že by jej vzal zase ven. Žehrala jsem na svůj těžký život, na to bláznění rybářské, vyprávěla jsem o mužově chrápání, jak jej přitom dusím polštáři a jak bych nejraději vylila do jeho otevřených úst deci vody, až by chrochtal jak velryba a moje maminka se tak smála, že se počůrala přímo na posteli. Myslím, že svoji dušičkovou návštěvu jsem odvedla dobře. A můj tatínek se v nebi usmíval. Já jsem tvé stáří – pozvi mne dál- Je to tady! Je to stáří. Včera mi ve zpovědnici kněz naznačil něco o staré škole, když jsem se zpovídala jistým způsobem, na horním rtu mám kolmé vrásky z nedostatku hormonů, a onehdy, když jsem po špatné noci vstávala, se mne můj syn při blízkém pozorování zeptal, co že to mám s víčky, že jsou svěšené jak oči bernardýna, a když jsem mu jemně řekla, že to je stáří, řekl, že „to je teda hustý!!!“. Když navlékám jehlu, často se netrefím. Dnes jsem chtěla mluvit o psu a jmenovala jsem jiné zvíře; řekla jsem „medvěd“. Na školním srazu se mne můj bývalý spolužák se šedivými vlasy, s úsměvem, který odhalil počínající paradentozu, optal, zda můj kmotřeneček- opakuji zřetelně!! Kmotřeneček, dítě mé kamarádky (no, je pravda o devět let mladší, ta kamarádka), se kterým jsem byla na rodinné fotografii, zdali je to VNOUČEK! A to nemluvím o spolužačkách ze střední školy, s výjímkou dvou, o kterých mám podezření, že ze sebe nechaly udělat plastikové láhve, jsou všechny jakési podivné staré ženštiny. Hééj, jestliže je to tak, pak i já musím být stará, i když mé děti mne z dostatku velké lásky ke mně přesvědčují o opaku. Můj muž je z toho vynechán, už spoustu let se na mne dívá jen jako na objekt schopný uvařit a uklidit a o fasádě nemá páru, mohla bych chodit i zablešená a nevšim by si toho. A tak jsem z pudu sebezáchovy naučila říkat děti tuto prostou větu: „Maminko, jsi hubená, máš jasný zrak a hebký vlas“ a musí to stále opakovat, přičemž zatvrzele trvám na tom, že jsem mladá; to se bere u nás doma samosebou. O víkendu jsem navštívila maminku. Ta se rozpomenula na nějakou paní, která k nám domů přišla pro med a maminka se upřímně rozesmála, když ji popisovala: „To už je ti taky stará paprika“. A smála se dlouho. Tak jsem zkusila ze své trýzně na maminku totéž co na děti a poprosila ji, zda by mi nemohla, když jí na prostorný papír nad postel napíšu velkými písmeny, nacvičit tu požehnanou větu, že mám „jasný zrak, hebký vlas a jsem hubená“ a má milá maminka se upřímně polekala, vytřešila na mě oči a řekla“ Proč bych ti lhala?“. Musím se s tím vyrovnat. Včera při mši jsem hned po zpovědi našla v kancionále pod číslem 048 modlitbu „Ve stáří“. Další modlitbu pod č. 049 „Za dobrou smrt“ nastuduji příště. Maminčina politika Moje maminka je laskavá. Vždy, když si někdo stěžuje, řekne mile: „Dobré slovo železná vrata otevírá“. Když přijede domů její dcera s rodinou, vždy poví: „Jdi a obsluž muže!“. Chudák maminka. Zapomněla, že když zemřel její manžel, náš otec, už se u nás doma nevyskytuje nikdo takový, kdo by se měl obsluhovat. Ale nikdo jí to nevyvrátí. Maminka má velmi vyvinutý smysl pro diplomacii. Pamatuji si, že jednou jsem přijela ještě za studií na víkend a maminka stála velice o to, aby tatínek spravil chodník. Ten seděl u stolu na svém místě, rozvážně jedl, krájel maso a uklidňoval maminku, že chodník je ještě dobrý, že to počká. Maminka pevně stála na svém. Otec znovu mluvil o dostatečné kvalitě chodníku. Maminka neřekla nic. Za chvíli zmizela. Vrátila se asi za čtyřicet minut, utřela ruce do zástěry a mírně řekla: „Tatínku, ten chodník teď už prostě spravit MUSÍŠ. Před chvílí jsem jej rozbila krumpáčem.“ No, a tatínek šel a chodník spravil. Myslím, že maminka věděla, proč jej obsluhovat. Rozbila bych li já náš chodník nebo cokoliv, musela bych se s tím smířit a už navěky přeskakovat rozvaliny. A to je právě ten generační rozdíl. Bojím se však, že moje maminka to nepochopí. Bude si vést svou. „Dobré slovo železná vrata otevírá“. „Jdi a obsluž muže“. A pokud mne to neuklidní, přistrčí mi ořechy. Jednou, doufám a chci věřit tomu, budu stejná. Je naprosto úžasné, co jedna obyčejná žena dokáže. Na ni jsou všichni politici krátcí. Interwiew s maminkou Velcí lidé naší doby poskytují občas rozhovory. Někdy jejich názory pomohou lidem, tápajícím v otázkách života. Na konci prázdnin jsem měla „službu“ (v uvozovkách proto, že je to spíše „dar“) u své naprosto nemohoucí matky. Na zahradě, mezi stromy, u stolu, na který svítilo ranní sluníčko z úplně modrého nebe a odhalilo becherovku a višňovici, kterou jsme si připily, jsem vytáhla svůj notebook a zpracovala následující otázky mnou kladené a maminčiny odpovědi. Matka byla.na vozíčku, zachumlaná dekou, na klíně kotě, u nohou pes. Žádná dovolená u moře nemohla být úžasnější. Tady jsou moudrosti, které stojí za to. (U každé odpovědi si představte milý úsměv, zahledění do dálky, modro očí a pokoru okamžiku): *Co je v životě nejdůležitější? *Láska. *O co má člověk nejvíc usilovat? *O zdraví a spokojenost. *Co dělat, když člověk lásku nemá? *Pak je nešťastný, má se obrátit k Bohu a za lásku se nepřetržitě modlit. *Stačí jen Bůh nebo má být i jiný člověk? *Bůh je vše, ale když má člověk ještě druhého, má radost, může se o něj opřít. *Kdy jste byla nejšťastnější? *Když jsem měla děti. *Nejsmutnější? *Když někdo zemřel. *Co má člověk dělat, když stárne a neumí se s tím vyrovnat? *Musí čekat na smrt, no. *Jak je důležitá krása? *Krása je souběh lásky. Když člověk má rád, je šťastný, potom je i krásný. *Co přátelství? *Jedno je dobré, upřímné. Neupřímné je špatné. *Je důležitý majetek? *Je i není. Když je moc majetku, moc se hýří. *Nečeká na smrt každý, i když je mladý? *Mládí nečeká na smrt, chce žít. *Co byste dělala, kdyby Vás člověk zradil? *Nechtěla bych jej a šla dál. Žena to sama zvládne. Takového bych nechtěla. Žena dokáže vychovat děti sama líp než s takovým chlapem, protože ten ji dokáže jen otrávit. I když je chlap někde chvíli, je to zrada. Je lepší poslat jej pryč. *Je něco, co byste udělala v životě líp? *Ne *Jak jste se rozhodovala? *Pomáhala víra v Boha. Modlit se za všechno. *Jaký byl náš tatínek, Váš manžel? *Dobrý, Ve všem. Nejlepší byl v tom, že neslevoval ze svých nároků. Když něco řekl, muselo se to splnit. Dalo se na něj spolehnout. *Manželství na úřadě? *Když se lidé nevezmou v kostele, není vztah požehnaný. Nemají oporu v ničem. Uprostřed interwiew se maminka zasnila a řekla: JÁ SE TAK TĚŠÍM, AŽ BUDU ZASE KOPAT BRAMBORY! *Co je nejdůležitější v chování? *Slušnost, pěkné chování, láska *Bojíte se něčeho? *Nebojím se ničeho. Nikdy jsem se nebála. Když jsme potom maminku ze zahrádky přesunuli domů, smála se a volala: „Šup tam s babkou, ať máte klid“. Náš Vojta má v anketě „nejlepší člověk světa“ babičku na první příčce, i když tato brambory už nikdy kopat nebude. ….vím jistě, že maminka běžela přímo do Boží náruče. pro mne byla ve smrti tak krásná, jako jsem ji nikdy za života neviděla a její způsob života, humor, láska a skromnost, to, jak žila a zemřela, je nejkrásnějším svědectvím opatrujte se li 19.května 2014

Žádné komentáře:

Okomentovat